Do dluhové pasti a bankrotu, řeknou skeptici. K politické unii a zářným zítřkům řeknou optimisti. Pravdu nemá ani jeden z nich.

Omílané problémy se společnou měnou nemá cenu již dále řešit, napsáno toho bylo dost. Euro se buď udrží, ale bude to nekonečně drahé, nebo se začnou oddrolovat jednotlivé státy a to zase bude nepoměrně zdravější. To bude ten krok zpět.

Pokud by Evropa chtěla zachovat společnou měnu bez obrovských nákladů, musela by mít samozřejmě i společnou daňovou politiku a také jednotnou zahraniční, obranou politiku, a vlastně i vládu. O to se již pokusila. Ale známe jméno našeho “Evropského” prezidenta? Či dalších z týmu evropské vlády, tedy Evropské komisaře? Kolik z nás ví, jak se jmenuje komisař za českou republiku? Ví to hodně málo lidí. Prostě to nefunguje, protože národní vlády ani nechtějí aby to fungovalo.

O Evropské komisařce pro zahraniční politiku, tedy jakési ministryni zahraničí za Evropu, Ashtonová, či nějak podobně se tuším jmenuje, se dozvíte jen tehdy, když to opravdu stojí za to. Naposled přirovnala střílení běsnícího francouzského vraha do malých dětí k činnosti Izraele v pásmu Gaza. Opravdu chceme takovouto zahraniční politiku?

V tom je to jádro pudla, v té rozmanitosti Evropy. Vezměte si věc naprosto jednodušší, která nemá se zahraničím vůbec nic společného – energetickou politiku. Začněte přesvědčenými jadernými Francouzi, kterým dle mě správně sekundujeme my a východní Evropa, přes hystericky se od jádra odkloňující Němce až po fanatické antijaderné Rakušany. Evropa se není schopna shodnout ani na výsostně domácím písečku energetiky. Nemůžeme mít tedy ambice pro vyšší cíle společného postupu na mezinárodním poli.

Totální návrat zpět k roztříštěné Evropě ale také není to pravé ořechové. Nový ekonomický a pomalu již také politický pořádek s chutí začíná nastolovat Čína. Její ohledy na nějaká lidská práva třeba v Africe nečekejme. Business je business a je jedno jaký tam vládne diktátor. Jednou nám takhle nařídí kupovat od nějakého spojence třeba fíkové listy, jinak přiškrtí penězovod do Evropy. Ano, tak se bude Čína bez skrupulí jednou chovat, pokud tam u moci zůstanou nadále komunisté a nikdo jiný.

A jsme na začátku. Evropa potřebuje mít sílu, především hospodářskou. Zadlužený kontinent je cesta do pekel. Prvním krokem je bohužel rozpad Eurozony, umožnění dlužníkům přejít na národní měnu, devalvovat ji a vyhrabat se z hnoje. Druhým krokem je dluhy do budoucna negenerovat. Tady fakt nevidím důvod, proč podobné smlouvy nepodepisovat. Až nám tu zase povládne ČSSD budeme jenom litovat, že není smluvně mezinárodně vázána mít vyrovnaný rozpočet.

Dalším krokem je skutečně hospodářsky silná Evropa. Ta vznikne na základě volného trhu se vzájemnou konkurencí, nijak zbytečně neregulovanou. Tím myslím, že si mohou i jednotlivé státy konkurovat daňově. Nakonec budou mít nižší daně všichni a prosperitu taky. To je vlastně vize volného obchodu bez dalších přívlastků a omezení.

A až bude Evropa hospodářsky silná, tak pak teprve může pomýšlet i na nějakou společnou zahraniční politiku. Momentálně je to tváří tvář v Číně jako byste bankéři říkali, že mu do jeho banky tu svou ušmudlanou stovku nevložíte, protože je vám nesympatický. Ten bankéř si pak na golfu s přáteli se smíchem povypráví o nějakém bezdomoveckém podivínovi, co mlel něco o vkladu celoživotních úspor.

Autor: Tomáš Flaška