Vážení a milí čtenáři,rádi bychom Vás pozvali na cyklus přednášek večerní školy religionistiky, pořádanou HTF UK. Vzhledem k tématu se to hodí jak pro zájemce o islám, tak i středověké arabské písemnictví.

Autor: redakce Shekel.cz

Zdroj: Bronislav Ostřanský

A střední ochutnávka zde (pod fotografií):

Milenialismus v islámu býval tradičně vnímán jako téma okrajové a často spojované takřka výhradně s jeho šíitskou větví. Byl-li tento aspekt vůbec studován, pak především jako průvodní jev některých zjitřených období islámských dějin (např. křížové výpravy, povstání Mahdího v Súdánu aj.). Tomu odpovídá i poměrně nepočetná vědecká (religionistická a orientalistická) produkce, která se navíc začíná skutečně rozvíjet teprve nedávno. Předěl v milenialistickém očekávání muslimů znamenalo několik posledních dekád, jež přinesly rozmach apokalyptického (zejména arabského) písemnictví. Ve stínu dramatických dějinných milníků počátku nového milénia se tak stává stále obtížnější zodpovědět základní otázku, zda je islám milenialistickým náboženstvím a co pro něj milenialismus vlastně znamená.

Apokalyptické jevy, předznamenávající konec světa, arabština označuje pojmem znamení Hodiny (^calámát as-sá^ca). Jejich koranické popisy vždy podněcovaly muslimskou obrazotvornost. Jednotlivá podání se liší (a mnohdy přímo popírají!) takže podat zde stručnou a přesnou apokalyptickou „chronologii“ islámu se zdá být obtížné, ne-li zhola nemožné. V následujících řádcích si tedy přiblížíme podání, na němž panuje víceméně(!) shoda. Ostatně „apokalyptické scénáře“ navíc často vynikají svým rozsahem; např. vlivný egyptský kazatel Muhammad aš-Ša^cráwí rozebírá na takřka pěti stech stranách rovných sto jevů předznamenávajících konec světa.

Muslimští teologové apokalyptické jevy rozdělili na tzv. malé a velké. Malými znameními se míní politické, kulturní, náboženské, ale především morální úkazy, přičemž většinou mají obecnější výpovědní hodnotu a dotýkají se tak prakticky všech lidských společenství (např. úpadek mravů, zločinost, přírodní katastrofy aj.). Moderní pisatelé se shodují, že tyto jevy již nastaly či právě nastávají a zdůrazňují přitom, že jejich naplnění slouží k podnícení apokalyptického entuziasmu, neboť se dají velmi dobře ztotožnit s událostmi v průběhu celé historie islámu.

Mezi zdůrazňované předzvěsti Konce, které se zjevně těší oblibě pisatelů, náleží různé formy nestydatostí, ať již jde o nemravné oblékání či veřejně provozované sexuální aktivity. Často se vzpomíná také úpadek pravého poznání a rozšíření ignorantství.

Hojně uváděným náznakem blížící se Hodiny bývá nápodoba nevěřících; ostatně imitování Západu muslimští tradicionalisté pranýřují neustále. Prorok prohlásil: Kdokoliv napodobuje nějaké lidi, je sám jedním z nich. Abú Hurajra tradoval tento Prorokův výrok: Soudný den nenastane, dokud má Obec nepřevezme způsoby národů, které ji předcházely. Když byl dotázán, zda se to týká rovněž Peršanů a Římanů, odvětil: Kdo jiný tam je kromě nich? Peršané symbolizují národy Východu a Římané zase Západu. To znamená, že na konci dnů budou muslimové napodobovat nevěřící z Východu i ze Západu, což se projeví mj. v oblečení (muslimové budou nosit hedvábí, v islámu vyhrazené jen ženám), ale rovněž v chování („volné vztahy“ mužů a žen, alkohol, drogy, nemravná zábava atd).

