Jedny vánoce měli „u Jobů“ určitě na samotném konci této pradávné biblické knihy. To když se všechno jako v pohádce zase v dobré obrátí a patriarcha Jób má najedou nejen moudrost ale také dvojnásobný počet ovec, velbloudů i býčků.
Daleko důležitější „ježíšek“ se ale objevuje ve třiatřicáté kapitole tohoto nádherného textu. Tam, kde se uprostřed pasáží o skutečné tešuvě hovoří o andělu vykladači (přímluvci, obhájci). Tam je stanovena jedna pozoruhodná podmínka: Má-li kdokoli jediného anděla obhájce schopného doložit a vysvětlit, zda k tešuvě došlo a v čem spočívala, je tu obrovská naděje. Panovník to jakožto Vševědoucí sice ví, ale my lidské bytosti nikoli. A bez anděla vykladače často ani nepochopíme, jak kdo jednal a proč. A soud je veřejný!! – Nic jiného než pokání a touha napravit to pokažené je tedy podstatou a zárukou tzv. „spasení“, protože po zásahu andělíka (jediného z tisíce žalujících) může pak Panovník prohlásit: Propusť ho, ať nesestoupí do porušení, mně toto výkupné za duši stačí … (jb 33:24);
A právě díky tomu si kladu otázku, kam se poděl ježíšek? Ne ten, který otvírá cestu k tóře a ke slušnosti „spravedlivých mezi národy“ i nežidům, ale ten, který je údajnou obětí a výkupným za dědičný hřích a zárukou tolik potřebné spásy…
Není to můj spor s Ježíšem, ale můj věčný spor s tím, jak ho interpretují ti, kdo se chtějí zmocňovat duší. Vždyť stačí-li jediný anděl, nač potom Panovník umírá v lidské podobě? Pokud ovšem onen malach melic (anděl vykladač) není až tak andělem, protože po hloubce hebrejštiny to může být také jen vyslanec, zástupce a posel, který referuje dobré – pak by to sice Ježíš s přivřením oka být mohl, ale co těch 999 dalších ježíšků? Vždyť stačí-li jediný anděl z tisíce, pak – kdyby jím byl údajný synátor Creatori – kdo jsou ti zbývající?
Nicméně, když šábes co šábes vítáme anděly – vítáme vlastně anděly našich vlastních skutků (učí ty nepoučitelné židy naše tradice). U těchto andělských bytostí (andělů skutků) nejde ani tak o jejich svatozáře, křídla a komžičky a blonďaté paruky – ale o to, zda jsme ty skutky (činy lidskosti, běžného milosrdenství anebo dokonce úkony naší libovolnému klubu odpovídající ortopraxe) konali také v duchovním rozměru, anebo jenom pro plnění a kvůli odznaku. Pakliže i v tom duchovním rozměru, nemůže se nenarodit „anděl“. A stejně tak i u skutků pokání a návratu – tešuvy. A vlastně i u skutků celého našeho sebe-uskutečňování se tady na tomto okršleku, na cestě mezi body kolébka a hrob. Skutků naší odpovědi Bohu v nás. Tomu, který řekl, jmenuji se Ehje ašer Ehje, tj. uskutečňuji se tím, jak se uskutečňuji. – A právě tento otisk pečeti Boží je v každé lidské bytosti. Odpovědí Bohu v nás, odpovědí tomu, co kdysi zahájilo akt Stvoření právě proto, aby se dálo uskutečňování, je skutek – uskutečnění. Vždyť jak může bezbožnost ublížit Panovníkovi? Ubližuje jedině bezbožníkovi. A co si Vznešený vezme na svatosti svatoušků i na skutečné spravedlivosti spravedlivých? I ta je jen odměnou jejím činitelů,. Učí rovněž Kniha Jób…. A právě proto, může být andělů naši skutků bezpočet. A právě proto (podobě jako Jób) bez tóry jen těžko rozumíme sebe-uskutečňování se těch druhých. Klasický příběh z trdice nás učí o tom, jak se tuhle v nějakém litevském štetlu tolik divili, že se na pohřeb jistého – podle sousedů neuvěřitelného skrblíka a misantropa – sešel takový zástup chudáků a bezdomovců. Ne proto, aby se podívali, jak strčí pod drn toho bezcitného lakomce a vyžebrali u toho nějaký ten penízek od laskavých a zbožných lidí, ale aby upřímně oplakali svého živitele a mecenáše, který vůbec nebyl lakomý, jenom rozdával v skrytu, všude, aniž by „lovil“ bodíky ortopraxe uprostřed vlastní komunity…
Malach melic tedy asi skutečně nebude ježíškem, spíš opravdu andělem skutků. Pak mi ale úkol a poslání Ježíše nikdo z křesťanských kamarádů doposud spolehlivě nevysvětlil. Ale věřím, že možná nějaké smíření biblického poselství určitě existuje.
Pro záchranu vánoc u Jobů je tu ještě jedna možnost výkladu. Tím důležitým andělem vykladačem (andělem patřičného skutku tešuvy) by mohlo být tzv. přijetí Ježíše. Jenomže podle knihy Jób je to jeden jediný andělíček. Jeden čin z myriád jiných – stejně hodnotných. Přinejmenším jeden z tisíce a rozhodně ne ten univerzální a všecičko řešící. Krom toho je to také čin dobrovolný, volní a osobní.
Tím ale padají všecky řeči o „daru víry“ a hlavně, pořád tu nikde nelze najít důvod, proč by Panovník umíral kousek od Jerušalajmu na římském břevně a zároveň učil, že řešení je nesrovnatelně těžší – ale proveditelné. Opakuji, až nám malach melic tam u turniktetu vysvětlí, proč ten či onen z křesťanských dvounožců šel zrovinka touto cestou, určitě nás to dojme a zahalekáme : Halleluja.
A pokud se lze spolehnout na Knihu Jób, snad mu bude právě pro tu čistou pohnutku odpuštěno i to, že svého andělíka vnucoval ostatním jako jediné možné řešení.
Každopádně tady dole, na cestě od kolébky do hrobu, ať s dovolením nevnucuje svoje anděly ostatním. Vesmír je obrovský a přenádherný, jak učí další kapitoly Knihy Jób (zejména v promluvě Elihu bar Barach-el) a vejdeme se doň všichni. Tady i tam. A naší nejen šancí, ale i povinností – resp. naším sebeuskutečněním – je si to navzájem ulehčovat …
Autor: Jaroslav Achab Haidler
Autor
62 Komentářů
Díky za krásný článek, budu na něj tu a tam odkazovat, přijde-li řeč na to, jaký že to jsem hrozný heretik, který není schopen správně pochopit tu či onu dogmatickou podobu radostné zvěsti. Osobně chápu Ježíše v tom spásném smyslu v souladu s tím, co jste zde napsal: Každý člověk, který transcenduje sám sebe, své “přirozené potřeby” ve prospěch dobra nebo krásy pro dobro a krásu jako takové, a to i za cenu ztráty života, je tím umírajícím a vzkříšeným “Vykupitelem”, což asi souvisí i s myšlenkou 36 spravedlivých atd.
Přemýšlím, jak může někdo jedním dechem říci něco ve smyslu: “Bůh tě miluje, zemřel pro tvé hříchy a pokud tomu neuvěříš, budeš navěky trpět v pekle.” a k tomu pak ještě jedním dechem dodat ono “Víra je dar.”
