V pátek 24.02.2012 se v tuniském hlavním městě uskutečnila konference 60 zemí, především členů Arabské ligy, Turecka, členských zemí EU a U.S.A. týkající se krize v Syrské  arabské republice. Tunisko bylo zvoleno zcela záměrně, jakožto první ze zemí “Arabského jara”. Záštitu nad konferencí převzal Katarský emír as-Sání, kterého  tentokrát nechali na holičkách Saudové.Ti mají za to, že “problém prezidenta Asáda” je třeba řešit zásadně a vojensky, nikoli koridory Mezinárodního červeného kříže. Přitom dnes, v neděli 26. února 2012 se v Sýrii uskutečňuje celostátní referendum o znění těch článků  syrské ústavy, které připouštějí systém více politických stran v zemi a ruší tak půlstoletou dominanci syrského křídla Strany arabské obrody Baas. Má být omezena pravomoc prezidenta země a vyloučeno automatické nastupování téhož člověka do funkce hlavy státu v několika  po sobě jdoucích obdobích. Konference v Tunisu se realitou nezabývala. Zabývala se tím (za absence zástupců Damašku), že de facto uznala v Paříži uměle vytvořenou “Syrskou národní radu”  zákonným představitelem Syřanů, “vedoucích zemi k demokratickým přeměnám”.

Prostřednictvím  “Armády osvobození Sýrie”, která má jen tu vadu, že v ní nejsou Syřané, nýbrž fanatičtí  islámští kombatanti povstalí z popela doutnajících bojišť v Afghánistánu, Libyii, Bahrajnu a Somálska. Ono by vůbec nebylo od věci, kdyby ti, kteří prý křičí a volají  v Aleppu a Homsu  po syrské demokracii “odstážovali” pár dnů v demokratické Libyi.  Dnešní Libye je vzor rasistické vojensko-feudální tyranie (feudálním rozumějme rozsah území), kde špatný odstín kůže občana vede k jeho obvinění z kolaborace s minulým režimem, zadržení bez soudu po celé měsíce, a k sadistickému  l´art pour l´artismu, mučení pro mučení. Libye, tzv. demokratická, na jejíž kreatůře má vinu i řada francouzských akademiků, dnes vytvořila rasistický protipól někdejších režimů na jihu Afriky. Především ale absentuje v africké politice a scénu Afriky, zejména ekonomické pomoci, dnes Libye bezvýhrad opustila. Položme si otázku, zda v Gammarthu u Tunisu, kde sídlí (tak jako kdysi PLO) takzvaní “Přátelé Sýrie”  už není plán, jak vytrhnout sekulární Sýrii z blízkovýchodní politiky, libanonizovat ji, a udělat z ní vojenský polygon, nástupiště k vývodu vojsk. Kam a kterým směrem je jasné. Cílem je Jeruzalém, jakkoli skrytým se zdá být,  a útěchou není ani to, že  vojska jako taková  “syrské eskadry smrti” nepředstavují, nejsou jimi. V loňském roce, v době “velkých tiskových manipulací” al-Džazíry o vývoji v Libyi, Tunisku, Egyptě, Jemenu a Sýri ožil příběh Syřanky amerického původu v Damašku, která si v tomto městě nalezla svůj raison d´etre, své přítelkyně z gay komunity, a žila paralelní život, sledující řádění Asadovy armády v Damašku téměř přímým přenosem.

Její blog (” A gay girl in Damascus”) dosáhl během  několika dnů milionové návštěvnosti (k 15.7.11 přesně 1,000.946).Poté, kdy se začala stylizovat do role damašské Anne Frankové svým skrýváním i tím, jak jí, arabskou lesbickou ženu, ukrývá otec před syrským Muchabárátem, vzbudila pozornost i State Departmentu ve Washingtonu, D.C., který s údivem zjistil, že  se žádná Amina Abdalláh Arraf ve státě Virginia nikdy nenarodila, a údajně zadržované Američance syrského původu tedy nelze reálně pomoci. Co hůře, v Londýně se ozvala chorvatská lékařka Jelena Lećić, která sdělila, že fotografie Abdalláhové-Arrafové jsou jejími fotografiemi z facebookového profilu, které někdo odcizil a následně je publikoval v tištěných médiích jako fotky této Arabky.

Paní Amina Abdalláh Arraf, 36 let, pronásledovaná syrskou mocí, jak  vbrzku zjištěno, nikdy neexistovala. Přesto její fake identitu, kterou stvořil  prý “z legrace”  jistý Tom MacMaster, Američan žijící ve Skotsku, tisk využíval při silném tlaku na vládu a Kongres s tím, jak ještě dlouho nechá americká vláda Američany v Sýrii pronásledovat….Příběh Abdalláh Arrafové je jedním z desítek příběhů, které vymysleli “vypravěči”, aby dosáhli  manipulací určité hranice cíle- vojenské  intervence. Tedy  dnes pro Syřany skličujícího stavu, který nikdy nevěštil nic dobrého.

Autor: Herbert Stavinoha