Pro křesťana by měla být nejzávaznější Bible, ta by měla být vodítkem – mapou pro náš život. Jsou však chvíle, kdy si musíme položit otázku, zda tomu tak opravdu je, zda je Bible naším skutečným návodem na život.

Jednou z takových chvil jsou Vánoce. Máme je slavit?

Pokud bychom vycházeli z kulturních tradic naší západní společnosti, pak uslyšíme odpověď, že ano, že to je přece oslava narození Ježíše Krista. Je tomu tak však doopravdy?

Většina lidí zná jen jednu křesťanskou náboženskou společnost, která striktně odmítá slavit Vánoce, a touto společností jsou Svědkové Jehovovi, kterým je dokonce neslavení Vánoc často v médiích předhazováno jako nebezpečné, téměř sociopatické chování. Jenže existuje řada dalších, takzvaných svobodných církví, které také odmítají Vánoce a mají pro to mnoho dobrých důvodů.

Někdo by se mohl zeptat, co je na Vánocích špatného? Vždyť Vánoce přinášejí radost dětem, ke konci roku rozhýbou obchody, stát si tak posílí v závěru roku daňové příjmy, vyprázdní se sklady a může se pokračovat ve výrobě, lidé budou mít práci a odvrátí se tím nebezpečí nezaměstnanosti, rodiny se o Vánocích alespoň jednou za rok semknou v nostalgické atmosféře. Tak kde je chyba?

Chyba je tahat do toho všeho jednoho člověka – člověka, který byl ve své době znám jako Ješua Nazorén, zvaného dnes Ježíš Nazaretský nebo Ježíš Kristus. Nemá s tím vším totiž vůbec nic společného.

Nechci teď zabíhat do nějakých složitých historických výkladů, abych své tvrzení podpořil, vezměme si to čistě jen selským rozumem.

Tradice Vánoc nám říká, že se Ješua (chcete-li Ježíš) měl narodit v prosinci. Tady v Evropě máme chladné počasí, padá nám sníh, někdy jsou mrazy velmi nesnesitelné. A teď si představte Svatou zemi – okolí Jeruzaléma a jen pár kilometrů od něho se nacházející městečko Betlém. Jaké tam je touto dobou počasí? Není tam většinou zrovna velké teplo. Soudobé teplotní průměry jsou mezi pěti až devíti stupni celsia nad nulou, dlouhodobé sledování počasí ukazuje, že nesilnějšími měsíci, pokud jde o srážky v tomto regionu, jsou měsíce prosinec a leden, v těchto měsících mnohokrát tuto oblast zasáhl i sníh. Představme si, že podobné, ne zrovna příjemné počasí bylo i ve vesnici Nazaret, kde žili Mirjam (Maria) s Josefem. Dnes, pokud bychom se chtěli vydat z Nazareta do Betléma, tak máme dvě možné hlavní trasy: cestu blíže k pobřeží, která je dlouhá 155km a za průměrného stavu dopravy ji můžeme zvládnout za přibližně jednu hodinu a padesát minut, anebo můžeme zvolit obtížnější cestu vnitrozemím, která je dlouhá 172km a za průměrného stavu dopravy ji můžeme zvládnout za přibližně dvě hodiny a dvacet minut; i dnes je tedy v těchto cestách rozdíl. Představte si, prosím, že podobné možnosti, měl i Josef a Mirjam (Maria), jenže neměli k dispozici auto, ale s největší pravděpodobností by šli pěšky (idylický obrázek Mirjam [Marie] jedoucí na oslíku nám Bible nijak nepotvrzuje). Dovedete si představit jakéhokoliv zodpovědného muže, který vyrazí s manželkou v pokročilém stádiu těhotenství na sto padesát až dvě stě kilometrů dlouhou pěší túru za nepříznivého sychravého počasí, jen aby splnil nějaký byrokratický požadavek jakéhosi zahraničního potentáta? Nepovažovali byste takového muže za naprosto nezodpovědného nebo šíleného? A přece velká část naší západní společnosti, včetně křesťanů, takové nesmyslné jednání, jako je cesta těch dvou z Nazareta do Betléma, přijímá jako neměnný fakt. Doplňme si však naši představu o nějaké další podrobnosti, představme si Svatou zemi té doby jako místo, které je stále na pokraji vzpoury, představme si velmi nespokojené odpůrce Římské říše (jakési obdoby naší dnešní EU) i odpůrce místního vládce – krále Heroda Velikého; cesty nebyly bezpečné. Cesta podél více osídleného, a tedy bezpečnějšího pobřeží by nebyla tak přímá jako dnes, takže by tenkrát byla mnohem delší; cesta vnitrozemím by znamenala nejen překonávání výškových rozdílů, ale i putování pustinami, kde se skrývali jednak opoziční ozbrojené skupiny, ale také různé bandy obyčejných zločinců, taková to byla doba…

Měl bych rovněž říci, že ono pověstné sčítání obyvatel, kvůli kterému se Josef s Mirjam (Marií) vydali do Betléma, nebylo tehdy vázáno k nějakému striktnímu datu a mělo dvě formy: jedna byla evidenční, kterou bylo možné provést před kterýmkoliv místním správním úředníkem (pak by nebylo nutné cestovat vůbec), a druhá forma sčítání byla daňová, která se vztahovala k pozemkům v konkrétním místě vlastnictví. Pokud Josef i nějaké pozemky skutečně v Betlémě vlastnil, nic ho stejně nenutilo bezodkladně podniknout v sychravém počasí takovou dlouhou cestu, aby se nechal zaevidovat a zaplatil daň zrovna v tom měsíci či čtvrtletí. Jen těžko si tedy můžeme představit, že by prosincová cesta z Nazareta do Betléma mohla být pravdivá a mohla by skončit jen nepohodlím porodu mezi domácími zvířaty. Mnohem bezpečnější a pravděpodobnější by bylo vydat se na takovou cestu u příležitosti významných svátků Pesach. V té době cestovalo do Jeruzaléma mnoho poutníků, kteří si vzájemně poskytovali pomoc a ochranu; v té době však také bylo obtížné najít nejen v Jeruzalémě, ale i v přilehlých městečkách a vesnicích ubytování, pak by i jeskyně sloužící jako chlév byla místem, kde by poutník a jeho žena přijali s povděkem přístřeší – jenže to už by mohl být jiný příběh…

