Dalo by se očekávat, že nekonečné debaty o útoku na Írán vehnaly Izraelce do sklepních skrýší nebo přivedly k poznání, že Izrael směřuje k další válce. Průzkumy ale ukazují, že tři čtvrtiny obyvatel nechtějí, aby byla proti íránskému jadernému programu použita síla bez podpory USA. Na běžný život v Izraeli však tento neklid velký vliv nemá, píše agentura Reuters.

“Když my tady v Izraeli chceme střílet, tak nemluvíme a střílíme. Myslím, že (premiér Benjamin) Netanjahu manévruje s míněním v cizině. Hovoří se o tom tolik, že ‘íránská hrozba’ je v Izraeli už spíše žert. Moc velké nebezpečí v tom lidé nevidí,” tvrdí telavivský právník Dedi Cohen.

Přitom, když je třeba, umějí Izraelci vyjít do ulic. Před půlrokem 300.000 občanů zaplavilo města a demonstrovalo proti zvyšování životních nákladů. Rozsáhlé sociální hnutí začalo na Facebooku stížnostmi na zvyšování ceny vyhlášeného domácího sýra.

Akce pořádané prozatím proti útoku na Írán jsou daleko menšího rozsahu: protiválečná výstava telavivských umělců a výzvy publikované v novinách levicovými aktivisty. Facebookem kolují fotografie usmívajících se Izraelců s textem “Íránci, nikdy vaši zem bombardovat nebudeme, my vás máme rádi”.

Oficiálně je Írán považován za největší existenční hrozbu a ví se, že Teherán by v případě útoku odpověděl svými balistickými raketami. Podle znalců není rozdíl mezi výroky vládních činitelů a názorem veřejnosti takovým paradoxem, jakým se zdá být.

Hlavní příčinou fatalismu národa uvyklého válkám je skepse týkající se premiéra. Přes svou válečnou rétoriku je Netanjahu znám tím, že nerad riskuje. “Není jasné, zda se vláda už rozhodla, daří se jí udržovat lidi v nejistotě,” říká pracovnice ústavu pro zjišťování veřejného mínění Tamar Hermannová. “Většina lidí říká, že nemá dostatek informací o tom, co by znamenalo útočit, nebo neútočit. Je to zralá úvahy odrážející složitost problému,” tvrdí Hermannová. Netanjahu ale v únoru přitvrdil, když Írán přirovnal k nacistickému Německu a řekl, že Izrael má právo na obranu.

Podle levicového listu Haarec se Netanjahu výrokem o Íránu jako o hrozbě další genocidy sám zahnal do kouta. “Izrael na Írán nesmí zaútočit. Byla by to divoká a unáhlená hra, která by zcela změnila naši budoucnost. Neodvažuji se domyslet, jak,” napsal v listu spisovatel David Grossman, který přišel o syna ve válce s Hizballáhem v roce 2006. Netanjahu podle něj chce prostě svět přimět k dalšímu diplomatickému tlaku na Teherán.

Izraelští politici tradičně před velkými vojenskými akcemi usilují o konsensus s politickými soupeři. V případě Íránu se nynější pravicová vláda může na podporu centristické opozice spolehnout.

Nynějšího prezidenta Šimona Perese v roce 1981 politicky značně poškodilo, když jako jeden z mála kritizoval tehdejšího premiéra Menachema Begina za rozhodnutí zaútočit na irácký nukleární reaktor.

Nejaktivněji se Izraelci projevili v roce 2005, když protestovali proti rozhodnutí tehdejší pravicové vlády o stažení armády a osadníků z pásma Gazy. Nic na tom ale nezměnili. “Myslím, že neúspěch tehdejšího protestu je dodnes živý. Lidé vědí, že ani když jich vyjde do ulic 200.000, stát stejně udělá, co už rozhodl,” tvrdí Hermannová.

Účastníci telavivské protiválečné výstavy Netanjahua viní z toho, že válečnou rétorikou odvrací pozornost od domácích problémů. Vláda totiž byla kvůli loňským sociálním protestům nucena pozměnit ekonomickou politiku. V satirických pořadech je Netanjahu navzdory svým hrozbám zesměšňován, Izraelci jsou přesvědčeni, že ke zbraním nesáhne. Jeden z vtipů ho zobrazuje jako zaskočeného překvapivým názorovým obratem Washingtonu. Když mu americký prezident Barack Obama nečekaně dává souhlas k útoku na Írán, zkoprnělý Netanjahu odvětí: “No, to mne podrž!”

Jeruzalém 20. března (Reuters/ČTK)