Podle bible nikoli. Ale přesto ho má. Biblicky potřebuje  Velká noc vlastně jen  jednoroční jehně či kůzle, macesy– tedy chléb chudoby, zaručeně bez zakvašenosti a nakvašenosti, maror – hořko-trpkou bylinnou substanci, abychom před hostinou Králů dokázali ochutnat i hořké aspekty života, a  potom ještě hagadu, tedy vyprávění všeho, co se tehdy stalo a proč. A pochopitelně taky vůli a pohnutku. Ale tu už potřebuje  dokonce jak obyčejné zavázání tkaniček tak třeba i milodar anebo vědecký objev.

Že konkrétně sama Velká noc nějaký výlučný šabat nepotřebuje, lze jednoduše odvodit mimo jiné i z toho, že  „velký šábes“ (šabat ha-Gadol ) není  v průběhu liturgického roku zdaleka tím jediným šábesem se speciálním označením. Vlastně s „přezdívkou“. Máme přeci také šabat šuva – „šabat návratu“ nebo lépe řečeno šabat s důrazem na podstatu tešuvy, šabat zachor – šabat připomínky toho, co to znamená Amalek a jeho symboly, anebo šabat šira – šabat, kdy se jak během studia tak pak také  během sobotního čtení z tóry včetně závěrečné haftary, čtou texty slavných biblických „písní“ – Mojžíše a Debory. Některým se tak říká kvůli důležitým událostem liturgického roku, jiným přímo kvůli textům, které ten konkrétní týden čteme a studujeme. Nezmiňujeme zde zdaleka všechny, pro pochopení principu „přezdívek“ to stačí.

Zjednodušeně řečeno, během šabatu, kdy je oproti dnům všedním shromážděno v synagoze mnohem více lidu Jisroele, lze sdělit: „Brzy bude svátek a proto si to připomeňme i patřičnou biblickou citací“. Vsuvkami do liturgie anebo závěrečným čtením – haftarou.

Přitom aktuální paraša může být pokaždé jiná. Už proto, že rozdělení oddílů, které se ten který šabat čtou, je víceméně umělé – aby se dala celá tóra přečíst během jednoho anebo více ročních cyklů. A také díky luno-solárnímu pohybu hebrejského kalendáře, může být každý rok čtena bezprostředně před událostí čtena pokaždé jiná paraša. (S výjimkou šabat šira – která, ať připadne na kterýkoli dílek ročního liturgického cyklu, je vždy tím šabatem, kdy čteme parašat Bešalach – resp. text ex 15:1-18).

Nikde ale není psáno, že si nemůžeme svůj duchovní život přizdobit. Notabene, když jidiškajt klade takový důraz, abychom všechno konali s vědomím souvislostí. Kořenem „přezdívek“ jednotlivých extra-šabatů je tedy vůle poznat a vědět. A posléze zpětně i pojmenovat.

Podíváme-li se na všechny ostatní„výjimečné“ šabaty, jejich označení vždy nějakým způsobem odpovídá haftaře nebo čtenému (studovanému) textu. A jemu pak odpovídá i jejich označení. O šabat nachamu, sedm týdnů před Roš ha-šana, čteme v haftaře skutečně Nachamu, nachamu ami (Utěšujte, utěšujte lidu mého – iz 40:1). Krásný text, ale bez kalendáře v ruce a nebo jen čistě ze zařazení tohoto textu do liturgie nepoznám, že Roš ha-šana bude zhruba za sedm týdnů. Když se dozvím, že dnes je šabat nachamu, a z chederu vím, co znamená, vím okamžitě, kdy asi tak bude Roš ha-šana.

Stejně tak se během šabat šekalim – šábesu ležícím nejblíže k novoluní měsíce Adar  – doslechnu něco o šekelech a během šabat para zase něco o červené krávě. Vždy formou textové vsuvky anebo vhodně zvolené haftary. Jméno a text tedy spolu vždy nějak korespondují. Co bylo vejcem a co slepicí, už asi uhodnete.

