Poslední červnový týden opět jednali ministři financí členských zemí eurozóny o tom, jak lépe řídit a chránit finanční trhy. Výsledkem je dohoda o pravidlech pro záchranu krachujících bank. Téma, na kterém se ministři shodli, by nás mělo přimět ke zvýšení pozornosti.  Většinou výsledkem takových politických dohod bývá, něco negativního pro běžného občana. Na první pohled se však dohoda jeví v pořádku. Pod heslem: „Ani halíř z kapsy daňových poplatníků navíc“, dospěli politici k dohodě, že při problémech bank se je stát nebude snažit zachránit. Tato část dohody vypadá, jakoby konečně dostali politici rozum a po miliardách vyhozených na záchranu mnoha bank konečně došli k názoru, že je lepší banky nezachraňovat. Ostatně co jim zbývá jiného, když zachraňovat už v podstatě není z čeho. Většina evropských států bojuje s výrazným zadlužením.

Ovšem zbystřit bychom měli v další části dohody. Stát se nebude snažit zachránit banky, dokud akcionáři, věřitelé a nepojištění střadatelé nepřispějí alespoň osmi procenty z výše závazků banky. Takže se můžeme opakování kyperského scénáře. A to Kypr, vzhledem k velikosti ekonomiky a finančního sektoru byl z celoevropského pohledu jen malá ryba. Co se stane, když začnou krachovat španělské, italské či dokonce německé banky. To teprve bude zajímavé.

Zanedlouho se nevyplatí v bankách působících v Evropě si uložit více než 100 000 eur v jedné. Zvláště asijští bankéři mohou začít slavit.

Autor: Šimon Finemon