Nejen Moše, ale do jednoho všichni tři – také Aharon a Miriam zemřeli podle tradice „políbením Panovníkovým“, zmínil kdysi Maimonides ve svém komentáři k problematice veřejného působení žen v rámci liturgie a výuky.
A my jim rozumíme. Oběma. Jak midraši, tak i Maimonidovi. Podle jím citovaného midraše žena není jiný „druh“ a není méněcennější v rámci studia či liturgie. Je vlastně v mnoha ohledech druhem cennějším. Protože pečuje o klíčové jádro tóry, tedy o život. Zejména ten nový a novorozený. Proto je osvobozena od micvot še-ha-zman gerama – které závisejí na konkrétním čase či cyklu.
A také to, že si Maimonides (praotec středověké i moderní halachy) dává tu práci problém veřejného působení žen řešit, je jen důkazem, že kdyby se tehdy společnost rozhodla jinak, nikdo by se dnes nepodivoval nádherně vlasatým „rabínkám“ s jarmulkou a talitem, které nejen vstupují do minjanu, ale dokonce vedou liturgii a čtou z tóry.
Doba se tehdy rozhodla jinak a naší povinností je to zavnímat a řešit dnes jen 150 let poté, co se ženy počaly poprvé hlasitěji ozývat a hlásit o svoji společenskou rovnoprávnost.
To, že žena není vyloučena ani ze studia ani z předčítání vysledujeme snadno. Je-li skupinka chlapů natolik pologramotná, že toho sami nejsou schopni, ejhle jak je tu žena najednou vítána. Je-li otec a ředitel domácnosti, který jaksi ze zákona dbá o spiritualitu domácnosti (jak by si někdo mohl dezinterpretovat pokyny „A budeš vyučovat své syny (děti) .. tedy ty, muži, anebo „Nebudeš konati žádné dílo své..“ .. tedy ty, muži!) takový pošetilec, že věří na pověry anebo slouží modlám, je žena a její sprituální vedení domu dokonce daleko cennější. Ženám je uloženo číst svitek Megila během Purim – to je vlastně micva. A číst v jidiškajt nikdy neznamenalo pouhé „čtení“. Číst znamená studovat. A je tu ještě několik dalších zřetelných vodítek, že žena je intelektuálně stejně hodnotná jako chlap.
Celé své zamyšlení uzavírá myslitel Maimon zjištěním, že ženy stejně jako muži mohou číst, studovat a vyučovat tóru s jediným rozdílem, že pro muže je to povinnost, kdežto pro ženy příležitost. Šance, volba. Jediným důvodem, proč žena nemůže veřejně předčítat z tóry, je kategorie kevod ha-cibur – tedy cosi jako důstojnost a vážnost občiny. Jinými slovy, pokud to nevadí společenství, není žena za pultem ničím proti ničemu.
Pravda, zůstává otázkou, zda si má přehazovat talit, když to jinak dělat nemusí – tedy zda to od ní není náhodou náboženské divadlo, zda má mít nasazenou jarmulku, když to jinak dělat nemusí, a pochopitelně, zda respektuje a střeží pravidla nida. Ale vztáhneme-li první dvě skutečnosti na již zmíněný ukazatel kevod ha-cibur ani v tomto ohledu není třeba se nějak bouřit. Tam, kde to nikoho nepohoršuje, tam veřejně studují, vyučují a vykládají tóru i ženy. Tam mohou být zvány k alija (ke čtení liturgického úseku tóry) a společně formovat spiritualitu obce.
Kde se ale bouřit musíme, jsou okamžiky, kdy ve svém kevod uražená bytost či obec argumentují podpásově. Tj. že tomu tak v Chrámu nikdy nebylo, že se má respektovat tradice otců anebo že se jedná o nápodobu pošetilých zvyklostí národů jinověrných – chukat ha-gojim.
V Chrámu nikdy
To je svatá pravda. Ale v chrámová liturgie se formálně (orto-prakticky) podobala spíše duchovním jatkám, a vůbec ne té praxi, která se po zničení Druhého chrámu zformovala v Jabne. V Chrámu existovalo Ženské nádvoří či Nádvoří národů (Ezrat ha-našim) a dál již ženy nechodily. Jejich prosby, pobyt v ezrat a jejich tam prožívaná spiritualita však byl stejně vysoko ceněna, jako mužské „služby“ za Nikanovorou branou v místě pro porážky (zevachim) a pak dále prostřednictvím kněží ve Svatyni (hechal), kde už byl de fakto i sám „pan muž“ držen do jisté míry zkrátka. (Viz Symbolika chrámu)
Příblížení se k centru spirituality vyžadovalo od každého především pohnutku, a samotná praxe (orto-praxe) předkládání obětin pak jen dokazuje, že šlo vždy o společné jednání celého Jisroele.
Během služeb v Chrámu, které přibližovaly celý svět k Panovníkovi, se také až na výjimky nikdy tóra nepředčítala ani nestudovala. Tedy dnešní ženě skutečně nic nebrání veřejně studovat a přednášet tóru. Až na ten kevod.
