Hledáte, jak se to rýmuje? Především časově, všechno se to semlelo velice čerstvě a nedávno. Zda se to rýmuje i pro nás ostatní a někam dopředu, poznáme časem.

Setkání se snědým Pavlem je nejčerstvější, začnu tam. Krom toho, že potřeboval peníze, a snad taky společnost, že potřeboval  usoukat příběhy a trochu se chlubit, nejen bral, ale taky rozdával. Plno témat, k nimž se vrátím jindy jinde. A protože lid  romského ghetta (to říkám schválně, existovávala i ghetta židovská!!), tedy protože lid romského ghetta  má i toho pánaboha hodně pestrého, přišla řeč i na Něj. Pavel si prošel několik konverzí. Chvíli „operoval“ o Svědků, teď je někde u Křesťanských sborů. A kouří. Dokonce i v nočním rychlíku. Ale ohleduplně, úplně na konci prázdného vlaku a z okýnka. Protože když tabák, tak bez desinfekce a močoviny. Ne otrocky a nesvobodně na hajzlících od ČD a veřejnosti zhuntovaných.

A právě u okýnka položil v souvislosti se svými křesťanskými bratry kazateli zajímavou řečnickou otázku. (Pirkej avot ji znají taky). „Proč někteří z BigBosse dělají rozkaz?“ Proč tě, když jsi jiný (rozuměj  kuřák), tvoji „svatí“ bráškové natotata pošlou štandopede do pekla? Ne Vznešený, ale přímo oni – držitelé klíčů k tomu zaručeně správnému koktejlu z bible a Boha!!  Jakoby jim obracení (hříšníků) bylo vítanější činností než potom cesta do Cíle s těmi obrácenými. Obrácení? Proč ne, ale ne naruby… To se ostatně dlouho nedařilo ani praotci Jaakovovi …

Také v Bejt simcha nedávno probíhalo kolokvium, jaké kdo má připomínky k veřejnému velebení Vznešeného – tedy diskuze o stavu bejt-simchácké liturgie. Výsledky neznám, mne baví už jen ten samotný fakt  či otázka: „Modlí se vám u nás srdcem?“

Nu a do třetice nejohroženější muž na této planetě, pan František, kterému kromě běžné galerky atentátníků na papeže hrozí  také tichý a zubo-skřípací atentát  ze strany pana Dominika, biskupů Olomouce, Trnavy, Litoměřic a Brna (a mnohých mnohých dalších), prohlásil krásnou jezuitskou myšlenku: „Když už někdo k pánubohu přijde, měl by najít otevřené dveře. Ne zakyslou maturitní komisi…“

A právě v tom, v jakémsi bazálním přístupu k tomu, co je micva a co jsou dveře, se mi  všechny ty tři střípky rýmují dokonale.

On Pavlík dobře věděl, že hulit je blbost. Stejně tak, jako pochopila  Bejt simchárna, že snažit se ve spartakiádním kotlíku dnešní Prahy židovské zavděčit všem „druhým“ stejně nikam nepovede. Nu, a úřadující papež jen zalistoval tou lidštější částí zapsané katolické tradice. Jsme. Každý nějak a každý někde.  Co bude potom za turniketem, sice rozhodně není nepodstatné, ale přenechme to Vznešenému. Do toho nefušujme, protože každej (slušnej) mančaft se tvoří a dává dohromady kvůli službě, nikoli kvůli buzeraci.

Nikde samozřejmě není psáno, že vesmír, Zjevení a pokyny Sladkého požehnaného jsou nějaká cochcárnička. I ten Pavel někde vevnitř tušil, že by patřičnou micvu – nezabíjej se hulením –  bylo dobré naplnit. Jen mu připadly maličko nepatřičné ty rychle, striktně a „plničsky“ přiražené dveře.

A někde tam to všechno koření (rozuměj zakořeňuje). Sladký požehnaný nepotřebuje, aby ho lidská drobotina ochraňovala. Micva  „Ostříhej Vznešeného a chraň ho před nepochopením“ neexistuje. Dokonce ani v Koránu, a ten je panečku nejčistší a nejeklektičtější esencí zjevených pravd! (Podle záložky na svém vlastním přebalu …)  Zato pokyn „Slyš, uvědom si, vyučuj své děti a přemýšlej o tom dnem i nocí“ je součástí Šema Jisrael. Jehož meditování minimálně dvakrát denně už micvou je.

Hledá-li tedy Bejt simcha cestu, jak z poplašených cikánsky zaostalých židovských dětí zralého věku udělat  sice pomalu ale jednou přeci jen skutečné jehudim (tj. ty kteří přinášejí hodot – chvály Vznešenému, protože pochopili, co je to za Autoritu), dobře dělá, že se ptá společně a všech: „Jak ho chcete Chválit, aby to bylo nejdřív duší a teprve potom podle komisí?“, dělá neskutečně dobře. Protože každý, kdo  zrovinka v jejím mančaftu touží především jen po  diplomu za výkon a průkazce klubu, dojde do cíle beztak daleko klopotněji, než ten, kdo chce především do Cíle, a klepe na tyhle či jiné dveře. Jak ostatně paradoxně potvrdila současná nejvyšší hodně nežidovská autorita.

Protože micvot jsou tu pro blaho vesmíru a blaho těch, kteří je konají. Už bych jen unavoval opakováním, že konat je, projít si jejich branami je mystérium mistra Hanuše, který i poslepu zasahuje do hodinového strojku věčnosti. Kdo je vykonává bez této bázně (boží), jakoby neudělal zhola nic. Protože slyší diktát bratří kazatelů, aniž by slyšel tichý chod strojku. A kdo navíc ještě bazíruje na tom, aby je stejným způsobem vykonávali i další, dotýká se „koruny“ rouhavě, jako by to byla sekyra anebo bičiště, jak učí Avot. Ne nadarmo je taky jednou z „micvot“ anebo spíš jedím z pravidel jahadut (přinášení Hod) docela jednoduché zřetězení cesty:  a) Nepřinášíš-li to celým srdcem, srdcem spokojeným a radostným, radši to nenos — a proto b)  Stvoř srdce čisté, Bože mi, ale ne automaticky, lusknutím prstů a „zázrakem“. Dovol mi to nastudovat, pochopit a prohloubat, dej mi podíl na partnerství v nápravě vesmírů (tikun ha-olamim) –- a pak už bez berliček na svědomí v důstojném Hanušovském respektu před tajemstvím Vesmíru zkusím pohnout páčkou správně – sloužit Ti onu „avodat ba-lev“ – službu i bohoslužbu srdce.

Vznešenému totiž na orto-praxi opravdu nefrčí. Respektive nefrčí mu na plnění (navíc podle spokojených komisí), ale na vykonávání. Kreativním, radostném, vědomém a naplňujícím. Důkaz? Modlíte se na veřejnosti s vědomím, že přes to nejede vlak, anebo máte zábrany a výmluvy, že se to jaksi nehodí, že je to osobní věc, že nechcete vypadat pobožně anebo fanaticky…. ?

Vznešenému, když se pouštěl do stvoření člověka, nešlo o to, aby měl „služebníky“ čili otroky, ale partnery velikého díla. Automatů (andělů) už bylo tehdy dost (pokouší se nám naznačit tradice). Někdy je lepší být člověk, než anděl ….

Autor: Jaroslav Achab Haidler