Fyzik mi na otazku ci mozeme vypocitat podla Einsteinovej rovnice hmotnost vesmiru povedal ,ze samozrejme.ked som chcel vypocitanu hmotnost,tak s usmevom povedal to sa neda.(laicky dovysvetlil,ze nemame pevnu mieru na dosadenie,kedze v kazdej miliontine sekundy nieco vznika a zanika).
Takto je aj s ,,nabozenstvom”niet ,,ucelenej ,,konstanty.
Napr.Achabe pises ako vitame anjelov,ale v jednom dychu nedodavas,ze sa o chvilu s nimi lucime a vyprevadzame ich.Proc?
Aby dobre uvolnilo miesto Lepsiemu?(pre niektorych,,Jeziskovi”?Pre inych Hospodinovi?)pozdraveni.
Jak já vnímám knihu Job, existuje-li v ní nějaký zastánce (pominu-li samotného Hospodina, pokud se tedy předpokládá, že je před Ním třeba hledat zastání), pak je jím jen Job sám. Zůstane na svou obranu úplně sám, nevidím tam nikoho, kdo by se za něho postavil (kromě Hospodina v závěru).
Nemyslím, že by Jobův příběh byl o potřebě jeho tešuvy, právě naopak. Takové pojetí mu vnucují přátelé a nakonec i Elihu, kterého vnímám jako vyloženě zápornou postavu, přinejlepším mladého nesoudného chvástala typu Ivana z Mrazíka.
O víře se dá mluvit mnoha různými způsoby. Na Jobově příběhu je hodně zřetelné, co si pod tím pojmem představit, a proč má takovou váhu, dokonce mnohem větší, než všecky dobré skutky (a nebylo jich málo), které Job ve svém životě vykonal.
Bylo pro mě těžké přečíst celou knihu Job. Podobný problém jsem měl při čtení Bible jen u rodokmene Izraele.
Dost dobře jsem nechápal a doposud nechápu proč Hospodin nechal, při skoušení Joba, zabít i jeho deset dětí. Čím se provinily? Panovník sice Jobovi navrátil majetek ve větším množství než mu odňal ale jak k tomu příjdou Jobovi mrtví synové a cery, které bez důvodu Hospodin zahubil?
Tak se mi jeví, že vánoce měli „u Jobů“ hodně smutné.
PF 2012 přejí Mayové
bs*d
Díky za inspirace a komenty. Nicméně, Antoníne (04), s Vaším problémem Vám nepomohu, Job konstatoval cosi, co se vymyká našemu dnešnímu rozumu s potřebou vlastnit ty druhé včetně vlastního života a soudit za druhé s výjimkou vlastního života; Job povidá : Vznešený dal, Vznešený si tedy taky béře, budiž Jeho Jméno především velebeno ….
Dado (03) Slibuji, že se k pojmu tešuvy u Joba vrátíme podle řádků tradice, respektuji na plno nárok na osobní postoj k textu, ale já bych Elihu bar Barach-ele (To je on, Vznešený, syn Boha který žehná) zase nepodceńoval jako Ivánka z Mrazíka.
danny (02) Nemohu do jednoho každého článku vždycky všechno jedním dechem. NEbyly by k učtení a vy byste měli pocit, že vás podceňuji. Nepovídáme si to navzájem prvních deset minut a nepřistupujeme ke skutečnostem z “nuly”. I kdybych však dodal, že anděly také propouštíme, pořád to je o tomtéž, že to nebudou ježíškové, ale spíš andělé skutků a že Ježíš není interpretován jako anděl skutku. Pro mne je důležitá tvoje glosa – “pre niektorych a pre inych” – která mi naznačuje, že si rozumíme i s tím závěrem celého článku.
a Vám, Kojote (01) díky, že jednoduchou (zjednodušenou?) formulkou nastavujete zrcadlo některým evangelizátorům. – Rozhodně je o čem povídat, přemýšlet …
A hlavně zpět k tématu. Jak vidí malach melic echad křestanská dogmatika. Díky za navigaci.
achabisko,
já záporné postavy taky nepodceňuju – a dokonce beru vážně, že je posílá sám Vznešený (ještě jednoho člověka vznešeného jména považuju za velice pochybného – proroka Elíšu). Ivan mě napadl v souvislosti s tím jeho entré. Ve skutečnosti myslím, že lidi typu Elihu jsou mnohem nebezpečnější než nějaký Ivan.
Na tu Jobovu tešuvu se těším, ráda porovnám své pochopení poselství knihy Job s učením tradice.
Dado (06), dík za dvojnásobnou motivaci. Ale “dneska” to nebude, ono to nějakou tu hodinku studia požere :) Už se těším ..
Achabe, jsem rovněž zvědav, jak vidí malach melic echad křestanská dogmatika – protože si myslím, že učení o spáse skrze zmrtvýchvstalého Ježíše prostě pochází z judaismu cizích mysterijních koncepcí tehdejšího helénizovaného Středomoří a tudíž jen obtížně může být v tomto směru kompatibilní. Ale třeba to někdo nějak šikovně sladil dohromady a já o tom nevím.
Jinak ano, moje formulka samozřejmě je zjednodušená, ale samotného mne děsí, jak málo zjednodušená tváří v tvář některým křesťanům je.
Ježíš není interpretován jako Anděl skutků, ale jako cesta /pro anděli skutků?….jo a když se vezme z 1000 jednička tak můžeme začínat také z trojice nul …….
Kristino (09), nenechte se zranit. Špatně potom čtete. Ježíš jako cesta (jedna z mnoha) je mi naprosto sympatický, legitimní a obdivuhodný. Potíž (u některých!!) je v tom, že chtějí nejen věřit, ale dokonce tvrdit, že je to cesta jediná, což je pochopitelně ne-li ptákovina, tedy přinejmenším právě v souvislosti s Jobem maličko diskutablní a spíše na volbě každého cestovatele.
Z číslic se dá udělat dokonce i “kabala a la madonna”, ale Ježíšovy učebnice hovoří zcela zřetelně ne o tisícovce ale o “jednom z alef”, takže trojice nul je buď vtípek, který mi ale zatím uniká, anebo jenom chtění – ale falešné. Ještě by se dalo uvažovat ve snaze popřát body trojičníkům o interpretaci jeden anděl z Jedničky, ale i tak je ten anděl něco nižšího než to Alef. Takže tudy cesta asi nepovede.
Ježíš je interpretován všelijak, nicméně u Joba se o něm s největší pravděpodobností asi nehovoří. Daleko spíše o tom, že spasení jenom skrze smrt nějakého syna rozhodně Bůh pro záchranu člověka nevyžaduje. Tudíž, pokud ji přináší, přináší ji nadstandardně. A já se pořád ptám na křesťanskou interpretaci onoho textu u Joba, ne na to, jak je interpretován Ježíš. (tedy v tomto článečku ne). D
No, jenom ještě jedna věc – absolutně souhlasím, že smrt jako platidlo-kupčidlo Hospodin ke spáse nevyžaduje. Ale zrovna na Jobovi je zajímavé, jak ho v závěru Hospodin ustanoví do role zastánce svých přátel, na které se pro jejich bláznovství hněvá. Takže smrt sama o sobě jako platidlo nesmysl, ale člověk, který dokáže smrti vzdorovat, neztratí víru v nejtěžších chvílích života a dokáže podržet a zastat se i ostatních, ten má váhu i před Hospodinem, na toho klidně ukáže prstem s tím, že se na něj zbloudilci mají obrátit o pomoc. Jako na Joba. A asi se nevyplácí takovýma (Bohem váženýma) lidma pohrdat.
