Pro mnohé děti každodenní rutina, pro nás Romáky povinnost. Kéž bychom jí ale využívali ke svému prospěchu v tom pachtění se životem.

Je to přeci šance naprosto pro každého člověka mít “vo něco lepší” žití a přijmout za své “veškeré vědění světa”.

Ale my toho nevyužíváme, jak by bylo zdrávo. A jak by nám to panečku všem prospělo! Jaktože to pochopili v Americe Černoši, nebo-li Afroameričané?

U nás je příkladem vietnamská menšina, která to pochopila. Až na pár lumpů co sami sabě a druhým dělají ostudu v této “cizí” zemi.

Je to vše dáno především výchovou. Tak to vidím já. Už bohužel nejsme v maringotkách a krásných vozech, ale v obydlích bez kol. Doba se změnila.

Už to tak není a zřejmě nikdy nebude. Školní docházka nebyla potřebná pro rodinu s dětmi, která žila kočovným životem. Řemeslu se naučili od starších v rodině, třeba kovařinu.

Však jsme tím nemálo známí. Byli jsme vyhlášenými kotláři. Proto někteří Cigáni mají příjmení Kotlár apod. Rodina si vystačila sama, edukaci nahradil otec s matkou a jejich rodiče.

Paní Milena Hubschmanová o nás řekla, že jsme přírodním národem. Mě to velice překvapilo, takové označení. Ovšem má to co dočinění se způsobem života, s kočováním.

Kočování bylo zákonem zakázáno a za první republiky, za pana Masaryka, byly zavedeny tzv. Cikánské legitimace(samozřejmě je s tím spojen veškerý hnus, který už sám z názvu čiší).

Od té doby, v domě bez kol, chceme žít tak, jak jsme byli zvyklí. My nebyli nechodili někam do práce, práce šla s námi, s naší rodinou, vozem a koněm. Řemeslo bylo v rukou a kam se přišlo, tam se nabízela služba.

Tak se vydělávalo, kšeftařilo a podnikalo různé, aby se přežilo. Romové dodnes “kšeftaří” a obchodují, všelijak podnikají. Bohužel velmi často vydělané peníze neumí nastřádat a rozhazují je.

To co je potřeba vložit do svých dětí, včetně peněz, neumíme a často nechceme uznat, protože priority jsou jinde. A je to dáno z velké části výchovou. Od dětství nejsme nuceni se vzdělávat.

Těch málo z nás, kteří to dokáží až do konce toho moc skutečně nezachrání. Některá dítka už od malička ví, že se budou živit sběrem železa apod. Mnoho z Vás může namítnout, že to je naprosto normální.

Ano, možná v době kočování. My máme ale na víc! Podle mého názoru musíme provést změnu v myšlení a konečně pochopit, že škola je základem života.

Velice by nám pomohlo chopit se šancí, které tu jsou, nebát se druhých lidí a naučit se s nimi jednat. Nechat se také poučit, třeba vzájemně. Dá to práci, ano. I já jsem to zažil.

Kam ale dnes přijdu, snažím se dělat dobré jméno, protože musím. Nejde o to zbavit se našich tradičních hodnot, to vůbec ne. Chraň Bůh!

Naše bohatství je v našich zvycích a obyčejích. Většinu z Vás napadnou písně a muzika, mě taktéž. Máme krásný jazyk, který bude co nevidět vytracen a zbude jen někde na papíře.

Nevím, je-li to pravda, ale toto razila snad tehdejší KSČ, aby se romské děti neučili svůj mateřský jazyk……aby se přizpůspbily. Snad pod článkem někdo odpoví. Já si to nějak nevybavuju.

Samozřejmě to je chyba a trvá dodnes. Narážím tedy na nějaké obavy a předsudky ze strany romských dítek. Bojí se ostatních, českých dětí, jejich zvyků, jednání a nechtějí to přijmout jako fakt, že se takto s nimi bude jednat celý život.

Vždyť nemáme svoji zemi. Proto je nasnadě pochopit, že se musíme vztyčit a jednoduše, bez zbytečných keců vokolo, vzdát se lenošení a všech “dávek”.

Jak by kurnik měl vypadat romský stát, kdybychom si my sami odmítali pracovat sami pro sebe a jenom nastavili ruku? To by přeci nefungovalo.

Zaplaťpánbu že jsou tací Cigáni a celé rodiny, které ostudu nedělají ba naopak, dělají dobré jméno ve společnosti, což je velice důležité.

Na druhou stranu jsou pak oni ti špatní v očích svých rodin apod. Přizpůsobit se vůbec podle mě neznamená vzdát se našeho “romství”.

Autor: Pavel Kaleja

Zdroj fota: oskonexe.wordpress.com