Při úvahách o popichování a popíchání se nám podařilo narazit na verš žalmu: Drahá jest před očima Hospodinovýma smrt svatých jeho (116:15 v kralickém překladu). Obrat, který rozhodně vyvolá otázky. Co tím David míní? Drahá jak a drahá čím? Drahocenná? Předražená? A co se smrtí ostatních méně „nadaných“ stvoření? Tam už je to jedno?
Myšlenky a volné asociace se jen hrnou. Do nich zasahovat nechci, ono bohatě stačí, pokud někoho tento verš osloví k činu. To je přesně ta tzv. příchuť (taam) osobního sdělení, kterým je dopis od Vznešeného speciálně a osobně „navoněn“ pro každého, kdo se mu bude věnovat. Podobně tomu, jako mana chutnala naprosto všem, a přesto se jen málokdy shodli na tom, „po čem“ vlastně chutná, zda po semeni koriandrovém anebo po hrncích Egyptských …
Nicméně v týchž uvahách jsme si řekli, že osobní pocity jsou jedna věc, ale jasné rozměry a míry etalonu věc druhá. Dovolil jsem se tedy podívat do tradičních komentářů od Rašiho přes Ibn Ezru až k rabi Meirovi Lejbuš ben Jechiel (Malbim), který svůj komentář bible na základě stejných zdrojů zveřejňuje v letech 1845-1876, tedy již v osvíceneckém 19. století. A ajta …
První, co z tradičního pohledu vysvítá, je pohled na samotný život a takříkajíc na „kazatelnu“, ze které se o něm i o Něm mluvívá. „Víte,“ učí nás komentáře, „pámbu je sice Vznešený, ale je to především život, tak proč ho reprezentovat s patetickou velevážností a těžkou zadnicí?“ Život je nesmírně Vznešený, ale zároveň neuvěřitelně prostý. Prorazí všude. Ergo, žádná kdovíjaká mystika, ale čistě jen Davidův zcela zřejmý velezpěv poučené radosti. Miluji Hospodina, protože těžká je mu v jeho očích smrt jeho věrných (zbožných) a proto milosrdných …
Ne nepřekládám já, a zdaleka ne tak násilně jako ekumenický ČEP: Velkou cenu má v Hospodinových očích oddanost jeho věrných až k smrti… Já jen opisuji od Rašiho a jeho následovníků. A ti jen upozorňují na skutečnost, že zde nutno číst slovo *jakar jako těžký, nesnadný, podobě jako v žalmu 49:9 – Neboť by velmi drahé (těžké a zatraceně nesnadné) musilo býti vyplacení …
Nutno jestě přiznat, že i Kraličtí to při překládání maličko přepískli, a nahradili slovo *chasid slovem svatý. Což není úplně přesný překlad.
Takže (teprve nyní) volný překlad myšlenky v žalmu: Miluji Panovníka, protože mne nakonec vyslechl, naklonil ucha mého a vytrhl mou jiskru života od smrti. Teprve teď mu budu skutečně věrný, předtím to bylo kdovíco, protože každý člověk je v podstatě lhář – přinejmenším sobě rád lže do kapsy. A jak se Mu mohu nejlépe odvděčit? Vezmu kalich hojného spasení a splním všechny své sliby. Miluji Panovníka, protože je mi přeci jen těžká smrt těch, kteří mu jsou věrní (chasidim = zbožní)…
Ale tím pořád ještě nevíme, proč by měla být Panovníkovi smrt tak těžkou, když podle midrašů i Adam měl zemřít, i kdyby nakrásně neochutnal ze Stromu, resp. nevyhlodal z něj středový prut Harmonie. Navíc, když jedna smrt v životě je bezpodmínečně zapotřebí stejně nezbytně jako narození.
