Tento text berte jako všechny ostatní. Jako test sebe sama. Je psán upřímně a je v mnohém inspirativní.
Možná tak navenek skutečně působíme. Možná jsou důvody onoho popisovaného pocitu někde úplně jinde. Jsme skutečně takoví? Je tóra „diktát“, „želízka“ anebo cosi – co nakonec stojí za víc, než vypadat ladně, filosoficky a ne-jinace… ? Rozhodně se o něm dá diskutovat s větším přínosem, než o kině, které vzniklo za okolností ne příliš standardních (pozn. red.)
—————————
Myslím si (a mluvím za sebe),že židům nejde až tak o hledání pravdy,jako spíš o rozlišování dobrého a zlého. Mně (a opět je to jen můj názor) se židé často jeví jako „lidi sevření stínem“. Ale to, bude-li třeba, vysvělím později. Teď se budu snažit mluvit co nejvíc k věci a jen ze své zkušenosti. Většina židů,se kterými jsem se měla možnost setkat jako kdyby žila v domnění,že pravda je cosi logického. Jako kdyby to měl být nějaký závěr, ke kterému je možno dospět pomocí logicko- racionální metody. Neberou v potaz tu pravdu, odborník by asi řekl „autenticitu bytí“. Vysvětlím: Cítí-li smutek, jsou smutní a neskrývají to. Ale většina židů, které jsem poznala, skrývala co nejvíc – o sobě…
Jako kdyby se z nich stali dva – jedna jejich část se jakoby usmívala, byla to samozřejmě ta menší část, a ta větší jakoby byla neustále smutná. Mnohým to dokonce (jak jsem si zjistila) v nitru samém vřelo, avšak na povrchu byli soucitní, laskaví, zdvořilí a milí. Prostě jen trénovali svoje rozdělení. Hm… a když to dělají znovu a znovu…. Není divu, že si na to přivykli a stala se z toho jakoby jejich druhá přirozenost. Já dokonce nabyla dojmu, že někteří z nich už nedokázali bejt upřímní dokonce ani na záchodě. Tím jsem jen chtěla zdůraznit, že tohleto už není jen otázkou upřímnosti a neupřímnosti – prostě je to jen zvyk – a ten (jak známo) se po čase stává tzv. „železnou košilí“.
Já po nikom (z těch židů) nechtěla nějakou extra upřímnost, ale zjistila jsem, že ta jejich upřímnost- vlastně taky pravda- není žádnej psycholog.stav, ve kterém by byli upřímní„jen tak“. Nikoliv upřímní podle nějakého ideálu, nařízení, doporučení, protože to fšecinko je vlastně falešné – čili ne-pravdivé. Můžou třeba mít naštudováno veškeré tradiční učení, znát Tóru skrz naskrz, sedět jako mramorové sochy, ale to fšecinko je jen póza – v nitru budou stále stejní.
Mnohdy se mi to jevilo tak, že se „bojí“ naslouchat vlastním pocitům, jako kdyby se museli neustále ohlížet okolo.Nač, na ostatní? Na koho(na co) berou neustále ohledy? Jako kdyby se báli, že je někdo odněkud pozoruje. Snad ten Nejvyšší-Sladký požehnaný?! Člověk by se neměl bát svýho táty tady dole, ale ani toho nahoře – a oni, jakoby se furt báli… že je napomene… V tom jako kdybych nacházela celé „pokrytectví“ těch lidí, které vlastně není opravdovým pokrytectvím, jen strachem neukazovat své nitro, svůj střed, svou skutečnou tvář. Ukázat ji akorát tomu, s kým jsou v důvěrném vztahu a kdo jim bude rozumět. Kdo je však důvěrný? Ani milenci si neukazujou svoji tvář. A to teďko nemluvím jen o židech. Milenci jako milenci. Nikdo si totiž není jistej – v tento moment je nějakej člověk milencem, ale v příští chvíli jím možná nebude.
——–
Jeden velikej učitel (nikoliv ale židovskej) pronesl kdysi zajímavou větu: „Ve světě pravd funguje pouze prázdnota.“ Řekl by něco takového někdy žid?! Ten žid, který celý život staví jen na myšlení a shromažďovaní znalostí? Asi by se ptal o jaké prázdnotě je řečí? Taky jsem tomu kdysi nerozuměla, ale časem jsem porozuměla. To máš jako pokaždé, když něco vidíš, vidíš to tehdy, není-li přítomno myšlení. Někdo by to nazval vhledem, takovým stavem ne-myšlenky – a v takové chvilince(mezeře)- přijde záblesk, pravda.
A když se vrátím k židovskému myšlení, docházím k přesvědčení, že pouze intelekt je ukazatelem jejich cesty. Někteří ale (jak se mi svěřili) chtějí jít s instinktem (a snaží se o to), ale jakoby jim nikdo neřekl (nenaučil je), jak ho mají používat. Proč mnozí židé nechtěli nic slyšet o intuici? Pár se jich dokonce ptalo, co je intuice?
———-
Mnohdy mě židé překvapili tím, že si na svoje židovství nenechali „šáhnout“. Zvlášť mě (neznalce) kdysi někteří dosti tvrdě napadli. Neřekla jsem ale nic, než svůj názor, podložený obyč.selským rozumem – a bylo zle! Jako kdyby byl ohroženej jejich judaismus. Proč trvají na svém přesvědčení a blokují si cestu?