Tradice otců …
je silný halachický argument, který mj. udržuje některé, kteří se tak rozhodli, v černobílé realitě světa Mea šearim a Bnej Barak. Jenomže tato tradice není znesvěcena ani překračována okamžikem, kdy se proti otcům židovským, křestanským, možná i muslimským a jinověrným zvedly matky usilující o rovnoprávnost. Přežije-li tradiční žid službu žen ve zdravotnictví, na úřadech, školství, chas we-chalila i v politice a dalším veřejném životě, proč zrovinka trvat na vyloženě mužském zacházení s tórou na veřejnosti? V tomto případě je lpění na „tradici“ cestou do středověku, nikoli validním biblickým a halachickým argumentem.
Naopak mírně pošetilé, neb feministické, je přidávání imahot – tedy jmen pramátí Jisroele Sáry, Rivky, Rachel a Liy do požehnání Elokej avotejnu Avraham, Jicchok we- Jaakov .. Přesně tohle usvědčuje příliš liberální občiny z nerespektu. A nejen z malého respektu k „tradici otců“, ale především z nepochopení vnitřního světla liturgie i židovské spirituality. Ale o tom jsme psali již jinde. Za tradici „otců“ v rámci veřejného šíření tóry lze tedy opět prohlásit jen to, že v případě žen rozhoduje jen a jenom kevod.
Chukat ha-gojim
Nu a argument, že židovská žena veřejně u tóry je nápodobou pohanských kněžek z modloslužebných svatyň, je již mohutně přitažený za vlasy.
Jednak se v době rozkvětu pohanské spirituality stále ještě obětovalo v Chrámu a studovalo ve velkých ješivách, jednak tóra, může být možná špatně chápana (a účelově dezinterpretována!!) kýmkoli. Mužem i ženou, státem, církví i ideologií – a přesto, má tu obrovskou sílu, že nakonec i tyhle jedince částečně humanizuje.
Ostatně, jak viklavý je argument, že žena za pultíkem je obdobou pohanské vestálky, posoudí každý, kdo se s veřejnou účastí žen pere anebo ji respektuje například v křesťanském prostředí.
Jestliže si tedy občina nelže do kapsy a žena za pultem ji neuráží, nemluvme jí do toho. Jedinec, který se cítí poraněný ve svém kevod, má jen omezené možnosti. Diskutovat o tom, přehodnotit své postoje anebo si vybrat jinou občinu. Není vyloučeno, že bude spirituálnější. Ale není zaručeno, že nebude formálnější a třeba i díky lpění na formě i prázdnější než ta, kde žena „smí“ … A diskuzi, argumenty, hledání a dialog mu má poskytnout i dotyčná občina. Správné kráčení životem (halacha) je dílem celého Jisroele. Bude-li ho jeho kevod i přesto bolet, zraňuje se možná jen sám o sebe a zvolí jinou cestu.
Jen ať se ale svatých znaků, symbolů a hlavně svatých obsahů dotýká. A pak, ať je koná. A klidně ať se jich dnes dotýká i žena. Protože budou-li všichni důkladně studovat, jak to vlastně všechno bylo a jaké je jejich osobní naplnění (pardon za ten obrat: poslání života), dojde k tomu podstatnému. Odhalení logiky života, vnímání jeho proměn a zároveň neměnnosti (život, smrt, bolest, kreativita, seberealizace, služba). A s poctivým hledáním dojdem i k respektu vůči zjevenému „návodu na život“ a k šíření těchto zásad veřejně. Víte, pořád je mi milejší (když vím, že jde „jenom“ o kevod), když mne k tomu, abych nepřipustil nedobro, vybídne od pulpitu žena, než když mi tóru „přečte“ muž participující na mlze okolo církevních restitucí anebo na neprůhlednosti financování zdánlivě„košerné“ obce, která ženy k tóře nepustí.
Autor: Jaroslav Achab Haidler
Autor
27 Komentářů
S celým článkem více jak souhlasím až na malinkou pasáž: “mírně pošetilé přidávání imahot…”, v čem přesně je to podle vás pošetilé?
Podle mne přidáním imahot nijak nezpochybňuje respekt k Praotcům.
Jinak pokud žena čte z Tóry, daleko více vnímám
Refi, protože Abrahamův, JIcchakův a Jaakovův je přívlastek zahrnující vše, podle symboliky ušpizin. Kdyby měl snad chas we-chalila, být jen jejich, pak není B*ha. Proto je pošetilé “přivlastňovat ho” ještě i pramátím. Tím ho bereme světu a dopouštíme se rouhání. Dokonce i ten, kdo vyslovuje tento přívlastek s pocitem, že to není Panovník Mohamedův, Nietscheho a JOške Galilejského, se rouhá :) Zkusím najít článeček, kde jsem to vysvětloval květnatěji, ale v kostce i takto… Pozdravení
jejích spiritualitu než u mužů. Do čtení z Tóry dává své srdce. Jedna z nich mě učila teamim. Neříkám, že to tak cítím u každé při předčítání.
V naší kongregaci Shira Chadashah v Jeruzalémě je úžasná symbióza ohledně “problému” žen a čtení z Tóry.
Prosím o ten článeček.
A jak to Rambam a midraš vidí ohledně vedení část b-hoslužby ženou?
Takhle, kde je podle vás hranice, kterou už by zbožná žena neměla překročit?
Má ženuška je ortodoxní, ale zásadně nesnáší synagogy bez Ezrat Našim.
Doma to máme tak, že dělám Kiduš a ženuška Ha’moci a Havdalu.
