Izraelský prezident Šimon Peres se v neděli při své návštěvě Paříže setkal s několika imámy v Paříži.
Připomněli si loňský útok islámského extremisty Mohameda Meraha, který loni nejprve zabil tři muslimské vojáky, poté tři židovské děti a jejich učitele.
Imám Hassan Šalghoumí ho ujistil, že proti názorům extremistů vedou válku každý den a odmítají jejich názory. „Nikdy tento boj nevzdáme!“ ujistil izraelského prezidenta. Lidský život je posvátný a to je to, co podporujeme.
Imán Hasan Šalghoumí mimo jiné prosazuje názor, že zákaz burky ve Francii je pro muslimy prospěšný.
S více než 5 miliony muslimy je muslimská komunita ve Francii největší v Evropě. Židovská komunita ve Francii je největší v západní Evropě a čítá 500-700 tisíc lidí.
Tato návštěva izraelského prezidenta byla jediná svého druhu během jeho turné po Evropě.
Účastníci vyzvali k míru mezi národy náboženstvími.
Izraelský prezident se v Paříži také sešel se zástupci židovské komunity a s rodinami obětí útoku islámského extremisty Mohameda Meraha.
Autor: redakce Shekel.cz
Zdroj: france24.com
Autor
10 Komentářů
http://eretz.cz/2013/03/predmesti-parize-udelilo-cestne-obcanstvi-vrahovi-izraelskeho-ministra/
no tohle jsem dnes objevila a žasnu, Francouzům teda fakt nezávidím…
Dějiny moderního Izraele, strana 277, 17.října
http://books.google.cz/books?id=WXmfaCzUnYsC&pg=PA351&lpg=PA351&dq=Rechavam+Zeevi&source=bl&ots=8Q3T1lD9Ms&sig=s-CDykK3NkFqcMJydxiObqz2j08&hl=cs&sa=X&ei=fgNBUb-cKsndswak0YGQBg&ved=0CFoQ6AEwCA#v=onepage&q=Rechavam%20Zeevi&f=false
a ještě něco k pozadí atentátu:
http://www.globalpolitics.cz/clanky/osadnictvi
Erichu, a Vám to přijde v pořádku, vyznamenávat atentátníka? Dávat ho tak vlastně za vzor? Já přece neobhajuju politiku dotyčného zavražděného. Ale takovým vyznamenáním se snad glorifikuje něco, proti čemu se Vy sám tolik namáháte, ne? Fanatické vraždění. Národní hrdina a mučedník. Čestný občan. Vrah.
Ad 3. Ne, nepřijde mi to v pořádku, jen to není nic neobvyklého.
Občas někdo dostane vyznamenání:
“Navenek ovšem Izraelci nikdy nepřipustí, že by mohli být v atentátech nějak zapleteni. To se stane až v roce 2005, kdy premiér Ariel Šaron propůjčí vysoká státní vyznamenání všem spiklencům.”
zdroj:
http://bystron.blog.idnes.cz/c/66208/Lavonova-afera-Operace-Susannah.html
a občas se někdo stane premiérem:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Folke_Bernadotte
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jicchak_%C5%A0amir
Dado umíte si představit, jak bombastický titulek nechává Max B. ladem? “Max Blaustein: Podezřelý z přípravy vraždy zachránce 10 000 Židů, izraelským premiérem”.
Erichu, mě osoba Maxe B. opravdu nijak zvlášť nezajímá, všimla jsem si, že tady panují mezi různými lidmi prapodivné vztahy, v kterých já se ovšem vůbec nevyznám a ani se nehodlám do nich nikterak míchat. Na článek jsem narazila náhodně, dost mě překvapil a jen mi dokresluje nelehkou situaci Francie, která se musí s takovými věcmi aktuálně potýkat. V návaznosti na naši diskuzi o popírání arménské genocidy další nezáviděníhodný konflikt menšin.