———-
Kromě toho jsem nemohla překousnout pocit, že u mnohých židů se mi vše jevilo jako „vypůjčené“ – nepravé (uvažování, vysvětlování, výmluvy). Především ty výmluvy mi vadily. Často jsem si s některými připadala jako na zábavném večeru s M.Donutilem, který pronesl: „Ptejte se mě na co chcete – a já na co chci – odpovím.“ Častokrát jsem položila otázku (i písemně třeba) – a tolikrát jsem se nedočkala odpovědi! Zřejmě byly moje dotazy špatně
Položeny, a tak se mi nerozumělo (utěšovala jsem se), nebo se jimi nechtěli zabývat, protože když člověk zajede „proti srsti“- lidi se většinou „naštětí“. A oni pořád: „Nebojte se a ptejte se!“ Pokusila jsem se – a nic… Nejvíc mě ale u těch židů, které jsem poznala, vadilo, že téměř nic neměli ze své vlastní zkušenosti, ale prostřednictvím nashromážděných argumentů a důkazů, což jim zřejmě dávalo určitej druh uspokojení, dodávali si tím punc hódně moc rozumných bytostí. Ale tím se přeci nikdo nemůže stát rozumným! Skutečnej rozum se objevuje jen tehdy, je-li člověk inteligentní – ne intelektuálem, kterej se schovává za nepravé uvažování.
Nikoho nikdy neodsuzuju, ale přijde mi to jako když se kdysi nějakej člověk topil: Křičel: „Pomoc, neumím plavat!“ „Dyť já taky ne,“ řekl jeden starej pán, kterej na břehu řeky chytal ryby. „Nedělám kolem sebe takovej kravál!“
No není tohlencto rozumnej přístup? :o) Proč dělat kravál? Neumíš plavat, já taky ne, tak buď zticha. Ale člověk musí brát v potaz i souvislosti – sedím-li na břehu a ten někdo je ve vodě. Na kontextu záleží, ne na tom, co říkám. Není důležité to, co kecám, ale to, kdo su!
———-
Autorka: Jarmila Kaplerová
Perex: Jaroslav Achab Haidler
Autor
27 Komentářů
Moc pěkný článek a musím přiznat, že je hodně podobnej stylisticky Achabovi. Asi je to dáno, a já to nevím, jen se domnívám, nejen historií toho, co zažili a co je nutilo se semknout, nevyčuhovat, zajistit existenci a pokud možno přežít, upozornuji, že nemám ráda, když se to využívá furt dokola, možná je to dáno i nějakou geneticky či výchvou předanou náturou,protože že by všickni byli málo živelný a popírali svojí přirozenost, si nemyslím. Spíš se snaží s tou přirozeností bojovat, aspon s tou, jak to říct, možná s tou pudovou složkou, a vyhrát nad ní tak, až dojdou k určité vyrovnanosti, aspon se o to snaží. Určitě je to dáno i vírou, žili, tedy existovali a zaroven žili a existovali pro toho Jediného, pro, s Jediným je asi lepší vyjádření. A samozřejmě žijí. Já se taky ptala a ptám a ne vždy dostávám odpovědi, skoro nikdy. Někdy otázky opakuju. Jindy věřím, že odpověd přijde sama až přijde vhodný čas – vážně to funguje :) a taky určitě ne vždy položím otázku vhodně. Možná, možná to chce formulovat otázky tak nějak “šalamounsky” tak nějak s promnutím “židovsky”. Vážně pěkně napsaný. Gabriela B
Jo ještě mě napadlo, a čerpám ze sebe sebe,že ty otázky, blbě formulovaný byly možná o tom, dozvědět se něco o “lachtanech”. Promin Achabe, že využívám slovo, které si použil. Nemyslela jsem ty otázky tak a určitě nikdy v žádných lidech nevidím lachtany. Ale nešikovná formulace se může třebas té druhé strany dotknout, byt ne záměrně. Jakoby by jste vážně chtěli studovat nějaký zvláštní druh homo sapiens, což určitě nejsou, takže se pak dotázaní uzavřou. Je to jen o komunikaci, porozumění a slovech a pochopení. Píšu z vlastní zkušenosti. Omlouvám se za interpunkci – srážka kafe s netbookem :-). Gabriela
A ještě přeci jen pro rovnováhu i z té druhé strany. I když možná jen moc myslím a špatně. Určitě to není jen vina tazatele, ale i toho, kdo je tázán. Použiju extrém, který vyloveně nesnáším, ale který rovněž vytváří zvláštní způsob komunitní uzavřenosti. Už několikrát jsem se setkala, a pozor u jednotlivců, s tím, že použijí slovo “vyvolený” velice, ale vážně velice nekošerně. V tom významu něčeho extra special hoch a já nevím co ještě. To se pak asi těžko dozvíme něco od dotázaného a upřímně, takovýho člověka bych se ani neptala. Tuhle jsem četla starý článek na eretzu a od jistě známější osoby, teda od osoby znamé na eretzu. Možná někdo řekne vytrhuji z kontextu, že to tu píšu, ale když chci, kontextu dost rozumím. Ta paní napsala slovní spojení označující židy jako duševně vyspělejší. Brrrrrrrrrrrrrrr! Být tam spojení duchovně vyspělejší, tak se mě to asi nedotkne, možná nejsem natolik duševně vyspělá, řekl by někdo, ale tenhle druh “selekce” prostě neuznávám. O vyšší duchovní vyspělosti už lze přemýšlet, ale radši bych stejně ráda přímo neslušně ukázala prstem na konkrétního člověka a řekla, ano ten je duchovně vyspělí, a možná tím pádem i duševně. Pravda je vždy uprostřed. Miluju Gaussovu křivku, takže možná, a dosadte si vlastnost dotázaného, dotázaných sama, narazila bud na její extrémní nejnižší negativní level, nebo ten nejvyšší. ….. To záleží jak budete definovat, co chcete popsat. Už jsem toho asi napsala áááááááááááž moc, ale nedalo mi to, je to furt jen o lidech. Gabriela
Oprava: Vyspělý…. taky neumím semtam gramatiku jako S. Diartová :-), bod pro ni
Milá Jarmilo a pozdrav i Achabovi a ostatním milým,
věřícího Žida nelze pochopit zvenčí, nesnažte se o to. Jeho orthodoxe je zaměřená dovnitř a tak neomezuje druhé, nežidovské. Achabe, mělo by nám jít jen o to, jak nás vidí ten Nejvyšší, k jeho obrazu tu chceme jako Židé být, jak působíme na jiné je naprosto jedno (a víme, že pokud se chováme k obrazu Boha, že to chrání i ty nežidovské gojim). Pro malé nahlédnutí, skutečně jen přičuchnutí rozepíšu následující.
