Když tu Lukáš Lhoťan ve svém posledním článku souzněl s údivem páně Doležala nad tím, že bostonský atentát nespáchal žid, vynechal ve své obsáhlé argumentaci některé časové údaje. Například ten, že židé ve Spojených státech se terorismu nevěnují již od roku 2001*, a zločiny tak či onak motivované křesťanstvím sice v našich médiích nemají moc velkou publicitu, ale dějí se stále (namátkou 14 šamanů zavražděných předloni v Peru nebo 11 osob unesených křesťanskými separatisty tento týden v muslimském Senegalu).
Bostonský atentát jako příklad náboženského “islámského násilí” poněkud pokulhává: bezprostředně po útoku přicházeli pomoci dobrovolníci z bostonských muslimských organizací, v mešitách se vyzývalo k dárcovství krve a útok sám byl okamžitě odsouzen islámskými náboženskými autoritami na kazatelnách i v médiích. Pozůstalí po pachateli jen obtížně hledali muslimský hřbitov, který by tělesné pozůstatky vraha byl vůbec ochoten přijmout.
Zde se ale jedná o něco jiného – o mýtus o zakonzervování společnosti, případně o “souznění Boha a jeho věřících s vývojem civilizace,” jak se ve zmíněném článku píše. Civilizaci (právo, pravidla, zvyklosti) tvoří lidé (pro zjednodušení bych ponechala stranou, zda věřící či nikoli). Civilizace je přizpůsobena a přizpůsobuje se potřebám lidské společnosti, ne naopak. V tomto směru lidé s civilizací souzní vždycky.
Bůh ovšem, dle mého názoru, s vývojem civilizace “souznít” nemůže. Na rozdíl od civilizací, věřících, pravidel i politických tahanic je Bůh věčný, všeobjímající, nezávislý a všeprostupující.
Civilizace a lidé mohou souznít s Bohem, nikdy naopak.
Verše “On je s tebou, ať jsi kdekoli” (Korán 57:4) či “Bůh je východem i západem a kamkoli se obrátíte, všude naleznete tvář Boží” (2:109) věřícího muslima ujišťují, že Boží blízkosti se lze nadít za všech okolností.
Specifikem islámu (v porovnání s křesťanstvím) je předpoklad, že společnost se přizpůsobí pravidlům, místo aby se pravidla přizpůsobila společnosti. V prvních stoletích po Muhammadově smrti se zákonodárci i náboženští učenci opírali především o Korán, vlastní úsudek a místní zvyklosti; nadřazenost sunny přišla až později. Islámské právo bylo člověku darováno a jeho význam musel být “objeven”, poklad vědění “vykután” dávnými znalci pramenů, provádějícími tzv. idžtihád, rozumový výklad. V této souvislosti se v sunnitském islámu říká, že “brány idžtihádu byly uzavřeny” v 10. století. Od té doby se předpokládá, že všechny možné problémy již byly řešeny a podle vzoru starých příkladů a ustanovení je možno nalézt odpověď na jakoukoli otázku.
(Šíítský směr islámu se od idžtihádu ani v současnosti neodvrací za podmínky, že vykladačem práva je expert se znalostí všech pramenů.)
Skutečností ovšem je, že ani islám nemůže ignorovat společenské změny. A tak například, přestože Korán ukládá věřícím vykonávat pouť do Mekky pěšky či na velbloudech, cestuje většina muslimů na svatá místa úplně jinými dopravními prostředky. Dokonce i Saúdská Arábie, jenž se oficiálně řídí onou nezměnitelnou šaríou, našla cesty, jak nové zákony (týkající se například zakázané lichvy) přizpůsobit, případně přejmenovat tak, aby se zákon nažral a zisk z půjčování zůstal celý. Existují muslimské společnosti, kde se islámem požadovaná reakce na určitý problém neprosadila ani za dlouhá staletí, nebo kde praxe je s náboženským ideálem v přímém rozporu.
Už od 17. století se objevují hlasy argumentující tím, že brány idžtihádu nelze uzavřít, respektive že význam slov Koránu a podobenství sunny se mění s dobou. Uznávaný učenec té doby, Muhammad bin Ali Al Sanusi ve svých dílech tvrdí, že je povinností věřících být kritickými k náboženským zvyklostem a vzdát se jich tam, kde zjevně odporují duchu Koránu nebo sunny. století se znovu začalo hovořit o otevření bran idžtihádu. Některá středověká dogmata se dočkala nové interpretace, většina muslimských zemí reagovala na potřeby praxe úpravou práva.
Ve 20. století pokusy o reformu islámu nabyly na síle. Jednou z těchto snah je salafismus, často mylně považovaný za onen “po staletí nezměněný islám”. Původní salafisté, následovníci šejcha Muhammada Abdo (zemřel r.1905), volali po odstranění rituálních “nástaveb” a návrat k racionálnímu, praktickému islámu. Sám Abdo, stejně jako Al Sanusi a jiní, především kritizoval náboženskou nekompetentnost soudobých duchovních. Během několika desetiletí po Abdově smrti se salafismus transformoval ve směr, odmítající jakýkoli modernismus, trvající na doslovné interpretaci Koránu a požadující bezpodmínečné nastolení šaríi jako jediného zákona. Nové výklady náboženských textů jsou u tohoto směru nepřípustné, protože v sobě skrývají nebezpečí omylu. Tento směr ale jasně definuje ozbrojený džhád pouze jako obrannou válku, k jejímuž zahájení je nutno splnit všechny dané podmínky (nepřátelská armáda se musí blížit k pozicím muslimů ad.). Zakazuje rovněž výslovně zabíjení starců, žen, dětí, mnichů a slepců.
