Je to již pár let, kdy skončila tzv. Romská střední škola sociální v Kolíně u Prahy. Tato škola vyprodukovala za své krátké období několik desítek studentů, kteří úspěšně odmaturovali a získali střední  vzdělání. To jim otevřelo pracovní místa v organizacích, kde to dříve nebylo možné. Jmenuji např. školy, dětské domovy, různé ústavy apod.  Dostali jsme se i na úřady, kde to bylo takřka nemyslitelné. A vše díky vzdělání.

Najde se mnoho lidí, a je jich vícero, kteří tuto školu pošpinili a nemají ji v lásce dodnes. Týká se to hlavně lidí, co měli a mají o Cigánech silné předsudky. Ale také těch, kteřé ji řídili a podíleli se na jejím chodu. Neměli zájem na tom, abychom byli vzdělaní. To je můj osobní názor, ze zkušenosti.

Ve škole se vyučovali klasické předměty jako na běžných českých školách včetně Českého jazyka. Učivo nám bylo zkrášleno Romským jazykem, mým mateřským. Dále jsme měli romský dějepis, ale i český co zná každý. Díky této škole jsem se konečně dozvěděl něco o své historii a původu. Proč tu jsem, zrovna v české republice, mezi Slovany.

Tato škola byla soukromá a přesto se do ní hlásili děti z tzv. sociálně slabých rodin. Jakkoli dnes kritizuju peníze, které do nás pere stát, tak v tehdejší době a při takovém projektu jsem to hodnotil a dodnes hodnotím velmi kladně. Poznal jsem tam lidi, kteří o vzdělání měli skutečný zájem ale i takové, kteří přišli dělat “nepořádek” a o maturitu jim vůbec nešlo. Takoví se ale časem vyselektovali a odešli. Bůhví co dělají dnes. Od druhého ročníku to začalo teprve šlapat.

Poznal jsem romský život na internátu, který jinde neuvidíte. Aktivity probíhaly a byly plánovány tak, aby nám vyhovovali a bez předsudků. Ta škola se nám snažila přizpůsobit a my jí to časem vraceli v podobě výsledků, za které jsme dostali ocenění v podobě známek a studium zakončili maturitním vysvědčením. Pro některé studenty to byla veliká vzpruha, protože se skutečně snažili a učili se jako diví.

Já patřil spíše mezi ten průměr. Na vlastní oči jsem ale viděl, že to jde, když se chce a kde je vůle, tam člověk často vítězí. Dnes tato škola neexistuje. Po peripetiích v Kolíně, kdy se ředitel a zakladatel školy Emil Ščuka rozhodl z naší školy udělat ubytovnu pro tehdy začínající velkou kolínskou automobilku, jsme se stěhovali do Čáslavi. Nevím přesně, jak tehdejší ředitel vyjednával s městem o sídle naší školy, ale nedělalo to dobrotu. Nechtěli nás tam. Jak lidé, tak veřejná správa Čáslavi. Mám za to, že šlo především o peníze, než  o naše dobro.

Je to bohužel tak a dnes tato škola neexistuje. Její “odvar” je dnes v Praze a jmenuje se to Mezinárodní konzervatoř. Tato škola dnes vydělává asi víc, než tehdejší Romská střední. Je to samozřejmě právo pana Ščuky, ale moje právo je také říct, že kolínská škola přinesla mnoha romským dětem lepší budoucnost v podobě pracovního místa a místa ve společnosti mezi majoritou. Moc mě mrzí, že dnes již není. Kdo něco takového nezažil, tak to nikdy nepochopí a bude ho stále hryzat nějaký předsudeček. To je ovšem omyl. Učili nás výteční učitelé. Jak čeští, tak i ti romští. Za to moc děkuju.

Dodnes vídám mého kamaráda, který studoval dálkově. Dnes dělá policistu. Ano, byli tam i dálkoví studenti, tátové a matky od rodin, kteří si o víkendech dodělávali vzdělání aby mohli pracovat s Romama nebo  kdekoli jinde. A že jich nebyo málo. V pátek se jich tam vždy sjíždělo jak “much”.