Antonine ,pri ,,detickach,,Jobovych si na zaciatku vsimnite ,,onen”den a co sa v nom muselo asi diat ked kazde rano obetoval obete zapalne??
Dado to ,,kupcenie”nebude az tak nevyzadujuce,napada ma hod baranka?Alebo zalmista,,vykupne za lidsky zivot je tak velke..”49.9.
Achabe,trosku sme sa neporozumeli,nemyslel som druhy a ani vobec anjelov,zaujal ma ,,psychologicky”moment.,,Kazdy”si privolava a aj chce aby s nim boli naporad(ochranovali,sprevadzali,dobre ozenili,pomohli vyhrat loteriu)ale Vyznavac Hospodinov ich posiela Prec?Proc?smile.
K versu 33,24 mi anjel,,vykladac?”naznacuje,nedrz sa vidin mysle Elihom podanym,drz sa Joba,,Vidim,ze moj VYKUPITEL je Zivy.Ako posledny sa postavy nad prachom(vyslobodi ho zo strachu smrti,da mu vecny zivot?)19,25(predobraz Jezisa?u niekoho snad ano.)
,,ac zbaven masa,uzriem Boha”19,26(uzrie svojho Vykupitela v novom tele?).
Nadej najvacsia v 19,27,,JA Ho uvidim,pro Mne tu bude,Me oci ho uvidi,nie niekto Cudzi(alebo aj koho me oci uvidi,nebude nikdo cudzi).
Toto sa mne osobne paci,ci tam vidim to i ono.smile.
Danny,
to narážíme na téma, které mě hodně zajímá – na smysl a význam oběti (a v čem spočívá ta zástupnost).
Dívám se na to asi tak: kolik se toho musí stát, kolik trápení musí jeden unést a zažít, aby to tím druhým pohnulo? Na oběti není podstatné, zda zaplatí nějaký “dluh” u Hospodina, ale že nás dovede pohnout, zasáhnout u srdce, změnit, že se nás dovede dotknout, v tom je její síla. A vůbec nezpochybňuju, že to tak vede Bůh, že záměrně vydá někoho smrti (požaduje “svatou oběť”) a že taky čeká, jak na ni zareagujeme, jak ji uchopíme. Jde to udělat i nadmíru zvrhle, zmocnit se jí absolutně tupě, po vzoru Lamecha, potomka Kainova, který si zabitím člověka zajišťoval ochranu podle nějakého rádoby nebeského pravidla.
To není jen Job, kdo tak strašně zkusil a přesto (nebo právě proto) nám pomáhá zvednout hlavu. Pro mě je kniha Job obrovsky pozitivně laděná. Ne pro ten pohádkový konec, ale pro ten boj, pro to Jobovo zaujetí a Boží přijetí jeho zdánlivě drzého postoje a odboje, pro tu paradoxně zachycenou vstřícnost Boha k člověku, kterou za prvním plánem jde rozpoznat. A docela mě štve, jak většina jejích výkladů, na které jsem narazila, působí fatalisticky. Jak podobně jako přátelé, kteří měli potřebu očernit a srazit Joba, doteď vykladači hledají mouchy na něm, místo aby tu jeho famózní jízdu a střet s Hospodinem ocenili.
aj ja tak vnimam Joba.On je pre mna,,prometheovec”.smile.
kojote,prosim Ta,mohol by si mi osvetlit ako vidi nekrestanska ,,dogmatika”m.m.e?dik.
ad12)danny Jobovy děti se scházely ale není psáno, že by hřešily. Job měl o své potomky obavu a obětoval zápalné oběti jen preventivně. Patrně nevěděl o nemožnosti ospravedlnění druhých obětováním za ně.
Ezechiel 14:20 Noe, Daniel a Job v ní, jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nevysvobodí ani syna ani dceru. Svou spravedlností vysvobodí jen sami sebe.“
Já celkem chápu výrok Joba jak jej uvedl ad5)achabisko : Vznešený dal, Vznešený si tedy taky béře, budiž Jeho Jméno především velebeno ….
Panovník dal Jobovi vše i potomky mu dal. Měl tedy právo si je vzít. Jenže já se dívám na celou záležitost z pohledu Jobových dětí. Neměly na sporu žádný podíl. Proto Hospodinu nerozumím proč je zahubil.
PF 2012 přejí Mayové
bs*d – gut woch
Antoníne (16), vy se moudře díváte pohledem Jobových dětí. Ale jsme schopni někoho zachránit před smrtí? A tím se trochu chováte jako ti Jobovi přátelé, kteří zas maličko trápí pohled, jímž se na vesmír dívá “dada”. A to už je j ako v pohádce s Kohoutkovi a slepičce.
A na nás na všechny, tedy Vás, dadu i mne, se vztahuje promluva Elihu Barach-ele, tedy, “nesuď úradky toho, kdo Tvoří”. A jsme zase na začátku, u kořene sefirotického sloupu a u Stromu poznání. My zezdola fakt nevidíme dost s nadhledem… Ale je to dobrodružství, tak jen hlouběji, protože to je taky furt vejš :))
Absolutně souhlasím, že nám všem, stejně jako Jobovi a jeho přátelům, chybí Hospodinův nadhled, bez kterého se někdy velice těžko orientujeme. A svádí nás to k unáhleným nesprávným závěrům, protože Hospodin má v záloze neomezené perspektivy, s kterými nejsme schopní počítat.
Přesto trvám na tom, že pokud jde o knihu Job, nejlépe zorientovaným (z lidí) byl Job sám. Kdybych měla použít velice neumělé přirovnání – Job kráčel upřímně nejlíp jak uměl. Najednou ho na té jeho přímé cestě někdo zkopal hrozným způsobem tak, že měl smrt na jazyku. Job to považoval za nespravedlivé, kdežto přátelé a Elihu ho převědčovali, že ho nikdo nezkopal, že šel jistě neopatrně, někde zakopl a natloukl si nos. A Job s naprostou sebejistotou trval na tom, že o nějaké zakopnutí tady vůbec nejde. Kterážto sebejistota dráždila a vzbuzovala dojem pýchy a povýšenosti, takže vytočila přátele i Elihua, až začali Joba nevybíravě a neoprávněně osočovat a přidávat mu na jeho trápení.
Přátelé byli v jistý okamžik schopní alespoň zastavit a zmlknout, ne tak Elihu ben-Barachel haBuzi mimišpachat Ram. Ten je natolik přesvědčený o Jobově vině, že je schopný přát mu, aby ho Hospodin skřípl ještě víc, až se konečně probere a vše přizná. Asi není náhodou, že Elihu není ani přítelem nazván.
Na knihu Job odkazují různí lidé za různých okolnodtí
Job byl muž spravedlivý o tom není třeba diskutovat. Věděl to i Hospodin.
Jób 1/8 Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.“
Šlo o to zda Job nejednal náhodou jen “vyčuraně”
Jób 1/9 Satan však Hospodinu odpověděl: „Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně?
10Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla.
11Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit.“
Jeho přátelé Joba nemohli správně hodnotit neboť jeho život ani skutky dopodrobna neznali.
PF 2012 přejí Mayové
bs*d
Fajnšmekrovské téma ten Job… Dobře, že přemýšlíme. Nicméně pojdˇme hlouběji.
Nedomnívám se, že kniha je o tom, že Job potřebuje čï nepotřebuje tešuvu (dada 03), ale že je to přímo kniha o tešuvě.
Naopak motiv, že by se Job stal zastáncem přátel (dada 11) mi v textu maličku unikl. Nedocenil jsem… Budu studovat a taky přemýšlet, proč se mi to přihodilo. Tady ocením navigaci.. Díky,dado
K Dannyho hintu o tom, že „vykupitel můj žije“ (danny 12) připojuji právě to staré dobré – Kdo je vykupitelem Jisroele a světa? Je to křestansky interpretovaný Ježíš? Jistě, za předpokladu, že je Ježíš bohem…
Ale ačkoli připustíme, že Vznešený zakomponoval vývoj a evoluci již do událostí stvoření, přijde mi maličko ujeté, že by i tzv. „dějiny spásy“ měly svoji „evoluci“ a někdy na přelomu „zákonů“ bylo nutno sáhnout k evolučnímu “povýšení” těchto dějin (pro mne především pravidel vesmíru, tak jak je naznačuje právě neoblíbený Elihu ben-Berachel) a zaměnit svobodu všech Jóbů, jejich svobodu k odpovědnosti za obětování bohočlověka na křížku. Nedošlo-li k tomuto evolučnímu kroku, pak je ovšem tato představa skutečně jen jedna z mnoha cest, jeden anděl z mnoha. Naopak došlo-li, jsem zneklidněn dvojnásob, protože holt byly všechny starozákonní generace podváděny. Včetně zakladatele nového zákona (dokud byl v těle), který přišel „naplnit“ celé to dědictví a principy – dejme tomu novou interpretací. A právě po té reinterpretaci „naplněného“ volám tak žíznivě. Neb mi ji nikdo z brášků od křesťanů zatím nestačil dost spolehlivě nabídnout. Prý mám věřit. Proč nesmím přemýšlet?
A nakonec k osmnáctému zamyšlení (dada 18).. Jednak mne tento pohled dojímá. Je krásný, prožitý a lidský, ale má svá ale … Platí-li pravidlo, každý ne Vznešenému, ale sobě koná (ať k dobrému či zlému) – a ono asi platí, jinak by to Mojžíš nezapsal, ať už na pokyn shůry, nebo v rámci své empirie – takže koná-li člověk sobě nikoli Vznešenému a teprve tím (protože je součástí makrokosmu) škodí či prospívá i vesmíru, nelze se zase na Jobovy kamarády tolik zlobit. Ono totiž není ani příjemné, ale ani zas až tak neuvěřitelně obvyklé, že „koho pámbu miluje, toho křížkem navštěvuje“, takže ti kluci si mohli sami klást otázku, kde se asi tak stala chyba, poměrně legitimně. Právě kvůli tomu Mojšelemu… Ostatně sám Job občas říká: kdybych aspoň safra tušil proč, ale já mám pocit, že mi BigBoss nechce ani odpovědět na to, kde jsem chyboval…
Rozhodně však – díky vám všem. Mám teď nové „tereiánské“ dilema – podle matky Terezy. Totiž: Jsem-li vůbec schopen dostatečně citlivě vidět bolest druhých? A to mne zneklidňuje a zároveň naplňuje rozměrem pro budoucnost. Hezké dny s novým číslem
Tím zastáním jsem měla na mysli Job 42,7-9. Plyne mi z toho textu, že Hospodin vyloženě vyžaduje, aby vzal Job přátele pod svá ochranná křídla. A oni si to mají dobře uvědomit. Je to zvláštní.
pri,,revolucnom”kroku by nemuseli mat generacie pocit ,,podvedenia”.smile.
(ad 22) Nejsem si jistý, danny, zda “rádoby evoluce” není náhodou docela revolučním zásahem do přirozenosti – smile
Jinak ještě k těm přátelům – ty já považuju za v podstatě kladné postavy, i když se v úsudku seknou, nakonec spíš přisypávají soli do rány (místo aby těšili, jak měli v úmyslu) a vzbudí Hospodinův hněv. Jenže právě pro tu dobrou zkušenost s tím, že přestupníkům lze pomoct, že se vyplácí vyhledat, co mohlo způsobit pohromu, že mnohdy lze odstranit příčinu trápení a pohled zvenčí může pomoct zorientovat se tomu, kdo je v tom až po uši, je to jejich selhání pochopitelné. U nich je zřejmé, jak jsou Jobovým trápením zasažení (nejen že váží dalekou cestu, nejprve týden bez hlesnutí jen soucitně sedí při něm). Navíc frustrace toho, kdo se na neštěstí bezmocně musí dívat, je někdy asi ještě horší než toho, kdo je v něm sám. Takže je pochopitelné, že je to svádí konečně chytit nějakou tu příčinu za pačesy a zatočit s ní.
Na mě to působí tak, že Job jim musí předvést, že je daleko lepším diagnostikem svého případu, že neztratil hlavu vlivem nadměrného utrpení, že poctivě prošel a prochází každou oblast svého života (tak jako dříve on sám pomáhal hledat jiným postiženým, kde by mohl být důvod jejich pádu), ale při nejlepší vůli pořád nic! Že moc dobře chápe jejich snahu, ale tady prostě není co najít a pokud to chtějí udělat za každou cenu, jsou absolutně vedle. Job počítá s možností svého selhání a hledá je úpěnlivěji než kdokoli z jeho přátel, ti se těch různých “selhání” chytají mnohem méně poctivě.
Takže nejde o tu snahu “něco” najít, ta je v jádru dobrá a pochopitelná, jde o poctivost při hledání. Připadá mi, že přátelům to nakonec aspoň z části dojde, když zmlknou. Možná si myslí své, ale Jobovi nedokážou argumentovat tak, aby ho dovedli dál, nepřesahují jeho úroveň a nemůžou mu pomoct. Takže neskutečně neutěšená situace, Job trpící jak zvíře a tři frustrovaní kamarádi, kteří mu při nejlepší vůli nedokážou pomoct. A do toho nastoupí Elihu se svými bohorovnými vyhlášeními. Neříkám, že všechno, co řekne, je špatně – právě naopak, je tam mnoho krásného, stejně jako v řečech přátel. Ale způsob, jakým tu svou dokonalou moudrost na Joba použije, je děsivý. A narozdíl od nich – u něho žádný soucit nevidím.
A ještě jsem zapomněla popřát všem hodně štěstí do nového roku!!! Ať se vám vydaří!
Dokonalé, vážně krása …. ta (24).
K otazke malach m.Pri modlitebnom ,,zapase”za Bozi lud, vykladanie zapasu.Dt10,17mose ,,Boh je velky,vsemocny,vzbudzujuci bazen…” a Daniel povedal(DN9,4),,Boze veliky a mocny..”.
