Katastrofy v podobě různých živelných pohrom, u nás nejčastěji povodní, jsou stále častějším jevem. Proto není divu, že se naše vláda snaží nějakým trvalejším způsobem zajistit financován škod, které tyto přírodní katastrofy působí…

V době stále doznívající finanční krize a především v časech, kdy mnoho států hospodaří se ztrátou a na dluh, a navíc žádný z ekonomů ani analytiků není schopný reálně a věrohodně předpovídat následný ekonomický vývoj, se stávají přírodní katastrofy doslova bubákem pro vlády, naší nevyjímaje. Je velice náročné organizovat zásahy v oblastech postižených záplavami, tsunami či hurikány a ještě více komplikované je shánět finanční prostředky na potřebnou humanitární pomoc, následnou obnovu a rozvoj postižených míst. Letošní povodně, které postihly část Evropy, ale i vzdálený Pákistán, jsou toho důkazem.

Ministr financí Miroslav Kalousek tak před pár týdny přišel s nápadem plošné povodňové daně, kterou by snížením slevy na dani o stokorunu měsíčně zaplatili všichni daňoví poplatníci bez rozdílu. Tím by se každým rokem vytvářela jistá několikamiliardová finanční rezerva na případné škody při katastrofách, které mohou v budoucnosti nastat. Předseda vlády Petr Nečas tento záměr nedávno poněkud zpochybnil, ale nakonec to po napínavém jednání vypadá, že přeci jenom bude souhlasit, i když s podmínkou, že to bude pouze na rok. Navíc přidá i osobní omluvu veřejnosti a zamýšlí takovou daň přeci jen na nutnou dobu zavést, podle jeho vlastních slov však „s hlubokou pokorou“. Tedy dobrá, premiér se nám omluví a my všichni pracující zaplatíme na takzvané povodňové dani za jeden rok nedobrovolně 1200 Kč.

S ještě lepším nápadem nyní přichází Věci veřejné, které namísto plošné daně navrhují její výši rozlišit podle příjmů. Obyvatelstvo by se podle návrhu VV rozdělilo do tří příjmových skupin, přičemž podle příslušnosti ve skupině by se platilo 50, 100 nebo150 Kč. To by bylo zjevně spravedlivější, i když rozdíly v příjmech těchto tří skupin budou nejspíš větší, než 50 Kč měsíčně. Nicméně proč ne, je to lepší, než požadovat po všech stejně bez ohledu na jejich životní úroveň. Je to dobrý záměr umocněný tím, že takový přístup najde pochopení u větší části daňových poplatníků. Byť stále hovoříme pouze o desítkách korun rozdílu, všichni mají jistě v živé paměti, co dokáže udělat s naším národem 30korunový poplatek u lékaře.

Podle mého názoru by nejspravedlivější bylo vybírání takové daně zcela v bezprostředním kontextu s příjmem každého jednotlivce, tedy určitým procentem z hrubého nebo čistého příjmu, jako optimální se mi jeví částka mezi 0,25 až 0,5 procenty z hrubého příjmu. Při 500.000 Kč hrubého příjmu ročně je půl procenta z této částky 2500 korun na povodňové dani za rok, tedy solidárních 208 Kč měsíčně. Jsem hluboce přesvědčený o tom, že takovou pomoc státu a potažmo všem nám, kteří můžeme někdy takovou finanční pomoc potřebovat, si z finančního hlediska může dovolit každý z nás. Se zavedením povodňové daně podle jednoho z výše uvedených modelů nemám já osobně žádný problém.

Tabulka výdajů na povodňovou daň při částce 0,5 procenta z ročního hrubého příjmu:

Autor: Jaroslav Kysilko

Přečtěte si také od autora: Proč jsou poslanci bezpáteřní zlatokopové?