Chanuka, neboli svátek světel… Nejedná se o nějaké “židovské vánoce” (vanuka), ale víceméně o lidskou obranu proti běhu času. V malo-světlých dnech a dlouho-tmavých nocích se každá kultura obrací ke světlu. A protože co je nahoře, to je také uvnitř, je dobré na základě legend (třeba o batoleti v jesličkách, o Osiridovi anebo o Makabejských), ale především zkušeností víc než jen každodenních hledat světlo v sobě a také tam někde v přesahu …
“Je prima, že Sladký požehnaný má člověka rád, daleko důležitější je sdělit to zřetelně jak člověku tak i ostatním lidem. Tudíž *svítit lidskostí …”
Úvodní informace najdete na této stránce níže, další motivy vztahující se ke Svátku světel v nabízených prolincích.
Svátek je osmidenní (sedmička plného týdne, plus jeden den navíc, jakoby zahájení – vstup do “nového” cyklu). Každý den po určitém usebrání zapalujeme na speciálním svícnu – tzv. chanukiji vždy o jedno světýlko více – jakoby se ta záře lidskosti šírila od našich veřejí smerem do veřejného prostoru, stále silněji a silněji. (Pochopitelně pouzhé fyzické svícení je pouhým spalováním oleje či vosku, je to pochopitelně i o našem svícení a nejen během onech osmi dní…). Neexistuje žádný skutek bez patřičného požehnání – tedy okamžiku zvědomění, kdy si říkáme: Super, že to lze vykonat, super, že to lze prožít…
Zvláštním rysem tohoto svícení je skutečnost, že dokud svíčky nepohasnou nekonáme žádné profánní činnosti, ale meditujeme. O lidskosti, o tom, zda skutečně svítíme anebo čím svoje světlo zhasínáme.
Odtud se pak narodila i potřeba, čím během meditací zaměstnat také ty “světelné bytosti” – tedy vlastní děcka. A tak se narodila jakási “židovská ruleta” – tzv. drejdl, nebo hra o “chanuka-gelt” (čokoládové chanukové penízky či jiné laskominy), ale aby i mládě bylo přeci jen vtaženo do symboliky duchovního světla, je i “drejdl” ozdoben hlubší symbolikou.
Co je to drejdl vám v kostce prozradí tento příběh.
Tu nejslavnější chanukovou “koledu” včetně jemné české parafráze textu najdete na you tube.
Oz zarua (Zaseté světlo) – maličko mystické (mystické neznamená tajemné!!) zamyšlení o tom, co je to “Klíč ke světlu” se můžete zamyslet zde.
Zdroj: Lamedwaw
Autor
9 Komentářů
chanuka sameach, achabe
vcera jsem byla v jeruzalemske synagoze na zapalovani prvni svice. k tomu jsme dostali papir s texty pisni a pozehnani pro hebrejske analfabety a take rozpis jak zapalovat svicky – kazdy den nejprve tu novou atd. je to predpis nebo jen doporuceni?
moc dekuji za odpoved marta
Klóbrc dolů, hezké. Zvláště zakomponování zmrtvění, a v neposlední řadě velkého třesku, a tmy také. Pohlazení. “O)
bs*d ad 1) Není to ani předpis, ani doporučení. Je to tak. Představte si to, co dělaly děti v perníkovém lese. Vylezou na stromek a vidí světýlko. A to je vede… Až je dovede na zápraží domečku (pravda s tetkou děti-jedkou), ale na zápraží.
Světlo (i světlo chanuky) vede dovnitř. Do naší domácnosti vede všechny unavené tmou k nám (snad) prosvětleným tórou. Nezapomínejme, že původně se světýlka umisťovala na zápraží a k veřejím, teprve potom se z toho stal “jen” domácí svícínek někde u okna (ach ty paneláky) a ještě později státně pohřební “mega-chanuky” -kde už se příliš nepozná, kde je veřej domu … Halacha je pouhé kráčení, kráčení životem, a halacha je logická. Takže, Marto, budete-li v duchu i v těle chtít naplnit tuhle symboliku, ono se ani jinak než od nové k veřejím zapalovat nedá :)) Děkuji za dotaz -acb-
bs*d Jen pro objektivitu a správnost věci. Autorem povídání o Chanuka skutečně jsem, ale na níže linknutém portálu Lamedwaw, kde jsou také všechny ostatní linky aktivní.. A tím se ten článeček najednou (možná) stává nejen kouskem Wikiny, ale taky (a především) rozhovorem s vámi.
link: http://lamedwaw.org/613/chanuka
-acb-
Achabe, samozřejmě, že to je doporučující předpis nebo předepsané doporučení, jak libo. Ale na základě toho, o čem jsi hezky právě psal. Jen pro pořádek, tedy aby to bylo be-seder.
ad 5) “Gam zu” – a právě proto stále více oceňuji Efraima Kishona
Buďte všichni zdrávi.
