Člověk to poťouchle tomu nenáviděnému monopolnímu ČEZu přeje. Ale pak se tak nějak probudí národní hrdost a vše je jinak. ČEZ provedl jednu ze svých zahraničních investic a koupil v Albánii distribuční společnost. Něco zainvestoval, něco zrenovoval a chtěl vydělávat. Ale těžce narazil. Státní výrobce elektřiny ČEZu zvýšil ceny za dodávané služby, ale zakázal mu toto zdražení přenést do koncových cen pro spotřebitele. Investice se tak stala prodělečnou.

To by ale asi nebylo to nejhorší. Státní instituce totiž za elektřinu neplatili ani to předepsané málo, ale vůbec nic. Konkrétně vodárny. Žádná dohoda o splátkovém kalendáři se uzavřít nepodařila a tak po mnoha pokusech o jednání nakonec ČEZ sáhl k poslednímu kroku, tedy k odpojení vodáren od elektrické sítě. Bez vody se rázem ocitli tisícovky domácností, protože vodárny nemohly spouštět čerpadla.

A nastalo rodeo. Vláda začala hovořit o obyvatelstvu jako o rukojmích obchodních sporů. Soud vydal nařízení, kterým ČEZu přikázal proud vodárnám zapnout. Policie vtrhla do provozoven ČEZu a donutila pracovníky proud spustit. Na některé bylo podáno trestní oznámení a v době psaní tohoto článku jsou ještě mnozí z nich ve vazbě.

Divoký východ jak vyšitý. ČEZu přeji vždy jen to nejhorší, ale tady se ve mně tak nějak probudila národní hrdost. Tohle si přeci s ČESKOU firmou nenecháme líbit! Ale to je samozřejmě špatně. Vše je to podnikání jako každé jiné. Tady je jen ten rozdíl, že ČEZ je ze 70% vlastněn státem, tedy jeho ztráty v Albánii jdou ze 70% i na bedra daňových poplatníků. Leda že by se tito daňoví poplatníci rozhodli podpořit chudou a nerozvinutou Albánii v podobě dotování její spotřeby elektrické energie. Tato situace ale samozřejmě není na stole.

ČEZ nakonec z Albánie pravděpodobně vycouvá. Podá několik žalob na stát a dlouhá léta budou probíhat arbitrážní řízení. Nakonec prohrají všichni. ČEZ určitě nevysoudí tolik, kolik peněz v Albánii proinvestoval. Albánie se může na dlouhá léta rozloučit s přízní zahraničních investorů a bude ještě chudší, než je teď, což si lze již dost stěží představit. Albánská přenosová soustava ztratí partnera a investora a na dlouhá léta nenajde žádného jiného. Začne se rozpadat. Obrazně i doslovně. A tak až k vodárnám nepoteče elektřina kvůli katastrofálnímu stavu vedení, tak těm domácnostem bez vody nepomůže už ani soud s policií.

Celá tato anabáze ve mně budí trochu porovnání se solárním boomem u nás. Na dlouhá léta budeme platit dotované ceny za elektřinu podnikatelům, kteří loni využili neuvěřitelně zpackaný zákon. Budeme platit ať už formou vyššího příspěvku na zelenou energii ve svém účtu za elektřinu, nebo prostřednictvím daní ze státního rozpočtu. Tady se jedná o miliardy ročně. Převyšuje to několikrát všechny známé tunely a podvody politiků na všech úrovních. Tady je to ale zcela legální (Opravdu? Nebyl někdo podplacen za protlačení příslušného zákona?).

Nebylo by ale správným řešením například zákonem dotace zrušit. Krátkodobě bychom sice ušetřili, ale dlouhodobě bychom těžce prodělali. Zahraniční investoři by přestali přicházet a možná by se začali stahovat i ti již přítomní. Škody by byly několikanásobně vyšší, něž co budeme za solární panely do budoucna platit. Prostě obě varianty jsou špatné. Jedna je ale horší. Můžeme maximálně dohledat konkrétního viníka, který toto zákonodárství prosazoval a prosadil. Můžeme ho případně i potrestat. Ale v životě si na něm nevezmeme ty škody, které způsobil. I kdyby celý život vydělával, nebo všichni vydělávali jen na to. Prostě ty peníze už nikdo nevrátí. Ty jenom budeme do budoucna platit.

Autor: Tomáš Flaška