1/ Rabi Menachem Mendel z Kotsku říkal – Bůh tu byl, protože jsem byl schopen podmanit si své ego. Raši hledal pravdu pomocí pečlivého, doslovného čtení textu a životní zkušenosti. Menachem Mendel hledal pravdu tak, že se zbavoval ega. Chci pouze, aby se deset Židů postavilo na střechy domů a zvolalo: Hospodin je Bůh! Když je nějaký student posedlý hledáním pravdy tak, že tím až otravuje druhé, říká se dodnes mezi chasidy: Jdi si žít do Kotsku” V Mesbiži, kde žil Baalšem, bylo světlo, v Kotsku oheň. Bešt zdůrazňoval lásku, radost a soucit, v Kotsku se vyžadovalo tvrdé napětí a přísně militantní postoj při potírání ega, egocentrismu. Talmud říká: Když chtěl Nebúkadnesar, mocný král babylonský, chválit Boha, přišel anděl a uhodil ho do tváře. A rabín z Kotsku se zeptal: Proč si zasloužil být uhozen do tváře, když měl v úmyslu zpívat Bohu chvalozpěvy? Na to si sám odpověděl: Chceš zpívat chvalozpěvy a přitom mít na hlavě korunu? Teď si poslechnu, ja mě chválíš poté, co jsi byl uhozen do tváře. Také studentni Kotsku byli uhozeni do tváře a chápali toto příkoří jako nutný krok k pochopení pravdy. Jak se říkalo – Pravá zbožnost nespočívá v nalezení pravdy, nýbrž v naprostém zřeknutí se svého já. Kotský rabi úmyslně změnil verš v Deuteronomiu (5:5) v němž Mojžíš říká: Já jsem stál mezi Bohem a vámi. Menachem Mendel říká, že to je vaše já, vaše ego, které stojí mezi vámi a Bohem. Jestliže mne necháš být Bohem, potom z tebe nebude veš. Jestliže jsi veš, potom Bůh není! Překážkou mezi námi a Bohem je naše ego a ohniskem napětí je osobní zájmeno JÁ. Jistě znáte svátek Sukot. Kotský říká: Účelem suky je naprosto vyhladit své ego, zcela vynulovat své já před Bohem. Právě z tohoto důvodu je člověk, kterému je nepříjemné trochu zmoknout, od suky osvobozen. Když člověk cítí nepohodlí, je to známka, že dosud zcela nezničil své ego, protože kdyby je zničil, již by nic obtížného necítil. Protože však ještě této úrovně nedosáhl, je od suky osvobozen.
Rabi Menachem Nachum z Černobylu učil, že – Jde spíše o to, zabít jáství, protože, Tóra neexistuje – tj. není skutečně živá a není totéž co její zdroj – jinak nežli v člověku, který zabije své já. Tedy musí zabít své já a jednat pouze proto, aby se zalíbil Bohu.
Rabi Dov Bér z Mesriče řekl svým učedníkům – Naučím vás nejlepšímu způsobu, jak říkat Tóru, jak nabídnout své vnitřní učení. Musíte si přestat být vědomi sebe. Musíte být pouze uchem, které slyší, co vám vašem nitru neustále říká svět slova. Bůh tady byl, protože jsem si přestal být vědom sebe.
Když dokážeme být nic, alespoň na chvíli, začneme být paradoxně k obrazu Boha, který vlastně _nemá vůbec žádnou podobu_.
2/ Píšete Jarmilo – Jeden velikej učitel (nikoliv ale židovskej) pronesl kdysi zajímavou větu: „Ve světě pravdy funguje pouze prázdnota.“ Řekl by něco takového někdy žid?! Ano řekl. Opak něčeho ničeho je něco. Život je naplněn věcmi. A každá věc je obklopena hraniční linií spojenou s počátky a konci, definicemi a předsudky. Avšak pouze Nic může obsahovat veškeré bytí, nekonečnou možnost, a proto i přítomnost Boží. To vám řekne každý chasid. Zapomínáme, že nekonečné znovuzrození je stejně daleko jako Nic. Rabi Dov Bér z Mesriče učil, že nemlžeme dojít ke změně z jedné formy na druhou, aniž se předtím dosáhne Nicoty. Vejce musí nejprve přestat existovat jako vejce, předtím než se narodí kuře. Tak je to se vším na světě. Jedině nic může obsahovat vše.
Až jednou vyslovíme najednou celou Tóru, vyslovíme tím jméno Hospodina. I naše jméno je jméno Boha. Jarmilo, je jen málo věcí, které s věřícím Židem chápete, vidíte a vnímáte stejně. Ten Žid Vás ale nevidí hůře než sebe, abyste si to náhodou nemyslela.
Tak tolik můj úvod do zajímavé diskuse, kterou očekávám.
MarkusK
S tou nicotou souhlasím. To mě napadlo hned, že zrovna tohle by žid řekl :-). Jinak těžko diskutovat. Já to vzala s pohledu kontaktu lidí, třebas odlišných svou vírou, či nevírou, ale kteří, či jedna strana? má zajem se poznat navzájem více, resp. poznat více tu druhou stranu. Vy to berete hodně jen přes víru. Jak to říct: Chybí tady to hlavní. Jaké otázky nebyly zodpovězeny Jarmile ačkoli je kladla, jak píše, opakovaně. A komu je kladla. Studentu ješivy? Věřícímu ortodoxnímu židu. Věřícímu židu, který semtam protože je nedokonalý, ulítne a poruší micwu? Hodně sekularizovanému židu? Člověku, který se dle rabínských pravidel narodil jak žid, ale v podstatě se vírou absolutně nezaobírá (extrém – to by byl asi dost velkej ignorant). atd. atd. atd. Každej člověk! by, jak se domnívám odpověděl, resp. reagoval, jinak, pokud by ochota k reakci, tj. k odpovědi vznikla. Gabrela
Taková pěkná diskuse, ale nebylo by lepší, kdyby se jí tady zúčastnila autorka? To je těžký s někým diskutovat, když nemůže odpovědět. Na spoustu věcí by se jí dalo odpovědět, ale na spoustu věcí taky ptát. Třeba co myslela tím
“Zvlášť mě (neznalce) kdysi někteří dosti tvrdě napadli. Neřekla jsem ale nic, než svůj názor, podložený obyč.selským rozumem – a bylo zle!”