Komentátoři upozorňují na to, že podíváme-li se pozorně na celý kontext žalmu, je tím míněna smrt nevčasná. A proč ho „mrzí“ víc než předčasná smrt těch, co chasidim nejsou? Protože ne-chasidim jsou buď rovnou mrtví zaživa anebo přinejmenším „nemají klíče“. Klíče k tomu, aby čerpali z kalicha spasení nejen pro sebe ale také pro zbytek světa. Česky řečeno, ještě se ani sami pořádně nepoznali a tím pádem trčí někde v sobeckém levelu namlouvajíce si, že frčí jen o ně a jejich nejbližší a maximálně o to být pokud možno maximálně „morální“, místo toho aby prožili a pochopili, že žít B*ha, znamená přinášet dobro bez nějakého extra úsílí a svatého kšeftování všem a ustavičně. A to nejen svým vlastním (nakrásně altruistickým) úsilím, jako například Anežka Česká, ale také svou existencí v B*hu (asi tak, jako s Ním a v Něm chodil Chanoch). A přesně o to v rámci vesmíru kráčí. Teprve to je to pravé „chasidské“ konání vůle Života. Podrobněji jsme toho dotkli již v článku o Golemovi.
A teprve nyní lze nasadit brusle a vyrazit na ošemetnou plochu tenoučkého ledu obrazů – ovšem s ostražitou pozorností, abychom si Vznešeného příliš nepolidšťovali. BigBosse prostě mrzí, že zase opět díky zlému puzení (asi jako v případě toho bulharského atentátu) se hrdlo onoho poháru spasení pro všechny zase o něco zúžilo, protože ten, kdo měl díky své úrovni poznání a prožívání tóry již měl ony důležité klíče k prameni.
Prostě se smiřme s tím (tím, že život i BogBoss jsou vlastně vemkoncem prostí, ačkoli Všepřesahující – omnipresentní – a tím neuvěřitelně Vznešení), že dobrá, běžná „přirozená“ smrt je dárek a brána, v nehorším případě ukončení „smrti zaživa“, zatímco nevčasná smrt, notabene nevčasná smrt „majitele klíčů“ je docela veliká pohroma. Ne pro Sladkého požehnaného, ale pro harmonizaci vesmíru.
Což nám snadno dochází právě při každém teroristickém útoku, náhodném zabití dítěte anebo silničním neštěstí, méně už ve chvíli, kdy je čas sebrat a přiblížit se k Poháru obyčejnou odpolední modlitbou mincha (Vždyť jsme, sorry, právě tak děsně byzy a děláme zrovinka pro blaho vesmíru tolik důležitý kšeft či koníček…).
Tolik k „drahé“ smrti. Obecně platí to, co učí tóra: Žádný nemůže bratra svého vykoupiti, vidíme dobře, že umírají jak prozíraví tak hovadní a nechají to tady všecko cizím. Neboť každý se béřeme směrem k bejt-olam a vždycky budou po ulicích chodit truchlící. A právě proto je lepší šem tov (dobré jméno) nad všechny vzácné balzámy a den skonu nad den narození – Tedy za předpokladu, že přijmeme onu bonusovou nabídku: Volte život.
Autor: Jaroslav Achab Haidler
Autor
14 Komentářů
Snad mohu s poděkováním přidat i citaci z Vámi přeložené modlitební knížky : “Jak hluboký význam a svérázné opodstatnění má představa, že duše v noci opouští svou křehkou schránku těla, aby sama zanesla do nebeských knih zápis o všem, co bylo toho dne vykonáno. Aby pak, na Konci dní, až ho povolá před svůj soudný Stolec, předložil Sladký požehnaný před člověka jeho vlastnoruční zápisy o všem, co kdy konal.”
Díky za inspiraci!
