Sociální stát prochází, zejména v Evropě, těžkou krizí. Evropské ekonomiky stagnují a sociální stát spolkne nemalé výdaje. Avšak příjmy státního rozpočtu spíše klesají. Politici však nehledají místa, kde ucpat zbytečné odtoky, ale zase hledají cesty, jak se dostat k penězům daňových poplatníků. Přitom se zaměřují na „snadné“ cíle, alespoň mediálně. Voličům a daňovým poplatníkům se snáze prodává, že se politici zaměří na bohaté daňové poplatníky, kteří se přeci musí podílet na sociálních nákladech.
Poslední dobou se tak přitvrzuje „boj“ proti daňovým rájům a bankám, které umožňují uložit prostředky bohatých lidí a přitom neposkytují informace o nich úřadům. V hledáčku se ocitly zejména velké švýcarské banky. Došlo to až tak daleko, že by se hodil výrok Jamese Bonda: „Kam by svět dospěl, kdyby se nedalo věřit švýcarskému bankéři?” Švýcarské banky podléhají tlaku Německa, Francie a USA a postupně se vzdávají svých tajemství. Došlo to tak daleko, že některé z nich předávají zahraničním berním úřadům jména majitelů účtů.
Není se čemu divit, že politici, bankéři a akademici, kteří tlačí banky k prozrazení bankovního tajemství, patří spíše ke středu či levici. Velkým bankám jako je UBS je o přežití, neboť pokud chtějí přežít jako globální banky, musí se poddat globálním pravidlům. Argumentují, že nemají na vybranou, jen když dají žádané informace a zavřou účty těch, kdo se nebudou chtít úředně odhalit.
Nicméně objevují se i hlasy, které brojí proti prolomení tajemství. Povinnost absolutního mlčení o klientech je součástí švýcarského práva od roku 1934 a tradicí dlouhou několik staletí, která pomáhala Švýcarsku prosperovat, zatímco se okolní země zbídačovaly válkami. Konzervativci se po právu obávají, že je ohrožená základní definice toho, co značí Švýcarsko.
Ovšem tlak ze strany politiků, pod záštitou bohulibých důvodů, na prolomení bankovního tajemství bude pokračovat. S největší pravděpodobností se tak můžeme rozloučit s bankovním světem, tak jak jsme jej znali. Mnoho lidí určitě uvítá, že se „konečně“ došlápne i na bankéře. Ovšem politická hydra nemá nikdy dost a bude jen otázkou času, kdy se opatření obrátí od bohatých ke střední třídě a i těm, kteří současným opatřením tleskají.
Autor: Šimon Finemon
Autor
5 Komentářů
Současná opatření vítám. Švýcarské banky jsou zlodějské organizace, které spolupracovali s nacistickým Německem.
Cituji z wikipedie:
V květnu 1940 si u švýcarské Národní Banky otevřela Říšská banka depozitní účet na své jméno, na který už ale od ledna téhož roku proudilo zlato. Jelikož byla říšská ekonomie těsně před vpádem do Polska na pokraji zhroucení, měla naprosto tragické zásoby zlata, jednalo se zcela jistě o zlato kořistní. Vlaky do Bernu pak jezdily pravidelně, a to až do 6. dubna 1945, to je tři týdny před Hitlerovou sebevraždou. Za celou válku do Švýcarska touto oficiální cestou dorazilo z Říše zlato za 1,35 miliardy CHF. USA prodalo Švýcarské Národní bance zlato za 2,26 miliardy CHF. Toto zlato však na rozdíl od toho německého nebylo kořistní. Německé zlato pocházelo z národních bank Norska, Protektorátu Čechy a Morava, Albánie, Litvy, Lotyšska, Lucemburska, Itálie (odvezené z Říma v květnu 1944), Řecka, Polska, Nizozemí, Belgie a Francie a proudilo do Švýcarska postupně, jak jednotky SS plenily Národní banky těchto států. Z Protektorátu Čechy a Morava bylo zlato odvezeno do 24 hodin po obsazení 15. března 1939. Ministr říšského hospodářství a válečný prezident Říšské banky Walther Funk po válce napsal, že bez švýcarské prádelny by Říše nemohla „přežít více než dva měsíce.“
Dále:
Švýcarsko si díky své neutralitě vydobylo nálepku mírové, uprchlíkům přívětivé země. V předválečné době si do bank této země uložilo úspory mnoho lidí, kteří předpokládali, že ať se v následujících letech bude dít cokoliv, jejich peníze tam zůstanou bez úhony. Tisíce až desetitisíce lidí si ve Švýcarsku založily své účty, kam posílalo svoje celoživotní úspory. Mnozí z nich válku nepřežilo.
Když se po válce jejich příbuzní dožadovali získání tohoto majetku, nebyli v bankách přijímáni s otevřenou náručí. Nutností bylo získat úmrtní list majitele účtu. Milióny lidí zemřely v koncentračních táborech a samozřejmě žádné úmrtní listy jim nebyly vystavovány. Podařilo-li se pozůstalým, třeba i na černém trhu, úmrtní list získat, chtěly banky doložit, že je žádající jediným oprávněným dědicem a žijícím příbuzným. To bylo samozřejmě naprosto nemožné, velmi málo lidí tak získalo svůj majetek nazpět.
Více na:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Švýcarsko_za_druhé_světové_války
A dnešním zlodějům a tunelářům bychom se měli zřejmě dle autora článku omluvit. Je čas učinit korupci a zlodějině přítrž.
I naše rodina se snažila získat rodinné peníze ze švýcarských kont zpět. Podařilo se to až v tomto tisíciletí, ale pouze částečně. Ne všechny dokumenty se podařilo dohledat. Stálo to spoustu času, prolézání archivů a matrik.
A ještě ocituji:
Švýcarsko pralo svoje peníze i pomocí SSSR. Když v Polsku nastala centrálně řízená ekonomika a rušily se tam komerční banky, Švýcarsko žádalo za ušlé zisky a zkonfiskované domy náhradu. Polsko chtělo zaplatit devizami, které ale nemělo. Švýcarsko tedy do Polska poslalo část peněz padlých Poláků ve druhé světové válce a zlikvidovalo záznamy o nich. Polsko poslalo obratem všechny peníze zpět jako odškodnění.
V 80. letech vyšel švýcarský ekonom a předseda Národní banky Robert Urs Vogler s velmi odvážnou tezí, že obchody se zlatem mezi Švýcarskem a Říší v letech 1939-45 byly mnohem větší, něž je obecně známo: „V letech 1939-45 získala Národní banka od Říšské banky zlato v hodnotě několika miliard CHF“ Jeho rozsáhlá zpráva byla Národní radou cenzurována a Vogler následně rezignoval na svoji funkci.
Ad Mordi 1-4 – Já jen doplním:
http://zidovskelisty.blog.cz/1012/ekonomicke-aspekty-druhe-svetove-valky