Jedinečná síla, která stmeluje ultraortodoxní židy se sekulárními a ty všechny s “ne-židy”, již existuje.
Příběh ochranného valu, za nímž po staletí nacházely útočiště tradice a identita židovské diaspory, budí respekt u členů každé kulturní skupiny, která byla někdy utiskovaná nebo diskriminovaná. Tím valem je jidiš, řeč židů Starého světa. Jazyk, který nikdy nebyl pouze prostředkem komunikace. Jeho existence je nejlepším dokladem vítězného boje o udržení kulturní identity v prostředí plném předsudků a útlaku. Přežití jidiš připomíná příběh Davida a Goliáše v kontextu kultur.
Pro Araby, zejména ty izraelské, je jidiš dnes cestou k nalezení styčných bodů s židovskými spoluobčany.
Každý čtvrtý student zapsaný v The Rena Costa Center for Yiddish Studies na univerzitě Bar Ilan je Arab. Fenomén nežidovských studentů se zájmem o jidiš a židovskou kulturu se objevuje také v Polsku. Tam jsou nežidovští studenti dokonce v přesile.
Izraelští Arabové mají k jidiš vztah, jaký si k hebrejštině vytvořit nedovedou. Je to právě příběh jazyka jidiš, který arabské studenty přitahuje, říká Ber Kotlerman, ředitel The Rena Costa Center for Yiddish Studies. Podle Kotlermana má studium jidiš jen málo společného s národností. Pravděpodobnost, že se ke studiu jidiš přihlásí někdo s aškenázskými kořeny, je stejná, jako že se pro něj rozhodne neaškenázský židovský student nebo Arab. Ti všichni se snaží pochopit, jakým způsobem jidiš formoval aškenázskou identitu. Zároveň věří, že si tento obdivuhodný jazyk najde místo i v současné izraelské společnosti. Svou volbou předmětu studia dokazují, že jidiš není jen pojítkem s aškenázskou identitou, ale coby plnohodnotný jazyk dokáže přežít i v dnešní Izraeli – jako společná řeč pro všechny.
Autor: redakce Shekel.cz
Zdroj: jpost.com
Autor
8 Komentářů
Původně Mittelhochdeutsch – získalo na originalitě nástupem Hochdeutsch.
Dělám něco podobného, vytvářím češtin saturovaný grecismy, neo i paleo, můžu tedy hravě implementovat i ty arameismy, hebreismy a východo či jihozápadoeuropeismy.
Němčinář se pak může dívat do jiddiš jako do zrcadla či zpětného zrcátka.
(Je docela zvláštní, že multikulti shekel prezentuje tento euro multikulti jazyk jako záležitost elity a vyzdvihuje to v rámci jedné školy jako příslib bi-kulti)
Ad 2. Z vyprávění lidí, kteří jidiš plynule hovoří, jsem nabyl dojmu, že v Izraeli je na jeho nositele nahlíženo trošičku svrchu. Možná, že pro arabské studenty je důležité právě i to, že to byl jazyk pronásledované menšiny. Je to i pozitivní signál, že ne vše židovské je pro Araby hodné zatracení.
Erichu, dotyčný autor článku klouže po povrchu a nejde do hloubky. Chce to víc mrknout na ty hypotetické araby, ale nejaký mediální krasomluvec tu byl 2x líný.
Dále je bohapustá propaganda prezentovat jidiš speakers jako ubohé negry. Existuje např. pojem paradisium judaeorum,
dále títo speakři občas fungovali jako mediátoři moci vrchnosti v různých geopolitických kontextech. Nejsme ubrečenci, můžeme to tu klidně komentovat.
Jidiš nedokázal spojit ani Židy mezi sebou. Nevím, odkud máte takovou fantazii. Izraelci nemají rádi Jidiš, vysmívají se i často Aškenázcům (starým lidem z Polska, Ukrajiny či Rumunska), který tento jazyk mezi sebou ještě občas používají. Pokud se nějaký Arab náhodou učí Jidiš, důvody jsou různé – jazykověda, historie apod., ale nalezení styčných bodů s židovskými spoluobčany to není. Jen tak mimochodem mnozí Palestinci i Egypťané se ve školách učí dobrovolně Hebrejštinu, nejspíš také ne, aby nalezli styčné body se svými židovskými nespoluobčany.
Jediné styčné body body soužití Arabů a Židů v Izraeli jsou silná ekonomika, dobrý právní systém a silsilná izraelská armáda a bezpečnostní systém.
Sice to nezní tak krásně, jako váš článek, ale to je realita – emet
Téma je zajímavé, bohužel jako obvykle nejde do hloubky.
Ad 1.: Originální je rodina jidiš-tajč již od počátku. Jistě – základ je ve středohornoněmeckém dialektu, ale jež tehdy, před 1000 lety, se do ní přimíchaly výrazy z různých vrstev hebrejštiny a aramejštiny a pochopitelně, vzhledem k teritoriu, prvky latinského původu (z vulgarizovaného dialektu karolínského atp. – Jentl – gentile …). To nebyl čistý německý dialekt většinové společnosti v Porýni a Porúří.
Pak začaly křižácké výpravy a než stačily zdivočelí “osvoboditelé Jeruzaléma” dojít vůbec do Marseille, do přístavu, tak vyplenili vše po cestě. NAši moudří se tehdy sešli ve Wormsu, slavném centru, a dohodli se, že odejdou na Východ, do většího tehdy bezpečí. A tehdy jidiš-tajč nabyla dalších originálních výrazů, proměnila syntax a hlavně: ocitla se na území negermánském, na území slovanském (uvědomme si, kam až slovanské osídlení ještě nedávno sahalo. A došli až hodně na Východ, až k “Chazarům.” Vliv slovanských jazyků byl silný.
S Hochdeutsch to porovnání moc nesedí co do originality. Naopak tam,kde byla jidiš-tajč se svými mnoha lokálními dialekty konfrontována s Hochdeutsch, jež se počala etablovat jako spisovný německý jazyk,tak postupně zanikla celá západní větev jidiš-tajč. A to včetně Sudeten-jidiš, dialektem, jímž se mluvilo u nás až do počátku 19. století. Zánik celé západní jidiš způsobil obrat v tehdejších německy mluvících zemích, kde docházelo zejm. v závěru 18. stol. k emancipaci Židovstva.
U nás to bylo později a na etapy v rozmezí cca 90 let. Něco začalo za Marie Terezie, která občas našince vyháněla, pak je zase povolávala a přitom se leccos zdánlivě lepšilo, došlo jí, že to bez nás asi moc v kšeftě nepůjde ;-).
Za Josefa II. nic moc, hlavně nám zrušil jistou autonomii (rabíni už nebyli skuteční juristé) a přinutil všechny, kdož chtěli učit na židovských školách, mít klasické německé vzdělání – tedy v němčině.
Až po polovině 19. století u nás začala skutečná emancipace Židovstva.
No a mezitím zůstalo z původního sudetského dialektu jidiš-tajč jen několik frází – v němčině a později i v češtině.
Dnešní všeobecně přijímaná podoba jidiš, která je jakýmsi interdialektem, je výsledkem kompromisu mezi různými dialekty východní větve jidiš, která přežila na svém původním území až do šoa a pak se přenesla především do USA a Izraele.
Čtěte odbornou literaturu, tam to všechno je.
Michal Foršt
“Šéfredaktor” zásadně nečte odbornější literaturu, upřednostňuje pocitovky z dávné četby Feuchtwangera. Je od něj nakonec milé, že tu dává prostor investigativnějším “čtenářům”.