Praktický judaismus neplní, nýbrž řeší. Vždyť při pohledu do talmudu anebo jen do Rambanovy „Jad chazaka“, velice „praktického“ díla věnovaného otázkám halachy – známějšího mnohým pod názvem Mišne Tora (jež se narodilo jako pomůcka pro s talmudem méně obeznalé  spolubratry pokoušející se naplnit již tehdy v dobách dvě generace po vynálezu střelného prachu, v čase křížových výprav a vlády Fridricha Barbarossy, tj. v letech 1170-1180) – odevšad to svítí  zřetelně jako laserový paprsek.

Pravda, na první pohled tyto stati vypadají komplikovaně. Složitěji než římské anebo kanonické právo či pravidla o poskytování evropských dotací. A tuze rádo se pak tvrdívá, že judaismus je jenom o plnění jakýchsi pokynů (často nesmyslných anebo zbytečně titěrných). Že židé jsou jen takoví „zákoníci“ (občas také farizejové) a že život je daleko jednodušší. Dokonce i tzv. život víry. Ať už židovské (což je totální nonsens), anebo jiné.

Ostatně jen malá ochutnávka…  Mohli bychom klidně uvést libovolnou halachickou stať, např. co dělat, když mimčo vyleje polévku zrovinka o šábesu, anebo kdo je povinen zaplatit macejvu za své blízké, prostě  kterýkoli jiný případ nečekané události, ale s ohledem na datum zveřejní tohoto článku – bezprostředně po „výjimečném předpesachovém šabatu“ (šabat ha-Gadol) pojďme se podívat na Hilchot korban pesach:

(3-2)     Pověří-li někdo druhého, aby pro něj zabil pesach, a druh obětiny – kůzle nebo jehně- výslovně určí, nicméně pověřený zapomene, který kus měl, ten kdo ho pověřil, vlastně na mysli, může zabít oba s tím, že si v duchu slíbí: „Mělo-li to být kůzle, bude kůzle pánovo a jehně moje. Pakliže jehně, bude jeho a kůzle moje.“

            Jestliže by i jeho pán mezitím zapomněl, který druh určil, musí být spáleny oba. Zjistí-li se, že pověřený tuto skutečnost zapomněl ještě před kropením krve na oltář, musí oba předložit další korban pesach. Pokud ale ke kropení již došlo, nemusí.

            Podobně pokud tímtéž někdo pověří nežidovského sluhu: „Běž a zabij pro mne…“ a výslovně určí, o jaký druh má jít, ale sluha zapomene, co mu pán nařídil. Obstará-li si od pastýřů jak kůzle tak i jehně a  než je nechá zabít, sdělí pastevci: „Vezmu si obě a to, které můj pán nebude chtít, bude tvoje“, lze se pak zařídit pod výše uvedeného.

No to už jsou zdánlivě poměrně složité kotrmelce. Složité na  „nabiflování“ a jeho následné splnění. Ne však k naplnění. Vždyť tóra učí: „Volte život, ale tím samozřejmě ještě nemáte vyhráno!“

On je ten život totiž taky vlastně jako kniha, románek  anebo Talmud. Má svůj hluboce mystický vnitřní smysl a potom své peripetie. I jimi je nutno tu a tam zalistovat. Ale nikdy neztrácet ze zřetele právě ten smysl, jímž jsou – aby byl hodnotně naplněn  – jen ony tři sloupy vesmíru. Pravda a spravedlivý soud vedoucí nakonec k harmonii. (Avot 1:18)

Pravda je, že zaříznout pesach je šance. Důležitá brána k Harmonii a taky povinnost. Povinnost nikoli zaříznout, ale být poctivý k pravdě, že existuje nejen stvoření ale i Stvořitel. A že události tehdy v Micrajim nejsou nějaký mýtus, nýbrž nanejvýš maličko mytizovaná skutečnost.