Předem díky za odpověď.
Zamslenie nad(nielen),,ženu mozu citat…,pre muzov je to povinnostou.”
Zivot sam o sebe nam na toto poukazuje-V realite matka zostava matkou navzdy(mnohokrat moze byt akakolvek),ale vztahy synov a otcov nam pukazuju na to,ze,,otcovstvo”nemame apriorne zasluzene,ale musi sa tomu naucit,krvopotne ziskat.(aby sme dostali pohladnicu na den Otcov).Toto je ta spominana ,,povinnost”.
K otazke Chramu(mimo lidu Jisroele,nie som prislusnik,tak neriesim)ma zaujalo.ze ani Abraham,ani Mojzis,ani Jakov,ani Job,ani Jonas neprezili ,,velke”skusenosti v Chrame alebo na ,,oficialnom”posvatnom mieste.
Zjavenie Jana nam naznacuje,ze po navrate ludstvo bude zit z(muzskeho)stromu zivota(Zj2,7) a (zenskej)rieky zivota(Zj22,1),ktore sa stanu Bozim miestom na zemi(Zj22,1-4)na zemi,bez oddelenia.Co takto to skusit uz teraz?smile.
Spiritualita nemoze byt naucena,ale zachytena.(ako plachty na lodi to robia s vetrom).
Pozdravenie.
ad 04) Hledal jsem ho, ale už se někde poztrácel, Refi. Ale hodně se o tom povídá také, kliknete-li si přímo na modře zvýrazněné “psali již jinde” v samotném našem povídání tady nahoře :))
ad 05) Danny, díky za zajímavou inspiraci ohledně otcovství a synovství, ohledně gematrie a symboliky av/ ben em/bat – kde to u těch holek jasně vypovídá o trvalosti a vlastně věčnosti.
Ohledně “velkých zkušenosti” praotců a proroků, a tedy ohledně Chrámu, to není nic zvláštního. Všichni se někde a někdy “přiblížili” k místu, na kterém se Jemu zalíbilo nechat se poznat. Tím místem byl do svého zničení i Chrám. Na cihlách nezáleží, ale *korban je příležitostí se přiblížit a proto i dnes, sledujeme symbolický půdorys Stánku a kamenného stánku (tedy Chrámu) na uskutečňování micvot a průchodu všemi branami, které nás vedou k Němu…. JInak řečeno, mnoho lidí, si prožilo totéž co praotcové a proroci v pustině právě v Chrámu, a mnoho lidí si ani v chrámu ani u hořícího keře neprožije nic, protože se tak rozhodli :))
Ke zjevením – proroctvím – je dobré přistupovat cudně. Jsou napůl inspirací obecnou (tím jak vedou do centra a do cíle cesty) a napůl inspirací soukromou (co říkají konkrétnímu čtenáři). Proč o tom hovořím? Že totiž strom a řeka (mužský a ženský princip), to už je tvoje volba, ale těžko bys to dokládal biblí. Co když je strom života mužský i ženský, a naopak řeka života časem bez času?
Presne tak,achabe,velmi cudne.Preto,aby som zahrnul aj tebou spomenute ,,moznosti”,som spomenul slovko bez oddelenia.smile a pozdrav.(muzsky i zensky a rieka casu bez casu. tym sa vraciam na podu biblie.).
ad 08) Ano, Danny. Ale podíváme-li se na přímé zkušenosti z obcí anebo prožitky Refiho, oddělení v tomto světě existuje. Muži většinou nerodí. A pakliže existuje (důsledek volby u Stromu života)je prozatím nutno oddělovat, přinejmenším ty některé přirozené a tedy profánní skutečnosti k jejich výjimečné a přesto přirozené službě. Tedy hromadu cihel oddělit jako chrám (aniž by přestala být hromadou cihel, ale díky kawaně zároveň i Chrámem). Zároveň bez oddělování platí: “Nebude-li Vznešený stavěti domu, marně se namáhají stavitelé jeho…” – ergo nově i když jakkoli přesně zbudovaná hromada cihel někde u Dněpru anebo ve zmenšeném modelu v kterékoli synagoze zůstane jen hromadou cihel anebo modelem, nebude-li tam přítomen obsah té původní (dnes už také jen) hromady cihel. A proto je nutno klást si otázky, nakolik může žena veřejně participovat na původním modelu určeném ne jako buzerace anebo plezír pro Stánek a Chrám. V tom si asi rozumime, že ?
Ad 2: Achabe, s tím dohledáním opatrně a obezřetně, co se týče “maminek”. Doufám, že budeš čerpat nejen z ortodoxních zdrojů, ale také z reformních. Pro-proti. Protože v naprosté většině sidurů posledních desetiletí právě “imahot” v požehnáních jsou. A ty důvody, jakkoli s nimi nemusíme zcela souhlasit, jsou velmi dobře známy a podrobně popsány. Tak než se pustíme do pře, je dobré znát názory obou stran, Bude to pak, zejména pro zdejší potenciální čtenáře, jednodušší. Protože pozice budou vyjasněny. Tím ovšem ani trochu netvrdím, že naprosto jednoznačně a v každém případě vítám vtělení “Sara, Rivka, Rachel ve-Lea” do brachot. Vždyť jsem se prvně modlil z hebrejsko-aramejsko-německého siduru Sichas Jicchok. A to byla “stará” dobrá česká reforma. Rozumíme si, doufám.
