Narodil se krátce po vypuknutí  Třicetileté války ve Vilnu. Tedy v roce 1622. Jeho otec rav Meir zde zastával postavení *av bejt-din (předsedy rabínského soudu, koncilia) a přesně podle slov židovského Šema – „a budeš toto nádherné slovo vštěpovat svým synům“ – byl Šabtajovi také prvním učitelem. A to učitelem natolik pečlivým, že mladý student byl již rok  před svým *bar-micwa, tj. ve svých dvanácti letech, poměrně sběhlý v talmudu a komentářích k němu. To se psal rok 1634. O pět let později 1639 se Šabataj ocitá v polském Krakově, kam doprovází svého dalšího učitele, který se tam stal vedoucím slovutné ješivy. Z Krakova se po několika letech vrací domů do Vilna, již jako uznávaná talmudická autorita. Následuje svatba – poměrně terno, Šabtaj se přiženil do zámožné a přitom slovutné rodiny. Jeho tchán  Samuel Wolf (toto příjmení najdeme rovněž opakovaně na holešovském hřbitově, ale Wolf je v židovském světě příjmení poměrně hojné, asi jako náš český Hájek) byl bohatým obchodníkem ale zároveň vnukem Moše Isserlesse. Obě strany získaly, rodina Wolf dalšího slovutného učence do svého rodokmenu a Šabataj ekonomické zajištění pro další studium.

A vedle sňatku ho čeká navzdory ještě  poměrně mladičkému věku také povolání do řad tamního *bejt-din.

Vedle odpovědností, které tento post představuje se mladý Šabataj dále věnuje studiu a výuce. A již v těchto letech okolo roku 1646, necelé dva roky před masakrem kozáckých pogromů (Šabtajovi je tehdy teprve  24 let !!) vychází v Krakově tiskem jeho dílo Siftej Kohen.  Jedná se o neuvěřitelně zasvěcený a v židovském světě ducha nesmírně ceněný komentář ke stěžejnímu  halachickému kánonu Šulchan Aruch  – resp. k jedné z jeho čtyř částí konkrétně k oddílu Jore Dea.  Komentář, který se stal nakonec i Šabatajovou přezdívkou, nebo lépe řečeno jeho „učeneckým“ nikoli uměleckým pseudonymem – Ša*ch.

Ša*ch je totiž vlastně akronym, zkratkové slovo vycházející z počátečních hebrejských znaků názvu zmiňovaného díla. Jako všichni židovští učenci tituluje i Šabataj svoji rozsáhlou studii  vhodnou citací či parafrází biblického textu. V našem případě Malachijášova: …neb rtové kněze mají ostříhat poznání a prozíravost   – ki siftej chohen jišmeru daat .. (mal 2:7). A  naopak jidiškajt zase všechny své učence tituluje pseudonymem anebo akronymem podle jejich stěžejního díla.  Siftej chohen – „šin“ a „chaf“ tedy Ša*ch.

Nebesa milují nenáhodu a tak se tyto znaky zároveň shodují i se znaky Šabatajova jména -Šabatat ha-Kohen.

A milují ji tak velice, že ve stejném roce, jako Šachovy* Siftej Kohen vychází na toto téma další komentář z pera dalšího knížete ducha, rav Šmuela ha-Levi, mnohem známějšího jako Turej zahav nebo  také Ta*z. Taz* byl starší, uznávanější a na určitou – nepříliš dlouhou dobu byl jeho komentář přijímán s respektem. Šachovo* dílo ho však brzy zastínilo.

A Šachovi* to nestačí. Není uražen, ani ješitný, je jen zapálený pro věc. A tak se okamžitě pouští do studia  spisu svého služebně staršího kolegy a  krátce nato vzniká dílo Nekudot ha-Kesef. Biblisté poznají, o co kráčí. Jestliže se slavné Tazovo* dílo jmenuje „turej zahav“ – inspirováno veršem z Písně písní „zlatých okras a řetízků naděláme tobě“ – turej zahav naase lach (pis 1:11), mladý učenec zcela ve smyslu pokračování téhož verše, tj:  naděláme tobě spolu se stříbrnými krupičkami  – im   nekudot ha-kasef,  naznačuje, že chce dílo doplnit a původní zdrojové dílo svého kolegy staví na místo přední. Odborný disput pak měl ještě svoji dohru. Nijak se nelišící od třenic současných vědců. Ve stylu „Jak mylně uvádí Rozkošná na straně té a té …“

