Křesťan smekne, Indián nasadí orlí pero (a občas přibere skalp),  žid naopak hlavu přikryje. Tak jako tak –  s autoritami se mluví s důstojnou pokorou a pokornou důstojností.

Pokud jste někdy viděli snímky toho, když se modlí kluci z IDF, pochopíte beze slov.Ti co svou kipušku mají, si ji prostě nasadí a těm, kdo maličko zanedbali, prostě jen položí na temeno svoji dlaň. Jak táta na syna. Starší brácha na bráchu.  Modlíš se, máš chlapskou packu na palici a najednou tak nějak víš…

Víš proč. Pochopíš, co jarmulka znamená a proč ji nosit. Že tu jde tak nějak o respekt. Mezilidský i „mezinebeský“. Kipa (přikrytí) není jen uniforma. Není to zdaleka jen něco echt židovského na čísi hlavě, je to taky z aramejštiny jarmulka – neboli  jere malka (důstojný respekt před Panovníkem). Snad  právě to je jeden z důvodů, proč to židé začali nosit.

Neexistuje přímý biblický pokyn – „budeš mít na hlavě alespoň pivní tácek…“. Traduje se dokonce úsměvný příběh, kdy se pubertální a tedy zvídavé chasídě ptá svého učitele, kde v tóře najdeme záznam, že Moše jarmulku nosil, a jeho rebbe mu odpoví s jemným úžasem v očích: „A ty si dovedeš představit, že by ji nenosil?!“

Jediným zdrojem, kořenem pokynu (šoreš micwa), jak se pokouší vysvětlit tradice, je skutečnost, že máme Panovníka „svatě oddělovat“  a posvěcovat.  Tato morální kategorie – kiduš Ha-šem  má pochopitelně mnohem více aspektů. Od mučednictví, až po nejdrobnější projevy našeho civilního života – toho vnitřního i vnějškového (be-seser u-w-galuj). Kdo si narazí šábesdekl a myslí, že má vystaráno, ten jenom chodí v kostýmu.  Také sefarad svět to krásně definuje s odvolávkou na taje hebrejštiny. Nošení jarmulky je „rozměrem pokory“ (midat chasidut).

Nosit kipu jen na modlitbu nebo celý den?

A jsme zase u počátečního obrazu. Kdo si s Panovníkem povídá jen během synagogálního servisu, nasazuje pouze tam. Často nedůstojně zmuchlanou, vytaženou odněkud z kapsy. Ale pokud ví, proč ji nosí tam, a hlavně pokud ji přeci jen vytáhne, budiž…  Kdo cítí, že být židem pramení někde z toho slůvka Jehuda a Hod (díků činění, vděčnost),  nosí ji pro sichr pořád. Protože jak můžeme předem vědět, kdy se nějaký důvod k vděčnosti naskytne? Pak aby si člověk přikrýval  témě tou dlaní jako vojáci u IDF. Protože i obyčejné poděkování: „ Baruch ata  — Pane to až sráží na kolena – Pane, je nám to požehnáním …“ je vlastně modlitbou tedy rozhovorem s Panovníkem. A se slušnou vrchností se sluší jednat uctivě. Dokonce i dnes v době morálky dluhů a pragmatických koalic se na významné akce vyžaduje dress code…

A tak, je-li těch důvodů žehnat víc než dost, a ono často vážně, pak už je praktičtější ta jarmulka. Ono jde vlastně o to, zda jdeme světěm s transparentem: „Hele žid!“ anebo s transparetem „Hele Panovník!“

Na to by ovšem stačila jakákoli pokrývka hlavy. Přesně tak, stačila. Je-li přítomen onen prvotní motiv (respekt vůči Nebesům), lze nosit skutečně cokoli. Ale noste kulicha v létě!  Z halachického hlediska by asi byla hodně  zajímavá obyčejný  bejsbolka s nápisem : „The fucking God is dead“, kde by nám ta úcta k nebesům maličko skřípala s obsahem reklamního nápisu,  ale jinak lze nosit skutečně cokoli. Halacha je k životu, ne k buzeraci. Vymezuje pouze minimální rozměry pokrývky – a ty jsou dány požadavkem, že má být malá minimálně tak, aby byla na temeni synů člověka zřetelně vidět ze všech čtyř světových stran. Aby, když se na tebe někdo koukne, bylo jasno.  Cokoli je pod to, je pouhá nečistota ve vlasech. Cokoli nad to – dokonce i štrajml anebo klobouk či furažka nasazená ještě na šábesdeklu, jsou už jen ozdobením původního pokynu. Vše je vždy určováno pohnutkou toho, kdo to nosí.

