Tak jsem se zase doslechl, že zastřelit ze zálohy u dálnice na Hebron těhotnou je heroický čin, který je přirozenou reakcí na okupační snahy jiných herojů.

O dva dny předtím zase jeden vousatej strejda s límcem jak po  Napoleonovi vypustil z pobřeží svých retů taky pěknou hovadinu. Pravda, nevíme, jestli paušalizoval (jak to potom zatraceně paušálně převzala všechna světové média), anebo zda tu svou kletbu maličko přikrášlenou svatým   čarováním vztáhl jen a výlučně na ty, kdo popravují těhotné (to by s ním snad i kdekdo docela souhlasil). Ale i tak to mohl říci kulantněji. Jak můžeme Stvořitele prosit, aby dělal, co bychom rádi my maličcí, a především, aby ničil svá stvoření?

Stejně tak se bojím, že si tu a tam někdo tajně pomyslí, že masakr, který provedl ten chlapík s tlumiči na uších někde v Bratislavě, je do jisté míry taky jen zoufalý (anebo možná heroický) čin. Zoufale heroický jen proto, že ačkoli krev těch obětí byla červená, přeci jen se rozlila po poněkud načmoudlé pleti, která dokud v ní ještě
byla jiskra, dealovala, křičela a dělala bordel? A že se možná ani tak moc nepletu, dokazuje další rádoby „heroické“ prohlášení na serveru Romea, že se česká Romea připojuje ke slovenskému státnímu smutku. Když  se ale střílelo do školky v Číně, nějak se k čínskému státnímu smutku nepřipojili.

Připouštím, že pokažení úzkoprsou, pumprdentní a politicky korektní rovnoběžkou Evropy, vnímáme semitské výkřiky méně tolerantně, než jaký mají skutečně obsah. Jak jsme si už kdysi říkali, prohlásí-li semita :“Koprovku? Nenávidím k smrti!“ – pořád to ještně neznamená, že se s ní nenatláská třikrát do týdne. Ale oběma semitským skupinám Vznešený doporučil, aby si položili stráž ke svým ústům (Korán neznám do detailu, ale protože je to dost průhledně opsaná diplomka  – jakoby z plzeňských práv, určitě to kluci taky někde četli), takže je to zase neomlouvá úplně – a pak … Tou druhou skutečností, kterou nám Panovník nařídil taky není gerojství, ale naopak zbabělost.

Zbabělost židům vytýkal carský kozák, že prej jevrej nechce do armády. Vyčítají jim ji i revizionisté šoa (a nejen oni)! Že prej, proč židi v lágrech něco nepodnikli, vždyť byli v přesile. Ale komu (až na výjimky) se do armády  chtělo? A tu podnikavost bych taky maličko přehodnotil. Nezapomínejme, že to ve třiatřicátém začínalo jen nesmyslným poštěkáváním, jake dneska potkáte na neonových a pohříchu i modrých webech, a než se ocitli za drátama byla tu dlouhá cesta v „pouze“ zadních vagonech, přes odevzdání houslí a psů, nástup do Veletržního, několik dnů v dobytčáku, tatoo, sholení veškerého i pubického ochlupení. A to to beru hodně hopem!! Celou
tu dobu zbývalo jediné – bitachon (naděje), že to skončí dřív, než skončí oni. Jsou chvíle, kdy je hrdinství žít. Nedělám si iluze, že se na Ukrajině za Chmelnického anebo pak v čase té temné propasti  řídili jenom a výhradně biblickým pokynem o zbabělosti. Ale doporučenou ji máme.

„Hospodina, svého Panovníka báti se budeš …“ učí v pořadí čtyřstá třicátá druhá rada jednoho nádherného dopisu. Jsem ještě stonásobě větší hnida, než ten stařík se zlatě vyšívanými klopami, takže vůbec necítím odvahu radit někomu, jak velkého bubáka si má a chce z požehnaného Tatezisn udělat. Má-li někdo pocit, že tou pravou bohabojností je klečení na hrachu namísto večerníčku a košilka s vyšívaným otvorem pro naplnění pokynu o plození, nic nenadělám. Já se jen dočel, že to, čeho se máme bát, je netělesné, nadtělesné a
přítomné v každém těle. A vím, že se tomu také říkává Chaj ha-olamim (Život celého vesmíru). Bát se tedy života? To bude taky ptákovina. Tudíž, aby ona ta bázeň nakonec nebyla respektem. Respektovat život
mi přijde snesitelné, baví mne a dává mi odvahu ke zbabělosti.

Je docela možné, že se zase zvedne nějaký lingvistický flame, ale věřte mi, že bázeň boží má v hebrejštině hodně společného s viděním! A nejsem to já, ale moji učitelé, kdo mne inspirovali k dalšímu kačířstvu. B*ha pochopitelně nelze spatřit, dokud neumřeme, ale je ho velice dobře vidět v životě. Odvážný zbabělec se snaží vidět Panovníka v tom druhém. A jelikož jsme vyrobeni jako Jeho zrcadla, tak teprve pak Ho zahlédneme i v sobě.

Říkáte si, proč to do vás tady tak pateticky mydlím a nutím vás odírat si oči? Amalek bude přece určitě dál číhat u svodidel, pár horkých hlav s šábesdeklem ho za to za čas zase nějak nešikovně vyšin-betí, nejrůznější pánové v límcích, límečcích a kolárcích budou svolávat kletby. A my nic nezměníme.

Souhlasím – i když ne tak docela.  Jednak právě v těchto dnech hrozí vlastně dvojnásob, že přesně ten typ „hrdinů od svodidel“ na  obou stranách očekává, že jejich reprezentati  zbabělí nebudou. Čímž k – pokud Abbás a Netanjahu nenajdou odvahu ke zbabělosti – zas jenom si vypijou pár amerických kafí a hurá zpátky za svodidla.  Pár obecných slintů na kameru a po večerech statisky o veřejném mínění. (Asi jako s naší povodňovou daní). A podle se teprve bude jednat.. A Sladkej požehnanej? Taky za svodidla?

Ten druhý důvod berte jen jako prosbu. Teď před Roš ha-šana, nad stránkami slíchesových zamyšlení. Ještě než vás (samozřejmě naprosto spravedlivě) naštve Ovadiah Josef, anebo palestinskej aktivista nazývající zákeřnost, hrdinstvím, Abbás nebo Bibi  , než vás naštvu já anebo střelec z Devínskej  Novej Vsi, zkusme respektovat život – tedy sladkého Chaj ha-olamim.  Jednoduše je neměřme sebou, dokud se nebudem vidět. Nezměníme  nic! Nic víc než sebe. Ale prožijeme si to, co jidiškajt už taky objevila a naznačuje v Pirkej avot. Že totiž největší hrdina je ten, kdo je zpozdilý v hněvu, a že opanovat svoji mysl, převáží zásluhy za dobytí města. Samozřejmě nic nejde na povel. Chce to tu odvahu k pravdě, jinak je každá bohabojnost taky jen pózou. Tož udatně ke zbabělosti.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Mrkev v zimě