Ad 10: “v naprosté většině” proto, jelikož reformní svět převažuje.
Abychom se tu, Achabe, jen tak nepřetahovali – Šmone esre vyjmenováním našich Praotců v prvním požehnání včetně má původ v období tzv. Velkého shromáždění, za dob Ezry. To byla dost jiná doba. Často říkáme, s jistou nadsázkou, prosím, že judaismus, jak ho známe dosud, byl v základu vytvářen muži pro muže. No a doba se značně změnila. Nejsem ani omylem feminista, tedy v tom smyslu, bereme-li feminismus jako agresivní krajní formu emancipace ženského pokolení. Proti emancipaci nemám nic. Proti ideologizaci až místy “fašizaci” ano. Ale to si snad rozumíme.
Takže jeden z důvodů, proč tak často v sidurech najdeme “imahot” – a dokonce některé ženy říkají i zvláštní kiduš a požehnání “lechem min ha-arec”. Když nyní už ženy nosí minimálně 80, spíše 90 let kalhoty, saka a celkově dříve mužský oblek, proč by nemohly oblékat talit a jarmulku, navlékat tfilin a žehnat chalu – to dříve dělali zpravidla jen muži – a celkem logicky – vždyť to byla vlastně zároveň i pochvala práce ženy – hospodyňky. Argumentace, že to oblékání asi nedělají z přesvědčení, ale jen pro komedii, neobstojí. Zrovna tak mnoho mužů. Kolik lidí nosí okázale jarmulku a dokonce někdy i cicit a přitom ani nejsou kolikrát vůbec Židé.
Je to celé v tom, že se obecně výrazně proměnila západní společnost a s tím i ta židovská. Co je správně, o tom můžeme vést klidně i tvrdé diskuse. Ale půvab to bude mít, poznáme-li aspoň základní zákonitosti.
ad 10-12) Omlouvám se všem soudným čtenářům a prosím všechny, aby respektovali moji (a nejen moji) naprosto kardinální zásadu : Na ptákoviny neodpovídat. Přesto dnes udělám výjimku.
ad 10) Nemám nic proti reformě, pokud přináší prohloubení toho, co bylo před ní, osvobození od středověku a zvnitřnění nikoli zvlažnění spirituality. Připadá-mi ale, že s citováním zdrojů (jejich uvedením, citací prolinkem) je na tahu ona. Nikdy jsem se netajil svým příklonem ke starším zdrojovým textům, které mohou jak na to reformované tak i na reformu přinést správné světlo a osvobodit nás od orto-praxe. Dialog se nevede na základě “doufání”, ale argumentace. A židé podle Ester zdroje uvádějí. Nebudu tedy přihlížet k reformním textům, je jich taky pěkná řádka a podobně jako nový zákon, někdy snaha něco dokázat je příomná víc, než objevení. Ohledně otázky, čí je B*h Abrahamův pro všechny líné přímý link: https://www.shekel.cz/955/predpotopni-diskriminace-umodlenci-cast-iii
ad 11)no comment
ad 12)vše již v příspěvku 02/ a v samotném článku. Ostatně, přátelé, jak jinak než mlčením lze ještě dál komentovat paranoidní výrok: “Ne, je to tak jak říkáš!” To vážně dost dobře nejde. A opakování má smysl jen tehdy, má-li nějaký smysl. Michla krásně zpívá, ale dost falešně a někdy až nesnesitelně “pokřikuje” :)))
Víš co, Achabe? Ty těžce neseš, když Ti někdo jen trochu oponuje. Až mi dokážeš, že jsi skutečně přečetl aspoň něco z velmi bohaté judaistické reformní literatury (aspoň Response to Modernity od M.A.Meyera, trochu alespoň znal východiska Haskaly a Wissenschaft des Judentums, začetl se do moderního pojetí vynikajícího progresivního rabína Moše Zemera z”l, tak potom budu vážně brát Tvůj předchozí výkřik. Protože jinak to na mě působí, že jsi u adventistů pochytil pouze jimi rozlišitelný judaismus – ten zidealizovaný ortodoxní. A papouškuješ to, co většina ortodoxních o reformních směrech, aniž by od reformních cokoliv přečetli a aniž by se snažili cokoliv pochopit.
To, že to máš silně “štrejchlý” mystikou, mi ani nevadí. Až si říkám, jaká škoda, že neznáš současné reformní sidury a machzory – tam těch citací různých známých chasidim a jiných na mystiku odkazujících míst či “kabalisticky” transformovaných bys našel překvapivě dost.
Symptomaticky zajímavé také je, že když někomu, kterému jsem si dovolil ukázat, že možná ve všem, co předestírá nevědomému lidu, tak úplně pravdu mít nemusí, tak ten se jme zpravidla říkat, že Foršt dobře zpívá a ostatní ať nechá jiným.