Z historických pramenů je zřejmé, že apoštolové ani jejich přímí žáci si nijak Ješuovo (Ježíšovo) narození nepřipomínali, a tedy to nepovažovali za nijak důležité. Prvé náznaky snah určit nějaké datum Ješuova (Ježíšova) narození nalézáme až ke sklonku druhého a na počátku třetího století našeho letopočtu. V té době již církev ze židů téměř zanikla a církev z pohanů se stále více propadala do napodobování pohanského obřadnictví a filosofických spekulací.  Odklon  tehdejších  křesťanů  od biblických základů –mezi něž můžeme počítat i logickou a přírodní (zemědělskou) chronologii roku odrážející se ve svátcích židovského kalendáře- byl spojen s tradičním řeckým a římským antižidovstvím, tento odklon vyvolával potřebu nahradit původní biblické svátky novými, přeznačit jejich jednoznačný židovský ráz něčím jiným. V polovině čtvrtého století tak byla ke svátku Pesach připojena (přimyšlena) událost, že Ješua (Ježíš) byl počat v této době (tedy někdy na přelomu března a dubna), čímž byl získán základ pro termín Ješuova (Ježíšova) možného narození na přelomu prosince a ledna, když připočítali k tehdejšímu termínu Pesachu devět měsíců. Jestliže se nám však v Bibli nedochovala žádná zpráva, která by uváděla přesné datum, kdy se Ješua (Ježíš) narodil, tak se nám úplně stejně nedochovala ani žádná zpráva, kdy byl počat. Ani jedno nebylo pro prvotní křesťany evidentně důležité.

V roce 2012 přiznal papež Benedikt XVI. ve své knize „Ježíš Nazaretský“, že dokonce i rok předpokládaného Ješuova (Ježíšova) narození je naprosto fiktivní a že mnich Dionysius Exiguus (ìcca 470 – †cca 544  – pocházející z nynějšího území Dobrudže v Rumunsku) udělal při svých výpočtech roku Ješuova (Ježíšova) narození vážnou chybu, od které se dodnes odvíjí mylné datování soudobého letopočtu. Jestliže i náš současný letopočet, který měl být odvozován od Ješuova (Ježíšova) narození, stojí na tak vratkých základech, což teprve určení samotného dne a měsíce Jeho narození?

„sola scriptura“ – tak by to mělo být, Bible by měla být pro křesťana, jeho život, jeho jednání závazná. Bible je norma normans – norma (pravidlo) normující – tedy určující vše, norma (pravidlo), kterou nelze novelizovat nějakým hlasováním, nějakým církevním či politickým sněmem, je to norma neměnná. Norma normans je základem, od kterého má být odvozována každá křesťanská norma normata – norma normovaná (tedy odvozená), závislá na normě normující, to je to, na čem se věřící křesťané (církev) mohou společně shodnout jako na své praxi víry. Pokud jde o svátky, pak nám Bible jakožto norma normans nabízí slavení svátků, které prokazatelně souvisejí se Starou i Novou Smlouvou; ten nejhlavnější svátek je ten, který plně respektoval i Ješua (Ježíš), a to je svátek Pesach. Dále pak můžeme jako významný biblický svátek chápat také Letnice. Pro oba tyto svátky máme dostatečnou oporu v Bibli, existuje na nich plná shoda a můžeme je i velmi dobře a věrně zasadit do našeho kalendáře. Vánoce jakožto naprosto smyšlená oslava výročí Ješuova (Ježíšova) narození nemohou být křesťany, kteří svou víru berou vážně, přijaty ani jako norma normata, protože nenacházejí potřebnou oporu v Bibli, která je norma normans.

Apoštol Pavel žádá ve svém dopise Timothea, aby zakázal lidem, které měl ve své duchovní péči, aby se zabývali bajkami – legendami (viz I. list apoštola Pavla Timotheovi 1:4). Tak bychom měli postupovat také my, neměli bychom se zabývat smyšlenými bajkami, do nichž kult Vánoc nepochybně patří, ale měli bychom toužit po Božím Království, vždyť Ješua (Ježíš) na to nejvíce kladl důraz: „Ať přijde Tvé Království!“ – „Hledejte nejprve Boží Království…“ (Evangelium, jak je zaznamenal apoštol Matouš 6:10a; 6:33a) Pokud tedy lidé chtějí opravdu a upřímně oslavit Ješuovu (Ježíšovu) přítomnost na Zemi, pak by to neměli dělat v nějaké zkarikované podobě jakýchsi svátků plných komerčního balastu, ale měli by tak učinit následováním Ješuova (Ježíšova) učení a Jeho života, a to by měli činit po celý svůj život, na to nepotřebují mít vyznačený v kalendáři nějaký konkrétní (natož jediný) den v roce.

Kéž Vám Bůh na cestě následování Jeho Slova žehná!

Váš v Kristu  otec Ignatius

Autor: Ari

kázání ze 7. prosince 2013; Königstein, Sächsische Schweiz, Germany