Na závěr dějin se má čas „zkrátit“ či „smrštit“ (taqáraba), což je formulace stejně záhadná, jako frekventovaná. Seznam malých znamení Hodiny čítá desítky položek a jenom jejich stručný popis by vydal na studii. Malá znamení tak mají v nespecifikovaném časovém horizontu předznamenávat katastrofické události, tzv. velká znamení Hodiny, která krok za krokem naznačují blížící se Konec a odměřují tak zbytek pozemského bytí.

Nástup velkých znamení Hodiny znamená počátek apokalyptického scénáře v užším slova smyslu. Jedním z protivenství, předznamenávajících Hodinu, představuje příchod tyranů, jimž arabština dala jméno asháb al-fitan, tj. „pánové rozkolu“ nebo „nositelé protivenství.“ S jejich nástupem nastane čas krveprolévání. Opakují se zvláště jména dvou takových postav: al-Kahtáního a as-Sufjáního; ta však v Koránu nenajdeme. Proti nim se postaví Ježíš (^cÍsá) a (nebo) Mahdí, který nastolí vládu spravedlnosti.

Postava as-Sufjáního se těší oblibě zejména v šíitském prostředí. Rozpracování jeho osudů patrně vzešlo z šíitských kruhů i z protiabbásovské opozice v Sýrii, přičemž se zformovalo nejspíš již v 8. století. Nejnápadnějším rysem Sufjáního je jeho jméno; jde totiž o potomka Prorokova rivala Abú Sufjána. Bývá často popisován jako muž s velkou hlavou, poďobanou od neštovic. Má mít štíhlé nohy, protáhlý krk a na čele má mít značku od modlení; podobá se prý antikristu Dadždžálovi.Pro šíity má Sufjání na straně zla snad větší význam než sám Dadždál.

Stěžejním bodem sunnitských i šíitských apokalyptických scénářů je příchod Mahdího, jenž jako svorník spojuje jinak různorodá podání. V sunnitské apokalyptické tvorbě se zdůrazňuje střet antikrista Dadždžála s Ježíšem. Jejich šíitskou obdobu tvoří boj Mahdího a Sufjáního; ovšem ve většině apokalyptických podání nalezneme všechny čtyři tyto hráče. Liší se pouze důrazy kladené na každého z nich.

Arabský pojem mahdí se odvozuje od slovesa hadá (vést po správné cestě). Ačkoliv se neobjevuje v Koránu, předvídá jej řada hadíthů, jak sunnitských, tak šíitských (achbár). Mahdího zpochybňují pouze velmi konzervativní učenci, neboť chybí ve dvou nejrespektovanějších sbírkách hadíthů. Pro většinu muslimů však tato eschatologická postava představuje neodmyslitelnou součást věrouky.

Mahdí by měl pocházet z řad ahl al-bajt, čili  Prorokova rodu. Muhammadovi se má podobat jménem i zevnějškem. O jeho roli v apokalyptickém dění panují rozdílné představy, avšak společně věří, že se Mahdí po boku Ježíše postaví proti hordám Goga a Magoga (Jádžúdž wa Mádžúdž) a porazí Dadždžála, aby znovuobnovil (na čas!) vládu spravedlnosti, s čímž souvisí předpokládaná konverze křesťanů na islám.

Muslimská apokalyptika zná vedle Dadždžála řadu „malých“ dadždžálů, jejichž vystoupení se také řadí mezi znamení Hodiny. Tradují se různé lokality, odkud má přijít; obecně jde o východní země (Mašriq), mezi nimiž se vzpomíná pomezí Sýrie (aš-Šám) a Iráku, Chorásán, Istachr (Persepolis), Isfahán, ale též syrský Bajsán či egyptský Qaws. V původu lokálním se podání různí, v etniku však nikoliv; Dadždžál má být Žid (byť ojedinělá verze tvrdí, že jde o Araba z kmene Thaqíf). Dadždžálovi rodiče se pokoušeli o dítě přes třicet let, než se narodil. Od narození jej provázejí zázraky; mj. se uvádí, že v okamžiku jeho zrození těhotné ženy potratí či porodí předčasně.