A stejně děsivě, jak na mě působí palestinské televizní pořady pro děti oslavující mučednictví teroristů, vnímám i vyznamenávání takového vraha. Je to návodné, je to vzor, který se staví před oči, hodný úcty a následování.
Špinavost vždycky zůstane špinavostí, je ale přece jen rozdíl, jestli ji dotyčný tutlá jak může a nehodlá se k ní přiznat a nést zodpovědnost, a nebo jestli se ze zvráceného jednání udělá oslavovaná přednost hodná následování. Jistě je smutné, když je někdo vyznamenán, protože se dokázal pochybně vykroutit ze závažných obvinění, ale mnohem nebezpečnější mi připadá, když je někdo vyznamenán přímo za to, co zaslouží odsouzení.
Podle jmen imámu jde o zástupce umírněné menšiny, kteří nereprezentuji většinu muslimů ve Francii. Většina se místo s židy scházi s muslimskými antisemity jako je Qaradawi.
Ad 5. Dado máte samozřejmě pravdu. Asi není složité, tedy nemělo by být složité rozlišit co je správné a co ne. Ale problém je s vynášením soudů. Já si pomáhám s paralelami, s modelovými situacemi – z toho co znám, co pociťuji, nějak odvodit, jak se asi můžou chovat jiní v jiných situacích a proč. Proč to něco, to zlé, teď myšleno zcela obecně, asi provedli.
Dado pro mne je dost věcí, někdy nejasných, jako ta záležitost s Antonínem. Mám pocit, že krom pachatele byl zároveň i obětí systému. Mám vztek na ty okolnosti, na ten systém. A mimochodem jsem se tak stal právě tou modelovou situací, jak si předvést, že je možné hájit právě ty své teroristy, viz. ty naše odkazy.
Erichu, já myslím, že Vám rozumím. To je jako když sledujete od dětství osud některých vrahů, týrání, šikana, frustrace, člověk by zaplakal a chápe, že to vyústí v něco hrozného. Že to tak vůbec nemuselo dopadnout, že to je vlastně hrozně nespravedlivé… jenže nějaké takové definitivní spravedlnosti podle mého soudu v tomto světě nelze dosáhnout, můžeme snad jen nabrat určitý směr, který vede k životu, a podle svého nejlepšího svědomí jím jít (a modlit se přitom, ať i přes dobré úmysly někomu nechtě nekřivdíme a ať máme neustále otevřené oči).
Snažím se hledat věci, které vedou k životu, i když mám taky občas vztek a pocit beznaděje. Snad mám tu výhodu, že věřím v jakési definitivní vyúčtování a že každé nespravedlnosti bude jednou učiněn konec, že je v Božích rukách oživovat a nahradit to, co bylo nespravedlností poničené. Do velké míry považuju život za školu, ve které je třeba naučit se potýkat i s hodně nepříjemnýma věcma. A zjistit, čeho je třeba se vyvarovat, zbavit, ať se děje co se děje. Třeba pomstychtivosti, sebelitování atd. I když jsou ty věci pochopitelné, člověk je musí ze sebe setřást, aby se posunul. Není dobré z nich těžit, i když to vypadá, že má na ně to největší právo. Je to sebedestruktivní i destruktivní. Jsou věci, kterým se nedá ustupovat.
Ad 1. Dado něco velmi podstatného mi uniklo. Zcela jsem zapoměl na toto:
http://zpravy.idnes.cz/ctirad-masin-komunisty-jsme-zabijet-chteli-na-co-bychom-meli-zbrane-1f4-/domaci.aspx?c=A110815_144259_domaci_js
Celé to má velice zajímavou pointu. Na Neviditelném Psu se Lubomír Stejskal chápe tématu výše zmíněného oceňování vrahů a píše, cituji:
“Každému soudnému člověku musí být z principu proti mysli udělení čestného občanství vrahovi ministra demokratického státu.”
zdroj zde:
http://neviditelnypes.lidovky.cz/francie-cestne-obcanstvi-vrahovi-dqk-/p_zahranici.asp?c=A130320_223838_p_zahranici_wag
To píše ten samý Lubomír Stejskal, který si považuje za velikou čest, tisknout ruce, jež podřezali svázaného a omámeného člověka.
cituji:
“Už proto, že čas plyne bez ohledu na naše přání. Před více než rokem jsme se rozloučili s Milanem Paumerem. Napsal jsem tehdy na svém blogu slova, která s drobnou úpravou mohu vztáhnout i na Ctirada Mašína:
Zemřel muž, kterému stisknout ruku byla čest. Přitom národní hrdina.