Samozřejmě všechno ve vesmíru má několik rozměrů. A tak ani kroj anebo uniforma, nejsou vždy jen kostýmem. Někdo – sokoli, hasiči či veteráni –  je nosí skutečně s patřičnou hrdostí na skupinu, s níž se uniformou identifikují. Ať už se jedná o uniformu školní, klubovou anebo partajní. Jakmile se někdo potřebuje vymezit, zkouší to i zevnějškem.

Koho kam zařadit podle kipy, si snadno najdete na wikipedii.  Nechci tudíž zdržovat. Takže skutečně jen velice orientačně (a tudíž nepřesně). Černá sametová kipa, poměrně rozměrná, co dobře drží na temeni – signál, že jde víceméně o ortodoxnějšího syna lidu Jisroele. (Ačkoli jeden takový mne o šábesu vezl taxíkem na letiště a ještě mi pomáhal s báglem – za peníze!)  Ty bílé saténové reprezentují spíše reformní směr. Nejkrásnější jsou ty nejvíce  rozšířené háčkované, jednak proto, že je nezřídka háčkují i arabské prsty. Hlavně však proto, že jsou plny pestrosti života a nosí je v podstatě každý, kdo se identifikuje jak s Nebesy tak třeba jen s moderní Izraelí, vzniklou tady dole na rotující kouli pod nebesy teprve nedávno. Právě ty reprezentují už tou svou pestrostí široký vějíř vztahů – od uniformy loajality, přes tichou dlaň božího brášky až po prapůvodní prohlášení – ano já jsem Jehudi (ten který děkuje, protože ví, že má proč).  Fandím jim nejvíc, protože kvůli tůristům a kšeftu najdete na Jafské třídě i jarmule s Mickey Mousem anebo velkým žlutým smajlíkem. A  právě u těchle košů jsem zahlíd´ nádherné chasidské klouče, které se drželo táty oblečeného v striktním černobílém a podle kukadel evidentně tiše snilo – Kéž bych to tak směl někdy nosit…  Jojo, život je pestrý. Každý máme svůj úděl a taky svoje sny.

Úplně netradiční, vlastně taková noční čepička, často i se střapečkem a hebrejskými písmeny na dolním okraji naznačuje svůj původ mezi breslovsskými chasidy rebe Nachmana. Anebo identifikaci s nimi. Potkáte-li zbožné s kožešinovou „pneumatikou“ na hlavě (nezřídka na kipě), vězte, že potkáváte bytost korunovanou tzv. štrajmlem. Pochází z jidiš resp. německého „stramm“ fešák. Česky také štramák. A když se chce někdo pro modlitbu „vyfešákovat“, nasadí štrajml. Můžeme si o tom daleko více povědět příště.

Ale jak pravím, je to takové třídění  jakoby jen z rychlíku. A  navíc je to  úplně fuk, protože jak Nebesa tak i naše okolí  nás stejně nehodnotí podle tvaru a materiálu šábesdeklu, ale podle našeho „uskutečňování se“ mezi námi a uprostřed nás. K čemu je mi chazan s košer černě sametovou jarmulí jako od charedim, bude-li z něj na všechny strany stříkat lašon ha-ra (zlolajného jazyka) ?

A ještě jeden pohled, spíš pro další inspiraci než pro poučování. Ve čtyřech situacích není nutno šábesdekl nasazovat. V nemoci, při koupeli a plavání, ve spánku a při souloži. Jistě by se našel i přízemní důvod proč. – Možná jakože v pyžamu, nahatej, topící se anebo s bažantem pod zadelí se stejně nemůžeme pro Panovníka nastrojit dost „svátečně“, a je asi docela  komické mít na hlavě korunu a k tomu podolek zpocený bolestí. Ale držme si raději před očima ten motiv dlaně. Dlaně toho spoluvojáka. V těchto čtyřech situacích totiž  člověk většinou ztrácí svoji nepřirozenou pýchu a je pokorný tak nějak od náhody…

Autor: Jaroslav Achab Haidler

(za inspiraci děkujeme časopisu Maskil)