Kdo nemá zhola nic mívává zpravidla „to svoje“. Navíc „to“ zaručené a ověřené a většinou nejsprávnější. Naopak, kdo tuší, že může mít hodně, ne-li všechno, automaticky ví, že to nelze pojmenovat. Život (i ten věčný) je příliš krátký na to, aby se dalo pojmenovat úplně všechno. Je totiž potřeba alespoň kousek toho absolutna také prožít…

Uvědomil jsem si to právě s letošními přípravami na nastávající Purim. Kdy do nejmocnější osmnácté pečeti v Amida zařadíme sváteční vsuvku *al ha-nisim  – tedy poděkování nejen za všechny všední zázraky, ale i za ten ze dnů Mordechaje a Ester.

Purimové vsuvce se ale věnovat nechci. Zajímá mne samotná pečeť, osmnácté požehnání, které smíme vyslovovat svátek nesvátek. Jistě bychom se mohli ( a v nových souvislostech se zbytky Bogdana Chmelnického doposud přežívajícícími v hroudách ukrajinské ornice) zamýšlet i nad purimovou zápletkou tehdá v Šušan, nad rozdílem mezi purim-špílcováním a nedivadelním průchodem Branou příležitostí přečíst a naslouchat, potěšit se, potěšit druhé a poslat si dárky. Mohli bychom si i podrýpnout, co přišlo dříve, jestli „pohřbívání basy“ okoukané od židů, anebo původní  purim-špíly okoukané od masopustních (předmasopustních) karnevalů. A určitě by stálo za to stanovit si, kde začíná „náboženský karneval“ i mimo karnevalové svátky, prostě jen tak v životě.  To všechno vás ale napadne a budete si řešit sami, podle své žízně a vůle napít se, včetně paradoxního dilematu, popít tak, abych nerozeznal, a přesto přesně pojmenoval.

Rád bych se zdržel u té logotomie. On totiž ten život není žádná soutěž nebo závod těch nejsprávnějších „my“. A pámbu není medaile. Život je sled využitých a zmarněných příležitostí. Nepřetržitá chodba plná dveří, které je záhodno pootevřít, a využít boží Jméno, které se tam rozlévá. Háček je v tom, že někdo na některou klidu nedosáhne, a potřebuje k tomu přítele,  štokrle anebo někoho urostlejšího…

Pan Nenáhoda mi přihrál šanci vyprávět lidem v Jihlavě něco málo o Stromu života. Nevím, co všechno jsme si stihli předat, ale nebyl to nudný večer. Chudý pořadatel, takže noclech ve spacáku na koberci pořádajícího Antikvariátu. Kde už ve skladu bydlí taky Martin, pomocná síla na umístěnku. Martin má rád Góvindu, Višnu, Indru a Hanumana. A oba se před ulehnutím loučíme se dnem. Slovo dalo slovo (logos dal logos) a  najednou jsme hledali společně. A samozřejmě i našli. Bez pomlček, velkých a malých písmen, bez logotomie. Ba co víc – vůbec jsme neřešili  nějaké to „my to máme takhle“, ale hned od počátku nadšené:„ cywe,my to máme taky tak“  anebo „jasně, ale po našemu tomu říkáme…“

Čakrování i pečeti šly stranou, jen ta osmnáctá začala platit naprosto v plné šíři. „A všechno živé ti bude děkovat. A budou poctivě a v pravdě velebit a žehnat Tvému jménu, které zní Laskavý …“  Modloslužebný olej pro Hanumana i svíčka „pošetilého národa“ vydávaly naprosto stejné světlo a potom nastal spánek. Tedy onen stav, který je podle našich Moudrých jednak šedesátinou smrti, ale zároveň časem, kdy se duše pohybují svobodně celým Stvořením. Všechny. Bez výjimky. Protože existuje-li nějaká nižší a vyšší forma duše, pak ji má naprosto všechno, co umí dostat myšlenku a pohnutku přes bránu svých retů. Jak ostatně dokládá i šábesová ranní liturgie: „Nišmat kol chaj …  duše všeho živého tě slaví i bude slavit … vždyť Tvoje jméno zní Laskavý!“

Vybrat si cestu je asi stejně přirozené, jako klást otázky. Dokonce i do středověku lze vejít svobodně. Dělají to i filmaři a historičtí šermíři a spolu s nimi i uživatelé jejich díla. A těm mohou ti ze středověku připadat  zábavní, úsměvní i maličko směšní. Ale kdo mi dal jen pro můj vlastní kostým právo metat o nich Hamanovský los, co si měli vybrat za cestu?  Odmítnu snad kvůli tomu poznávat jejich Góvindy, jenom proto, že jsem si pro vlastní nejistotu zvolil logotomií slova „my, to naše“ spolehlivou slepotu vedoucí k lobotomii? Bezbolestnému uspání té nejkrásnější části mozku, kterou se myslí, hledá a srovnává? A pochopitelně i naopak. Chtějí-li mi na oplátku provést logotomii oni, je dobré jít chvíli po jiné otavě.

A tak i Purim, svátek losů je nejen o zázracích, které se dějí dnes a denně, jenomže tím, že je nevidíme, neumí je žádná jury za zázrak kanonizovat, ale také o tom, jak nepříjemné je být v pozici těch, o kterých je los metán. A podobně jako v připomínkách o východu ze Soužení (Micrajim) se dnes a denně opakuje: „Nezapomínej, taky jsi byl někde cizí, taky jsi někomu připadal jako nějaký odjinud. A vzpomeň si především, jaks právě kvůli své jinakosti nezřídka dokonce i pragmaticky kolaboroval s okolím na úkor svého svědomí…“  – stejně tak platí i nepsaná připomínka: „Nemetej losy logotomie, není to příjemné a ty to víš.“

p.s. Něco málo o Purim najdete na Lamedwaw a pochopitelně i všude jinde. Zejména však v sobě.

Autor: Jaroslav Achab Haidler