Salafismus nepřipouští pluralitu názorů a je nepřátelský vůči ostatním směrům islámu.
Dalším nezanedbatelným pokusem o reformu jsou různá modernistická hnutí vycházející z tradic středověku či různých směrů islámského mysticismu. Společným prvkem těchto hnutí je důraz na volnější interpretaci Koránu, na individuální úsudek a často i omezení autority tradice (hadísů). Džihád (v duši) je považován za boj proti vlastním slabostem. Významným představitelem tohoto směru byl například egyptský duchovní Jamal Al Banna nebo Abdulkarim Soroush.
Pravděpodobně všichni, salafisté i modernisté, by se ale shodli na tom, že věčný je pouze Bůh. Všechno ostatní podléhá vývoji a změnám. Ani živé náboženství (žádné) není výjimkou.
Autorka: Karíma Sadio
Více k tématu: Onislam
POZNÁMKA POD ČÁRU:
* V 80. letech byla jednou z nejaktivnějších teroristických organizací v USA Jewish Defence League. Zločiny páchané jejími příslušníky se postupem času vyskytovaly stále řidčeji – naposledy byl šéf JDL obžalován z plánování série atentátů v roce 2001. Ve spojení se zločinem se v Evropě o JDL psalo více v roce 2010, kdy se někteří z jejích sympatizantů podíleli na vraždě marockého obchodníka Saida Bourarache v Paříži.
18 Komentářů
bs*d Skvostný článek, Karimo. To předesílám. Díky taky za slova i jino-náboženských teroristech, je dobré si být vědom i toho :O))
Ale na okraj, zcela v rámci své profese a koníčku. Jaktože se tak špatně hledal muslimský hřbitov, který by vrahovy ostatky uložil do prsti? Islám vrahy nepohřbívá ? Anebo to bylo právě díky tomu “vývoji ve společnosti” a všeobecné islamofobii – tedy riskantní, pohřbít toho týpka pod křídly té a té obce?
Děkuji, Achabe. I za tu zajímavou otázku.
Bostonský vrah byl sice prvním teroristou, o jehož posmrtných potížích se zmínila česká média, ale úplně stejné problémy měli v roce 2008 pozůstalí po vrazích z Bombaje.
Ten i ti byli prohlášeni za odpadlíky od islámu, nemuslimy… a tedy bez nároku na pohřeb podle islámského ritu.
“Prostý vrah” je v očích islámu “pouhý” hříšník. Vražda je zakázaná Koránem a právo navíc ještě zakazuje zabíjení civilistů i svévolné bojové akce konané na vlastní pěst. Prohlášení muslima nemuslimem (takfír) dnes musí předcházet pádné důkazy o tom, že dotyčný úmyslně spáchal čin, jdoucí přímo proti samotným základům islámu. Vrah přestává být muslimem, pokud je přesvědčen, že vražda není hříchem… a tuto podmínku splnili jak útočníci z Bombaje, tak i ti z Bostonu.
Je možné, že bylo i riskantní pohřbít týpka pod křídly obce v Bostonu… to my odsud asi nezhodnotíme. A pokud jde o jinověrné teroristy – málokdy je za terorismem jen náboženství, to bývá spíš zástěrka nebo lákající/odpuzující nálepka, ať už jde o jakékoli vyznání. Ale mně zaujal humor nechtěného v otázce o bostonském atentátu a mírumilovných židech: zrovna v Bostonu totiž JDL operovávala… :)
On Lukáš bude hodně zajímavý kluk. I když u něj nějaký skutečný přerod nejspíš vůbec nenastal. Jenom zjistil, že když vymění kalacha za tavora, tak si možná doopravdy zastřílí. Už vstoupil do správných dveří.
ad 02) Díky za vysvětlení. Už se mi to rýsuje vesmírně správně… Totéž platí u nás, hříšníka pohřbíváme, popírače ne… z respektu k prachu těch, co nepopírali a nepopřeli. Bylo by to jinak trochu proti smyslu.
V ,,skostnom”clanku si dovolim nesuhlasit s par vecami.Napr.,,..lide mohou souznit s Bohem a nikdy naopak”.Niekde som cital o,,chibato sel Avraham”o Avrahamovej laske k bohu,ktoru prejavoval ochotnym plnenim Bozich prikazov.Keby Boh,,nesouznil” s ludmi,tak by sme ich zrejme nedostali.Alebo Izaias nam hovori 49,3,,…v tebe sa oslavim”.Ale mozno to ,,souzneni”chapem nespravne.