Láska ke studiu a zahloubání do problému ho pak vedou k tomu, aby se pustil do komentáře k dalšímu ze čtyř sloupů Šulchan Aruch, tentokrát k části Chošen mišpat. Ale to již píšeme léta 1648-1649. Léta potřísněná krví židovských obětí, které padly vplen vyhladovělým ukrajinským kozákům pod vedením Bohdana Chmelnického. Léta jednoho z velice krutých a nelítostných pogromů v historii jidiškajt, který se rozhořel na Ukrajině, Povolží, Litvě a části Polska a podle některých historiků (kteří si občas rádi přidávají) spolykal až na 300 tisíc obětí. Faktem zůstává, že i jediný nevinně zavražděný člověk znamená zánik celého vesmíru a že židovské obce v tomto regionu se po pogromu skutečně fatálním způsobem zmenšily. A nezapomínejme, že kozáci řádili i po oficiálním uzavření míru ještě zhruba dalších deset let! A provozovali jakési křesťanské pirátství. Vtrhli do ghet rabovat a nabídli jednoduché ultmatum: křest anebo smrt.

Židé tehdy ohrožený region houfně opouštějí. Tedy i Vilno.  A Šabataj spolu s dalšími uprchlíky odchází do Lublinu. Podle historiků tam dorazil v létě 1651, ale ještě téhož roku zhruba na podzim během svátků Sukot, vtrhly kozácké hordy i do Lublinu a došlo k dalšímu masakru. Šachovi* se podařilo přežít a uprchnout, a po letech bezdomoveckého putování se ocitá až v moravské Strážnici. Celou tuto neveselou peripetii svého života popisuje v historickém spise „Svitek o temnotě“ (Megila ajefa); Ten vychází tiskem v Amsterdamu v roce 1651. Takže někdy v tomto období, ani ne třicetiletý,  přichází rabi Šabataj do Čech. Nejpozději však roku 1655.

Další spolehlivé informace získáváme až k datu 1657, kdy holešovská židovská obec shání svého rabína a žádá do Mikulova k rukám rav  Menachem Mendela Krochmala o reference o jakémsi Šabataj Kohenovi t. č. ve Strážnici. Lze tedy předpokládat, že od roku 1657 až do svého skonu působil slovutný Šach* přímo v Holešově, kde roku 1663, tedy jako jedenačtyřicetiletý muž také umírá. Jeho hrob je dodnes vyhledáván, zatímco jeho dílo se zčásti poztrácelo, zčásti je již zapomínáno s výjimkou toho, které se stalo trvalou součástí Šulchan Aruchu – jeho Sitej Kohen.

Říkat tedy Šachově* synagoze v Holešova Šachova, je asi jako říkat Ruzyni letiště Václava Havla. Nezaložil ji, nepřestavěl, dokonce ani neinicioval její výzdobu, ale působil tu. Ve světle naděje a hledání kořenových vláken humanity v dobách, kdy zbytek Evropy vraždil, drancoval a hledal falešné zlato kořistí náboženských válek. Působil tu nejen dovnitř do židpvského světa, ale zároveň i směrem ke všem – i křesťanským osvícencům – jimž nebyla cizí skutečná Cesta života (Orach chajim). Šachovi* někdy přezdívají také „židovský Komenský“ a v tomto ohledu je tento obraz mnohem výstižnější. I jemu požáry pogromů spálily jeho „slovníky“, a přesto nikdy nepřestal naplňovat jedno z největších biblických zaslíbení – totiž Šema Jisroel: Pochop človíčku, že jsi jedinečný a jediný, podobně jako Tvůj Panovník. A proto to vštěpuj také svým synům, studentům a potomkům. To prodlužuje život. (Vesmíru).

(p.s. psáno pro holešovskou stránku portálu Kešet)

———o

Autor: Jaroslav Achab Hailder