Ve středu 26. února uplyne 45 let od smrti třetího izraelského premiéra Levi Eškola, který vedl Izrael během šestidenní války.Eškol, původním jménem Levi Školnik, pocházel z malého městečka nedaleko Kyjeva, kde se narodil do zámožné chasidské rodiny. Dostalo se mu tradičního židovského vzdělání, a již v mládežnickém věku se stal sionistou, a to v rámci hnutí Ce’irej Cijon („Mladí Sijónu“). V devatenácti pak podnikl aliju do Erec Jisra’el, tehdy ještě v rámci Osmanské říše. Tam pracoval v zemědělství a během první světové války bojoval v Židovské legii proti Turkům.

Kromě toho, že patřil mezi zakladatele kibucu Deganja Bet, byl při řadě významných dějinných událostech své doby. Stal se tak například zakladatelem mocného odborového svazu Histadrut či labouristicko-sionistické politické strany Mapaj, která pod různými názvy a aliancemi vévodila politické scéně mandátní Palestiny a posléze Izraele po následujících několik desítek let. Stanul ve vedení podzemní vojenské organizace Hagana, kde měl na starosti nákup zbraní. Působil také na telavivském magistrátu a v čele Světové sionistické organizace. Během izraelské války za nezávislost se stal vůbec prvním generálním ředitelem na ministerstvu obrany, a jako takový se podílel na budování izraelského obranného průmyslu. Těžko zapomenout na roli, kterou sehrál v izraelském vodním hospodářství. Od konce 30. let, až do svého vstupu do politiky, působil ve vodohospodářské společnosti Mekorot, u jejíhož založení kdysi stál. Jako takový zavedl systém státního vodního hospodářství, který umožnil zavlažování v zemědělství, a vrcholem jeho úsilí v této oblasti se stalo vybudování národního rozvaděče vody z Galilejského jezera, který byl dokončen v době, kdy byl premiérem.

Do politiky vstoupil v roce 1951, kdy byl za Mapaj zvolen poslancem Knesetu. Ve vládě premiéra Davida Ben Guriona obsadil nejprve post ministra zemědělství, aby o rok později stanul v čele resortu financí, kde setrval následujících jedenáct let. Ty se, i přes mimořádné finanční výdaje, spojené s rozvojovými projekty, absorpcí židovských uprchlíků z arabských zemí, budováním izraelské armády a sinajskou válkou, nesly ve znamení velkého ekonomického růstu (HDP dosahovalo 10% meziročního růstu). Eškol si paralelně upevňoval pozici ve straně a sám ministerský předseda jej označil za svého nástupce.

Tak se taky stalo v roce 1963, když Ben Gurion rezignoval na svůj úřad. Během následujících necelých šesti let, v jejichž průběhu se vystřídaly tři Eškolovy vlády, se událo množství významných událostí, které se zapsaly do dějin Izraele. Z pozice ministerského předsedy se zasazoval o zlepšení zahraničních vztahů, ať již šlo o historicky první návštěvu izraelského premiéra ve Spojených státech, navázání diplomatických vztahů se Západním Německem, či o navázání kulturních vztahů se Sovětským svazem. Učinil taktéž smířlivé gesto vůči izraelské pravici, reprezentované hnutím revizionistického sionismu, když nechal do Izraele převést ostatky zakladatele a vůdce revizionistického hnutí Ze’eva Žabotinského, a ty následně při státním pohřbu pochovat na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě. Vztahy s jeho předchůdcem Ben Gurionem výrazně zhoršilo Eškolovo angažmá ve věci někdejšího ministra obrany Pinchase Lavona a jeho zapojení do nevydařené izraelské tajné operace v Egyptě v 50. letech (tzv. Lavonova aféra).

Zdaleka největším okamžikem jeho funkčního období ale byla šestidenní válka v roce 1967. Izrael, který čelil hrozbě napadení ze strany sousedních arabských států, tehdy podnikl preemptivní válku proti Egyptu, Sýrii a Jordánsku, a během šesti dnů těmto státům, jenž usilovaly o jeho zničení, zasadil zdrcující porážku. Dobyl přitom území východního Jeruzaléma, Západního břehu Jordánu (Judea a Samaří), Pásma Gazy, Golanských výšin a Sinajského poloostrova. Nejenom, že tato válka ovlivnila geopolitiku regionu do dnešních dní, ale především umožnila sjednocení Jeruzaléma.

O dva roky později Levi Eškol zemřel na srdeční příhodu přímo ve své pracovně, a stal se tak prvním izraelským premiérem, který skonal během svého funkčního období. Je pohřben na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě.

Autor: Ladislav Faigl