Já tedy nasazuju brusle a vyrážím na led… když jsem si ten 116. žalm pročítala, vybavil se mi jiný obraz, než v jeho úvodu ve zkratce zaznamenávají Kraličtí. Podle nich popisuje vysvobození Davida z rukou Saulových, mně se vybavila jiná epizoda z Davidova života (nevím, co k tomu říká tradice). Zdá se mi, že to rychlé vyznání, že všeliký člověk je lhář, je takové osvobozující procitnutí, které David musí opravdu rychle uchopit, než mu zase něco zatemní mysl. Protože právě pochopil, jak snadno to jde… sám si právě odžil ve lži docela úspěšně minimálně 9 měsíců a když se teď podíval pravdě do očí, je mu z toho úzko…
Samozřejmě narážím na Davidův románek s Betšebou. Jak David tvrdě narazil na Hospodina, a i když se mu nebyl schopný postavit žádný generál, pro Hospodina měla Uriášova smrt obrovskou váhu a na Davida si došlápl. A jestli se pokoušel David doteďka Uriášovu smrt omluvit, zlehčit, vylhat se ze zodpovědnosti za ni (vždyť Hospodin nakonec mohl Uriáše zázračně ochránit i v té bitvě, kdyby chtěl, stejně jako dal mnohokrát zázračně vyváznout Davidovi, nebyla to snad tedy vlastně Jeho vůle?), teď byl chycený ve vlastních lžích a pokud se vnich nechtěl utopit, musel přijmout od Hospodina milosrdnou záchranu a poctivě přiznat sám sobě (i všem), do čeho se namočil.
A to je teprve člověku ouha ze sebe samého, když procitne a uvidí lži, které si byl schopný mazat kolem vlastní huby, když mu dojde, že místo aby sloužil Životu, stal se služebníčkem smrti, zapletl se s ní a jak moc teď stojí o to, aby se mohl vrátit… život sám o sobě může být vznešený i neuvěřitelně sprostý, prorazí všude, ale za každou cenu? Třeba že se zbavíme toho, kdo nám k životu podle našich představ překáží, a uděláme to dokonce tak kulantně, že nám nikdo nebude navenek moct co vytknout…
David procitá a, zdá se, naléhavě vyznává… jen nepromarnit tu chvíli rozbřesku ve vlastní hlavě, jen se chytit Boží záchrany, dokud jsem schopný vnímat, jak moc jsem pobloudil, jak moc ji potřebuju, jak snadné je blouznit… dokud mám odvahu vidět Pravdu…
Podle mě to Davidovo vyznání o ceně smrti Božích chasidů (neznám sama přesný překlad) je reakce na odžitou zkušenost, na sílu, kterou pocítil, když si na něj Hospodin došlápl, aby si sám obhájil Uriáše (i když to byl Chetejec, srdcem chasid jistě mnohem víc, než jeho pomazaný král). Není to jen tak, když šáhneme na život někomu, na kom Hospodinu záleží, jenže ono to není jen tak, i když ho chceme jen jaksi vytřást ze svého života… kolik talentovaných lidí bylo zlikvidovaných tím, jak je okolí nebylo schopné vstřebat, nemusíme brát vždycky kudlu do ruky, abychom zabíjeli…
Vždycky jsem ten verš o ceně smrti chápala jako veliké povzbuzení… i kdyby všichni lidi na světě byli slepí, tupí, zlí, nenašel se nikdo, kdo by si vážil vašeho života, vyštípávali vás z něho – pořád má cenu žít, protože je tu NĚKDO, kdo o všem ví a spravedlivě váží.
..netroufnu si soudit kdo byl větší či menší chasid, ani neobhajuji špatnost..jen doufám, že se snad člověk nehodnotí jen za to špatné(to by kdokoli těžko obstál), ale, že se počítá také to dobré…a v tom rozhodně král David nasbíral za svůj pohnutý život hodně “plusových bodů”..
Ad 3) Ale co s nezabiješ? :O)
Myslela jsem na danou situaci, kde je Uriášova oddanost Bohu i králi přímo do očí bijící, právě v protikladu k Davidovi… ani já Davida nehodnotím, i když těch minusových bodů bylo taky “požehnaně”. Ale od soudu je tu, naštěstí, Někdo jiný…
V daném příběhu je ale podle mě vcelku jasné, že se David zrovna jako chasid nechová, narozdíl od Uriáše, a jiné zásluhy mu samozřejmě neupírám :-)
ad 4) woodoo – a nejen nezabiješ, ale i nezabiješ se, budeš světit a budeš mít jednoho BigBosse – tudy není dobrá cesta k posuzování druhých. Jen sebe sama – a naší důvěry v Pokyny. S tím, že je pochopíme skoro do hlooubky a do detailu.