Dadždžálův zjev bývá vykreslován různě; často se objevují tyto popisy: Kudrnaté husté dlouhé vlasy; s pařáty na nohou; albín (či mrtvolně bílý), otylý, vysoký, s vlasy, které vypadají jako větve stromu, a očima, jež září jako hvězdy; holohlavý a na jedno oko slepý; má chlupaté ramena a paže, nemá žádný krk ani oči a na čele má napsáno Káfir („Nevěřící“) atd. Ty, které nedokáží přesvědčit Dadždžálovy svody (navzdory jeho fyzické odpudivosti), svedou zázraky, mezi něž patří mj. léčení slepých a malomocných, křísení mrtvých, vyvolání děště a zastavení slunce. Ovšem podobné zázraky údajně dokáží jak věřící, tak i nevěřící, a neindikují jejich blízkost (wilája) Bohu. Proti Dadždžálovi vystoupí několik varovatelů, mj. prorokové Iljás (Eliáš) a Idrís (Henoch?), a jeho odpůrci prchnou do útočišť, mj. Konstantinopole, Antiochie či ^cAbádánu, přičemž se nemají uchylovat do pouště, kde má Dadždžál zvláštní moc. Dadždžál na přechodnou dobu ovládne zemi (uvádí se číslovka sedm, tj. sedm měsíců či let) a jeho příběh ukončí až zásah Ježíšův, případně Mahdího.

Tradice sestoupení Ježíšovo rozvádí do podrobností a pokládá jej za nesporné, tj. podepřené četnými hadíthy. Tento bod popírali pouze někteří mu^ctazilité a stoupenci džabríje (tj. deterministé), odvolávaje se na výrok Muhammadův, že po něm nepřijde žádný další prorok. V případě Ježíšova návratu se však nejedná o prorocké působení, což prý oponenti nepochopili. Muslimští tradicionalisté zaznamenali popisy Ježíšova zevnějšku, jež prorok Muhammad uvedl, aby jej muslimové po návratu na zem dokázali poznat. Z těchto popisů vyplývá, že jde o muže harmonického vzhledu, není vysoký ani malý, ani otylý, ani vychrtlý a má kulatou tvář. Ježíš podle tradice povede společnou modlitbu všech věřících, kdy jako imám zastoupí Mahdího, aby se posléze chopil kopí a vyrazil do boje proti Dadždžálovi; ten se pod Ježíšovým upřeným pohledem údajně roztopí jako olovo.

Smrtí Dadždžála se uzavírá klíčová apokalyptická epizoda, zvaná „první rozkol“ (al-fitna al-úlá), jíž však hrůzy Konce zdaleka nekončí, neboť následuje „druhý rozkol“ (al-fitna ath-thánija), jímž se myslí vpád divokých kmenů Goga a Magoga. Tyto hordy původně žily na konci světa, za bájným pohořím Qáf, kde je uvěznil Iskandar Dhú´l-Qarnajn. V súře Jeskyně (18.) se s ním setkáváme jako se stavitelem mocné Hráze (as-Sadd), která má chránit lidstvo před jejich ničivými nájezdy. Na konci pozemského času se však těmto hordám povede Hráz podkopat a vyhrnou se ven, aby šířily spoušť a zkázu.

Středověcí učenci se pokoušeli onu Hráz lokalizovat a zároveň ztotožnit řečené hordy se známými etniky, případně si kladli otázku, zda se vůbec jedná o lidské bytosti (banú Ádam), neboť vzhledem k destruktivnosti jejich počínání o tom panovaly pochyby. O tom, že jde o lidi, svědčí řada výroků Prorokových. Předpokládá se, že jde o potomky Noemova syna Jáfeta (Jáfith), od nějž se mj. odvozují Turci. Pro podporu tvrzení, že Gog a Magog pocházejí z řad Turků, se uvádí i celkem kuriozní etymologie: Turkové (Turk) se tak jmenují, poněvadž byli ponecháni (turikú) za onou Hrází. Goga a Magoga tradice líčí v děsivých barvách; pojídají prý slony, šelmy a dokoce i vlastní zesnulé. Qurtubí dodává, že jedí hmyz i škorpiony, a jiné zdroje uvádějí, že jsou mezi nimi takoví, kteří mají rohy, ocasy a kly, neboť jedí syrové maso.

