Tak je to tu zas, Nový rok. Pár lidí už dneska ví co je to ROŠ HA-ŠANA, přesto ROŠEŠONE jim zní možná divně. Tohle období… měli byste být tak říkajíc za vodou, mít sklizeno a připraveni na zimu. Víte, pravidelně se mi to nedaří a nejspíš to bude tím že nemám pole ;-)
Během srpna, resp. ELULu, zažívám každoročně prozření, myslím to tak že se probudím a najednou mám pocit že už přišel podzim, prostě to cítím. Mám rád to období – pozdního léta – ještě není zima, vše se zklidňuje, nastává tak čas pro trochu rozjímání. Jako kdybyste tu rychlou chvíli svižnýho zamyšlení zkalené mysli jenž protéká silvestrovskou pitkou roztáhli do něčeho významnějšího. Není to nic jednoduchýho když to děláte pořádně, párkrát se nenajíte, bohoslužba je dlouhá, sebezpytující a někdy vysilující. Odhaduji že na tomto území, v Praze – kde to znám – poodejde k vodě vysypat z kapsy kalhot drobečky k řece málo lidí. A při tom by to byla hezká tradice pro spoustu rodin, jít se před začátkem podzimu k vodě projít. Tak to je, když říkáte ROŠEŠONE.
Zapište se do jedné z knih a nechť jste zpečetěni pro dobrý rok, namočte si jablka do medu. Jestli po tu dobu budete aspoň krátký čas sami, dá vám to prostor k sebereflexi. Co jsem mohl udělat líp, co bych rád změnil, s kým bych si to chtěl urovnat? To jsou důležité otázky, lze to také vnímat jako sebeočistu a jablka v medu, to je výtečná dobrota. Tak trochu to míchám, protože člověk si moc neužívá když strádá, jenže bohoslužba v synagoze není zpověď u faráře. Teď si to před Sladkým velebeným vyříkáte sami se sebou. To nemůžete na nikoho hrát a já si navíc nejsem jistej, jestli by mě Ten v koho věřím, chtěl vidět jako zpráskanýho psa. Sami před sebou nic neschováte, žijete spolu pořád a to vaše já ví o vás víc než co si uvědomujete. Uvědomovat si jde ruku v ruce se snahou pochopit. Na přelomu roku jak ho chápe česká majoritní společnost to není tak komplikované, od první minuty následujícího roku se píše o jednotku vyšší letopočet, což může mít konsekvence třeba k vašim povinnostem, nebo závazkům a to v těchto končinách bývá chápáno jako záminka opít se, vystřelit pár dělobuchů. Člověk si tak má možnost stěží uvědomit i to proč je mu ráno špatně, natož něco víc. ROŠ HA-ŠANA (ROŠ je počátek či hlava, HA je určitý člen a ŠANA je rok, tedy “hlava (toho) roku”, hebrejsky psáno z prava doleva השנה ראש) je šance na nápravu. Ať už chcete trefit na jakékoliv místo, musíte se na něj přeci nejdřív zaměřit.
Mimochodem, název ROŠ HA-ŠANA se objevuje až v Talmudu, v Tóře se zmiňuje JOM TERUA (den zvuku šofaru), či JOM ZIKARON (den pamatování) a tradičně je spojován se stvořením světa. Židovský Nový rok se v jidiš řekne ROŠEŠONE (také ROŠ-HAŠONO), což je ten jazyk kterým Židé mluvili v Čechách, na Moravě a vůbec všude možně před tou největší pohromou všeho člověčenstva dvacátého století. Dnes žije stále mnoho mluvčích jidiš v New Yorku a Izraeli.
Pro Židy tu letos bude Nový rok již po pěti tisícáté sedmset sedmdesáté třetí, tomu říkám tradice. Chcete-li být její součástí, vyhledejte si co vás zajímá na Wikipedii, přečtěte si pár doporučených knížek a najděte si vhodnou formu výuky. Ať spolu pak můžem zajít jednou na pivo a probrat proč se od 1. do 28. ELULu denně kromě šábesu troubí při ranní bohoslužbě na šofar tekia a terua i ševarim.
LEŠANA TOVA TIKATEVU (nechť jsi v novém roce dobře zapsán (v knize života)) תכתבו ובהט לשנה
Autor: Aram Tor
Autor
7 Komentářů
Moc krásně napsané.
… jo a ještě velká tekia na konec :-)
…snad až na tu sazbu hebrejštiny, jo ;-)
díky Tomáši
prikladam zde original sazby pro zajemce
https://docs.google.com/open?id=0B9KYTYpjHxA-NU5FTzN3VVkwZ1E
LEŠANA TOVA TIKATEVI
Jen takovou technickou: V českých zemích se jidiš-tajč v podstatě přestalo hovořit začátkem 19. století, jak postoupila orientace českého Židovstva na tehdejší němčinu. Byl to důsledek josefínských reforem. Místy až do dnešní doby se udržela místní aškenázská výslovnost liturgické hebrejštiny (aulom – olam, šolaum, šalom, goles – galut, sauro či tauro – Tóra (podle toho, je-li dágeš). Ale už s geniálním počinem Ben Jehudovým začala se výslovnost liturgická někde už i mezi světovými válkami měnit na tzv. sefardskou (není zcela totožná se skutečnou sefardskou). A po 2. sv. válce zase vliv těch, co se nevrátili na Halič a zůstali tady, změnili výslovnost modliteb po svém (ojlom, někdy burich místo boruch čili baruch atp.) Jistěže na našem území někde přežila jidiš i 19. století, ale většinou ji v několika vlnách importovali běženci z Východu, hledajavší útočiště před pogromy. Místní specifický dialekt sudeten-jidiš zanikl spolu s celou západní jidiš. Jazyk, o kterém je psáno v článku, měl mnoho podob navzájem i těžko srozumitelných a dnešní jazyk jidiš, který se převážně hovoří za mořem, je spíše znivelizováním několika východních dialektů (to, co slyšíme v amerických jidiš rádiích). Vím, že to s článkem nemá mnoho společného, ale už jsem to nevydržel, protože příliš často narážím na rozšířenou mylnou představu o teritoriálním rozšíření jidiš-tajč. Takže nejprve až do Bílé hory západní jidiš (z ní posléze sudetský dialekt) a čeština plus někde němčina, pak zase orientace na germánské jazyky (jidiš i němčina). Pak už víme, no a po němčině postupně začala převažovat čeština, tak, jak česky začalo mluvit více a více majoritního obyvatelstva.
Tož mi odpusťte můj exkurs a dodatečně Šana tova – šono tauvo!
Opr,:…hledavší…