K tomu, aby jím byl, státní vyznamenání postkomunistického režimu nepotřeboval …
Čest jeho památce. Čest památce statečného otce obou bratrů.”
zdroj zde:
http://stejskal.bigbloger.lidovky.cz/c/205291/Pamet-a-jmeno-Ctirad-Masin.html
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ctirad_Ma%C5%A1%C3%ADn
Lidé s takto nastaveným citem pro “spravedlnost” ovlivňují veřejné mínění.
Erichu, tak to je, veřejné mínění může ovlivňovat kdo chce, i lidi silně nesoudní. Stejně si ale myslím, že zrovna v případě Mašínů si veřejnost zachovává zdravý odstup. Přece jen – o hrdinném boji máme zažité jiné představy, s tím nic neudělá ani sebešikovnější pisálek.
Mě asi víc žere jiná věc, na kterou narážím. Taková nějaká zabarikádovanost lidí a paktování v různých ideologických skupinách bez ochoty zvažovat myšlenky, které se jaksi nehodí té které partě. Jakoby veškerá intelektuální schopnost záležela na tom najít tu správnou pravdu-partu, postavit se k ní zády a zuby nehty ji pak bránit proti všem.
Můj muž nade mnou kolikrát kroutí hlavou, myslí si, že jsem dokonale naivní bytost. Že si myslím (a to já si vždycky myslím), že když někdo setrvává v bludu, pak je to proto, že nepochopil situaci správně a když se mu to srozumitelně logicky vysvětlí, bude rád a ten blud opustí. Že tak jako já se snažím hledat, kde jsem se zmýlila a jsem ráda, když objevím něco nového co mě posune, jiný úhel pohledu, bez kterého bych se nepohla dál – že tak nějak se budou radovat a hledat všichni. Ale lidi bývají hodně vzteklí, když mají přemýšlet, když jim zpochybníte něco, v čem se zabydleli. Nemívají chuť prověřovat, jestli náhodou nežijí v bludech. Nemají chuť radovat se z objevené pravdy, protože by si museli přiznat, že ji nemají ochočenou a zmáknutou, jak se často tváří.
A pak často (pro mě úplně nesmyslně) narazím. Ignorace argumentů, jednoduchých otázek. Každý si mele své (mnohdy to vypadá velice kultivovaně, útlocitně a inteligentně), aniž by byl ochotný poctivě zvážit jiný názor a nějak se s ním poprat. Místo, aby hledal, jak se věci mají, hledá záminku, proč ten jiný názor odvrhnout a vůbec se jím nezabývat (třeba vada na kráse jeho nositele). A nejhorší, když to nejde. Pak nastoupí nízké pudy :-).
Co se týče mě, snažím se zvažovat odlišný názor, i kdyby jeho nositelem byl samotný čert. Kde je napsané, že nemůže mít v něčem pravdu a že si nevšiml něčeho, co ostatním zatím uniká? Že dám čertovi v něčem za pravdu ještě přece neznamená, že se stanu jeho stoupencem.
Čím víc samostatně myslících lidí, tím líp. Nebezpečí nevidím v tom, že se čas od času urodí nějaký schopný demagog, ale v té půdě, na kterou jeho působení dopadá. Lidi se musí sami naučit rozlišovat a nepodléhat kdejakému ovlivňovateli veřejného mínění. Jinak jim podle mě stejně nic nepomůže, i když jednoho demagoga “zlikvidujete”, dřív či později se nějaký schopný zase určitě objeví.