Když se po „politicky nekorektním“ zavraždění předáka Hammásu strhla další smršť prskavek z Gazy a jednotky IDF povolaly i záložáky, aby se případně vstoupilo do pásma i po zemi, leckdo si kladl otázky co podniknout, koho podpořit, komu fandit, jak projevit účast?Demonstrovalo se, peticovalo se, hloučky i zástupy jedněch vyzývaly druhé, rakety dopadaly a všichni věděli, že to maličko průšvihem smrdí.

A tehdy mi přišel od Moudrých z chasidstva docela obyčejný mail : What can you do for Israel? Rebbe Weinstein si kladl otázku jinak:

„Zatímco píšeme toto, nad Izraelí létají rakety. Každý pátý řádek tohoto dopisu přerušují sirény. Často přemýšlíme, jak žít normální život uprostřed rozmáhajícího se teroru. My všichni jsme podobně jako vy jsme přilepení ke zprávám, naději a chuti pomoci. Kladete si otázku, jak lze pomoci? Každá poctivě vykonaná micva bude tou nejúčinnější pomocí. Chcete-li, připojte se, jako to už udělaly tisíce dalších…“

Nám webovským aktivistům to může připadat maličko bezzubé, pobožné až jehovistické – taky mne to na chvíli zarazilo – ale pak mi došlo, kolik je v tom pravdy. Samozřejmě za předpokladu, že micva pro nás neznamená jen nějaký odpustkový Zdrávas. Za stovku *Šema i s nasazenými tefilin jedna raketo dolů… To už je lepší jít demonstrovat anebo trojitým kliknutím a vyplněním capchi podepsat  jednu svobodně vybranou petici z těch mnoha, které na nás vylezou spolu s fotografiemi mazlíčků a večeří od našich přítelkyň někde na sítích…

Ale ve chvíli, kdy micva neznamená ani bigotní splnění jakýchsi náboženských požadavků  ani uniformu, která nás před ostatními lépěji „žežidovatí“, to skutečně zabírá. Za předpokladu, že micvot vnímáme jako šanci a dárek k tomu, abychom tam, kde jsou jen vlci zůstali člověkem, pak je jejich naplňování skutečně tím nejlepším, co pro Palestinu i Izrael vykonat lze. A to dokonce i naprosto bez ohledu, do jaké skupiny demonstrantů patřím a jakou náušnici nosím na krku. Protože dokonce i do souboru tzv. Noachidských pokynů patří povinnost zůstat soudný, tedy – ustanovit soudný soud a úsudek.

Ke zdárnému průchodu touto Branou samozřejmě patří nechodit na věc z prostředka. Nějakými mapkami o tom, jak expandoval okupační živel na geografickém plácku okupovaném Brity. Ale jen optikou sklenice vody podané chudému. A přes nejbližší plot. Jak by nám asi bylo, kdyby se dnes v Sudetech ještě vyskytoval neodsunutý německý živel a usmyslel si, že chce „svoje“ (po rozpadu monarchie Masarykem a Benešem okupované) území do své vlastní samosprávy. Ale protože i v Praze žila početná žido-něměcká menšina, chtějí a cítí matičku měst jako své město hlavní? Kdybychom na to nakrásně přistoupili s tím, že se pak někdy později zachováme později k územním državám v Pobaltí, kam náš předek kdysi v husitské historii taky dorajtoval, a nějakému novodobému Konrádovi samosprávu svěřili?

Nechtěli bychom pak právě po něm, aby od Liberce žádné prskavky směrem  k Bezdězu nelítaly? Nechtěli bychom po něm, aby živel historicky zakořeněný v krajině krajinu především budoval a ne jen vlastnil? Nehledali bychom řešení, jak to udělat s tou Prahou a napojením dvou camfrlíků sudetských držav tak, aby mohly být nudličkou jednou? To by ale asi bezpodmínečně vyžadovalo nějaké novější čáry na mapě, podobně, jako se šoupalo s dědinami na česko-slovenské hranici, tedy jednání o územním narovnání. A po kom bychom tady v Česku nakonec v první řadě vyžadovali, aby prskavky od Liberce a od Vimperka vystřelovat přestaly? A jak dlouho bychom se spokojili jen s diplomatickým řešením té střelby?  A dokázali bychom si na druhou stranu dost důsledně  uvědomit, že Frau Nowak je především ženská ze sousedství, a ne sudetská Němkyně? (Doufám, že něktěří snad ano.)

A pokud bychom  v rámci micvy – neodejdou slova zákona tohoto od tebe – občas zalistovali v zákonech vesmíru, nenapadlo by nás, že i Abraham, kamkoli přišel postavil studnu, nikoli odpalovací zařízení? Že nemocný a hladový člověk je výzvou všem méně nemocným a méně hladovým? Tedy i těm z ropných velkokrálovství?  A nejen odtud. Ostatně oni i Češi prozatím charitu „umějí“. Jen nyní nepříliš nadšeně odevzdávají zrovinka církevním Charitám, které se – zdá se – napakovaly docela tučně.

Ale i konání dobra je limitováno micvami. Dárce nese plnou odpovědnost za účelné využití poskytovaného. Co je na zrní, nesmí jít na zbraně. Co je na léky, nesmí jít na politiku. Ani na lékovou politiku pojišťoven.

Zákony vesmíru také vysvětlují, že není dobře člověku býti samotnému a nikdove své podstatě nechce špatné, protože BigBoss uplácal svět jako dobrý. Není tedy jenom Palestina a jenom Izrael. Jenom křesťanství a jenom islám. Jsou tu jednotní a jedineční lidi. Míra jejich lidství je určována puzením k dobrému anebo ke zlému. Skutečným člověkem je tvor respektující. Ty druhé i Pravidla. A se skutečným člověkem by micvou humanizovaný člověk problémy mít neměl. Pokud se ale dotyčný nechová podle pravidel vesmíru, je tu opět pokyn a  povinnost (micva) ho varovat, pokárat a nakonec i soudit a trestem očistit. A dokonce i míru punifikace zřetelně určují micvot…

Naprosto nejvyšší  soubor micvot pak stanoví pasáž Elu devarim – toto jsou skutečnosti, na kterých závisejí oba vesmíry. Ten současný i ten který nastane. Je to řetízek humanity od prozíravé (nikoli slepé!!) úcty k rodičům, přes výchovu dětí k humanitě, jednotlivé skutky milosrdenství a soudu až k *havoat šalom (uvádění harmonie mezi člověkem a jeho bližním.) – Traktát Šab 127a, v Adir ba-marom najdete na straně 12;

Vím, že se už jenom trapně opakuji, psali jsme si o tom v podobném duchu už dávno, ale ti chasidim možná mají pravdu. Začne-li se u micvot, probudí to nejen anděly, ale taky advocata diaboli a hlavně člověka v člověku. A tahle trojice už nejlépe a poměrně dost spolehlivě poradí, zda stačí jen kliknout, chviličku halasně demonstrovat, hlasovat v OSN nebo prostě konat. A jak ….

Autor: Jaroslav Achab Haidler