Mohl bych Ti sice také poradit, ať děláš pouze divadlo a k tomu epitafy, protože když se pouštíš do vysvětlování judaismu, působí to jako poněkud nové náboženství a ještě navíc nějak moc křesťanské (jak píšeš o tom – jak ho nazýváš – Joškem). Ale proč bych to dělal? Ty se odkráglováváš sám, když neargumentuješ. Argument proti argumentu. To platí i v judaistice.
ad 14) Poněkud málo gramotný Michale. Nemám námitek pro “alespoň něco z velmi bohaté reformní literatury”, ale začtu se do ní skutečně teprve tehdy, až o něco půjde nebo až mne někdo nějakým konkrétním odkazem a ne svými irelevantními povídačkami přesvědčí, že to za to stojí. Ale dost možná jsem to nenapsal dost zřetelně.
Tak mi teď prosím vysvětli (nejdřív postaru a potom s reformními inovacemi)
a) proč by ženy od té doby, co nosí 90 let kalhoty měly říkat nějaký speciální kiduš? To je snad padlé na hlavu!!
b) pokud jsi chtěl naznačit, že to ženy dělají jen od té doby, co nosí kalhoty, kecáš. Nedělaly to snad už za Maimonida? A Rambam je na ně vůbec poměrně laskavý, protože je laskavý na člověka obecně.
c) Čí je tedy BIgBoss Abrahamův a imahot? Jen Abrahamův, tvůj a imahot ?
Děkuji za reformní a pokud možno neprskavou odpověď.
A ještě jednou, úplně pro “tamim” – Míšo, já neříkám, že máš jiným nechat “to ostatní” a sám jen zpívat. Proč? Tóra je pro všechny, tak argumentuj tudy… Tórou. A ne např. tím, cos četl v mládí. Já Vinnetoua a potom Remarque. Já říkám jen toliko, že zpíváš dobře, ale když máš potřebu prosadit to své ubolené, opuštěné a čím dál víc opouštěné “já”, nezřídka nechutně prskáš. Co to do budoucna zkusit obráceně. Ne – “Já a tóra”, ale “tóra, tradice,vy, ty a teprve pak já”. Takové maličké “mesirat nefeš” …
Achabe, ve 12. jsem reagoval na toto:
Tvrdíš:
“Naopak mírně pošetilé, neb feministické, je přidávání imahot – tedy jmen pramátí Jisroele Sáry, Rivky, Rachel a Liy do požehnání Elokej avotejnu Avraham, Jicchok we- Jaakov .. Přesně tohle usvědčuje příliš liberální občiny z nerespektu. A nejen z malého respektu k „tradici otců“, ale především z nepochopení vnitřního světla liturgie i židovské spirituality. Ale o tom jsme psali již jinde. Za tradici „otců“ v rámci veřejného šíření tóry lze tedy opět prohlásit jen to, že v případě žen rozhoduje jen a jenom kevod.”
Takže nejprve popiš, jaké příliš liberální občiny viníš z nerespektu. To, co Ti přišlo jako potvrzení Tvého tvrzení, je něco jiného. Zdůrazňuji důvody, které vedly a vedou k těm “feministickým” (a někdy i bez uvozovek) změnám nejen v liturgii, nejen v ritu. Právě proto jsem to akcentoval, aby bylo jasněji, že nesouhlasím s tvrzením o malém respektu k tradici otců.
Víš nebo nevíš, ale ona ta reforma není tak oddělená od starší tradice, jak se snaží pořád dokazovat ortodoxní. Poukazují – konkrétně u nás – navíc celkem vychytrale často jen na období hnutí Haskala a pak o století pozdější tzv. česko-židovské hnutí. V obou dobách přicházely i extrémní názory. Ale takové tendence vidíme prakticky u všech směrů judaismu.
Dnešní reformní judaismus, jemuž se zejména na evropském kontinentě říká stále více progresivní judaismus, zahrnuje několik myšlenkových hnutí – v Británii reformní a mladší liberální, na starém kontinentě v Německu dožívá slavné pojmenování “liberální” a dnes tam většinou používají termín “progresivní.” Zrovna tak v Beneluxu. A rozhodně v nových či obnovených reformních obcích na Východě a též v Itálii a Španělsku. Však také zastřešující světovou organizací je World Union for Progressive Judaism se sídlem v Jeruzalémě. Skoro dva milióny Židů zastřešuje. Je to největší světová židovská organizace. V USA se většina reformních lokálně sdružuje pod Union for Reform Judaism, v menšině jsou tzv. rekonstruktivní (Jewish Reconstructionist Communities). Svérázným hnutím je התחדשות יהודית, Jewish Renewal.
Z nerespektu k “tradici otců” vinit tato hnutí bez hlubší znalosti je velmi opovážlivé.
A – jakým právem zrovna Ty to veřejně odsuzuješ?
Přijde mi to velmi podobné, jako kdybych já odsuzoval veřejně – jen například, prosím! – katolicismus. Nemusí se mi vše líbit a po pravdě – nelíbí. Ale nejsem křesťan.
ad 16) Konečně otázka – jaké příliš liberální občiny viníš z nerespektu?
—-o
Naprosto všechny, včetně všech “ortodoxních”, které se snad domnívají,že Elokej Abraham, Jicchok a imahot je nějakej židovskej b*h..
A ty, které buď z téhož pocitu navíc okořeněného představami o moderní emancipaci anebo jen kvůli emancipaci dodávají také imahot, tak ty dokonce i za ty imahot a navíc nedůslednost. Chtělo by to pochopitelně výčet rozšířit. Klidně i genderově vyváženě.
