I.

My a svitek Zjevení

Většinou máme sklon vidět svitek Zjevení apoštolu Janovi jako popis událostí v nějaké časové přímce. Domníváme se, že před sebou máme scénář událostí, které se budou dít krok za krokem, že máme něco jako knihu turistického průvodce či navigaci do auta, že když striktně budeme čekat na nějaké impulsy a znamení, tak bychom se mohli dostat k cíli i se zavázanýma očima…

Jenže svitek Zjevení není šablonovitý manuál pro člověka z postmoderní doby, je to text velmi starý, který odráží mentalitu specifické a velmi malé skupiny lidí své doby, skupiny, která byla zvyklá naslouchat hagadám¹⁾ a číst (s pochopením sdělovaného) mystické texty.

Zkuste si, prosím, proto představit Zjevení nelineárně, představte si, že před sebou nemáte přímku s body Alfa (stvoření) na počátku a Omega (zánik nám doposud známého světa a vesmíru) na konci, ale že před sebou máte spirálu. Představte si, prosím, sebe, jak stojíte mimo tuto spirálu a díváte se na ni jako nezúčastněný pozorovatel. Spirála je v prostoru a pohybuje se, otáčí se tam a zpět, stoupá nahoru a klesá dolů. Děje popsané ve svitku Zjevení se nacházejí na této spirále. Spirála může být odrazem věčnosti, pomyslné – zdánlivé i reálné nekonečnosti vesmíru, dokud Boží stvoření (vesmír – makrokosmos a mikrokosmos) nedosáhne bodu Omega, bodu, kdy Nebesa budou svinuta jako svitek, jehož záře (záře na něm sdělovaných myšlenek) pohasne.

Pohasnutí však nemusí být nutně smrtí, vítězstvím temnoty, ale nocí odpočinutí, která předchází nové ráno, nocí, která předchází nový počátek. Proto svitek Zjevení, jakkoliv popisuje řadu bolestných událostí těžce doléhajících na lidstvo, není knihou smutku, ale je knihou velké naděje, naděje na dobrý a Bohem požehnaný zítřek.

Stojíme-li jako pozorovatelé mimo onu spirálu, můžeme se domnívat, že vidíme jasně, že je vše prostě odsledovatelné, že vše chápeme, jenže pohyb spirály, její otáčení a stoupání i klesání mohou být velmi matoucí. Otočení může lehce dostat určitou událost plně nebo částečně mimo náš zorný úhel, může přijít děj, který nevidíme, a než se důležitý bod, na kterém se děj odehrával, opět dostane do našeho plného úhlu pohledu, už může tento děj pominout a nám chybí zlomek obrazu… Kolik zlomků obrazů za svůj život asi přehlédneme? Kolik zlomků obrazů vidíme jen částečně nebo pokřivené? Zůstanete-li nestranným pozorovatelem, můžete skončit pohlceni temnotou, která není soumrakem před novým dnem, ale která je temnotou věčného bloudění, temnotou chaosu či naprostého zániku…

Máme možnost změnit svou pozici a vstoupit na onu spirálu, v tu chvíli mizí naše nestrannost, už nejsme neutrál, který se neangažuje, ať chceme, či nechceme, stáváme se součástí děje. Pokud si myslíte, že teď na tom budete lépe, pak se nenechte mýlit, váš úhel pohledu je ještě omezenější, než když jste stáli vně.

Udělali jsme tedy vstupem na spirálu chybu? Ne, rozhodně ne! Jan na ostrově Patmos²⁾ slyšel: „…protože nejsi ani studený, ani horký, nesnesu tě…“³⁾, a přesně to jsme byli mimo spirálu. Teď už nemůžeme zaujímat stanoviska nestranného pozorovatele, teď se musíme zorientovat v prostoru, na kterém se nacházíme a který není statický, který je naopak velmi dynamický.

