Bývalý italský premiér Sylvio Berlusconi vyjádřil porozumění pro Mussoliniho rozhodnutí stát se během II. světové války spojencem nacistického Německa.
Podle Berlusconiho bylo pochopitelné, že se státník rozhodl stát raději na vítězící straně. “Je teď obtížné hodnotit činy někoho, kdo se rozhodoval tehdy,” řekl o Mussoliniho podpoře Hitlera Berlusconi.

Bývalý italský premiér, který s představiteli tisku hovořil během milánského vzpomínkového aktu na oběti Holocaustu, dodal, že “z tohoto spojenectví vzešel boj proti židům a jejich vysídlení. Rasové zákony byly tedy největší chybou Mussoliniho, který v mnoha jiných aspektech volil správně.”

Brzy po zveřejnění těchto výroků se začaly ozývat hlasy, volající po obvinění Berlusconiho z podpory fašismu, která je v Itálii trestná.
Rabín Marvin Hier, zakladatel Centra Simona Wiesenthala, řekl že “Mussolini formuloval své antižidovské zákony podle Norimberských zákonů zakazujících židům veřejné služby.” Prohlásil také, že “je vrcholem revizionismu pokoušet se hájit italského diktátora, který pomáhal legitimizovat Hitlera.”

Jak informovala italská tisková kancelář LaPresse, o hodinu později Berlusconi vydal prohlášení vyjadřující politování nad tím, že v předchozích výrocích dostatečně neobjasnil, že jeho historické analýzy jsou vždy založeny na odsouzení diktátorských praktik.

Silvio Berlusconi se hodlá zúčastnit letošních únorových voleb do italského parlamentu a několikrát změnil názor na to, zda bude znovu kandidovat na post premiéra.

Benito Mussolini, ve dvacátých letech se obávající o osud “bílé rasy”, ve třicátých letech nesouhlasil s německou teorií biologického rasismu a otevřeně vyjadřoval pochybnosti o existenci “germánské rasy”; existenci rasy jako takové považoval za záležitost spíše emocionální než skutečnou.  Ještě v roce 1932 Mussolini tvrdil, že “v Itálii neexistuje antisemitismus… Italové židovského původu se ukázali být dobrými občany a ve válce statečně bojovali. Mnoho z nich pracuje na vedoucích pozicích v univerzitách, armádě, v bankách.”  Italský fašismus původně židy nediskriminoval; Mussolini výslovně uznával, že židé jsou v Itálii už od dob Římské říše a “nemají být obtěžováni”. Vycházely židovské fašistické noviny  La Nostra Bandiera, jejichž zakladatel se otevřeně identifikoval více s Itálií než se sionistickým hnutím. Ačkoliv podobné případy se ojediněle vyskytovaly po celé Evropě, v Itálii šlo o skutečně masový fenomén. Před přijetím rasových zákonů v roce 1938 byl každý třetí dospělý italský žid členem fašistické strany. Italští židé však byli členy stran celého politického spektra, včetně stran antifašistických.

Když byly v roce 1938 vydán Manifest rasy, který zbavoval židy občanství a práva pracovat ve veřejných funkcích, italští občané zaujali ambivalentní postoj. Mussoliniho vláda a armáda nicméně nedovolila uskutečnit převezení italských židů do koncentračních táborů. Italská armáda chránila židy i na okupovaných územích ve Francii, Řecku a na Balkáně. Joseph Goebbels si v roce 1944 zapsal: “Italové jsou ve svém přístupu k židům extrémně laxní. Chrání italské židy v Tunisu i okupované Francii a nedovolí, aby byli převezeni k práci nebo nuceni nosit Davidovu hvězdu.”

Teprve v září 1943, po německé okupaci Itálie, začaly masové transporty italských židů.
Z přibližně padesáti tisíc italských židů byla deportována asi pětina.

V knize Mussolini a židé píše historik Meir Michaelis, že přestože Mussolini byl příliš Italem na to, aby aplikoval “konečné řešení”, napomohl k vytvoření podmínek, za nichž byl holokaust možný. V porovnání s Adolfem Hitlerem nebo Marshalem Petainem se Mussoliniho přispění sice může zdát nicotné, ale laťka je zde velmi nízko.

Autor: redakce Shekel.cz

Zdroj: usatoday.com, jewish virtual library, acjna.org