Všechny ty občiny, které vědí, co vyslovují a chápou, že je to El všech lidských bytostí, El Chaj ha-Olamim (který se projevil) Abrahamovi, Jicchakovi a Jaakovovi, těm nevyčítám nic :)
Druhá otázka je pitomost, takže viz 13)
Achabe, klid, jo? Jestli píšeš o nějaké mé vnitřní bolesti, tak se raději zaměř sám na sebe.
Konkrétní odkazy bys měl, člověče, už dávno mít sám najité. To přece není těžké. Například Meyerovu knihu jsem si koupil a nechal poslat od Amazon.com. Zemera z”l mi oproti řádné platbě na pokladně oxeroxovali v Zemské knihovně v rakouském Bregenz.
Mnoho dalších spisů starší provenience je volně ke stažení na internetu. V židovských muzeích po světě je k dispozici spousta literatury z reformního židovského světa. Rovněž v Praze. Včetně spousty rabínských respons. No a hodně literatury – teologické i religionistické, máme doma jak na papíře, tak na pevných discích.
Mé pěvecké povolání mi umožňuje už tři desítky let navštěvovat různé země a tak toho využívám. Zatímco kolegové chodí v neděli do kostela pokud mi to ferman zájezdu a vzdálenost od hotelu dovolí, navštívit, vyhledám a navštívím místní židovskou komunitu. Takže bmám i praktické srovnání. Včetně k nazaplacení kontaktů různých reformních skupin z Ameriky, které hlavně dříve poměrně často přijížděly do jedné malé liberální komunity v Praze, jíž jsem členem od r. 1998 (do roku 2010 jsem tam byl aktivní). krom toho docela často vedu různé obřady i celé bohoslužby v různých židovských obcí u nás i mimo republiku. 6 let jsem paralelně působil v Židovské obci v Katovicích, kde po šoa a následných vlnách emigrace zůstali převážně pováleční přišedší z Haliče. Takže jsem tam vedl ortodoxní bohoslužby.
To jsou zkušenosti, které si člověk nikdy nenačte. Protože najednou všechno dostává mnohem více smysl – a člověk si uvědomí, co dělá Židy Židmi, že to ve skutečnosti JE O KRVI. Protože ti lidé spolu chtějí být, chtějí ctít tradici, chtějí, aby nezahynula. A často si zoufají, že se to nepodaří, když “všichni buď zahynuli, nebo emigrovali, nebo se odrodili.” A pak se opět sejdou na modlitbách. A za čtvrt roku se člověk vrátil a najednou – ejhle – mladí tam přišli. A mezitím se narodily další děti a šup a už jsou v kile! A pak je člověku zase trochu lépe.
Náboženství jen tak samo o sobě, před modrou obrazovkou nebo ve stínu aspoň macevy (když nám holt dobromyslové pokáceli hřbitovní lesíky) – jo, pročpak ne. Ale nejsou jenom mrtvolky a vitríny plné judaik po vyhynulé rase. Takže není třeba to po Židech přebírat. My to zvládneme sami.
A na ty mrtvé jsem, Achabe, ani v nejmenším nezapomněl. Uvidíš hnedle.
Tak se měj dobře, brachu!
A tady je pár bibliografických informací, aby sis mohl počíst, protože O NĚCO PRÁVĚ JDE:
Meyer, Michael A.: Response to Modernity. A History of the Reform Movement in Judaism. Waine State University Press. Detroit 1995. Předtím to vyšlo v Oxfordu roku 1988.
Zemer, Moshe (vynikající moderní halachická autorita): Jüdisches Religionsgesetz heute. Progressive Halacha. Neukirchener. Neukirchen-Vluyn 1999.
Něco populárnějšího:
Brumik, Micha: Kurze Gesichte Judentum. Verlagshaus Jacoby & Stuart, Berlin 2009.
Magonet, Jonathan: The Explorer´s Guide to Judaism. Hodder & Stoughton, London 1998.
Berkowitz, Allan L. (ed.), Moskovitz, Patti (ed.): Embracing the Covenant. Converrts to Judaism Talk About Why & How. Jewish Lights Publishing. Woodstock, Vermont, 2006, 5. vydání.
Böckler, Annette.: Jüdischer Gottesdienst. Wesen und Strucktur. Jüdische Verlagsanstalt Berlin, Berlin 2002
Hamar, Eleonóra: Vyprávěná židovství. O narativní konstrukci druhogeneračních židovských identit. Slon, edice Studie, Praha 2008
Záměrně, s ohledem na další čtenáře Shekelu, uvádím tyto tituly, byť více méně namátkou.
Protože číst vysoce odbornou literaturu reformních judaistů je velmi těžké i tak, natož bez základního vhledu do prostředí moderních směrů judaismu, v našem případě se to týká progresivního judaismu.
Pro pochopení reformních snach je ale dobré skutečně si vyhledat práce rabínů Leopolda Zunze a Abrahama Geigera a také klidně i Nachmana Krochmala. Nejen Mosese Mendelssohna. A určitě číst nejen jejich stěžejní práce, které jsou všude citované. Ale dát si tu práci a prokousávat se jejich responsy.
Pokud Achabe budeš chtít, pošlu Ti seznam doporučené literatury e-mailem. To se týká i případných dalších zájemců. Bude to v podstatě to, co jsem doporučoval svým studentům.
