Manželství

Dědeček Vilmos poznal otce v Komárně při prodeji kulatiny jako 27 letého prokuristu firmy.

Zalíbil se mu a pozval ho do Lupče, aby mu představil svou nejstarší dceru Žofinku, které bylo tehdy 19 let. Zalíbila se mu a na dvacáté matčiny narozeniny byla svatba – 15. listopadu 1903. Svatba se konala v Kraĺovanech, aby příbuzní z Oravy, Liptova a Banské Bystrice mohli být přítomni a nemuseli do vzdálené Lupče. Tak přišla maminka, vesnická holka, do Budapešti. Rozhodli se, pod vlivem tety Cilky a Hermy, která byla delegátkou Prvního sionistického kongresu v Basileji, že, ačkoliv ani matka ‚ ani otec nebyli pobožní a neznali židovský ritus, vést „košer domácnost“. Taková domácnost trvala jen pár měsíců, než se matka ve společnosti mladých žen pyšně pochlubila, že vede košer domácnost. Ženy byly velmi překvapené, jak to dělá, protože v okolí nebyl rituální řezník. Za všeobecného veselí prohlásila matka: „ Jak to!“, ona kupuje jen orazítkované maso. V Německé Ĺupče bylo totiž košer maso razítkováno od rabinátu.

V Budapešti ale na jatkách maso na důkaz nezávadnosti razítkovali zvěrolékaři. Tak skončila rituální domácnost rodičů, a my, děti, jsme už nedostaly náboženskou výchovu. Trošku hebrejsky jsme se naučily číst při hodinách náboženství.

Rodiče měli dvoupokojový byt s balkónem na Rakoci tér 13 (náměstí Rakociho), a tam jsme se narodili. Tibor 14. ledna 1904, já 25. 9. 1906 a Valér 28. 5. 1910. Na tu dobu se moc nepamatuji. Valér byl malý a Tibor a já si hráli nejvíc na balkóně, anebo naproti v parku.

Měli jsme bezstarostné dětství až do té doby, než nám maminka sdělila, že co nevidět dostaneme malou, slabou Katinku, a proto se o nedělích nemůžeme vydovádět v manželských postelích. Já jsem byl strašně naštvaný a prohlásil jsem, že tu slabou Katinku roztrhám. Naštěstí se tak nestalo, protože místo očekávané Katinky se narodil kluk – Valér. Tehdy jsme měli, jak bylo zvykem, domácího lékaře, otcova přítele Dr. Köszegha. Byl to hezký člověk s krásným plnovousem. Ten byl asi, jak jsme se později domysleli, strašně zamilovaný do maminky, a byl u nás každou chvíli.

Každou neděli k nám přicházel na oběd strýc Frici, který studoval na technice železniční stavitelství. Naše dětství pak kazila nevlastní babička. Jednoduše se k nám přistěhovala, poté, co se její dcera Pavla provdala za inženýra Polgára, dosti omezeného a domýšlivého člověka.

Babička nebydlela u vlastní dcery, která měla třípokojový byt, ale u nás ve dvou pokojích, kde nás bydlelo pět, a později sedm.

To proto, že Pavla skoro ve stejnou dobu, kdy se narodil Valér, porodila chlapce Pavla. Aby babička ochránila vlastní dceru, donutila naši maminku, aby kromě Valéra, kojila i jejího vlastního vnuka Pavla. U nás nebyl klid, matka se musela postarat o všechny, a došlo to tak daleko, že maminka dostala zánět prsu, až musela být operovaná. Tehdy docházelo k prvním hádkám a dospělo to tak daleko, že otec vyrazil babičku s Pavlou a Pavlem i inženýrem Polgárem.

Ted‘ by konečně mohl nastat klid. Žel, otec onemocněl, měl velké bolesti v celém těle a nikdo neuměl poradit. Tak jeho přítel Dr. Köszegh odvezl otce do sanatoria ve Vídně, kde zjistili tuberkulózu ledviny a okamžitě ho operovali. Rozhodli se odstranit jednu ledvinu, aby zachránili druhou. Taková operace byla věc velmi neobvyklá v té době, vzácnější než je dnes operace srdce. Operace se podařila, ale otec zůstal po celý život invalidou a musel držet dietu. Marodil 16 měsíců. Za tu dobu ztratil místo, veškerý majetek a úspory zmizely. Jak nám matka vyprávěla, u oběda nevěděla, co nám dá k večeři. Já si jen pamatuji, že nám na jeden čas vypnuli plyn – tehdy se svítilo a vařilo většinou na plynu a my jsme seděli při svíčkách. Když bylo nejhůře, pomohla celá rodina, sehnali nějaké peníze a úvěr.

Otec se spojil s jedním truhlářem a otevřeli vlastní umělecké truhlářství. Vyráběli krásný nábytek. Otec zodpovídal za prodej nábytku. Musel samozřejmě i reprezentovat, a tak jsme se nastěhovali do nového krásného bytu ve vilovém trojdomku na Szabó Jozsef u. Č. 14. To bylo na podzim r. 1912. Velká změna i proto, že mně začala škola (Aréna ut.).

My jsme bydleli nahoře v druhém patře a vedle nás se nastěhoval matčin strýc Jozef Nagy (Grossmann) s manželkou Šári a osmiletou dcerou Edith a tříletým synem Pavlem. Byt se zařídil nábytkem vlastní výroby.