Včera jsem jel v Praze metrem, na jedné stanici přistoupila skupinka tří pánů a dvou dam, evidentně Židů (mluvili tak, i byli oblečení :-). Na další stanici vystoupili, stoupli si (pouze muži) k stěně podloubí, a začali se poměrně rychle klanět. Mě to tak zaujalo, že o tom pořád musím přemýšlet. Vysvětlíte mi, prosím, proč to dělali? Mám za to, že se modlili za oběti Šoa, ale jistý si nejsem. Předem díky. A na závěr bych chtěl říci, že díky za takové situace. Něco, co jsem nikdy neviděl, mě zase jednou donutilo zamyslet se nad tím, jak je krásný, že jsou lidé v něčem tak rozdílní, a přitom stejní.
Ad 7.:
Proč myslíte, že se modlili za oběti šoa? Kolik bylo hodin? Na které to bylo stanici a ke které stěně se “klaněli”? Skutečně se modlili? Jakou řečí mluvili a jak byli oblečeni, že jste z toho usoudil na Židy?
Když dokážete najít v knížkách nebo na netu, kdy nejčastěji se modlíme za oběti šoa, tak Vám bude jasněji, jestli se modlili právě z tohoto důvodu a nebo ne. Pokud jste rozuměl alespoň trochu slovům modliteb, tak byste z toho mohl usoudit, o co šlo. Pokud ne, důležité je, kolik bylo hodin. Podle toho lze usoudit, kterou modlitbu se modlili.
K východu se modlící obracejí zejména při hlavní modlitbě = tfila (nebo tefila či Amida – “ve stoje” nebo Šmone esre = osmnáct, podle původně osmnácti požehnání, už staletí ale obsahuje ve všední den a o šábesu kromě šábesového večera 19 požehnání). Je celkem jedno, jestli člověk přitom stojí u stěny nebo ne. Stát u stěny v tomto případě – v metru, je praktické – neruší ho pohled na jiné pasažéry, snižuje možnost fyzického střetu s kolemjdoucími. Nevýhodou je, že si může shodit široký klobouk (má-li ho), případně se praštit hlavou o stěnu.
Ale vážně, z toho mála, co jste napsal, by se dalo usoudit, že to byli takoví ortodoxní Židé, co se modlí několikrát denně bez ohledu na to, kde se právě nacházejí. Ne, že by se jiní modlili jen v synagoze či v soukromí, např. doma. Ale v drtivé většině se na veřejnosti běžně Židé nemodlí. Z celkem pochopitelných důvodů.
Dnes už jen málo Židů se modlí během dne. Někteří se modlí hned ráno, ještě doma. Mají-li tu možnost a jsou-li toho přesvědčení, jdou pak ráno do synagogy na šacharit, ranní bohoslužbu (ranní modlitby, chcete-li). Odpoledne se modlí, opět jen někteří, tzv. mincha (odpolední bohoslužba). Pak následuje tzv. večerní bohoslužba čili maariv. Zpravidla v synagoze. Doma před spaním se někteří také ještě modlí.
K modlitbě ale nepotřebujeme nutně nějakou budovu či místnost, můžeme se modlit kdekoliv, pokud je to místo důstojné (takže modlit se na WC – nic moc. Leda tam poděkovat Hospodinu za pomoc při dobrém vyprázdění).
Pro silně konzervativní, tuze ortodoxní Židy, je typické, že jejich ženy se modliteb účastní, pokud vůbec, v podstatě pasivně (mají rovněž své modlitby, ale nemodlí se všechno společně s muži, navíc bývají ve svém oddělení – někdy dokonce mají zakrytý výhled do mužské části modlitebny, takže pouze slyší, co se muži právě modlí. To by mohlo vysvětlovat, proč byly stranou i v tom metru.
Pokud ti lidé byla nějak výrazně oděni, možná by i podle podle obleku šlo usoudit, o jakou skupinu se jedná (židovství zdaleka není jednotné; podobně jako křesťanství s velkým množstvím denominací a sekt). Jen některé, zpravidla fundamentalistické odnože judaismu, se výrazně kostýmují. Není ale výjimečné, když i někteří hlásící se k progresivnímu (reformnímu, liberálnímu, rekonstruktivnímu) judaismu či k tzv. konzervativnímu směru (typicky Masorti olami) nosí určité pro zbožné Židy typické prvky celodenně (jarmulky čili kipy – typické pokrývky hlavy), ženy někdy šátky nebo “kyblíky” – ty podivné klobouky. Ale ani dnešní moderní ortodoxní Židé nenosí vždy a všude nějaké typické součásti oděvu.