Dnes nemají cigánské děti možnost na takovém místě studovat, protože ve jménu peněz se to již nepodporuje. V české škole se prostě nedozvím to, o co mám zájem a co mě řadí někam do společnosti. Romský dějepis není v osnovách ministerstva školství. Ani romský jazyk, kde se člověk dozví něco o jeho původu a významu slov. Dosti jich pochází z indických jazyků/nářečí.

Druhá strana mince

Bohužel, většina romských rodin nevede své děti k tomu, aby se od malička učili a škola jim nebyla na obtíž, ale v prospěch. Když např. kolegyně dějepisářka pečlivě připravila hodinu dějepisu o romských  dějinách, naši žáci o to neměli vůbec zájem. Ba co víc, oni neměli zájem téměř o nic, jen dělat bordel a kouřit cigarety. A je to tak každý školní rok. Je skutečně málo romských dětí, kteří toto pochopí i díky své rodině. Tyto děti těží hlavně z toho, že někdo z jejich příbuzenstva má alespoň výuční list, nebo dokončené základní vzdělání. Často ale vydrží ve škole několik málo měsíců a skončí. Důvody?

Učitelka si na mě zasedla! No co na to pak říci. Jen s úsměvem kýveme hlavou, když za námi přijde bývalý žák, ukázat se jak mu to jde. My se musíme naučit vycházet s lidmi okolo sebe, protože nám to moc  nejde. A základem je výchova. Když ovšem rodiče nemají žádné vzdělání, vyšli ze šesté třídy, tak se těžko divit, proč ani jejich děti nebudou mít život jao majorita, i když po něm potajmu jistě touží.

Denodenně říkám svým žákům, aby se učili a že to je v jejich prospěch. Vysvětlujeme to všichni, co pracujeme ve škole. Ale překážkou je pak poté rodič. Často chodí na návštěvu s “bojovou náladou” a tak se nic nikdy nevyřeší, protože deska se tře o desku a vzniká pnutí. Např. dnes nově existuje jakási instituce pro siciální začleňování Romů. Mám pořád známou učitelku z romské školy a jsem s ní dodnes v kontaktu. Je to velmi zapálený člověk do práce s Romama. Dle jejich slov neměli Romáci téměř žádný zájem o to, najít si práci. Velký to problém .

Na jednu stranu se do nás strkají nemalé finance, ale my toho vůbec nevyužíváme. Prostě nechceme a vyhovuje nám asi sedavý život. Je bohužel málo těch, kteří chtějí. Málo z nás dokáže dokončit střední školu. A základní vzdělání už prostě nestačí. To, že dělá můj strejda ve fabrice už pět let ještě neznamená, že já tam budu taky tak dlouho. Velký to omyl nás mladých Cigánů. Chybí nám vzory a když se najdou, tak nejsou brány v potaz, ale jako obtíž. Po skončení  základní školy se většinou nejdeme dále učit.

Přesto všechno bych si přál, aby programy pro Romáky byly k něčemu a byli úspěšné. Díkybohu alespoň těch málo z nás Romů může pomáhat těm dalším a motivovat je navzdory nepřející rodině a ledabylé výchově.

Musíme se snažit a sami chtít. Jde to i bez těch peněz, bez těch všech programů, které se nás snaží nějak dostat dále. Stačí vzít rozum do hrsti. Vždyť i ten Emil Ščuka sám v mládí pochopil, že se musí učit a dnes je z něj JUDr. Musel chtít sám a měl podporu své rodiny, stejně jako to bylo u mě.

PS:  možná se pod článkem objeví komentář, že u českých rodin je to stejné. Ale to je dle mého omyl. Náš národ má odjakživa problémy s učením a dodnes je to stejné, kdežto u majority jsou sice plevy, ale těch klíčivých zrnek je mnohem více.

Autor: Pavel Kaleja