Člen národní ekonomické rady vlády, pan docent Münich, píše v sobotním vydání LN v článku „Paul si na studium půjčí. A co Pavel?“ o způsobech fungování systémů poskytování univerzálních studijních půjček v zahraničí.

Hned v úvodu píše, že dostupnost státem garantovaných studentských půjček koreluje s vyspělostí země a ekonomická vyspělost zase koreluje s kvalitou a velikostí vysokoškolského systému a dále správně dodává, že nevíme, co z toho je příčina a co důsledek. Skutečně existují studie, které srovnávají míru ekonomické vyspělosti zemí s podílem vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva, a opravdu z nich lze dovodit, že mezi těmito dvěma veličinami existuje nezanedbatelná přímá úměra. Je ovšem podstatné dodat, že korelace měří v nějakém smyslu velikost lineární statistické závislosti a neříká vůbec nic o kauzálním působení. Je totiž docela dobře možné, že závislost je dána pouze tím, že v bohatších zemích nemusí mladí lidé hned na rýžové pole a mohou si spíše než v rozvojových zemích, či zemích méně vyspělých, dovolit nějakou dobu ještě nepracovat prostě proto, že lidé mají vyšší životní standard a nebudou trpět hlady, když půjdou studovat.

Je otázkou, zda opravdu, když za nemalý peníz vyždímaný ze státní pokladny, vyrobíme o 5% vysokoškoláků víc, zvýší se proporcionálně za několik let právě z tohoto důvodu i HDP na hlavu. Modely růstu a produkce ekonomiky většinou pracují s jakousi dost dobře neměřitelnou a exaktně nedefinovanou proměnnou, které se v ekonomické teorii říká lidský kapitál. Patrně je tomu tak proto, že tvůrci těchto modelů intuitivně cítí, že vzdělání může mít nemalý přínos k optimalizaci výroby i k technologickému pokroku, byť ten je většinou modelován zvlášť, jako samostatná veličina. V tomto bodě mi však i jako velkému zastánci a milovníkovi matematiky nezbývá, než souhlasit s Tomášem Sedláčkem, který je známým odpůrcem přílišné matematizace ekonomie, neboť takovéto modely jsou v zásadě neověřitelné a skoro bych se neostýchal říci, že i Popperovsky nefalsifikovatelné (což pochopitelně není vina matematiky, ale jejího nevhodného použití). Čistý zisk můžeme měřit v nějaké měně, lidský kapitál je ale jakási bezrozměrná umělá veličina, jejíž hodnotu nelze pozorovat. Pouze se domníváme, že jejím prostřednictvím něco vysvětlujeme, ale odhadnout komplexní (ve smyslu celistvý, nikoli zavedený v oboru komplexních čísel) nelineární model tak, abychom mohli říci, že je to právě kvalita vzdělání, co nám ukazuje odhadnutá hodnota zavedeného parametru, je fakticky nemožné.