Zajímavé jsou také práce německého reformního rabína Joela Müllera (1827, Uherský Ostroh na Moravě – 1895,Berlín). Tento profesor na Lehranstalt für die Wissenschaft des Judentums působil také nějaký čas v Židovské náboženské obci v České Lípě, kde byla postavena jedna z prvních synagog reformovaného ritu v českých zemích. Na varhany tam jezdil ze Zákup hrát o šábesu na varhany c.k. dvorní kapelník a kapelník Stavovského divadla v Praze Jan Nepomuk Škroup, když na zámku dlel císařský dvůr, pro který připravoval hudební produkce. Měl hraní v templu vymíněno ve smlouvě se c.k. kanceláří. Zajímavé je, že v synagoze hrál i skladby svého bratra, který je dnes slavnější. František Škroup, autor dnešní české hymny, nejen že ve Staré škole, dnešní Španělské synagoze, hrál při bohoslužbách na varhany, ale také komponoval synagogální hudbu a dokonce učil klasické hudbě místní kantory (chazany).
To jen tak pro zajímavost.
Ten rabín Joel Müller napsal podrobný komentář k Masechet sofrim. Tento potalmudický traktát pojednává o pravidlech svátku Chanuka. Zajímavé je místo v 6. části 20. kapitoly. Podle tohoto místa zpíváme už více než tisíc let “Hanerot halalu anu madlikin.” V některých novodobých ortodoxních aškenázských sidurech i v některých reformních (jako ten “bejtsimchácký”) se píše podle moderní ivrit “anu madlikim” či dokonce “anachnu madlikin.” Nu, proč nakonec ne, i když seto pak poněkud špatně zpívá na tu naši oblíbenou melodii :-D
Nu, kdo chce, tak i na webu najde tolik literatury, že nebude vědět, kterou knihu dříve stáhnout.
Možná mu pak bude vodítkem třeba i některá z publikací výše anoncovaných.
Vážnějším zájemcům o synagogální liturgii doporučuji kromě klasického Elbogena a desetisvazkového díla Abraham Zvi Idelsohna toto vynikající dílo:
Friedmann, Aron: Der synagogale Gesang. C. Boas Nachf., Buchhandlung, Berlin 1908. Reprint Edition Peters, Leipzig 1978. (Dá se sehnat i v Městské knihovně v Praze).
Bez tohoto a Elbogenova díla neobeznámený čtenář těžko pochopí zásadní reformu synagogální liturgie slavných kantorů a skladatelů Salomona Sulzera (Vídeň) a Louise Lewandowkého (Berlín). Je to o to důležitější i z důvodu, že oba tito vrchní kantoři svou reformou silně ovlivnili paradoxně i konzervativnější judaistické směry, což si zejména ortodoxní svět velmi nerad přiznává. Ostatně obecně vliv Wisssenschaft des Judentums zejména na předchůdce dnešní moderní ortodoxie je nepopiratelný.
Tak, parafrázuje Achaba, abychom mohli výše, musíme nejprve ponořit se s pokorou níže do hlubin judaistické literatury. Abychom poznali, že není vše jen černobílé, abych tak řekl.
Mějte se dobře!
Ad 17.: Druhá otázka je zcela relevantní. A Ty to dobře, moc dobře víš.
Je to docela drzost od Tebe tvrdit, že si “některé občiny” myslí, že Praotcové jsou Bůh. Buď ses zbláznil, a nebo nevíš, co bys napsal. Nevím, co je horší.
Ty totiž nechápeš (a nebo se Ti nechce přijmout, že editoři mají své závažné důvody, které jsou stejně tak v dané době relevantní, jako obdobně jiné v době Ezry, geonim, Rambamově, Karově atd., atd., atd.; ku příkladu).
Sám ses poslední větou usvědčil z naprosté neznalosti reformního židovství, když píšeš, že reformní neberou Hospodina jako Boha všech. To je skutečně elementární neznalost. Kdybys aspoň jednou v životě se skutečně začetl – třeba do machzoru Ruach Chadaš. (Goldstein, Andrew (ed.), Middleburgh, Charles (ed.): Machzor Ruach Cahdash. Services for the Days of Awe. Liberal Judaism, London 2003 (podotýkám, že jde o význačné a velmi respektované britské rabíny; r. Goldstein do republiky k nám navíc zajíždí pravidelně už dokonce 30 let, od r. 1983, máš možnost se s ním setkat osobně.)
Uviděl bys, jak se texty modliteb obracejí nejen k lidu Jisraele, ale ke všem národům, k celému lidstvu. A to je běžnou součástí našich modliteb už desítky let.