Co byl ten “selský rozum” a “názor”?
Všechny otázky byly Jarmile zodpovězeny tím, že jsem ji poodhalil kořeny, ze kterých vše, na co se ptá, vychází. A pokud mluvíme o věřících Židech a nikoliv o asimilovaných, který mají “jen” halachický nárok, kterého se v podstatě zřekli.
ad hláška nr 7/ Až autorce usušej knihovnu a zprovozní internet, nepochybuji, že se do diskuze zapojí. Článek visí sotva tři hodiny – ona už od víkendu lítá v galoších … Držte jí palce. Určitě ji potěší, že vyvolala reakce. Pokusím se ji poprosit, aby reagovala pokud možno rychle, přesto respektuji její svobodu a její dispozice
To Markus K, promiňte, ale lidi dosud nejsou přes kopírák, takže ten lidskej rozměr a nátura, tu taky hraje roli. Vy se vyjadřujete a reagujete stejně jako každý věřící žid? To by mě děsilo…. To už tady s prominutím historicky několikrát bylo a vždy to dopadlo špatně. A Jarmilka, či “Jarmilka” neb mám tuchu :-), ale tucha není aní víra, ani doměnka,ani poznání, tu vážně chybí.
Ad Achab. Stačilo napsat, že je postižená záplavami, to drama si představíme, aníž by nám bylo vykresleno. Text – taková moralitka. Doufám, že jí aspon pomáháš s tím vysoušením, jsi tam asi blízko a ruce máš zdravý.
Gabrielo, problém není ve vyjadřování a o tom, že každý je jiný a má jinou náturu. A pokud, pak bychom to měli lehce vyřešené, resp. by se to taky mohlo zvrtnout v bezobsažnou diskusi a dohadování jednoho lidského ega s druhým lidským egem. Jak se to nakonec už zkouší začít pan Blažek.
To Markus K: dvě ega, pozor, v tý diskusi jsou dvě ega, jejich pohnutky nesoudím, ale jsou zranění oba, takže to bahno je tak nějak rozcákaný jako v ringu. Já věděla včera,že dojde na kořen slova :-), svrběl mě totiž kořen nosu :-). A co se týče dnešní diskuse, líbí se mi a až přijde Jarmilka, má cenu pokračovat v diskusi, snad osvětlí co zůstalo zatajeno, resp co slova neříkají. Krásný den přeju. Gabriela
To Markus: Jde o upřímnost, tak začnu u sebe, ještě tak trochu k otázkám: Víte sama mám jednu otázku, o který bych si ráda promluvila upřímně a mezi čtyřma očima a asi bych od různých lidí dostala různé odpovědi, přesto bych si o tom, asi pro svůj vlastní pokoj a vyrovnání se ráda o tom promluvila. Týká se Amidy a jedné partie. Achab kdyžtak ví, ale sám mi neodpověděl. Takže i já jsem Jarmilka a jako poleno, to mi věřte. Nechci to psát moc veřejně, jsou lidi co rádi využívají slova a přetáčí je a mě je bližší ten Starej zákon nicméně, tohle téma tak trochu lidsky zranuje mě (nekrvácím).
MarkusK: promiňte, ale co zkouším začít?
Autorce v tom případě nezbývá než přát hodně sil fyzických a duševních.
To, co popisuje ten clánek, tak přesně takový jsou např. katolíci:-))) Židi nevím, jsem katolička, takže bych se v životě neodvážila něco takového, co je v článku, napsat o Židech, kdybych nebyla Židovka. Ale jsem katolička a přesně takoví, jak autor/ka popisuje, takoví jsou katolíci… Smutní, falešní, Bibli znají, ale vůbec ji nepraktikují… Takových jich je 90 procent. Pak tech 10 (jsem hodne optimistka) je takových, že to mají v sobě vskutku… A myslím, že to tak funguje ve všech náboženstvích – asi i u Židů, vážně nevím..:-) No, ale kolik i atheistů či prostě jen nevěřících, je takových. Spousta lidí je introvertních a přetvařuje se… Neznám člověka, který by nikdy ani malinko nezalhal.
Nedámi to a zareaguji ještě jednou. Možná je v tom to, že Jarmila (a to si vážně nemyslím, neb je určitě známá Achaba) není příslušnicí “duchovní aristokracie”. Terminus technicus, který kdysi použil Achab, by mi dal najevo a upřímně, tak upřímně jak jen mohl, že nepožívám znaky duchovní aristokracie. GB (pobavilo mě a došlo mi až později, že ten kořen slova odpovídá mým iniciálám :-) ).
Článek je zřetelně psán řečí achabovštinou, a tak si dovoluji také jednu achabovštinu: židi-lidi.A pak se už nemůžu tolik divit. Lidé můžou sdílet své životní postoje nebo náboženské společně v třeba v kostele nebo synagoze a taky každý sám ve své 13. komnatě, kde už nikoho nepustí a je to jejich věc a jejich duše a za své dveře už nikoho nepustí.
Vážení a milí diskutující,
děkuju Vám VŠEM za vaše reakce,které jsem věru neočekávala.Přiznám se, že jsem neočekávala ani to, že se moje “úvaha” objeví před vašima očima, neboť původně byla určena jen jednomu páru očí. Když se mě pak jejich majitel otázal, zda souhlasím s tím, aby se ty moje “hluboké myšlenky” objevily na těchto stránkách, odvážila jsem se (s menšími obavami) souhlasit. S počítačem se ne-příliš kamarádím a se svými myšlenkami se ne-príliš často svěřuju. Tedy ne-mnoha lidem. Achabovi, kterému důvěřuju, jsem však už poněkud víc otevřela moje “JÁ”… Jeho prsty v tom psaní ale nehledejte. Pokud z toho čiší krapítek “acha-
bovštiny”, je to snad z toho důvodu, že už se -po nějaké době co ho znám- nebo lépe řečeno -co ho poznávám- vylaďuju na “stejnú notečku” i přesto, že jsme každej diametrálně odlišnej :o)
Moji dnešní úvahu berte, prosím, jako úvod. Diskuse se nebojím, ale v současné době jsme u nás všici zaskočeni “rezignací přírody”.