Jak ale ke svému označení přišel šabat ha-gadol? Možná jen  docela prostince – asi jako velikonoce v křesťanství (a v češtině) díky onomu kralickému Veliká noc (nu 9:2). A o čem „velikém“ se během ha-gadol čte či četlo konkrétně?  Oříšek. Protože právě na tento „velký šábes“ se v různých koutech světa čítává vždy něco jiného? Stačí se podívat do luachu, a zjistíte, že jinak se čte v Praze a jinak ve zbytku Čech, Moravy a Slezska. A v celém vesmíru. A tam opět ještě s řadou výjimek.  Tedy podle čistě liturgických dodatků to „gadol“ nebude. Naopak všechna doplnění, kázání a vsuvky se nějakým způsobem vztahují k událostem okolo vyjití z Micrajim. Někdy volněji, jindy konkrétněji. Prevalentně přijatý doplněk (haftara) čerpá ze závěru proroka Malachi  a připomíná příchod Eliáše a veliký (gadol) den Hospodinův, pražská obec se už nějaký čas nechává inspirovat verši z Jeremiáše  (z kapitol 7. 8. a 9), v některých aškenaz komunitách se údajně čítává během liturgie i úryvek hagady a doporučuje se, přečíst si ji celou během téhož šábesu odpoledne. Péče o rozšíření studia a koncentraci na pesach svědčí o tom, že je to šabat výjimečný. Ovšem nejednotnost doplňků (oproti ostatním extra-šabatům) a hlavně výroky starší tradice jakoby naznačovaly, že gdulat (velikost) tohoto šabat ha-gadol možná spočívá ještě v něčem jiném.

Neměli bychom totiž zapomínat ještě na dvě skutečnosti. Na biblický pokyn o desátém nisanu a současně neexistenci Chrámu v okamžiku, kdy se podoba dnešní liturgie formátovala. Vím, že nyní silně fabuluji, ale o nic víc, než třeba slovutní komentátoři a velké autority židovské tradice.  Není vůbec vyloučeno, že šabat gadol  není jen  pouhým duchovním vykřičníkem v kalendáři, tak jako jím mohou být ostatní výjimečné šabaty, ale že u jeho zrodu stála potřeba určité liturgické náhrady dne desátého nisan. Dne, kdy tóra nařizuje „oddělit“ beránka pro pesach. Podle autorit (a potvrzuje to i Šulchan aruch  – O.CH 430:1) připadl tehdy desátý nisan právě na šabat. A i tehdy se udály „veliké“ věci. Tradice vypráví, že ačkoli židé tehdy sáhli na beránky, de facto reprezentanty egyptského božstva a chovali se, nejen jako když v Indii přejedete krávu, ale docela jako nežidé, protože uvazovat zvíře o šábesu je do té doby nikdo nikdy neviděl,  přesto je dav neukamenoval. Raši v komentáři k žalmu (136:10) cituje midraš, kdy prvorozenci Egypta vidouce dobytčata chtějí vědět, co to má znamenat. A když jim židé vysvětlí, co může přijít a proč jsou zvířata vybrána a odstavena, obrátí se na své rodiče, aby jim vytmavili, proč nechtějí židy propustit.

Čím blíže k dnešku, tím jsou pokusy vysvětlit původ jména tohoto šabatu racionálnější a zároveň symboličtější. Ve století sedmnáctém komentuje rabi Jechezkiel di-Silva (Peri Chadaš), že tímto činem lid Jisroele duchovně dospívá (stává se duchovně dospělým – gadol), o století později dodává Chatam Sofer, že tento šabat (rozuměj tehdejší desátý nisan) byl šabatem samotného ha-Gadol – tedy Panovníka.

Nejistota o původu jména tedy trvá. Ale jistota, že by mohlo jít kromě příprav na blížící se pesach, podobně jako u dalších šabatů ozdobených jejich výjimečností, také o určitou substituci desátého nisan, se zvyšuje.

Ať tak či tak, Veliká noc možná svůj „velký šábes“ vůbec nepotřebuje. Rozhodně si ho však zaslouží. A především ho s největší pravděpodobností potřebujeme, zasloužíme si anebo přinejmenším můžeme využít my, synové člověka. I kdyby se nakrásně jmenoval šabat zimun (šabat příprav) nebo šabat draša gedola (šabat velkého a delšího vysvětlování). Vysvětlování, jak upéci maca, co nahradí beránka dnes, kdy Chrám nestojí a *korban pesach nelze přinést, jak se obětovaly tehdy a třeba i vysvětleni toho, proč dnes prozatím požadavky kladené na desátý nisan naplnit nelze. A co rozhodně naplnit lze, bez ohledu na okolnosti.  A k tomu jsou právě závěrečné verše „pražského“  šabat-gadolového liturgického doplňku hodně inspirativní. Nechlub se silný v síle své, ani bohatý v bohatství svém, ale v tom ať se chlubí, kdo s chlubí, že totiž rozumí a zná mne, že činím milosrdenství, soud i spravedlnost na zemi.. (jer 9:23-24). Jenomže zrovinka tohle se dá ausgerechnet číst denně, šabat nešabat J

(Poděkování Jakubovi Schwabovi)

Autor: Jaroslav Achab Haidler