Na druhou zejména v zemích bývalého sovětského bloku se stále ještě setkáváme s tím, že hodně těch, co se začali zajímat teprve nedávno o judaismus (ať už z jakéhokoliv důvodu), tak se ho snaží “praktikovat” někdy až s přehnanými projevy (nošením různých “typických” součástí oděvu
počínaje a konče – před častou totální deziluzí – co nejčastějšími rituály). V podstatě se s tím setkáme jak v různých ortodoxních společenstvích, tak – možná pro někoho překvapivě – i v liberálních komunitách. Často se tak okatě projevují čerství konvertité – bez ohledu na směr judaismu.
U té skupinky, kterou jste zahlédl, to asi nebylo pozérství, to je ale jen odhad.
No, karaité (karaim) to asi nebyli. Ti by si nejspíše klekali, podobně jako muslimové. A hlavně – je jich na světě velmi málo.
Ponechávám úmyslně všechnu tu mystiku stranou, o tom si i na tomto portálu a skrzevá různé odkazy tady najdete jistě dosti.
Ještě k té domnělé modlitbě za oběti šoa – zajímá mě, z čeho tak usuzujete. 10. tevet už byl – v pátek. To se modlíme a měli bychom držet půst kvůli tradované události v 6. stol. př.o.l., kdy Babylóňané začali obléhat hradby Jeruzaléma což posleze vedlo k tzv. babylńskému exilu. Dnes, po vzniku Státu Izrael, se tento den však především modlíme za oběti 2. světové války, jejichž datum úmrtí nelze zjistit. Zajímavé je, že toto datum (podle luachu, židovského liturgického kalendáře) bylo původně navrhováno jako den připomínání obětí holocaustu (šoa). Později však převážil názor připomínat si oběti šoa o půl roku později (28. nisanu), tedy podle luachu na výročí povstání ve varšavském ghettu za 2. světové války. Je to tzv. Jom ha-šoa, den holocaustu. Letos to vychází na 28.duben (výjimečně se shoduje číslo dne obou kalendářů). To jsou původně izraelské vzpomínkové dny, které židovský svět v naprosté většině přijal za své (kromě několika malých, zato hlučných skupin vně i uvnitř Státu Izrael, kteří tvrdí, že tato podoba státu je rouhačstvím proti prorocké vizi tzv. Davidova království).
27. ledna se v poslední době koná další – především politická – tryzna. Signifikantní je, že se její datum neřídí židovským liturgickým kalendářem, ale tím obecným. Je to Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti a koná se k výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim, což se stalo 27.1.1945. V praxi některé židovské komunity tuto zpravidla veřejnou tryznu přesouvají v případě kolize s weekendem na jiný den, aby se jí mohlo zúčastnit co nejvíce lidí. Letos připadá 27.1. na pondělí, takže se asi nic přesouvat nebude. Nechci tím zlehčovat nebo znevažovat význam takové veřejné vzpomínky, je ale dobré uvědomit si, že to je chápáno jako záležitost celospolečenská, nikoliv jen čistě židovská.
Kromě těchto tryzen jsou ještě různé další, lokální (u nás např. tzv. Terezínská tryzna). Také mnoho rodin vzpomíná na různá výročí (járcajty) svých příbuzných, nejen zahynuvších za šoa, ale tradují se i celá staletí vzpomínkové dny za duše oběti různých pogromů vražd jednotlivých významných židovských učenců – Com (půst) Gedalja (4. tišri; ten je liturgickým vzorem i pro 10. tevet) – atd.
Je fakt, že když člověk trochu pronikne do “tajů” judaismu, často je pak zmaten tím “Bybylónem” tolika často zásadních odlišností a dokonce v některých případech nesmiřitelností různých směrů judaismu a jejich mnoha dalších vnitřních hnutí či skupin a sekt.
Židovství rozhodně není Black & White čili postaru Švorc un vajs.
Docela mě zajímá, jak ti dotyční cestující poznali, kde je mizrach čili Východ. Aby se mohli “směrem ke Jeruzalému ze zlata, kde stával Chrám” modlit – celým tělem, všemi rozhýbanými 248 kostmi 365 dní v roce – a ejhle – máme 614 micvot čili příkazů a zákazů. Většinou totiž to “klinkání se” není skutečné klanění, ale modlení se k Hospodinu celou duší a – celým tělem svým. Zbožný se Králi všech králů klaní jen na dávnými moudrými stanovených místech během liturgie (při některých požehnáních, uzavírajících určité úseky, nejznámější je typické poklesnutí v kolenou a klanění se v závěrečné části bohoslužby, tzv. Alenu (Alejnu): “Je na nás vychvalovat svrchovaného Pána, vzdávat čest tvůrci počátku, … jenž jsi nás vyvolil ze všech národů a dal nám svou Tóru. A my se koříme a klekáme, vzdáváme díky (anachnu korim umištachavim umodim) před Králem všech králů, Svatým, budiž požehnán.”
Tož tak.
…Babylónem. S bejby to nesouvisí.