Evropská komise rozhodla, že ve vedení velkých firem má být během šesti až osmi let minimálně 40 procent žen. Zdá se, že rozměr kravin vymýšlených v Bruselu nezná hranic.Já osobně se domnívám, že firmu by měl vést člověk především schopný, firmě oddaný a ochotný obětovat i hodně svého volného času. Pokud toto vše splňuje kdokoliv, tedy i žena, tak proč ne. Ale víme z podstaty věci, že hodně žen se spíše věnuje rodině a z této logiky prostě vyplývá, že to procentuální zastoupení mužů je vyšší, protože s tou rodinou tolik času netráví. To není diskriminace. To je věcí dohody obou partnerů. Může to být i opačně – on může vychovávat a ona vydělávat, a bývá to tak. Nikdo nikomu nic nepřikazuje a nenakazuje. Ale většina partnerů se prostě dobrovolně dohodne tak, že on vydělává. Dámy prominou, ale je to dané geny. Ostatně i soudy to vědí, když v drtivé většině případů v rozvodové při svěří děti do péče ženy.
Toto nařízení Evropské komise vlastně nařizuje partnerům, kteří to nechtějí, aby to dělali opačně, než by sami chtěli. A pokud velká firma nesežene dostatek žen, splňující výše uvedená kritéria, tak ta firma bude muset sáhnout po ženách, která ta kritéria třeba splňují, ale jejich kvalifikační předpoklady budou o něco nižší. Pánbůh pak potěš tu firmu.
A jak budeme definovat velkou firmu? A i kdyby byla firma sebevětší a vlastník bude stále jenom jeden, jak může někdo vlastníkovi předepisovat, koho má mít ve vedení SVÉ VLASTNÍ firmy? To je jenom další krůček ke společenskému vlastnictví výrobních prostředků. To vše tady už bylo.
Ale pojďme dál. To bychom skutečně mohli stanovit kvóty pro zastoupení muslimů ve vrcholovém managementu třeba proto, že většina dělníků ve firmě pochází právě z blízkého východu. Že na to nikdo z nich nemá kvalifikaci a předpoklady? Nařízení je nařízení a bude se vymáhat! A proč nestanovit, že minimálně 40% učitelů na základních školách musí být muži? Děti přeci potřebují svůj mužský vzor, tak by to bylo v pořádku. Jak by se pak takovéto nařízení plnilo? Kde by se vzali ti chlapi ochotní to za ty peníze dělat? A co s přebytečnými učitelkami, které by se do kvót nevešly a ze školy by musely odejít na pracák?
Dost ironie. Není daleko doba, kdy budou kvóty pro zastoupení žen ve vrcholové politice. Ostatně u nás s tím ČSSD již začala. Předepsala si, že jedno místopředsednické křeslo musí být obsazeno ženou. Naposledy vhodnou kandidátku nenašla, ale místo se muselo obsadit, děj se co děj! Velmi jsem se bavil při vybírání mezi blondýnkami doporučenými paní manželkou slovutného předsedy. Nezlobte se, ale takováto nařízení musím neslušně označit za do nebe volající blbosti.
A až si tedy předepíšeme počet žen ve vrcholných orgánech politických stran a parlamentu, tak volebním kritériem už nebude politický program, ale pohlaví. To má na lidském těle vzdálenostně velice blízko k tomu, kam takováto nařízení vedou.
Autor: Tomáš Flaška
Autor
4 Komentářů
Blbost třepe kurníkem. Od pradávna platilo a platit bude, že chlap je hlavou rodiny, světa. Žena je tím krkem co s tou hlavou, světem hýbe.
Ženské nejsou v podstatě hloupější než chlapi, jen jim to hold trošinku jinak myslí a tedy někdy i nedochází. Co udělá mnohý mužský bez přemýšlení to dána nikdy nepochopí. No a v jiných věcech je to zase onaopak. Mámy by měly sedět doma u děcek. Nosit dlouhé sukně ať se mají naše ratolesti čeho v mládi držet. No pokud se jedná o nějakou tu “mužatku” tak ať řídí třeba ministerstvo obrany nebo jiný resort.
PF 2012 přejí Mayové
Bez toho, že bych chtěla rozebírat smysluplnost či smysluprázdnotu kvót – mám za to, že mnohdy jsou ženy těmi “které se více věnují rodině” ne proto, že by to chtěly, ale právě proto, že se to od nich “čeká”. Že ta “dohoda mezi partnery” je tak trochu vynucená okolnostmi – na muže přece jen zaměstnavatelé hledí s větší důvěrou. Nevím ovšem, jestli tuhle situaci vyřeší zrovna kvóty.
ad2)KS Děcka potřebují mámu tak do deseti patnácti let. Toto by si měly ženy uvědomit. Pokud chtějí dělat kariéru tak ať nerodí budoucí vyděděnce a nechají Bohulibou činnost na těch co udělají pro rodinu první i to poslední. Společnost by oběma “děvám” měla umožnit prožít smysluplný život bez stanovováni toho co má kdo dělat.
PF 2012 přejí Mayové
Antoníne Blažku, ta “potřeba mámy” je u lidí vyššího než kojeneckého věku do značné míry kulturní záležitostí. I v našich zemích se matky dětem ještě v relativně nedávné době (100 let nazpátek) věnovaly jen v nejútlejším věku dětí (často jen několik měsíců nebo dokonce týdnů). Jinak bývaly děti svěřovány chůvám, prarodičům, starším sourozencům nebo starým osobám z příbuzenstva či sousedství.
I ženy se totiž mívaly co otáčet, a nějakou časově náročnou výchovu dětí si nemohly dovolit buď z existenciálních (chudší vrstvy) nebo společenských (ti ostatní) důvodů, případně je nic takového ani nenapadlo (např. i ženy řemeslníků, sklářů nebo kupců spíše pomáhaly manželům než by se celodenně věnovaly dětem). Tehdy byly ovšem rodiny širší a dítě se nefixovalo na jednu osobu (matku) – v mnoha kulturách také model matčiny výhradní péče o dítě nefunguje dodnes. (Kdysi jsem četla africkou knihu o domácím násilí, kde mezi jeho formy romanopiskyně zcela vážně zahrnula situaci, v níž se /týraná/ matka celodenně a trvale stará o dvě děti, aniž by si od nich mohla občas na pár týdnů odpočinout.)
“V našem kulturním prostředí je jako norma brána nukleární rodina sestávající z matky, otce a dětí. Tato norma má však svá omezení. Výzkumy v kulturách, kde společně žije širší rodina, prokázaly, že děti z těchto rodin mají oproti dětem v nukleárních rodinách méně psychologických problémů. … Zužování rodinných vztahů a omezování propojení s širší rodinou vede k větší závislosti na celku, na společnosti.” (Horáková, Psychická odolnost předškolního dítěte, kapitola Psychologický kontext vývoje psychické odolnosti, str. 35)