Povodně nám na severu i servru udělaly pěknou paseku. Holt příroda nám dala pocítit svoji posvátnou hrůzu a v mnoha z nás přetrvává neustále pocit malosti a nekonečné, nevyzpytatelné moci přírody. Až by se člověku chtělo zvolat: “Bože jak nesmírné je Tvoje moře a jak nepatrný je můj člun!”
Na počátku mého článku byla obyč.debata o pravdě. A když už jsme teďkon u té pravdy a vody-jeden človík (shodou okolností mně známý námořník) kdysi pronesl: “Pravdivé je to, co je pravdivé pro NÁS. Promyslete si všechno sami, přijměte to, co je pro vás pravdivé, a zbytek hoďte přes palubu.” Kdysi jsem se nad tím mocky moc zamýšlela.
Slyšeli jsme např., že k pravdě vedou všecky cesty-jeden prý má cestu jako budhista, druhej jako křesťan, třetí zasejc jako muslim, ale nakonec se prý sejdeme u jedněch dveří – což je, když se na to kouknu, absurdní. Pravda přeci NEmá cestu – a v tom je její krása! Je přímo žitím, je živá a furt jaksi v pohybu a to, co se hýbe a co nemá pevné místečko a není to možné najít v chrámu, ani v mešitě, ani v kostele, nepřivede nás k tomu církev, učitel, ani filozof – no a pak už je to vlastně docela jednoduché, protože tato “živá věci” je vlastno to, co SU já – nebo co jsme my – všici lidi – naše zlost, násilí, křeč, zoufalství a třebas i starosti, se kterýma žijeme – my sami.
No a mně šlo především v tom mém uvažování o to, abychom byli my, všici lidi, pokud možno pravidí=SAMI SVÍ. Chci tím říct: autentičtější, tzn., že budeme upřímní sami k sobě. Nehodlám tu nic “kázat”, jen jsem se tak před časem sama pro sebe zamyslela, jak by to bylo fajn, kdyby lidi odhodili fšecky ty masky, který je často tíží a vytvářejí v nich dysfunkce a všelijaký bloky.
——
OMLUVA!
Odběhla jsem od původního tématu, ale vzápětí se k němu vrátím. NEbojím se toho, teďkon už NE, milý pane MarkusiK. Vážím si vaší reakce a děkuju za obsáhlou odpověď-“postrčení” na té mojí cestě. Fšecinko chápu a rozumím vám. Netřeba se ohlížet na to, co říkají druzí – tudíž i já. Víte, já jen pozoruju, že všici lidi (v té množině samozřejmě i židi)
mají mnohdy obrovskej strach z názorů druhých lidí a radši se jich na nic neptají, zvlášť na to, co si o nich myslí. Bojí se ptát na cokoliv, aby se nedozvěděli JINOU pravdu, než tu, kterou si sami o sobě vytvořili. Stejně si lidi většinou vytváří iluzi o druhých a raději si lžou než aby dokázali připustit, že pravda je JINÁ. Člověk je denně
v kontaktu s takovou spoustou lidí a každý z nich nás sytí svými představami a tak nikdo z nás-dokonce ani my se neznáme-a v našem nitru se tak fšecinko akorát pomíchá. Kdykoliv se zeptáme, kdo jsme, dostaneme plno odpovědí. Jak rozhodnout, která je správná? Podle jakých měřítek? To je to, v čem se člověk ztratil. Prý křesťanští mystici tomu říkali “temná noc duše”… Hm… Taky jsem o tom přemýšlela. Asi si každej človík musí jakousi takovou “nocí” projít. A jakmile se mu to podaří, začne svítat! Jako když sluníčko vyjde-člověk poprvé pozná, kdo je. Já nikoho nekritizuju, nepoučuju, nemám k tomu práva, ani do židů se nenavážím – jen přemýšlím. Možná přespříliš a krapítek jináč než ostatní, ale už su holt tak “ustrojená”, že nic nenechávám bez povšimnutí.
Víte, někdy si tak říkám: “Proč strhávat druhým masky?” Rozhodnutí, zda jsou ve svém světě (někdy i ve svých lžích) šťastni, záleží jen na nich.
Jakýsi koán, který jsem si uložila do hlavy praví: “Cesta ke štěstí vede podél cesty k pravdě.” Jenže běžná reakce je svést fšecinko na jiné – což je druh sebelítosti (též jsem si tím prošla).
Milý pane MarkusiK, když už jsem s těmi židy začala, tož pro dnešek
ještě jeden příběh. Někdy si tak říkám, že by (některým) židům neškodilo připomenout si ho. Ten, kterej vypráví, že když umíral chasidský mystik Joziáš, někdo se ho otázal, proč se nemodlí k Bohu a jestli je mu jasné, že Mojžíš mu to dosvědčí. Joziáš prý odpověděl toto: “Něco vám povím. Bůh se mě nebude ptát, proč nejsem Mojžíš.
Zeptá se mě, proč nejsem Joziáš.”
Řekla bych, že právě v tomhletom tkví celičkej ten problém. Být zodpovědný k vlastnímu bytí, protože Bůh se nikoho nebude ptát, proč nebyl někým jiným.
Tož tak pro-zatííím… a všechny vás po-povodňově zdravííím -a ozvu se jak to jen půjde.
Pro Jarmilu. Ta Vaše reakce je nádherná a opravdová. Celou dobu mi zněla v uších moudrá věta pana Wericha o smysluplnosti lidského bytí. Gabriela B
Pro Gabrielu B:
Nádhernej pan Werich! Úžasnej umělec, ale pro mě především svéráznej filozof života. Denodenně koukám na můj hrníček s tužkama a s nápisem:
———————————————————————–
“Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.”
