Zdroj: Archiv

Od chvíle, co se v Babyloně k úžasu všech jeho budovatelů propadl a rozpadl tamní tunel Blanka, žije pomatené lidstvo (společného jazyka nemaje) potřebou škatulkovat. „Ty jsi náš a ty jsi druhý (divný, cizí, jiný)“.

Bezprostředně poté, co to soliterní mýtické Dvojče padlo, to bylo přirozené a funkční. Asi jako kdyby v natřískané letištní hale nějaký šprýmař nechal vybuchnout nálož rajčatového protlaku: „Jéje mamino, ty vypadáš srandovně, máš úplně červená záda..  Ty a kdo je tohle? Já ho pod tim kečupem vůbec nemohu poznat…“  Teprve o něco později, ve chvíli, kdy jsme (na vrcholcích našich soukromých babylonských věžiček, zatoulaní od dlaně  údiv vzbuzujícího Tatezisn a tedy nejistí sami sebou)  zaměnili radost z kreativity (tj. obrazu Sladkého požehnaného)  za pouhou lásku k ní (tedy k sobě samotným), modifikovala ta přirozená potřeba orientovat se  v nejrůznější -ismy.  Romantismus, dadaismus, komunismus, judaismus.

Pokusme si  (určitě velice neobratně) pojmenovat nerozdíly mezi ortodoxií a liberalismem.

Jestliže tu největší pravdu  sobě samém (s výjimkou samotného stvoření a zformování vesmírů – která je ještě rozměrnější) sděluje Vznešený v hořícím keři, pak víme, že BigBoss je „uskutečnění“.  EHJE AŠER EHJE  aneb „Jsem který jsem“ (ale v průběhovém čase)  neboli „Uskutečňuji se tak,  jak se uskutečňuji“!  Projevem (a také „důkazem“) boha je čin. On tvoří, koná a projevuje se – od prvního „budiž“ až po evolučně degenerační dnešek – v uskutečňování. Odleskem božství v člověku je taky čin.  Nikoli výkon a akce (jako např. běh, lov, krmení, kojení, útok anebo coitus), což mohou být pouhé reakce na pudovou výbavu nahé opice, ale skutečně čin. Čin vědomý.

A popojdeme-li ještě o kousek dál – smiřme se na chvilku s představou, že  „bohem“  (odleskem boha v odlesku božství) každého činu je jeho pohnutka.

Při povrchním a hodně zjednodušeném pohledu na nám důvěrně známá stádečka ortodoxů či liberálů, by jeden mohl dostat pocit, že ortodoxie je v  řadě ohledů uctívačem té boží tváře, která se projevuje v pohnutce „musím/ nesmím“.  Díky tomu se o micvot mluví jako o souboru příkazů a zákazů, židé prý „nesmí vepřové“, ženy se musí smířit se svou rolí ve vesmíru (i v synagoze a ve studiu), o šábesu se nesmí to či ono – a tohle všechno nám nařizuje tóra.

Oproti tomu liberálové a reformní jakoby utíkali na pískoviště „chci/ nechci“. Chci si občas dát slepici na paprice, babička si přála kremaci, nechci žít (ani kostýmem ani zvyklostmi) na sklonku 17. století, nechci tmářskou genderovou anebo sexuální segregaci –  tak to ukážu alespoň v liturgii. A i ten šábes bych „chtěl“ tak nějak po lidsku.

A začínají buď reformovat anebo dokonce liberalizovat sebe sama, až jsou natolik liberální, že si z celé jidiškajt ponechají vlastně jen pár tradičních „roztomilostí“ a žel (paradoxně)  také tu neodpáratelnou židovskou hvězdu.

Za předpokladu, že chceme mít jasno v –ismech a k  povrchně wikipedické orientaci by výše uvedené znaky postačit mohly. Chceme-li ale obě skupinky poznat (s láskou a úžasem, tak jako Adam „poznal“ ženu svoji..) je tu ještě ortho-liberál.

Ortho-liberál bezpečně ví a praktikuje pouze dvě skutečnosti. Bůh je jeden a náboženství je ptákovina.  Je to nonsens. Přinejmenším jazykový, protože „na boha“ se věřit nedá. On o to dokonce  vůbec nestojí. Nevyžaduje to po nás. Nemusíme na něj věřit a zároveň nemáme žádnou šanci rozhodovat se, jestli tak věřit chceme. U keře i na Sinaji zaznívá kategorické: Já jsem!

A protože je  Panovník světů (Ribono šel-olam) jednoduše jedinečný a Jeden, je ortho-liberálovi naprosto jasné, že všechno souvisí se vším. Tedy i „musím“ a „chci“. To nejsou „rozum“ a „štěstí“ na lávce nad potokem, to jsou jen dva projevy jediného Jednoho. Ortho-liberál (a těch je zaplaťpámbu  jak mezi ortodoxy tak i mezi liberály  -a nejen židovskými – bezpočet!!) nemá šanci škatulkovat, protože jediné, co ortho-liberál  praktikuje, je  bůh v bohu, tedy pohnutky v jeho činech. Nemusí, protože se „to musí“, on musí protože chce.  Chce poctivě a co nejdůkladněji poznat záměry Panovníka a pak je pochopitelně  činit „musí“! Vždyť co by jinak dělal jiného?  Chce-li je poznat upřímně, ne kvůli –ismům a „na bohování“  (a tóra s tradicí mu tu příležitost poskytují!!), pak musí zákonitě dojít k poznání, že  chce, protože vlastně „chce muset“.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Joch-ness aneb menšinová privilegia

2 Komentářů

  1. AnnaAnele Wagner
    22.9.2010 – 14 Tishri 5771 v 20:38 — Odpovědět

    Ani nejsem schopna vyjadrit, jak me to vsechno prectene i vyposlechnute a vyucovane potesuje…Navic ted vim, jak nazvat to, cim se jaksi postupne a “samospadne” stavam…Nevim, kam v mych letech jeste stihnu doklopytat, ale jsem stastna toho, ze JSEM NA CESTE.
    Chag Sukot sameach a diky za Vas!!!

    0
    0
  2. Ondrej Pelikan
    23.9.2010 – 15 Tishri 5771 v 10:16 — Odpovědět

    Pred pár týždňami som počul rozprávať komárňanského rabína ako prirovnáva židovstvo ku gumičke, ktorá keď sa rýchlo natiahne (t.j. tvoje “musím”)tak sa roztrhne. Ale keď sa postupne naťahuje (t.j. “musím, pretože chcem”), tak sa neroztrhne a ostane natiahnutá a pretrvá. Rovnako je to so židovstvom. Výborný článok Achab! Gut jontev! :-)

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Bývalý izraelský premiér Šaron bude převezen na svou farmu

Další článek

Islám světu nehrozí tak, jako prostý člověk