Dostalu sa mu odlisneho,,vykladu”?Kde sa podel gibor?
btw – přislo mailem:
Všem, které zneklidňuje jobovské téma, doporučuji bestseller rebeho Kushnera: “Když se zlé věci stávají dobrým lidem.” http://www.srovname.cz/portal-kdyz-se-zle-veci-stavaji-dobrym-lidem/srovnani-cen/k.1817833 Rebe dochází k možná překvapivému názoru, že jsou jisté věci, které B-h nemá ve své moci (ano, sic!). B-h je buď dobrý, nebo není všemocný. Ergo – zlé věci se stávají dobrým lidem, ale není to B-ží vůle. Chtěl by, aby lidé dostali co si zaslouží, ale nemůže to vždy zařídit. Za nejvýznamnější verše z knihy Jób považuje Kushner kap. 40, v. 9-14 a píše: “I pro samotného B-ha je někdy příliš těžké se postarat, aby si krutost a chaos nevyžádaly své nevinné oběti.” Ale hlavně píše toto: “Od chvíle, co jsme se setkali s Jóbem nebo co jsme se sami dostali do jeho situace, nemůžeme už dál věřit v takového B-ha (pozn. všemocného), aniž bychom necítili rozhořčení, aniž bychom necítili, že se k nám život zachoval nespravedlivě. Za této situace by nám vědomí, že B-h naše neštěstí nezpůsobil, mohlo přinést úlevu. Je-li B-h spravedlivý, i když ne všemocný, může stát na naší straně, když se nám stane něco zlého… …nebudeme se ptát jako Jób: ´B-že, proč mi to děláš?´ Budeme se ptát: ´B-že, podívej, co se mi stalo, můžeš mi pomoci?´ Obracíme se k B-hu ne aby nás soudil nebo nám odpustil, ne aby nás odměnil nebo potrestal, ale aby nás posílil a utěšil.” Podle rebe Kushnera jsme pořád na B-ží straně a on na naší.
r.Kushner je dobry,sam ju citavam tak ob dva roky.Pomohla uz mnohym v okoli.(a mozno preto je to trosku aj smutne,ale Cesty su rozne).V otazke,,vsemocnosti”sa ale ,,dopustil”trosku nedoslednosti,ale plne chapajucej.Mozno ,,zabudol”,ze sme schopny pochopit skutocnost ze Je,ale uz nie to,cim Je.
Mne je prijatelnesi Maimonides,jeho ,,nazor”,ze ludia su stihani pohromami,lebo sme podstaty fyzickej,co nas cini zranitelnymi voci bolesti a strate.Existuju tri druhy ,,zla”na tomto svete.
1)prirodne zla,podliehame vyvoju aj zkaze(maso a kosti).Ako fyzicky tvor podlieham nemociam a ranam.Bolo by absurdne domnievat sa,ze nejaka bytost moze existovat,aniz by podliehala zmenam a smrti.(aj povodne,poziare..)
2)Lidske bytosti privadzaju zlo jedne na druhu prostrednictvom krutovlady a vojen.Tieto zla su pocetnejsie.Dovody su vseobecne zname-pochadzaju od nas.
3)Jednotlivci privadzaju zlo sami na seba prostrednictvom jedla,pitia a…Zla zivotasprava sposobuje nemoci tela a aj duse.Dusa si lahko zvykne na premieru(mnozstvo)veci a potom ma neuspokojitelnu tuzbu po veciach,ktore nie su potrebne k zivotu.(chleb k jidlu a sat k obleceni.Gn28,20).
dovolim si pridat4)Job.
ale nevidim nikde nejaku,,nemoznost”nieco zariadit.smile.
Knížku rabiho Kushnera jsem nečetla, tak se k ní nechci moc vyjadřovat. Sice nechápu, jak někoho může uklidňovat, že Bůh je jen dalším zoufalcem v řadě (pro kterého je zlo příliš tvrdým oříškem), ale možná jsou v knize jiné povzbudivé věci. Fakt je, že pokud žije člověk v hrůze, že Bůh je krutý a škodolibý, může ho potěšit i to, že je jen bezmocný. Mně se takový pohled silně příčí a z knihy Job vyvozuju úplně opačné závěry.
V závěru svých řečí Hospodin mluví o nezkrotných potvorách, o jejichž živobytí člověk nemá ani páru, natož aby se jich dokázal zmocnit a ovládat je. Přijde mi pravděpodobné, že je to metafora právě pro zlo, že jsou takovým jeho ztělesněním. Joba se jedna taková mrcha dotkla a skolilo ho to. Byla k němu připuštěna, bylo jí (mu) dovoleno škodit. Prozření Joba v samotném závěru nespočívá v tom, že místo té obludy zla najednou uvidí zkrotlou hodnou ovečku, nebo že vedle té obludy bude ta ovečka poskakovat jako takové hodné bezmocné zvířátko, které s námi soucítí. Jobovi dojde, že i když Bůh použije nadlidsky strašné nástroje, může sledovat výjimečně dobré cíle, a že jen On dokáže posoudit, co a jak ve světě, který sám stvořil, funguje. A když uzná za vhodné a moudré konfrontovat člověka s nespravedlivým utrpením, nejen s tím dobrým, ale i se zlem, které nás vysoce přesahuje, pak asi ví, proč to dělá, má to nějaký smysl. Job uvidí, že Hospodin dokáže dotáhnout k spravedlivému a dobrému vyústění i to, co z našeho pohledu nemá v sobě spravedlnosti ani zbla.
Samozřejmě se tady setkáváme s jinou dimenzí, Antonín se rozhořčoval, jak k tomu přišly ty dětičky… Můžeme si být tak jistí, že jim Bůh nedokáže nějak vynahradit nebo oplatit to, že musely tak brzo odejít z tohoto světa? Nezdráháme se věřit tomu, že Bůh stvořil život, a to, že dokáže obnovit to, na čem mu záleží, nám přijde jako pohádka? Kdybych nevěřila ve vzkříšení, tak můžu s apoštolem Pavlem hrdě prohlásit, že jsme ti nejubožejší lidé pod sluncem.
Vzkříšení není žádná pohádka (aby to s Ježíškem dobře dopadlo), ale vhled do jiné dimenze. Potvrzení toho, že se s ní dá a má počítat. Pokud někdo používá Bibli jako pohádkovou knížku (a je jedno, jestli si vybere tu o Ježíškovi nebo o Plaváčkovi), není to její chyba.
Presne tak,,dado,Jobov,,prerod” po kap.38-41 je uzasny.Pchopit odkial pokial.ZA hranice prirodnych javov,meteorologickych drobnosti,prvkov a dalsich drobnosti sa nedostaneme.Bozia vlada a prozretelnost je nepoznatelna.A nasleduje krasa vo versi42,6,,preto sa pokorujem(odvolavam)-v prachu a popelu cinim pokanie(lutujem).Aky krasny protiklad principu,ze clovek je mierou vsetkych veci.smile.
ad 30) Jen docela na okraj (protože je skoro až škoda mělnit tak krásnou diskusi), ale nejsou ty zmiňované “potvory” vlastně aluzí na Leivathana? A tím právě na vzkříšení?
A ku vzkříšení obecně, dokonalý Tomův článek zde na Shekelu: https://www.shekel.cz/26411/uz-dost#comment-9464
ci by Leviatan nemohol byt aluziou na Hospodina.Clovek nema(nema mat)odvahu do zapasu s L.ako sa moze postavit stvoritelovi?
ad 34) bs*d
Danny, jistěže Leviathan může být aluzí i na Panovníka, na jeho
přesahy a právě i to obživení (vzkříšení – vyšší level našeho bytí),
ale pokud by platilo, že nasoleného Panovníka (resp. jeho samičku)
spapáme s kyperským vínem na Hostině konce, pak se obě sestry nakonec
sejdou. – Smile
A ku stastiu by len chybalo aby si ich Izmael vzal za ,manzelky.smile.