Otcovi se začalo dařit. Na prázdniny se jsme jezdili do Německé Ĺupče, i k Jadranu. Jako děti jsme měli spoustu kamarádů, honili jsme se po zahradě, podnikali výlety do kanalizace, kde jsme zabíjeli potkany. O nedělích jsme se vloupali do vedlejší slévárny a dělali jiné rošťárny. Absolvovali jsme celé bitvy s dětmi z jiných ulic. Chodívali jsme se dívat na kopanou, atletiku a někdy na kole na blízký stadión Millenáriss.

V roce 1914 jsme byly my, děti, (nevím, zda Valér také) na letním bytě u jednoho matčina strýce v Kishegyesu na jihu Maďarska, v dnešní Jugoslávii. Měly jsme se učit, ale namísto toho jsme žily život venkovských chlapců. Lezly jsme na stromy, honily jsme holky, jezdily na koních k napajedlu, pásly jsme husy a denně jsme chodily zvonit do kostela. Zkrátka jako opravdoví venkovští kluci.

Najednou se objevila jedna neznámá žena v klobouku a se slunečníkem, a z té paní se vyklubala naše matka. Přišla pro nás, protože vypukla První světová válka. Rodiče nevěděli, co bude dál. Otcův společník, truhlář, musel narukovat, otec jako invalida ne. Truhlářství bylo likvidováno.

Otec zavedl na Kerepesi út výrobu beden. Nakupoval materiál a pár žen bedny stloukalo. Bedny tehdy prodával Weiss- Manfredovi do Csepelu na balení munice a do konzervárny. Tak to chodilo do r. 1916, tehdy otec zakoupil zanedbanou parní pilu v Sučanech.

Jaký byl manželský život rodičů, nevím. Otec vydělával peníze a matka zůstávala doma při dětech. Otec byl doma skoro jako host. O svátcích a v neděli dostal snídani do postele, rozkázal, co má být na oběd.

O nás, děti, se moc nestaral, občas v neděli dopoledne nás vzal do cirkusu – kde největší atrakcí byly párky s křenem –

anebo do kavárny Emke (naproti dnešnímu obchodnímu domu na Velkém rynku (Nagykörut). Tam jsme dostaly zmrzlinu, on hrál karty, a když měl dobrou náladu zase nás vzal do Angol parku, kde jeho přítel byl majitelem lunaparku a my, děti, jsme si mohly užít zadarmo všechny atrakce.

Jako děti nás nikdy nenapomínal. Většinu péče o nás obstarávala matka, kterou jsme, jak jsme už zmínil, nade vše milovali.

Přestože jsme měli služku, většinu domácích prací vykonávala matka. Jak jsem se zmínil, nevlastní babička bývala často u nás a zatěžovala matku všelikým způsobem.

Nejmladšího strýce Evžena, který studoval práva, museli jsme vzít na byt a stravu k nám. Také Pavla, se svým nemocným mužem a dítětem Pavlem, byli u nás dvakrát – třikrát týdně na oběd, protože babička ji šetřila. Matka byla poslušná dcera, ale to vše vedlo k hádkám s otcem. Otec byl vznětlivec, a matka pod vlivem hádek strašně trpěla, mívala hrozné migrény.

Mimoto býval u nás často celý špitál. Nebylo dětské nemoci, kterou bychom nedostaly. Proto byl často u nás náš domácí doktor Dr. Köszegh, který dělal na matku krásné oči. Asi zbytečně, tehdejší morálka nedovolovala nevěru.

V roce 1916 jsem se dostal na gymnázium. Už v první třídě jsme měli latinu šestkrát týdně a od třetího ročníku se začala s řečtinou. Kvůli válce byly třídy sloučeny a nás bylo i šedesát v jedné třídě. Profesor ani nevěděl, kde mu stojí hlava a kdo je přítomen. Obyčejně deset z nás šlo na výlet. Často jsme chodívali do vedlejšího kláštera, kde byla dívčí škola. Ve třídě jsme vzadu hráli karty a čítali Nick-Carterovky. Mívali jsme uhelné prázdniny, které trvaly i dva měsíce. Moc jsme se toho nenaučili.

V roce 1918 jsme chodívali na demonstrace za mír a republiku. Pamatuji se, jak v září 1918 u Národního divadla policie střílela do davu a rozehnala dav šavlemi. Zažili jsme sociálnědemokratickou revoluci, a pak republiku rad.

Otec se stal z povinnosti členem Uliční gardy. Ta měla za úkol hlídkovat s puškou a udržovat pořádek. Většinou ale seděli při kartách a čaji.

Za republiky rad nám přikázali do bytu (jednoho pokoje) tříčlennou dělnickou rodinu. Pamatuji se, že nová milostpaní chtěla po matce toaletku (třídílné zrcadlo).

V roce 1919 obsadili čeští legionáři Slovensko. Otec ztratil spojení se Sučany. Proto jsme se vydali na dobrodružnou cestu do Sučan, kde jsme měli zařízenou druhou domácnost a kde jsme měli být jen „dočasně“. Budapešťský byt jsme nechali pod dozorem tety Šári Nagy.

Autor: Pavel Fenyvesi Fábry

– konec