Položme si raději otázku – chceme Davida soudit? A proto se ptáme – “co nezabiješ” ? Nebo se radši budem starat o to, jestli nezabíjíme i sebe chlastem a hulením, jak je to s naší vlastní lživostí do kapsy a s berličkami na svědomí …
Ad 6) Drahý Achabe, smím-li, nádherně řečeno. Nechtěl jsem soudit Davida, ano, to je právě ta cesta dlážděná. Jen mne v té souvislosti napadlo: Sladký požehnaný ví od mé kolébky, co se mnou, i s ostatními. Přesto nás nechá páchat i ty největší zvěrstva. Jestli ono by nebylo dobré, v tom nelepším smyslu, státi se jeho partnery. Dávám k úvaze. Zdraví bývalí Mrštíci. :O)
Ad 4.,5.) nechci se v Vámi přít…jen celý životní příběh krále Davida od mladíčka proti Goliášovi až do posledních dní již jistě unaveného vládce…je tak lidský a jemu připisované žalmy vypovídají o hlubokém vnitřním boji se sebou samým i světem kolem, o pokoře, o lásce, vděčnosti i respektu k Sladkému Požehnanému,..je to prostě srdeční záležitost:) Díky za pochopení..
ad 8.) … a to se mi právě na biblických příbězích líbí, sledovat tu rozporuplnost, nejednoznačnost kladných hrdinů, jejich křehkost, jednání na hraně, geniální zachycení jejich prožitků třeba právě v žalmech… ten 116. přesně tak nějak vnímám, nemyslím, že by to prozření, které tu David zažívá – včetně poznání tak krutého, že všeliký člověk je lhář – mělo Davida nějak degradovat, právě naopak, znám tolik lidí, kteří i když jsou jasně konfrontovaní se skutečností, dál si hýčkají své lži…
Ale srdeční slabost pro Davida chápu, já mám třeba podobnou slabost pro Jonatána, i když o něm toho v Bibli zdaleka není tolik jako o Davidovi, baví mě nahlížet na ty příběhy z různých úhlů pohledu, všímat si i méně nápadných postav a občas mě opravdu zaskočí, jak vzácné osobnosti se tam dají najít. Přeju pěkný víkend :-)!
u jeruzalemskych som natrafil,,Je tazka v Jahveho ociach smrt jeho vernych,,,pretoze prerzsovala kazdy vztah medzi nimi a Nim.
k otazke prikazu,,nepkradnes,,neberiem to ako prikaz,ale stav.Hopodinovo ditko je nekradnuce.smile.
p.s.a taky nezabijajuce.
ad 9…děkuji a také přeji pěknou neděli neděli:) PS : i postava Batšeby a ostatních žen Tanachu a jejich životní osudy a pravděpodobné pocity jsou velmi zajímavé k popřemýšlení:)
I David byl jen hříšný člověk. Zabít člověka nebyl pro něj žádný problém. Zabíjel i ty co mohli jen říci: “To udělal David”. “Zabil” Uriáše pro své smilstvo. David prolil spoustu cizí krve a spoust krve byla prolita z jeho rodu. Prolil krev Saulových příbuzných. Jen krev pomazaného krále Saula neprolil a nedovolil bez trestu prolíti jeho krve.
Na rukou Davida ulpělo příliš mnoho krve proto nemohl ani postavit Hospodinu chrám.
David stejně jako Saul, později zvaný apoštol Pavel, proléval mnoho krve. Proto asi oba dokázali pochopit cenu života a hovořil tolik o lásce.
PF 2012 přejí Mayové
ad 13) Děkuji Vám, pane Blažku, za Váš příspěvek, člověk si znovu uvědomí tu velkou vděčnost i zopdpovědnost, za to, že není nucen žít a vychovávat své děti v době, ve které byli nuceni žít králové David i Šaul, ani v době nedávno minulé a některých předešlých hrůzných, ale dnes, v době a místě, kde se může svobodně vyjadřovat, čerpat informace podle svého uvážení, většinou se dříve či později dovolá práva, bez ohledu na to, zda je muž či žena, jakého vyznání atd., a může se snažit pochopit cenu života a lásky bez toho, že by to bylo “až na krev”… mějte hezký den:)