No behemot i leviathan jsou tam jmenovaní, takže určitě jde o něho, já ale na tu jejich historii nebo symboliku nejsem žádný odborník, takže nemám představu o nějaké hostině, kde se budou nasolení podávat :-). Navíc tipuju, že to bude nechutná poživatina, pokud by teda nešlo o obyčejnou velrybu. Každopádně ta mimořádná pozornost zrovna takovým monstrům zrovna v takové knize jistě není náhodná.
dado klikni leviatana na wikine,celkom slusne.smile,
danny, díky, zvlášť ten Job 3.8 vzbuzuje představu, že určitě nejde o obyčejné zvíře, ale takový trumf temnosti, v rukách těch, co se zaobírají silami zla (napadá mě: “vypusťte krakena!”). Takže asi ten dávný had by taky mohl být on. Ale neznám apokalyptickou literaturu, která se tím pravděpodobně zaobírá. Ten žalm 74.14 by snad nějakou hostinu naznačit mohl, pokud bychom tedy přistoupili na to, že ten pouštní lid (nebo divá zvěř, jiný překlad) jsme my :-). Což o to, já bych se ještě možná mezi pouštní zběří ztratila, ale jestli by si zrovna bnej Israel měli pochutnávat na nekošer leviatanovi, to nevím…
Ono to je ,,vesele”tema.Netreba sa nicoho obavat…Nech ju zatratia.kdo zaklina den(alebo aj zly den)a to nas moze dostat k Am6,3,,zazehnavate zly den,ale nastolujete nasili…,,.Prosperita bola a zacali byt bezstarostny pokial ide o ,,hriech”.Materia dokazuje ,ze su pod Pozehnanim a uz to ide dole vodou.Ti ,co dokazu zatracovat trestny den su (pre spominane vyhody)ochotni zaklinat a vyburcovat(u Joba)aj leviatana.Nech sa zatemneju hviezdy,tie ktore malli udrzat ostrahu nad nocnymi temnotami.Moznost totalnej tmyGn1,2.Vieme kdo chodi po tme.smile.
Kdo su vlastne ti zaklinaci.(Job9,13).(neradsej hladam vyznami v Tiamat,Mardukovi a ci Egypte).
Když už jsme se dostali k soudu (soudnému dni), vrátila bych se k malachovi melic a k Elihuově řeči a naznačila bych, jak jsem pochopila to jeho sdělení směřované Jobovi já. Je to zas úplně jinak, nějak jsem nevěděla, že zrovna tam se dosazuje Ježíš, četla jsem to bez předvysvětlení.
Nevidím to zrovna moc pozitivně. Job je zděšený, jak se všichni staví proti němu, dokonce i jeho nejbližší přátelé. Hospodin jakoby všechno a všechny otočil proti němu a on nemá nikde zastání, nemůže se Ho dovolat, marně tluče na zavřené nebe.
Elihu má jasné vysvětlení – Bůh ho rozhodně trestá oprávněně, o tom není pochyb. Posílá na něho ty pohromy (zdánlivé nepřátele) vyloženě z milosti, dává mu tak prostor, aby se probral a činil pokání. Není to tak, že by Hospodin mlčel, to Job je natvrdlý a nevnímá, jak ho oslovuje. Kdyby aspoň jedna z těch tisíce pohrom zapůsobila tak, aby se hříšný a pyšný Job konečně chytil za nos a činil pokání, kdyby aspoň jeden z tisíce kárných vyslanců mohl dosvědčit, že spravedlivý trest dopadl na úrodnou půdu a přivedl Joba k rozumu! To je podle mě smysl té Elihuovy řeči. Malach melic, jeden z tisíce, má být ten trestající anděl, který konečně zaznamená u rouhače Joba změnu k lepšímu a dosvědčí ji v nebi (snad by jím mohl být i člověk, tedy “kárající přítel”, proti kterým se Job tak vzpouzí). Jenže jak z Elihuovy řeči vyplývá, nic takového není možné, Job je podle něj absolutně tvrdý a v takovém stavu by bylo holým nerozumem postavit se před Hospodina, jak si bláhově přeje (kéž by ho tedy Hospodin ještě víc ztrestal, aby se už probral).
Sám Elihu se pasuje do role Božího obránce a nabízí se Jobovi jako ten prostředník, ale jak?! V podstatě ho od setkání s Bohem zrazuje, vyhrožuje mu zničením.
Kromě toho, že se následně ukazuje, že Elihu je absolutně mimo – Hospodin Joba nezničí (i bez žádného prostředníka), právě naopak, věnuje mu velikou pozornost, zjevuje se mu, otvírá mu obzory, dokonce kárá přátele, že o Něm nemluvili což jest pravého jako Job – řeší se tu podle mě ještě jedna zásadní otázka. Jaký poměr mít k Bohu. Jestli zaujmout pozici přepokorného červa, který se plazí kdesi v prachu své bídy a neodváží se zahledět do slunce, protože ho není hoden, nebo si můžeme vážit sami sebe, svého poznání, svého svědomí, a stát za ním tak sveřepě jako Job – dokud nám sám Bůh neosvítí, jak se věci mají. Job totiž docela klidně mohl skončit i jako zlomený zkřivený člověk pohrdající sám sebou s přeuctivým odstupem od Boha a náboženští aktivisté typu Elihu jsou neskutečně výkonní v tom, jak dolamovat nalomené třtiny a produkovat takto vnitřně zmrzačené “služebníky”. Jestli mi tedy v knize Job někdo připomíná Ježíše, tak je to právě Job sám se svým synovsky-důvěřivým a hrdým vztahem k Bohu.
Napadá mě ještě jeden nedokonalý obraz. Jakoby Hospodin byl takovou odpočívající lvicí, která – zdánlivě netečně – všechno pozoruje koutkem oka a zasáhne v pravý okamžik. Job a jeho kamarádi jako taková malá lvíčata, co objevují svět a rozumují o něm i o své matce. A ona je nechá zažívat i nebezpečné situace a nechá je se nimi i vzájemně poprat, protože to budou potřebovat k životu. Nechá jedno ze svých lvíčat (to nejlepší) porvat se s nebezpečnou potvorou a dá si na čas, než mu přijde olízat rány.
Nechá je vypořádávat se s novou neznámou situací, nechá je chybovat a čeká se svým zásahem, dokud sami nepředvedou, co dovedou, kam až jsou sami schopni dojít. Nechá je vykecat, dospět tak daleko, jak jen umí, a pak se teprve postaví a zařve jak lev. Trochu je zas uvede dál, pohledem dospělé lvice, zkušené lovkyně. A lvíčata nedochůdčata zklidní.
Pochopí, že to, co vnímali jako konec světa, je pro jejich matku běžná situace, se kterou se denně vypořádává. A že i když vypadá, že spí, má všechno v merku.
A Elihu, malý štěkající ratlík, který se tam agilně nachomýtl, se při prvním zařvání lvice jednoduše vypaří :-).
