Češi jsou nejenom konzervativní investoři, ale rovněž vyžadují při investování garanci. To je jednou z příčin obrovské popularity zajištěných fondů. Garantováno chceme mít všechno, běžný účet i investice. Když nám něco negarantuje stát, tak nastupuje hned podezření, že „jde o zlodějinu“. Je to trochu schizofrenní situace, kdy na jednu stranu vzýváme stát a žádáme jeho ochranu i při činnostech, do kterých by se „neměl plést“ a na stranu druhou tepeme politiky, že kradou, přitom jim sami dáváme svou touhou po ochraně do rukou moc nad našimi životy. Ale zpět ke garanci.

Garance vypadá nádherně. Máme jistotu, že nic neztratíme. Ale často a rádi zapomínáme na to, že vše něco stojí. Tedy i garance není zadarmo. Peníze na bankovním účtu jsou garantované, ale jejich úročení je žalostné, to je cena za garanci. Obdobně je na tom, dnes již bývalé, penzijní připojištění (penzijní fondy). Ty byly (a dodnes jsou jako tzv. transformované fondy) nesmírně populární, zvláště proto, že byl garantován jejich nezáporný výnos. Nicméně kam mohli takové fondy investovat, v podstatě jen do státních dluhopisů. Přičemž výnos byl ještě ponížen o náklady fondů (zejména na distribuci), které nikdo přesně neznal. Ale nevadí, že byl výnos malý a hodně jej zvyšoval státní příspěvek, hlavně že to bylo garantováno.

Nově nejsou, až na povinný konzervativní účastnický fond (obdoba garantovaných penzijních fondů, alespoň pokud jde o rozložení portfolia), účastnické ani důchodové fondy nijak garantovány. A ihned se zvedla vlna nevole, jak je možné, že tomu tak není. Nastupují konspirační teorie o tunelování účastnických a důchodových fondů. Přitom tyto fondy mají stejný režim jako podílové fondy a u nich nikdo nekřičí.

Věřit v garanci (notabene státu) není nic špatného. Nicméně je třeba vědět a nezapomínat, že každá garance něco stojí a je na úkor něčeho.

Autor: Šimon Finemon