Achabe, polemika má smysl, když oba vědí, o čem se vede řeč.
ad 19) A DOBRÁ polemika se vede tak, že se neopisují telefonní seznamy, nepletou se koše s baňama, vede se dialog a odpovídá na otázky. :))) Je-li někdo navíc schopen naslouchat (a číst, je to ještě o střípek plodnější :)))
Ad 15b: Pokud mé znalosti sahají, tak za Maimonida ženy mužský oděv nenosily. Ani ten rituální, pravděpodobně. (Jen pro upřesnění: jarmulky / kipy = mnohem pozdější výdobytek, nejdříve od 12. století se začala ustalovat praxe všeobecného nošení pokrývky hlavy při modlitbách. Hlavu si lidé na veřejných prostranstvích většinou pokrývali všichni i tak – tedy mluvíme-li o kulturním okruhu či okruzích, v nichž se pohybovalo raně středověké Židovstvo. Tedy ten, jenž byl za mužský tehdy považován. Pokud je tomu jinak, cituj, prosím. Je možné, že mi něco ušlo. Jiná věc je, že ženy vždy, když se nějak uvolnila společenská situace a tedy se rozvolnila i některé tabu, začaly se více projevovat v doménách do té doby čistě mužských. Vždyť i v chasidském hnutí se dokonce ojediněle vyskytly i “rabínky”. Možná ani není třeba úvozovek. Také se ženy již dávno před Maimonidem evidentně dožadovaly větší participace na náboženském životě ve společenství. To je snadno čitelné na řadě míst v Talmudu i v pozdějších traktátech po uzavření Talmudu.
Teď už je noc a musím ještě dopsat noty pro koncert. Nemohu se teď tímto momentálně dále zabývat. Navíc mi přijde, že Ty si to umíš najít zrovna tak,jako já. A většina čtenářů, aspoň podle (ne)reakcí za celou dobu existence tohoto portálu, odkaz zaregistruje, ale do hledání v traktátech se těžko pustí. Ale můžeme udělat spolu takovou soutěž – kdo těch zmínek o emancipovaných židovských ženách najde v Talmudu více. Akorát asi prohraji – souboj s časem. Tak si vypomohu (mimo hru) třeba zrovna touto knihou a snad mě navede rychleji (krom jiných, odbornějších talmudických pojednání ohledně genderu. Napsala ji pařížská rabínka, od níž jsem si ji koupil:
Bebe, Pauline: Isha. Dictionnaire des femmes et du judaïsme. Calmann-Lévy, Paris 2002
Ad 20.:
Jaké telefonní seznamy, prosím?
Chtěl jsi literaturu, tak jsem Ti a případným zájemcům sem přiklikavším něco pro začátek napsal. A to tak, jak jsem zvyklý psát bibliografické údaje k odborným textům (tak jsem se to naučil během vysokoškolských studií při citaci literatury, jestli se Ti to nelíbí, tak navrhni jiný způsob. Je jich mraky, ale tenhle mi přijde celkem praktický a elegantní).
Achabe, poslouchám Tě sice už méně (míněno videa), ale zato Tě občas čtu. Proto sem píši v reakci na Tvé spisování. A na otázky jsem Ti odpověděl. Zato ty ani ne. Jen ses poněkud hystericky vyjevil. Je mi líto.
Aby případné zájemci o čtení v knize Isha nebyli zaskočeni. Má totiž rovných 440 stran.
Když už jsme u té snahy po přesnosti: Mělo by v komentovaném článku “Žena za pultem” ve druhém odstavci stát: “micvot ase še-ha-zman gerama”. Ale to “ase” možná jen vypustil šotek.
Achabe,ad9)to bez ,,oddelenia”som skor myslel navrat od,,eschatologie”k ,,zijeme tady a terazky”.K nasledujucemu naprosty suhlas.Mne sa to zda take nejake umelo vytvoreny problem.(participace).Nechapem tu ,,volu”byt niecim,cim vonkomcom nemusim byt.Vytvaraju sa vztahy nove a vztahy nas menia ovela viac ako myslienky.(vacsinou).A sucastnost nam poukazuje,ze peberannim,alebo paticipaciou na niecom,co nam,,nepatri”sa meni vsetko.O vacsinu muzov sa matka stara PRIVELMI a otec MALO.Vysledkom je ze mame prebytok chlapcov,ktorí nikdy nedozreju a budu si chciet vziat matku a nie manzelku.Dievcata hladaju chraniacich a chapavych oteckov,namiesto,,rizikovych”partnerov.Zmeny su zivot,ale aky?smile
ad 25) To asi mluvíš do uší žen, Danny, že ? Nojo, ale proto jsme se zkusili zamyslet. Je to “vůle být něčím, čím venkoncem nemusím” anebo jen přirozený projev dnešní doby? Myslím si společně s tebou že za a) je blíž skutečnosti, iz ty neodstřižené pupeční šňůry a “nedostatek chlapů”, ale na druhou stranu – a to jsem si taky kladl jako otázku – je to skutečně tolik “nepatřičné”, žena za pultem ?
Pozdravení
-acb-
Ja by som bol v otazke ,,zeny za pultom”spokojny s Tradiciami.Ale proti gustu niet dišputat,tak co?Neviem si to predstavit ako ,,rozbujarelí”trinasttiaci,chodia na rozum ku spanilej tridsiatke.smile.urcite by ma nezujimala Nauka.smile.Syn(lenivec)bol na predskolskom vysetreni u psychologa a prisiel som na pohovor.Psychologicka mi podstrcila kresbu domu kde v oknach boli mama,sestra starka a ze kde som ja?Ja jej hovorim ,,mlada pani,syn a ja sme tak stotozneny(co je pravda,nie intelektualny unik),ze on ma nepotrebuje zobrazovat,ked sa pozeram s nim a v nom.”Sanka dole,koktanie,ale podstatne,ze som si Ochranil syna od dalsieho skumania a rozvijania(nadmerneho) zensko-materskej zlozky.smile.
Ale ako sa hovori,kazdy sme strojcom svojho…