Pravdou taky je, že mohu onemocnět, zlomit si nohu anebo jsa v koruně šedin již navzdory velké touze a vůli, na chrámovou horu nevyjdu. Mohou mne tam zanést, ale co když moje postižení obnáší zrovinka ruce, pak nakrásně ani v Chrámovém okrsku dobytče vlastnoručně neporazím. Inu pověřím spolu-bližního. A jak vidíme ze zmínky o nežidovském sloužícím, harmonizovat vesmír je dáno do jisté míry všem synům člověka. A křehcí jsme všichni. Zapomene jeden i druhý. Mávneme nad tím rukou a zajdeme do skladiště berliček na svědomí? Zalžeme pánovi, nebo to nějak zplichtíme? Proč ne!? Ale naplní se pak ta  podstata?

A tou je? Přiblížit se k Panovníkovi speciálním přiblížením v přesně stanovený čas s přesně stanoveným dobytčetem přesně stanoveným rituálem. Proto je v tom, co jsme si uvedli, tak rozhodujícím ukazatelem čas porážky a kropení. Pohnutkou v každé situaci musí být poctivá vůle. Vůle projít nabízenou Branou svobodně a bez obav, že nesplním. Vůle řešit jakoukoli konkrétní situaci. Nicméně neodfláknout.  –  Vůle projít ne proto, že musím, ale protože chci. Že chci spravedlivým soudem, který vyžaduje  nejen zákoník (mišpat), ale taky objektivitu a milosrdenství (cedaka) přispět k Harmonii. Stát se může leccos, dokonce i to, na co „zákoníkové s farizeji“  prozatím nepomysleli a nevyřešili to, protože to doposud jednoduše nenastalo.

Je-li tu ale vůle konat  a vůle k pravdě, není problém udělat chybu a něco nesplnit. Protože pořád lze především alespoň naplnit. Dokonale to vidíme v těchto dnech například při řešení všech chamecdik peripetií. Naplnit, dokud se brány nezavřou. I to je život. U tak výjimečného pokynu jako je korban pesach je tu dokonce stanoven i náhradní institut – náhradní pesach (*pesach šeni).

Logicky! Cokoli je pevně vázáno ke konkrétnímu datu, může být okolnostmi ohroženo. To je také důvod, proč některé pokyny leží na bedrech pánů mužů, zatímco děvčata jsou zákonitě osvobozena, protože chlapi nekojí.  Třetí ani desátý pesach ale neexistuje. A žijeme jen jednou!!!

Čteme-li pak pomůcky a literaturu o praktickém judaismu tímto způsobem, rozhodně nenudí. A přestávají být  zapeklitě složité. Je to najednou jen jakési obdivuhodné čtení o základní trojici pravda, soud a harmonie. Listování životem se zřetelem, že ho žijeme mimo jiné taky Panovníkem a někam směrem do Něj.

Nežli se nám podaří „naplnit“ toto vědomí (Sic! Opět vědomí, nikoli víra anebo –mus!!) , je to skutečně hodně divoký malström! Černá díra pochybností onoho racionalitou a pragmatismem okoralého rácia sama se sebou, vír  bojů  o věrohodnost znepokojujícího a nepraktického výroku zapsaného v gn 1:1. To je vlastně ta nejdůležitější křižovatka. Pak už to jde samo.

A pokud  – již s výbavou té prazákladní volby o podstatě –  upřímně chceme  „naplnit“  sama sebe, nemusíme „šprtat“ literaturu o praktickém judaismu do posledního zákrutu. Protože tam do nich si jednoduše sáhneme teprve, až „to“ nastane. Do té doby „stačí“ respektovat vždy úvodní pokyny a doporučení. Ty totiž již dávno ověřila tradice. Je to do jisté míry „praktické“ (ušetřím si myšlení), ale není to žádný kánon. A za kánon to ani nesmím brát! Ani abych si mohl přemýšlení ušetřit a jenom „plnit“. Protože paradoxně ty úvodní pokyny zdaleka nepostihují praxi. Ale jen ideální praxi.

Nelze je brát za kánon také proto, protože plnič je maličko nemyslící, a nemyslící, nesmí  (ani podle tohoto kánonu!) volit. A nevolící není svobodný…

Autor: Jaroslav Achab Haidler