———————————————————————–
A víte, milá Gabrielo, že J.Werich odjakživa fandil židům? Už jako děcko pozoroval, jak žijou, jak je lidi berou. Jednou vzpomínal na antisemitské nadávky od dětí. Zřejmě opakovaly to, co slyšely doma.
Malej J.Werich měl spolužáka, kterej se jmenoval Pereles. Když šel do parku, děti naň volaly: “Žide h…. ti zbyde!”
J.Werich,když na to vzpomínal,říkal:”Mě žralo, že se nebránil, a tak jsem za něj na ostatní křičel:” Křesťane, h…. ti zůstane!”
(Je to poněkud silnější kafe, ale je to ze skutečného života).
No a Werich k tomu ještě dodával: “Nadává ten, kdo si nevěří. A protože si nevěří, chce druhého ponížit. Potřebuje to jako štamprli. Na kuráž a proti srabu, ve kterým zrovna je.”
——-
Že vám to deklamuju téměř doslova? Víte, já mám docela dobrou paměť a to, co mě zaujme, to si většinou v hlavě ukládám na furt.
A ještě něco: tak si říkám, že ať je člověk kdekoli, ať je v jakémkli stavu-ať žije s nasazením, totálně! Jen když žije něco plně, může to přesáhnout-já to vidím tak, jako kdyby zapálil svíčku života z obou stran najednou :o)
Pro Jarmilu. Přiznám se, že když jsem psala ten poslední post, tak mě to fandovství napadlo – ten humor, životní fiosifie, moudra z forbín. A s tím hájením ho chápu a rozumím mu. Krásnej den přeju.
Když už se tedy rozeběhla diskuse, dovolím si zopakovat svůj dotaz:
„Zvlášť mě (neznalce) kdysi někteří dosti tvrdě napadli. Neřekla jsem ale nic, než svůj názor, podložený obyč.selským rozumem – a bylo zle!“
Co byl ten „selský rozum“ a „názor“? Z vlastní zkušenosti vím, že srážka s blbcem může mít dost neblahý vliv na formování názoru na něco a zbavit se ho je velmi těžké, ale občas neškodí se na danou věc podívat s odstupem a očima toho druhého.
Kromě toho to Jna Maria (16) popsala naprsto přesně. Já bych třeba tady nahradil slovo “židi” za “lidi”:
“A když se vrátím k lidskému myšlení, docházím k přesvědčení, že pouze intelekt je ukazatelem jejich cesty. Někteří ale (jak se mi svěřili) chtějí jít s instinktem (a snaží se o to), ale jakoby jim nikdo neřekl (nenaučil je), jak ho mají používat. Proč mnozí lidé nechtěli nic slyšet o intuici? Pár se jich dokonce ptalo, co je intuice?”
Tak tuhle zkušenost mám také:-)
Pro Jiřího Blažka:
Je možné, že se mi mnohdy nezdaří otázku správně formulovat, neboť mi už několikrát bylo řečeno: “Nerozumím tvojí otázce”, ale já to brala
(moje chyba) jako výmluvu či nechuť odpovědět. Už se ale snažím, aby
se mi víc rozumělo.
Před časem jsem se jednoho věřícího žida dotazovala, jak můžou židi říct, že: “Lépe by pro nás bylo, kdybychom nebyli stvořeni, než že jsme byli stvořeni.” A …. “když už jsme byli stvořeni, tedy zkoumej jeden každý své jednání čili prozkoumej každý svoje skutky.”
Ta slova kdysi pronesl jeden mně známý žid a odvolával se na TALMUD.
Já tomu jaksi nerozuměla a tak jsem položila otázku: “PROČ lépe, kdyby NEbyli stvořeni? Nepřivolali si tím, už že to vyslovili, všechny problémy, které je po celé generace provázely? Nebo snad věděli, že se na jejich lid “cosi chystá”? Existují tzv. Akašické záznamy-snad už tam bylo vše zakódováno? A pokud se těch dobrých skutků dotejče, je to myšleno tak, že by svými dobrými skutky mohli svoji “karmu” učinit snesitelnější?
—–
Pokračovala jsem další vlezlou otázkou, kterou jsem žádala vysvětlení
tohoto: “V zármutku se odebrali do vyhnanství, na místa, kde není pravého štěstí.”
Takto se (prý) dle ZOHARu popisuje cesta “dolů” – do života, který po narození začne člověk prožívat. To mi též bylo sděleno již zmíněným, mně známým židem.
Když jsem vyrukovala s názorem, že asi tedy už věděli, nebo museli s tím počítat, že je čeká strastiplná cesta, bylo mi řečeno, že ničemu-a především židům-nerozumím….
JO! Právě PROTO, že až tak moc nerozumím, se ptám a (po svým) o tom přemýšlím.
Ještě tu mám jednu malou ukázku rozporuplnosti, kterou u židů často pozoruju. Kdysi jsem “naťukla” téma život-smrt a přednesla větu židem vyslovenou: “Naším hlavním úkolem je zemřít”…. a chtěla jsem vysvětlení, protože když bylo řečeno:”Dal jsem vám volbu mezi životem a smrtí, volte život” – nějak mi to neštymovalo.
Lidi,se kterýma jsem diskutovala, se zase podivně ušklíbali a říkali,že
jsem si tu větu SAMA vymyslela, že žádný žid by nikdy neřekl, že jeho hlavním úkolem je zemřít – a já přeci VÍM, že to řekl a znám ho!
Nevěřili mi a vyrukovali s tvrzením: “Oslavujeme jen jedinou skutečnost
Chaj ha-Olamim/život.”
—–
Toť jen “na ukázku”, pane Blažku – v tuto chvíli a v rychlosti, se kterou se vám snažím odpovědět. Samozřejmě by se toho našlo mnohem víc.