Já bych tedy ještě téma vánoce, ježíšek a Job zakončila za sebe tím, jak chápu Ježíšovo vysvětlení (když už se tu o něho z různých stran otíráme). Protože jeho současníci se na ty svoje “vánoce” těšili jakbysmet. A zajímalo je, kdy a kde to bude, aby náhodou to správné místo a správnou chvíli nepropásli. Až ježíšek přinese stromeček a bude nadělovat. Příchod Božího království.
A Ježíš je od toho těšení a vyhlížení tak trochu zrazuje a pokouší se je naučit dívat jinýma očima. Protože Boží království se dá prošvihnout úplně jinak, než že nerozpoznáme přesný čas a místo, kde se má zjevit. A bacha na to, protože když se nebudeme dívat správnýma očima, je veliká pravděpodobnost, že padneme do rukou nějakým bohorovným samozvaným falešným prorokům, kterých jsou a budou tisíce, případně že mezi nimi budeme zmateně pobíhat.
A pak používá dva obrazy, aby zbytečně učedníci nebyli sklíčení, že by mohli tu správnou chvíli zmeškat, až opravdu nastane – blesk, který osvítí zemi od jednoho konce na druhý, takže ho zaručeně nepřehlédnou (učedníci nemusí mít strach, že Stvořitel světla neumí dostatečně jasně zazářit), a druhý – velice zvláštní – obraz supů, kteří se slétávají na mrtvolu.
Jistě, může to být odkaz na to, že i kdyby snad někdo byl slepý a měl strach, že blesk neuvidí, stejně jej k Mesiáši “něco” přitáhne, jako supa něčím neviditelným už z dálky přitahuje mršina. Ale možná právě v souvislosti s knihou Job a tím, jak “supi” nalétávali na polomrtvého Joba, mě napadlo, jestli Ježíš neměl na mysli podobnou situaci, když upozorňoval na tyto poznávací znaky. Že bychom měli zbystřit, když vidíme, jak se hyeny slézají na nějakého člověka a supi klovou do toho, kdo je zrovna na dně, a velice brzdit, než si taky klovneme. Pořádně se zahledět na to, jaký boj zrovna vede, než ho odsoudíme nebo si na něm budeme přiživovat svoji svatost. Protože je docela možné, že tam zrovna někde se “rodí Mesiáš”. V tom nevzhledném boji kdesi na dně. A možná tam se můžeme nejvíc přiučit a připravit na ty “vánoce”. A zašlápnout to z naší rádoby vyvýšené pozice by se mohlo škaredě nevyplatit. Něco jako “co jste udělali jednomu z těchto maličkých…”
Jakoby dva obrazy – Bůh nesmírně vysoko, který jediným bleskem osvítí celé nebe i zem, a s jistotou na to velkolepé zjevení můžeme čekat, a Bůh nesmírně blízko a nízko, který se zastává těch, co se potácí kdesi nad propastí, do kterých ostatní jen klovou, ale On moc dobře ví, jaký boj s Ním svádí a jednou se jich zastane – a i na to velkolepé zastání můžeme s jistotou čekat, jako se dočkal Job. To by pak mohly být ty opravdové vánoce. A měli bychom se asi naučit Boha respektovat v obou polohách, jinak bychom mohli propásnout něco hodně podstatného.
ad 43) Skoro je rouhání kazit tak krásnou úvahu, ale vzhledem k tomu, že jsem se ptal přeci jen na něco jiného, musím se pokusit být konzistentní. Těm, co budou spát v prachu, ani blesk ani oblaka supů příliš nepomohou v orientaci. Neb budou stále spícími v prachu, až tato dvě znamení přijdou. Ergo, co ten anděl vykladač ?
Poslanie anjela je ,,nejasne”.Ma len oznamit clovekovu priamost?komu?
Ja sa drzim,ze,,Vykupitel je Zivy”.Su ale dve moznosti,Jezis,alebo aj sam clovek.Ak bude priamy,dosledok,,vykupenia sa prejavy uz v tomto zivote.(sam Job).
ad 44. No právě, že mi připadá, že ten anděl vykladač (tedy pokud jde o Joba, 33. kap., tak jak o něm mluví Elihu) se vůbec netýká lidí spících v prachu. Je to podle mě konkrétní poslání týkající se konkrétního živého člověka, pokoušela jsem se pochopení té jeho funkce popsat v 41. Nevyzovala bych z té Elihuovy úvahy žádná dalekosáhlá teologická dogmata. Podle mě chce Elihu jen naznačit, že všechno trápení dopadá na Joba pro jeho dobro, aby se napravil a činil pokání a kéž by se našel alespoň jeden z tisíce, který by něco takového u něho shledal a byl schopný dosvědčit. Nic víc. Možná jsem ale špatně pochopila otázku?
ad 46) Ani já z toho nic nevyvozuji. Jen se pokouším číst a zajímám se. Vyvozování příliš nepomůže. Vyvodit (bez účasti svědků) lze cokoli třeba i po jehovisticku … Asi ano. Asi ta otázka byla málo srozumitelná. Zní ale stále stejně, jako v samotném článku – zachrání-li před destrukcí jediný anděl z tisíce, dva z dvou atd. k čemu je tu učení o potřebě spasení a daru víry? Krom toho, co toto učení nabízí křesťanům. (Což nezpochybňuji a hádat se o to nehodlám). PAK ale nemůže ani žid, ani muslim, křestan rovněž ne!! tvrdit, že má jednu, spolehlivou a univerzální cestu…
Po jehovisticky mozno(mozno)nazerat aj na slova Elihu.Co ked vidiny svojej mysle zvestuje(Jer 23,16)?tak potom je to bezpredmetne.Ak nie,tak bez ,,vyvodzovania”akurat vieme,ze Elihu vie Nieco o Anjelovi-tlmocnikovi,ktory stoji pri cloveku.Kedze tento postoj,uloha je ojedinela a poslanie samo o sebe nejasne(okrem toho,ze ma oznamit ,,clovekovu priamost!).Dalej cini Hospodin.Neda sa mi vyvodit z toho zachranu anjelom pred destrukciou.Nie je povedane ani co je tym vykupnym.Akurat sa dozvieme,ze sa dostavi za zivota42,12.Nevieme,co sa odohrava na nebesiach,akurat,ze je pripravene ono vykupne.Lebo v tomto pripade sa bez gabriela nepohneme(Dan15,16)smile.
P.s.,,vykupenie” za zivota,nevyvodzujem,len poukazujem,je v Danielovi s kralom Nebu…,vracia mu zdravie,ludsku tvar ale je mu dana aj slava.Je mu pridane naviac.
Dobře, tak to mě trochu zmátlo, otázka je spíš mířená na principy křesťanství, že?
Tak to bych vzala asi ze široka. Jestli vůbec je nějaká jedinečnost omluvitelná nebo dokonce oprávněná. Vycházím z toho, že Bůh je takový, jaký je, a právě proto nemůžou platit všechny cesty. Když třeba dá jasně najevo, že se mu krádeže protiví, nemůže zároveň platit opak, atd.
Každá cesta předkládá o Bohu nějaký obraz. Je možné, že se více či méně blíží skutečnosti. Je možné, že aspoň kousek z toho pravdivého obrazu najdeme na každé z nich. Je taky možné, že některé nás od toho pravého obrazu přímo odvádějí. Že ho znetvořují tak, že lze Boha sotva zahlédnout, možná pod jeho jménem přímo zobrazují někoho úplně jiného.