V otazke teroristov,jedno jest odkial vysli,jasne hovori r.Cadok napsal jasne,,ten,kto by pouzival Korunu(nevhodne),zomrie.Nie je to koruna k pocte,ale motyka na kopanie.Jednocho a priamo to vysvetlil.smile.
p.s.dokonala znalost stavby sonetu s nas Shakespeara neurobi.smile.
Já tedy nejsem odborník na pohřbívání vůbec, tak se tedy zeptám asi hodně blbě: co má taková muslimská rodina se svým mrtvým dělat, když jí ho odmítnou pohřbít? Zakopat na zahradě?
ad 7) Moudrá otázka. Nevím jak muslimská, ale židovská v podstatě ano. Mrtvý samozřejmě náleží do náruče země – přes to nejede vlak, ale je otázka, zda “pronásledovatel” patří do “občiny” …
Anas Ibn Malik napsal:,,Zem kazdy den desatkrat vola, a to tymito slovami:,,Adamoc syn,prechadzas po mojom chrbte,ale miesto na ktore dojdes,je v mojom vnutri.Si neposlusny na mojom chrbate,v mojom vnutre vsak budes potrestany.Na mojom chrbate sa smejes,ale v mojom vnutri budes plakat….”.Takze ddost mozne ze podstatnejsia je zem ako taka,ako ,,obcina”.
V tom ale není žádná kušija, danny. To je úplně stejné jako, proč by měl viset Ovarův portét nad nevinnými dětmi ve škole anebo jiný portrét v synagoze. Nedovedeš si představit, jak to s rebe Sidonem chodícím po chrbtě tejto země zacukalo, když našel obyčejnou fotku braslavského Mašijacha u nás v synagoze. To, co říkáš a o čem píše dada, je samozřejmě pravda, a například jidiškajt zná i pojem met-micva – tedy mrtvé lidské tělo, které je nutno pohřbít bez ohledu na občiny, okamžitě a s patřičnou důstojností. Ne však na židovský hřbitov :))
hovori sa ze habal garminy(vanutie kosti) by sa pobili.smile.Met micva nema oporu v Tore ale je zdovodnena ,,len”ucencami?
Ad 7. Nehovoří, to co se stane s tělem spíš o živých?
ad 11) a v tom už kušija je. Nějak mi nejde dohromady, naslouchat tichému hlasu musaru (mravoučné legendy) o kráčení po chrbtě země a návratu do jejího lůna, které pro mne má obrovský rozměr lidskosti a křehkosti, s tím, co je a není “jedlé” z pohledu “karaitského” vnímání tóry. Přijde mi, že obojí – kráčení po chrbtě i pohřbení mrtvého (met micva) je ze stejného soudku a ani jedno není doložitelné psanou tórou – rep. konkrétním toraickým pokynem, ačkoli to přesto i v psané nějak implicitně obsaženo je :o)
Tu je to všetko pekne vysvetlené ako to naozaj je:
http://www.taoizmusweb.szm.com/usama.html
Erichu presne tak,almuzna je pre zivych,ale skutky milosrdenstva su pre zivych i mrtvych.
Achabe,napriklad sa da od faraona naucit ako vzdorovat?(k implicite).Samozrejme ciel vzdoru je iny ako u F.(,,osud”a pod.).
Veriaci (nie všetci) ma svojimi skutkami presviedčajú, že ich viera v boha nie je ušľachtilá, ale má svoje motivačné stimuly, čím sa prepadá na úroveň akéhosi účelového uvažovania, či dokonca kombinácie vydierania a úplatku, čo je ešte horšie. Zdá sa totiž, že viera sa zredukovala na obchod, teda až do bodu vypočítavosti. Netvrdím, že je to všade a vždy, ale niektoré okolnosti vytvárajú predpoklad hru na stávku, čo znamená niečo ako povaha obchodovania. Čo môže stratiť človek, keď… Pokračovanie na www.voltaire.netkosice.sk, téma: Víkendové zamyslenie – Špekulácie vo viere v boha
Ad. 16. …a proto i já, i když věřící, jsem velice ráda, že žiju v sekulárním státě… aspoň se ve svých úvahách nad vírou nemusím stresovat, že mě kvůli nim exkomunikují a rodinka mi bude muset kopat hrob na zahradě.
Každá motivace vedoucí k víře není špatná a nemyslím, že by víra nemohla být i ušlechtilá, ale je třeba dbát, aby nezplaněla. A to se nedá – jak známo – ani silou, ani mocí, ale duchem :-).
ad10)neaoplsky komik napsal basen,v skratke(a livella),,v ktorej sa duch jedneho markyza hada s duchom smetiara.Obaja mrtvi boli svojimi rodinami pochovani vedla seba a markyzovi sa tato spolocenska promiskuita nepaci.Ziada smetiarovho kostlivca,aby sa o nejaky ten meter vzdialil a udrziaval socialny odstup.Neboziak sa najprv za aktivity svojich pribuznych ospravedlnuje,potom uz straca trpezlivost a prednesie:,,Markyzi,tieto saskarny teraz nechame vykonavat zivych,my sme teraz seriozny ludia,SME MRTVY!”