Pro Jarmilu: mohl bych se sice zastavit už jen u toho, že když “jeden žid” (a kdo ví, co to bylo za žida) něco řekne, tak mi přijde dost pofidérní vyvozovat z toho to, co si “židé myslí”, ale co. Vaše zkušenost vychází ze setkání s jednotlivcem a je taková, jaká je a je třeba ji takovou brát.
Věta, kterou uvádíte, barajta z Eruvin 13b, popisuje spor – jedni (škola Hilelova) tvrdili, že je lépe pro člověka, aby byl stvořen, druzí (škola Šamajova), že by pro něj bylo lépe, kdyby stvořen nebyl; kompromis je ten, že by sice bylo lépe, kdyby nebyl stvořen, ale když už je stvořen, ať tedy dělá to, co jste napsala výše. Aneb to vaše oblíbené Werichovo “když už jednou je…” (oni to lidé často citují ale občas mám pocit, že jednají přímo opačně, ale to už tak chodí).
Samozřejmě, že by podle tohoto učení bylo lépe pro člověka, kdyby nebyl stvořen, protože hřeší a je pak trestán. Svým dílem tomuto světu příliš nepomáhá, co si budem nalhávat, a kvůli němu to v Gan Eden dopadlo tak, jak to dopadlo. Co člověka čeká na tomto světě? V potu tváře dobývat chléb ze země a v bolestech rodit děti…Pěkně děkuju. Ale když už to dopadlo takhle, tak ať se s tím popere a dělá to nejlepší, co umí. To je možná smyslem toho učení. Neptej se po smyslu života, neodhalíš ho. Neptej se proč jsi byl stvořen, nedostaneš odpověď. Žij a chovej se tak, jak je to správné, jak nejlépe dovedeš.
Problémy vyslovením tohoto učení na sebe určitě nepřivolali. Aspoň ne ty problémy, které nejspíš máte na mysli. Tyto dvě školy působily před dvěma tisíci lety a člověk (i Izrael) je tady o nějaký ten pátek déle a různé pohromy už na něj dopadly dávno před tím.
———-
Nepřijde mi vhodné “blbnout člověku hlavu” Zoharem, ale zrovna ten výrok je míněn podobně, jako ten z Talmudu (člověk, který se narodí do tohoto světa, je jakoby ve vyhnanství od Šechiny, vlastně sestupuje z toho dokonalého světa sem, „dolů“), ale vaší poznámce rovněž nerozumím. A upřímně – selský rozum v ní také postrádám. Ale to je právě to, co jsem si chtěl ověřit a co jak doufám, pochopíte – to co přijde vám logické, jasné a rozumné, to třeba někomu jinému logické nepřijde ani trochu a naopak. A takhle bysme se asi mohli dohadovat o každé věci, která vám přijde „nelogická“, která vás „překvapuje“ nebo vám nějak „připadá“.
A pokud vám někdo fakt řekl to s tím “úkolem zemřít”, platí to, co jsem psal výše. Posuzovat dle jednotlivce celek, to bych nedělal anebo bych si dával hodně bacha.
Pořád si říkám, že kdybyste nahradila ve vašem článku slovo židé za lidé, dostanete totéž. Mohl bych vzít váš článek, vyměnit židy za nežidy a hlavně ta pasáž o upřímnosti a intelektuálství (moc pěkná mimochodem) by určitě u spousty nežidů seděla. Ale já bych to asi nenapsal. Už jen proto, že když mám svůj postoj ke světu, nemám nějak potřebu vyjadřovat se k postoji jiných (a že by to bylo občas výživné). A přijde mi divné soustředit se zrovna takhle na jednu, navíc marginální, skupinu z mnoha. Přesto bych řekl, že váš příspěvek je v mnohém velmi poučný, možná poučnější než různé rádoby intelektuálské eseje a traktáty o židovství, které jsem v poslední době četl.
Pro J.Blažka:
děkuju za vše výstižně a pochopitelně napsané. Jsem si vědoma toho, že nejsem skutečným partnerem do diskuze na těchto stránkách. Vždyť i můj příspěvek se tu ocitl jaksi „navíc“,proto mě potěšilo vaše ujištění,že
že na tom, co píšu, přeci jen cosi je…
Právě proto, že se snažím vždycky hledat ve všem jen lidi, jsem se zaměřila na jednu skupinu lidí. Ano, myslím tím právě židy. Je to hod-
ně odvážné, ale já „vyrostla (krapítek násilně) na Křesťanské Bibli”,
přitom jsem měla židy hodně blízko. To vše ze strany moravské babičky,
ale rodiče mne vedli spíš ke svobodě myšlení a volby, nikdy mě netlačili
k žádnému světonázoru. Dívala jsem se na to tak, že: člověk se nenaro- dil jako křesťan, žid ani muslim, ale jakési ryzí vědomí – svobodnej,
potom už (vlivem své výchovy) na tuto skutečnost zapomene a hrozí mu,
že se stane loutkou, za jejíž nitky tahá ruka někoho jiného. Mě děsilo
tzv. náboženství a špatně jsem snášela „křesťánkovskou lásku“, proto
kde jsem jen mohla, tak jsem ráda nabourávala dogmata. Každé náboženst-ví vytvořilo svá přikázání a když se člověk řídil vlastní podstatou,
jakoby šel proti vědomí, které do něj implantovali. Já jsem proti ná-
boženství, ale nikoli proti zbožnosti. Já si to představovala tak, že zbožnej člověk je prostě zbožnej, aniž by byl křesťanem, muslimem atd… Je pravdivej, upřímnej, soucitnej, láskyplnej – prostě je člověkem a to v takové míře, že je sám Bohem na Zemi! Babička mmně ale kdysi nechtěla rozumět a během dalšího života mi spousta lidí dávala najevo, že takhle
tedy ne, že každej musí někam „patřit“, jináč nikam “nedojde”.
