Jedno odpoledne – neděle o svatováclavském víkendu. Roudnice. Za štajnama vyrážíme vlakem a  o půl třetí stojíme u brány. Krátké pozdravení a zazvonění na branku Nebes „Odpočívejte nerušeně dušenky přečisté…“, protože jsme tu už třicet dní nebyli, a  pak vstupujeme na políčko pokoje. Nafotit, očistit a dotýkat se svatých znaků …

Okolo půl sedmé začíná teď při podzimku přeci jenom jemně zazíbat a tak je zapotřebí skončit. Máme za sebou kontakt se 112 kameny, vlastně „korunami svatých“ a „kamínky vzpomínek“ a znovu tu samou zkušenost. Vyplatí se pečovat o tyto popleněné hřbitovy. Humanizuje to vesmír i nás…

Pasáž, kterou jsme ty čtyři hodinky zpracovávali, patří na Roudnici k těm nejděsivějším. Odborným jazykem se jí říká „nepřehledné deponium většího počtu náhrobků“, rozum a Nebesa ale vědí, že stojíme nad hromadami náhrobních kamenů, které někdo vytrhal z hrobové prsti kdesi (na dnes soukromém – kdysi původně hřbitovním) pozemku za vlnitým plotem. Alespoň, že je zanesl „hlouběji“ do hřbitova, než na ten svůj plotem oddělený díl vypustil králíky. Mohly skončit ještě daleko hůře. Možná jako ty nastojato prodané tuny leštěné žuly z filmu o Kmotrovi, který právě téhož víkendu přichází v premiéře do kin.

V břečťanu nacházíme  hluboko zapadlé zlomky břidlicových tabulek. Některé jsou už jenom pouhými střípky,  podobně jako jsou obyčejnými střípky i veškeré naše životy. Některé se ještě daří poskládat, přeměřit a určit, kam patřily. A  tím dávný příběh ještě zachránit (1743). Jiné si své tajemství ponesou až „k turniketu“.

Brzy zjišťujeme, že jsme ve velice ušlechtilé společnosti. Všechny „nepřepíchané“ náhrobky patří *gabajim chevra kadiša anebo *našim cadkanijot. Tedy výjimečným osobnostem roudnické židovské obce, kteří díky svému morálnímu kreditu a také mohovitosti bývali voleni do orgánů Pohřebního bratrstva.

Jinými slovy – pečovali o důstojné odcházení a důstojný pohřeb svých bližních. Možná proto jsou nyní jejich vlastní hroby skládkou jiných náhrobků. Skládkou prorostlou břečťanem již zhruba více než deset let. Představuji si, že tito nebožtíci na svých bedrech dokázali nést větší břímě než sklad kamene, navíc odpočívají v klíně praotců – ale znepokojuje mne, že jsme my židé a lidé nedokázali za 15 let hry na svobodu a demokracii nedokázali vygenerovat dostatek prostředků a techniky, aby se v „nepřehledných deponiích“ udělal trochu pořádek.

Nemoralizuji, mrzí mne to především proto, že bych rád poznal i příběhy těch, kdo sem byli „naskládání“ anebo ještě lépe řečeno „přihozeni“. Protože poezie těch čitelných  příběhů z jediného svatováclavského odpoledne je nádherná.

Darach kašto, jada checi – ha-mawet!
Jored avinu tachtijut kever
Diglenu nafac nawe eda neazvet
Lanu rak mekauv, rak šava we-šeber
Jarad šamšenu, ach nafšo neranenet
Be-lahakat arelim, bsod kdojšim šochenet
(Smrt natáhla tětivu a přiložila střelu. A náš učitel
a otec klesl do hlubiny hrobu …
Korouhev naše je v cárech, a chlouba obce zpustla,
zbývá jen bolest, volání o pomoc a pocit ztroskotání.
Nám slunce potemnělo, avšak jeho duch již plesá
ve společnosti hrdinů (arelim) a v důvěrné blízkosti
svatých …)

Anebo tento:

A Jaakov Steiner odešel (svou cestou) ve věku sta
let, když k němu přišli andělé Vznešeného řkouce:
Kráčej dál u pokoji ty, jenž jsi již v letech, protože
vzácný drahokam tvé lidské pověsti ti bude na věky
tím nejlepším památníkem ….
======
Náhrobek je jedním z těch, které horkotěžko vyčnívají z tzv. deponia a zároveň obsahově přesně tím, který jakoby vybízel nás potomky oněch tehdejších předků, dát všem doposud zanedbaným deponiím poněkud jinou podobu, bez ohledu na to, kdo se dere k moci anebo k penězovodům …

Kdo jsou i ti „vyskladnění“ členové Chevry? Patřili skutečně za plot nebo jsou to náhrobky odjinud, z vnitřní plochy zdejšího Domu života? ? Mají ještě své anděly mezi živými, anebo už na ně nikdo nevzpomíná? A je to vhodné, tiše se smířit s tím, že hřbitov nemusí být hřbitovem? Že milosrdný břečťan zakryje naši pohodlnost? Protože po 15 letech tunelování  státu už nevěřím, že jde jen o finance.

Co dělat? Rozhodně se lze spojit s a.s. Matana a ptát se,  na plány se zadní částí Roudnice. Vepředu se totiž uklízí a restauruje. Chápu to naprosto. Restaurujeme zde a právem nejprve kulturní dědictví, náhrobky z 15. a 16. století. Ale nevyplatí se a to hodně rychle, restaurovat taky naši vnitřní, křehkou lidskost? Protože 15 let neošetřená deponia svědčí tak trochu o tom, že máme nejen jiné starosti, ale i jiné priority …

Já osobně žehrám tímto způsobem už právě skoro deset let Můj hlásek je tudíž „ožehraný“ do zvuku „jakéhosi podivína, komedianta a kašpárka“, kterému jde podle některých jen o zviditelnění. . Omlouvám se tedy, že s tím zase začínám, ale  poté, co se podařilo udělat jeden krůček výš v záležitosti třebíčských štolpíků, začínám věřit, že ozvou-li se  další  hlasy čerstvé a stejným způsobem promlouvající na obranu důstojné člověčiny, že by možná ke změně došlo. Ono nejde o zviditelnění, ale o právo vědět. Právo na informace. A to je člověku dáno ještě dřív, než byl postaven před volbu priorit. Protože začteme-li se pozorně do zprávy o stvoření, Adam si nejprve pojmenuje sebe a vesmír, a teprve potom je uspán a vsazen do Zahrady, aby ji dělal…

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Adresa společnosti Matana – k dispozici zde.

Další epitafy najdete na Kešetu.