Jak turbulentní je carská „pravda“, víme. Byli jsme jí svědky za totáče, během normalizace jsme se jí dokonce modlívali a po rozpadu během Sametu si ji ti, co šli podnikat do politiky, přenesli s sebou i tam.

A tak jak ten Rus tak i Ukrajinský chochol tíhnou k poněkud mystickému pravoslaví včetně slzících a krvácejících ikon, tíhnou zákonitě (podobně jako semité) k poněkud přehnaným metaforám. To je prostě dáno kulturně-náboženským podhoubím, ve kterém rosteme. A tak si myslím, že to paní Timoščenko možná ani nevyslovila. To, že by bylo potřeba všechny Rusy vybomdardovat. A pokud ano, bylo to  beztak řečeno  prostě ukrajinskou metaforou.

A český občan šetinovkého typu z toho hned začne dělat skandál. Aniž by mu došlo, že šidítko politické korektnosti jsme od vrchnosti dostali  rafinovaně – jaksi výměnou za předchozí ideologii o imperialismu a velebení vize pětiletek. Prostě jen jako kyblíček na pískoviště. Hrej si, tu máš kohouta, protože, kdo si hraje nezlobí.

Ostatně kdo si ještě dnes vybaví divočiny kolem hádky o Alt-naj synagogu, které dodnes nikdo spolehlivě neosvítil, určitě si vzpomene, jak si média pošušňávala na tom, že žid žida častoval výroky o nacismu a ještě horšími. Prostě, když tečou nervy, každý, kdo není cvičený v kategorii lašon ha-ra, snadno uletí.

Mimochodem, jeden by chtěl samozřejmě taky docela po selsku vykřiknout: „Cywe, tak to je hustý!“, když Vova (možná taky pravoslavně metaforicky) nabízí Polsku prastaré územní prebendy z dnešní jím porcované Ukrajiny. Jednak je to nehoráznost a jednak docela nebezpečné. Protože to už je zatraceně blízko i našim domovům. (A nějak jsem nezaznamenal, že v tomto případě, by Šetinové nějak vehementněji reagovali. Ale pochopitelně nesleduji všechno.)

Juliju neomlouvám. Má si hlídat, co vypouští. Protože i pravoslaví zná pokyn „Polož stráž k ústům mým…“ Nicméně na verbálních přestřelkách okolo pionýrského tábora Artěk se znovu ukazuje, jak obrovskou chybu dělají křesťané, když se pro hamburger snazšího dosažení Spásy odkrajují od olivy, na kterou byli podle svých učitelů naroubováni a která ale vyžaduje určitou péči a konání… Paní Timošenko ani Vova by sice nebrali ohledy a servítky ani za předpokladu, že by se jich křesťanství jemně dotklo. Ale všem ostatním by bylo možná jasněji. Podstata je přeci  vepředu a uvnitř. Mlčenlivé uskutečňování je lepší než ramenatý komentář. Což ovšem neznamená mlčet a souhlasit se vším. Chce to ten cíl a vhled. Jinak vesmír ani nefunguje. Jakákoli politická korektnost na cestě k cíli jedině zdržuje.

To taková Berurija, dcera rav Chananji ben Teradjon si ústa křišťálově hlídala. A to, prosím, žila zhruba jen sto let po zničení Druhého chrámu! Tedy v dobách, kdy se dokonce i křesťanství teprve hledalo. Pravda, tou dobou už pevně rozhodnuté zřetelně se distancovat od těch římské vrchnosti protivných židů.

Paní Berurija je podle talmudu takovou kněžnou Libuší. Ne snad, že by si vzala oráče. Baldachýn nad ní rozestřeli při svatbě se slovutným rabi Meirem, jedním z nejdůležitějších učitelů mišny. Nevíme ani, měla-li prorocký dar či jenom ženský vhled. Ale na foliích talmudu je to postava každopádně slovutná. Pro svůj ženský vhled (bina) a trvalé ukotvení  ve vztahu k Principům vesmíru.

Z mnoha pověstí o ní, zmíním jen tu, která se hodí i na Juliju. Když měl totiž její choť rav Meir potíže se sousedy – trochu hedonickými římskými občany, co noc noc pařili a pořádali hlučné večírky, dost trpěl tím, jak ho ten hluk ruší od studia a konání. A tak si – možná při večeři – povzdychnul, kéž by ho Nebesa těch škůdců zbavila. Na to mu Berurija údajně vece: „Ale mužíčku, v žalmu přeci stojí: „Kéž by ze světa vyhynuly všechny přestupky, to by pak už nebylo ani hříšníků…“  (ps 104:35)

My to víme. Všichni. Julija i Vova. Jde jen o to, jestli to také chceme! A co proto podnikáme. Ochrana  svobody a bezpečnosti páté kolony Rusů kdekoli na světě? Vyhlazení ruských hříšníků rychle a jednou provždy? Anebo politicky korektní kecy o ukrajinském nacionalismu? (Ne že by neexistoval, ale nemáme snad tady doma pod kůží už dávínko zadřený pojem „nepřizpůsobiví s přízvukem“ ?!! To není nacionalismus?)

Jak z toho ven? I to žalmy znají: „ Očist svůj jazyk, odstup od zlého, čin to lepší, abys hledal pokoje…“

Prostě zlo přitahuje zlo a dobro řetězí dobro. A je maličko chucpe, vycházet do boje za dobro kdesi v obecné rodině politické korektnosti s podrážkami plnými výkalů z našeho vlastního prahu, že ? Konat pro změnu, měnit  a změnit je daleko víc, než vyhladit. Protože, jak dobře víme, vyhlazení je změna vždycinky nezvratná. A fatální dokonce i pro nevyhlazené…

Autor: Jaroslav Achab Haidler