Nevěřím tomu, že když bude mít vysokoškolské vzdělání každý, budeme brzy ve společnosti zemí s nejvyšším HDP na hlavu i nejvyšším životním standardem. Řekl bych, že s podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí je to trochu podobné, jako se zdaněním – od určité míry je již neefektivní zvedat sazbu (resp. podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí). Pokud nastavíme daň nulovou, nic na daních nevybereme, pokud ji nastavíme naopak stoprocentní, také nic nevybereme, protože nikomu se nevyplatí pracovat, resp. přiznávat jakýkoli příjem. Optimální sazba z pohledu objemu vybraných daní, je někde uprostřed. To je známá skutečnost reprezentovaná v ekonomické teorii tzv. Lafferovou křivkou. S vysokoškolským vzděláním to bude obdobné. Nebude-li jej stát umožňovat vůbec, bude HDP na hlavu velmi nízký, umožní-li jej naopak všem, jeho úroveň bude žalostná a celý systém bude navíc neskutečně drahý. Optimální podíl vysokoškoláků je někde uprostřed a můžeme debatovat o tom, kde. Potřebuje skutečně zdravotní sestra VŠ vzdělání, v jehož rámci se bude trápit aplikací statistických metod na nesmyslná dotazníková data? Potřebuje mít VŠ vzdělání každý policista, či úředník? Potřebuje mít vystudován cestovní ruch každý prodejce víkendových zájezdů? Musíme mít skutečně armády ekonomů, právníků, marketingových a manažerských specialistů, či psychologů pochybných kvalit? Myslím, že ne. Jsem zastáncem elitního studia, kdy studentů je mnohem méně, ale jsou pečlivě vybíráni a přísně hodnoceni. Takový systém dle mého mínění vůbec nevyžaduje zavádění školného, protože stát v tomto případě opravdu utrácí peníze daňových poplatníků efektivně za špičkové vzdělání deseti, nebo nanejvýš dvaceti procent populace. Nesmyslný systém financování škol podle počtu studentů až do administrativně stanovené kvóty bohužel vedl k nesmyslnému nárůstu počtu studentů a tím i ke snížení nároků na ně a pouze dokládá, k čemu vedou centrálně řízené, shora aplikované regulace, nebo snad dokonce přímé zásahy.

Pokud se každý bude vzdělávat sám a sám si studium hradit, pak je to jedině dobře a nikdo v tom nikomu nebrání. Pokud ale budeme vycházet z předpokladu, že čím více VŠ vzdělaných, tím lépe a že kvalita vzdělání je pouze otázkou strany nabídky (tedy vysoké školy) a nikoli i samotného studenta, pak jsou univerzální studentské půjčky navržené NERV asi jednou z možných cest, ale je třeba k tomu dodat, že rovněž cestou jak zajistit průměrně relativně málo kvalitní vysokoškolské vzdělání většině populace za nemalé peníze daňových poplatníků a s vysokou ztrátovostí. Systém totiž nemůže v tomto stavu fungovat jako samofinancovatelný.

Vzdělání není, jak mám někdy pocit z politicky korektních diskusí v médiích, otázkou nabídky a poptávky. Je to statek, jehož získání není, jako když si jdu do obchodu pro banány a u východu mě zkasírují. Není to ani služba jako když si sednu u holiče a nechám se ostříhat. Vyžaduje moji aktivní spolupráci, mé intelektové schopnosti, moji píli a spoustu mého času. Nemůžeme se tvářit, že se vyplatí financovat doktoráty všem, včetně těch, jejichž intelektové, či volní vlastnosti neodpovídají náročnosti studia a to jen proto, že takový typ vzdělání poptávají. Existuje spousta profesí, které jsou otázkou manuální zručnosti, odvahy, vytrvalosti, fyzické zdatnosti, specifického talentu i praxe, kde je VŠ vzdělání naprosto zbytečné a někdy i kontraproduktivní. Není třeba, aby stát zaváděl školné, stačí, když přejde od financování každého studenta až do předem dané kvóty, k financování založenému na jiných parametrech – vědeckých úspěších fakult, spektru nabízených studijních oborů, průměrné úspěšnosti absolventů na trhu práce, počtu odpřednášených hodin, publikační činnosti, apod. Určitě lze nalézt vhodný systém, který nebude fakulty motivovat nabírat každý rok o dvacet procent více studentů, než se vejde do jejich největších poslucháren, jen aby si zajistily, že jim nebude pro příští rok krácena dotace z rozpočtu jen proto, že ostatní školy počty studentů navýší, zatímco objem přerozdělovaných peněz zůstává stejný. Domnívám se, že celá diskuse o tom, jak musíme mít obrovský vzdělávací systém, který bude poskytovat kvalitní vzdělání, je nesmyslná. Nemusíme! Zvlášť když velikost systému jde přímo proti jeho kvalitě. Já tedy hlasuji pro kvalitu, pro zrušení nesmyslného způsobu financování vysokých škol a proti v takovém případě zbytečnému školnému a tím i zbytečným studentským půjčkám.

Autor: Pavel Doležel

Přečtěte si také od autora: Studentské půjčky