Jak jsme si jemně naznačili minule v povídání o kipot, jarmulkách a šábesdeklu, další (pro někoho snad až typickou) pokrývkou hlavy, kterou často potkáváme u chasidů  a  všech těch víceméně ortodoxnějších příslušníků lidu Jisroele, je takzvaný štrajml.  To souhlasí. I ten název štrajml  souhlasí. Je asi nejznámější a nejrozšířenější. I když bychom asi nakonec měli malinko rozlišovat. Dnes je „štrajmlem” v každém případě to mohutné sobolí kolo nasazené na spáncích a výše.

A přesto si možná nezkoušejme úplně zvykat, že štrajml je pouze a jenom ten kus soboliny, kuniny či bobra obtočený jako kus pneumatiky nad hlavou  človíčka v kaftanu.  Protože podobně jako jsou různé jarmulky (černá chasidská, bílá reformnější, háčkovaná klasická apod. a to ještě jen velice orientačně), je rovněž i tzv. „štrajmlů“ více druhů.

Nicméně, na to, abychom pochopili, že štrajml je pořád jen vylepšená jarmule anebo, chcete-i, vylepšená pokrývka hlavy, a na to,  abychom  dokonale pochopili původní smysl této „vylepšené jarmulky“, nám postačí jen jediný lehce zapamatovatelný akronym šin-bet-taw  –  „Šabat rovná se: štrajml bi-mkom tefilin“  – Tedy: Namísto tefilin vezmi štrajml. A víme rázem mnoho.

Tefilin – modlitební řemínky se nám přeci staly znamením, fyzickým naplněním pokynu: přivážeš ta slova na znamení… a šábes je rovněž označen, že bude „znamením“ mezi Jisroelem a Panovníkem, jak zmiňujeme pravidelně při We-šameru. A ačkoli obecně platí pravidlo, že  z úst dvou až tří svědků vydávati budeme svědectví, nějak se nehodilo vázat si tefilin také o tomto navýsost odděleném dni.   Možná se to nehodilo právě kvůli tomu vázání a uzlení. To proto, abychom jedním dechem nedoporučovali: žádné uzly nevytvářet ani neuvolňovat, a zároveň nevymýšleli nějakou výjimku  právě pro tefilin. Ale tehdy se ještě otevřený pragmatismus nenosil, tak se sáhlo po tom vyšším levelu, po obsahu symbolů.

Zkrátka ať kvůli uzlům anebo kvůli dostatečnému počtu „znamení“ bylo rozhodnuto, že šabat jako takový je sám o sobě znamením  dostatečným a že už není nutno další znamení ( tedy tefilin) přikládat. Krom toho má lid Jisroele  na tělě vždy ještě jedno znamení, tak tu venkoncem pořád ti tórenkou požadovaní dva svědci zůstávají.

Učí-li tedy rav  Pinchas Korec „Namísto tefilin štrajml“, jakoby pojmenoval naprosto vše. Štrajml je koruna  usazovaná na hlavu duchovní aristokracie a „oddělených gójů“ (mamlechet kohanim we-goj kadoš)  během Koruny týdne a  zároveň také během „Koruny stvoření“. Neboť ne člověk, ale Harmonie je korunou štvoření. Štrajml je tedy něco víc, než jen jarmulka,  jirat malka – respekt před Panovníkem. Štrajml je znamením šabatu.

Ozdobit si micvu je  milé, žádoucí a dobré. A šabat si lze  pochopitelně ozdobit všelijak. Nejen jezevcem, ale proč ne i jím, když ho kdysi v 17. století nosívala na hlavě polská šlechta, které jsme patřívali? Kdyby byl k mání film Pan Wolodyjowski, tam bychom takových štrajmlíků, spudiků i kolpaků zahlédli bezpočet.  Vždyť se (snad) beztak zdobíme především pro Panovníka. A pak taky pro radost ze šábesu.

Pro nás ale bude užitečné zavnímat, že ještě o sto let později, tedy v čase rav Pinchase z Korec, se štrajmly nosívaly především výhradně o šábesu, což dnes už například v Jeruzalému tak docela neplatí. Štrajml je  anebo byl ještě i tehdy znamením šabatu.

Lingvisticky pochází štrajml z něčeho vysokého, strmého. Německé (jidiš) stramm (štram) a české „strm“ jsou si podobné. Ale ani od toho štramáka, jak jsme psali minule to nemá nijak na míle daleko.  I štramák kdysi ve společnosti strměl – vyčníval. Buď svou štramáckou grácií anebo módními výstřelky. Ale to první, co jazyky potřebovaly pojmenovat byl strmý svah či stráň.

Není ani vyloučeno, že někde u kořenů samotného štrajmlu můžeme najít  povinnost nošení takového toho „juden-hut“, kterým si majorita označila své méně šťastné spolubližní. Ale stejně tak tam může být jenom ten sen. Být také aristokracií. Jako ti z filmu Pan Wolodyjowski. To už dneska asi nerozkrojíme. Lze to (A ještě s potížemi) pouze vysledovat.

Na rytinách a vyobrazeních starých knížat ducha. Ne všichni slovutní rabonnim totiž mají jen prostý šábesdekl anebo klobouček z Brooklynu. Jejich pokrývky se v sefarad světě nápadně podobají turbanům, nejsou-li jimi rovnou, a v aškenaz světě pak právě občas i těm „štram“ strmým kloboukům dole na spudiku ozdobeným právě kožešinou. Ale to už ani tehdy na začátku nemusela být žádná potupa. Možná už tehdy pouhá ozdoba. Něco podobného –  vysoký strmý čepec lemovaný kožešinou nosívali i dervišové a vůbec jim potupný nepřipadal. Naopak, považovali to za pýchu a čest.

Jenomže čím hlouběji do minulosti, tím hlouběji i do tradice. A tam se ta striktně vědecká „pravda“  odhaluje jen dvojnásob těžko. Musíme se spokojit jen s pravidlem, že na každém šprochu …

A tak se také o štrajmlu traduje, (podobně jako o Šema, jehož první verš je vložen i do ranních požehnání, ještě než je vyslovíme v rámci šachrit, prý někdy od časů, kdy helénistická vrchnost v prvním století zakazovala věčně vzpurným židům  vyslovovat tuto mantru během jejich klasických modliteb a udavači to dokonce hlídali, a tak se prošlo branou pokynu již během ranních příprav), že kdesi kdysi na Velkopolsce si vrchnost usmyslela potupit své židy tím, že budou  nosit oháňky ze sobola. Jaksi ke své hanbě. Něco jako předobraz Judensternu. Nu, a důvtipný lid – a to je  na tom to nejkrásnější – si z handicapu udělal přednost.

A to je asi druhá věc, hodná zapamatování, kdykoli štrajml potkáme. Dokážeme-li si z handicapů udělat přednost pro naplnění a taky oslavení pokynů, dokážeme-li to i dnes, pod diktátem vrchnosti docela jiné, prostovlasí anebo v šábesdeklu – možná to nebude od věci.

Autor: Jaroslav Achab Haidler