Bůh, který umožnil oběma národům páchat zkázu, způsobí i jejich zánik, přičemž tradice uvádí, že všichni zahynou během jediné noci, což způsobí takový zápach, že lidé začnou prosit Boha, aby jej odstranil. Traduje se, že Mahdí bude lidem spravedlivým vládcem a nastolí království dobra, jehož trvání však bude jen přechodné, dokud se na scéně neobjeví Habešan, jenž vyrazí s vojskem zničit svatyni Ka^cbu.

Tento Habešan (Habaší) nemá sebemenší oporu v koranickém textu a jen chabou oporu v hadíthech. V boji s ním padne i Ježíš, který bude dle tradičního podání pohřben v Prorokově mešitě v Medíně po boku Muhammada a prvních dvou chalífů, na místě, které je pro něj vyhrazeno. Po svém vítězství Habešanovi vojáci zničí svatyni Ka^cbu tak, že ji celou odnesou do Džiddy a tam ji svrhnou do Rudého moře. Tehdy zanikne islám(!), neboť se nebudou moci konat poutě do Mekky. Až bude tato zkáza dokonána, vyjde Slunce na západě, čímž započnou katastrofické úkazy na zemi i na nebi.

Obecně lze konstatovat, že apokalyptická líčení věnovaná Ježíšovi a Mahdímu se mnohde rozcházejí a v tomto směru panují rozpory. Nesoulad mezi oběma tradicemi naznačuje možnou nespokojenost části středověkých muslimů s významem, který by v apokalyptice islámu měl náležet Ježíšovi, tj. osobnosti zbožštěné křesťany. Proto šalamounská řešení Ježíšovi připisují jisté podřízené postavení vůči Mahdímu, což sice odstranilo jeden vážný problém, ale zkomplikovalo již tak spletité podání.

O úplném konci tohoto světa vezdejšího (ad-dunjá) těžko hovořit, neboť tradiční podání ponechávají stranou období mezi vyše rozvedenými událostmi a okamžikem Zmrtvýchvstání, nebo jim věnují jen letmou pozornost. Některá podání tvrdí, že Konec nastane ihned po zničení Goga a Magoga. Jiné scénáře kladou do závěrečného mezidobí mj. zmíněné Habešanovo tažení. Před zánikem světa se má objevit apokalyptické zvíře (dábba). Kolem něj panuje řada nejasností; ačkoliv vystoupení zvířete vyvolá děs, nikde se nepíše, že by se jednalo o zlou postavu; jejím hlavním úkolem je podle tradice rozlišit mezi věřícími a nevěřícími. Obecně však jeho příchod vzbuzuje hrůzu, ačkoliv k takovým postojům nemají muslimové žádné racionální důvody.

Teprve poté, co dábba zmizí ze scény, může nastat konec světa. Obrazotvornost muslimů dokázala sugestivně vylíčit rozličné útrapy, jež mají zánik provázet. Na zemi zaútočí vichřice, zemětřesení, epidemie, hladomory atd. Celý svět zahyne při zatroubení na roh (súr), tradičně spojeném s andělem Isráfílem. Potom dojde k zmrtvýchvstání (al-qijáma), kdy jako první vstane z hrobu prorok Muhammad, a všichni lidé budou shromážděni na veliké planině. Nastane Soudný den.

Převzato z knihy Konec tohoto světa. Milenialismus a jeho místo v judaismu, křesťanství a islámu (David Biernot, Jiří Lukeš, Bronislav Ostřanský, Zdeněk Vojtíšek), Dingir, Praha 2012, ISBN 978-80-86779-24-9. 

Kam dál: Přečtete si interview s Bronislavem Ostřanským