Takže – věřím, že existuje jediná pravda o Bohu, a jakkoli ho můžeme nahlížet z mnoha stran, je konzistentní. A když bude někdo o Něm tvrdit nesmysly a nárokovat si “právo svého pohledu”, nejsem ještě povinná brát tu jeho cestu vážně. Ať už proto, že je pomatený, nebo tím sleduje nějaké cíle. A nevidím jako špatné ho upozornit, že možná na té své cestě skončí kdesi v bažinách, ne-li hůř.
Takže proti jedinečnosti nic nemám a neuráží mě, i když zdaleka netvrdím, že zrovna kráčím po té jediné správné cestě. Považuju to za celoživotní úkol – hledat ji.
Jedinečný byl třeba Mojžíš. Když přinesl Tóru, nesl v rukách desky, taky měl jistotu, že to je ta správná cesta pro lid, aniž by ze sebe dělal elitáře. Ježíše vnímám jako pokračování správné linie. Nečumte na papír (nebo kámen), podívejte se na můj život, jak má ten Mojžíšův zákon v praxi vypadat. Jde o pochopení jeho přístupu k zákonu, způsob jeho naplňování, vstřebání jeho podstaty ve svém životě. Protože pokud zůstane Tóra jen na papíře, dá se s ní všelijak čachrovat. Hodně jeho řečí je taky zazanamenáno v kontrastu s různými protivníky, takže staví svoje pojetí proti jejich a dělá to sebevědomě razantně, což může na mnohé působit povýšeně. Ale tak nějak povýšeně podle mě působil třeba právě ten Job.
Jenom ještě – už jsem zdlouhavá – nemyslím, že by člověka musel od destrukce zachraňovat anděl, jeden, dva nebo tisíc. Spása je podle mě výhradně v rukou Hospodina. Jak už si to On vede, to je podle mě vyloženě Jeho věc. Svého času dal obětní systém do chrámu, a byl by nerozum ho nerespektovat, pak posílal proroky, kteří jakoby jeho spasitelnou váhu zlehčili, Ježíše, který se ho chopil nově po svém…
Vždycky je podle mě důležité hledat smysl toho, co už bylo zjevené, vstřebat to a jít dál, podle nejlepšího svědomí, otevření novým věcem, už kvůli tomu Jeho jménu… Nikdo nemá nic v kapse :-).
ad 49) Spása i soud. A jedinečnost není univerzální :o))
ad 50) Jako že Bůh není univerzální, když je Jeden jedinečný?
asi moc nechápu
Spása i soud jdou ruku v ruce, o tom není pochyb. Právě proto není až tak jedno, jak ta cesta vypadá :-).
Ad 50) Univerzální: všeobecný, všestranný, zaměřený k všestrannému použití, ergo dá se použít všude. To asi nebude to pravé. :O)
Omluva, to patřilo ad 51) dada. :O )
Jedinečný může být pouze jeden, nikdo další, proto nemůže být univerzální.
Ad dada: A v tom je právĕ ten zakopaný pes. :O)
woodoo, a to jako neexistují jedinečné univerzálně platné hodnoty? Jedinečné – nezaměnitelné, nenahraditelné? To jako Bůh, i když je sám a jedinečný, nemůže být Bohem všech? Kdyby bylo na výběr (mezi několika stejně hodnotnými bohy), pak by teprve ztratil svou jedinečnost, ne?
Tak to vypadá, že i Hospodin se někdy nechá ukecat k nepředloženostem. Podobně jako člověk, kterého stvořil ke svému obrazu.
Jób 2/3 Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého. Ve své bezúhonnosti setrvává dosud, ačkoli jsi mě proti němu podnítil, abych ho bezdůvodně mořil.“
Někdy to trvá i 41 kapitol než dá vše alespoň “částečně” do pořádku. Někteří lidé nejsou schopni odčinit své přehmaty ani za celý dlouhý život.
Jób 41/12 A Hospodin Jóbovi žehnal ke konci více než na začátku, takže měl čtrnáct tisíc ovcí a koz, šest tisíc velbloudů, tisíc spřežení skotu a tisíc oslic.
13Měl také sedm synů a tři dcery.
PF 2013 přejí Mayové
ad 51-56) plus 49) : Cíl je (může být) univerzální, cesta k němu nikdy!! Už proto, že každý jedinec je jedinečný. O skupinách jedinců to, tuším, platí rovněž :)
To je samozřejmé, že kolik lidí, tolik cest, otázka je, jestli pro cestu k Bohu platí nějaké obecně platné principy, které nelze obejít, na které dřív či později (individuálně – a třeba i ve skupinách) narazíme. Ty objektivně platné hodnoty, ke kterým se Bůh hlásí a jejichž respektování od nás čeká, jsou pak asi tou pravou cestou, ne?
Jinak si jistě můžeme stavět babylonské věže jak se nám zlíbí. Klidně pěkně po skupinkách. Otázka je, kam se dostaneme.
Ja to nedefinuje cesty,ale skor ako dialnicu s jazdnymi pruhmi.V kazdom platia ine sposoby jazdy,ale celkovo plati nejaky ,,cestny zakon”.A ked ich dodrziavame,skor ci neskor(podla pruhu a vozidla)prideme do Prahy,matky miest.smile.
No a byla řeč o “daru víry”.
I pro samotné křesťany (hlavně pro ně) je podle mého názoru nesmírně důležité neustále důkladně zvažovat, co to vlastně je. Jestli ten systém, který postupně vyabstrahovali z Bible (a s největší pravděpodobností nejen z ní), odpovídá tomu, co o víře vypovídá Bible jako celek. Jestli na té správné cestě něco takového obstojí.
Můj dojem je, že není příliš dobré respektovat pavíru jako jednu z legitimních cest k Bohu. Každý má právo volby, a jistě si může pavěřit, jak chce, ale vadí mi, když se pavíra zaměňuje s vírou. Takže by to možná chtělo nejprve nadefinovat, co ten pojem víra v NZ znamená, a pak teprve vést polemiku, jestli na Boží cestu něco takového patří, případně je to jen užitečné pro nějakou skupinku nebo vůbec neakceptovatelné.
Kritické zvažování a hodnocení, pokud je poctivé, té opravdové cestě uškodit nemůže. Takže nějaké rádobyohleduplné našlapování kolem vyznání druhého ve snaze v žádném případě se ho nedotknout k nějakému smysluplnému dialogu asi nikdy nepovede, a pokud je i pravda, že každé vyznání má v sobě kus toho pravdivého pohledu, je třeba ho hledat poctivě. Pak je docela dobře možné, že se navzájem obohatíme (možná i s islámem, nemám tušení, zatím jsem na nic nenarazila, ale třeba se i v něm skrývá něco obohacujícího). Otázka je, jestli k tomu vystavení své cesty kritickému hodnocení a hledání Pravdy je vůle. Jestli tedy nemá mezináboženský dialog spočívat jen v tom, že se tak navzájem očucháme a jdeme od sebe. Spíš taková vzájemná sebeprezentace. Těžko říct, ani nevím, jestli jsem takový smysluplný mezináboženský rozhovor někdy zažila.
ad 61) Docházím nejen ke konsensu ale taky k tomu, abych mrknul na svůj popel s máslem na hlavě …