Ale když já nechtěla patřit mezi všechny ty pokorné ovečky jakéhokoliv
ovčince – promiňte mi ta slova. Nejsem žádný provokatér, ale vždycky
jsem jaksi podvědomě cítila, že žádné náboženství nemá dostatek odvahy, aby řeklo:
„Tohle víme, ale je toho hodně, co nevíme. Třeba v budoucnosti budeme vědět víc.A mimo tohleto je prostor,který zůstane navždy nepoznatelný.” Jako kdyby těm lidem chyběl dostatek pokory, či co…
Když mi bylo řečeno, že judaismus NENÍ náboženství, ale způsob života, začala jsem o tom víc přemýšlet – a to nebylo dobře, protože přemýšlet
tzn. nechápat. Žádné přemýšlení člověku nemůže dát správnou odpověď,
protože při přemýšlení opakuje jen to, co zná. Ono to přemýšlení totiž
nemá vizi něčeho neznámého, tož jak o tom teda přemýšlet?!Pochopení, to
je něco nového, jiného! To se musím naučit, jak mi tady nakonec už bylo
v diskuzi řečeno, že je jen málo věcí, které s věřícím židem chápu, vidím a vnímám stejně. Hm…. asi na tom budu muset fest máknout.
Nesnažím se posuzovat dle jednotlivce celek, jak zmiňujete, to bych si ani nedovolila. Vícero židů prošlo mým životem, a já jsem tomu ráda.
Jen jsem dycinky přemýšlela o těch dvou pólech, o které se točíval
duševní život židů: 1/ teoretická znalost a 2/ praktické plnění
ní, ale jako kdybych těch praktikujících židů mezi všemi těmi, se kte-
rými jsem se měla možnost setkat, bylo jaksi miň. Chybělo maličko – a
skončila jsem v židovské rodině, takže o jejich způsobu života už cosi vím, ale jak říkám: fšecinko je to v lidech…
ANO, jak říkáte: „Žij a chovej se tak, jak je správné, jak nejlépe dovedeš.“ Taky se na to tak koukám. Člověk je “zodpovědnej” za využití
vlastních možností. Komu? Sobě, Bohu, lidem, životu….?Co “vyššiho”si
člověk nad sebou představí, je v té úplně nahé realitě asi fuk. Protože
podstatné je naše jednání samotné. Realita je, co se stane – a taky
co se nestane. Samozřejmě nikdo až tak úplně neví, kam se ta realita posune, když něco uděláme – nebo neuděláme – viz. “NEMUSÍŠ TO DĚLAT, MŮŽEŠ TO NEUDĚLAT”…
A vracím se ještě k tomu „úkolu zemřít“. Došlo mi, že tím zřejmě mělo být řečeno toto: “Nejde o to, zda zemřeme, ale jak zemřeme”. Viz toto:
Cadikům není nutno budovat pomník, jejich skutky hovoří za ně…
V překladu: budovat pomníky? K čemu? Pomník pro spravedlivého-nedokáže zvýšit jeho zásluhy, a pomník pro toho, co selhal, už mu beztak nebude k ničemu. Pokud se lidské bytosti nepodaří zachránit svoji duši během života, po smrti už nic nedožene, protože duch ani jiskra života v hrobě nedrží. Jen prach tlejícího těla, který se mísí s prachem země.
po smrti už nic nedožene, protože ani duch ani jiskra života v hrobě Tak k čemu macejva? Vždyť památka spravedlivých je nám ku požehnání a jméno nespravedlivých páchne rozkladem….
Tuhle jsme v knihovně (ještě před „potopou“) rozebírali s pár lidma
Hilelovské: „Jestliže se nestarám o sebe, kdo se o mě postará?
A jestliže se starám jen o sebe, co jsem zač? A když ne teď, tak kdy?“
Na začátku nám to bylo docela nesrozumitelné, až nakonec nám došlo, že to Hilelovské je nejen STARÁM SE – ale taky prostě JSEM, tedy nejsem-li
svůj, čí vlastně jsem…Ale to už jsem zasejc někde na začátku, nechci
se opakovat.
Buďme rádi v tuto chvíli, že JSME, pane Blažku, protože jak říká jistej p.T. Mundstock:
„DOKUD jsme-smrt není, teprve KDYŽ NEJSME, to je smrt….
Srdečně pozdravuju!
Váš trefný sartrovský úvod o člověku rodícím se jako svobodný je dalším dokladem, že nutit někoho do něčeho už od dětství násilím opravdu není správnou cestou, jak si k něčemu vybudovat respekt a vztah. Takový vztah musí být zákonitě pokřiven a jen těžko by se napravoval. Je pochopitelné, že pak má člověk různé pocity a dojmy, které vychází z jeho špatné zkušenosti, ale často i z toho, že zkrátka danou věc zná jen povrchně nebo třeba ze špatného příkladu (zrovna včera jsem na to téma slyšel pěkný příspěvek). Z toho pak může vyplývat i váš dojem, že jste cítila, “že žádné náboženství nemá dostatek odvahy, aby řeklo: „Tohle víme, ale je toho hodně, co nevíme. Třeba v budoucnosti budeme vědět víc.A mimo tohleto je prostor,který zůstane navždy nepoznatelný“”
Na to bych třeba mohl uvést (a nejen já) hodně příkladů minimálně z židovské tradice, kde se naopak přesně tohle učí. Takže ono to aalespoň v té tradici je. Jen to znát, jen na to pamatovat.
To, že židovství není náboženství, nýbrž způsob života, je a není pravda. Ta vyšší moc tam musí být přítomna, protože jsou to Jeho přikázání, která vykonáváme. Bez Něj to zkrátka fungovat nemůže. Takže nelze říct, že NENÍ náboženstvím. Je. A na druhou stranu ono židovství není (nemělo by být) ani tak o ortodoxii, jako spíš o ortopraxi, tom správném konání. Takže činy a tedy svým praktickým životem člověk plní svou část smlouvy. Sama píšete níže: “Cadikům není nutno budovat pomník, jejich SKUTKY hovoří za ně…” Takže asi tak. V daném kontextu se to líp napsat nedá :-)
(P. S. Maceva je trochu jiný příběh a dokonce myslím, že o ní ani v tomto případě až tak nejde, ale to jse opravdu někde jinde)