Představte si, prosím, že svitek Zjevení nepopisuje jeden děj na jedné přímce, ale že popisuje někdy obdobné děje, které mají rozličnou kvalitu. Co tím myslím? Můžeme mít pocit, že děje se již v historii lidstva udály, že se snad opakují. Ano, události popsané na svitku Zjevení se mohly zdánlivě opakovat, ale každá z nich měla (má a bude mít) vzestupnou kvalitu, při každé z nich bylo dosaženo určitého bodu naplnění událostí tak, aby to bylo srozumitelné určité generaci lidstva. Ale proč?

Snad proto, že povaha (srdce) člověka je sice stále stejná, ale výsledek jeho konání určují a umocňují vnější faktory, těmi může být politické a duchovní směřování okolí toho člověka i technická vyspělost společnosti, ve které žije. Páchá-li člověk zlo, páchá je vlastně stále podle motivů Kaina či motivů lidstva (i padlých andělů) žijícího v dobách proroka Noeho, důsledky jeho skutků však mohou být velmi rozdílné podle „technologií“ ničení, kterými člověk nyní disponuje a které si lidé žijící v minulých tisíciletích vůbec nedokázali představit. Nikdy v minulosti nebyly na planetě Zemi nashromážděny naprosto vražedné zbraně, které by byly při plném použití schopny několikanásobně vyhladit lidstvo, které aktuálně na naší planetě žije, to máme k dispozici až nyní.

Svitek Zjevení tak popisuje obdobné situace, a tyto situace člověku mohou splývat. To však není špatně, můžeme se poučit z minulosti, ale hlavně nás nakonec ovlivňuje a formuje to, co se děje teď a tady, žijeme dneškem. Vypadá to, že jakoby čekáme na naplnění a zároveň už naplnění bylo i je. Přesto existuje zlom, během čekání naše spirála rozšiřuje svůj průměr a zároveň jako by se stále více smršťovala, absorbuje do sebe prostor i děje, koncentruje se… Naplňují se v tu chvíli slova, že tato dobrá zvěst o Nebeském Království bude kázána celému světu⁴⁾…

Kde však stojíme v tuto chvíli na spirále my, jak spirála vypadá, v jakém je stavu? Měli bychom žít tak, jako by již spirálou přestala být, jako by kruh měl být uzavřen, ale na druhou stranu vůbec není důležité fakticky vědět, v jakém bodě se nacházíme, není to naše starost, stejně jako to není starost Syna a andělů⁵⁾.

II.

My na cestě vzhůru

Teď si, prosím, představte něco jiného. Obdobou spirály může být věž, dejme tomu věž starého hradu, velmi vysoká, jako by se dotýkající oblohy. Není to však věž pýchy, kterou chtěli postavit lidé, aby se mohli zkratkou a svévolně dotknout Boží slávy. Naše věž je vlastně cestou do Nebes, uvnitř věže je úzké točité schodiště.

Hrad, o kterém mluvím, není normální hrad, opusťme na chvíli striktně rozumové uvažování a představme si, že hrad je místem zázraků, místem, kde se tajemní ochránci hradu o mnohé starají, aniž to vidíme, ale kde musíme spoustu věcí udělat i my sami, aby se zázrak stal. Když se vydáváme na cestu, tak za námi zůstává celkem nevábný lidský svět naplněný mnoha svými problémy, svět žijící pod vlivem různých sil temnoty. Ani hrad, když k němu přicházíme, nevypadá zrovna přitažlivě jako místo, kde bychom mohli najít něco jiného než to, co už vlastně známe ze světa, který jsme právě opustili a ze kterého jsme se vydali na cestu, na cestu vzhůru. A přesto tušíme, že jsme na správné cestě, tušíme, že hrad je tvořen vlastně více hrady; jak budeme po cestě stoupat vzhůru, místo se může proměňovat a bude v něm stále více světla; přesto to chce odvahu, ta první věž, do které máme vstoupit, totiž nevypadá zrovna příjemně. Ale příjemně nevypadá ani mnohé z toho, co člověk má v životě učinit a co je ve své podstatě správné.

Tak odvahu a odhodlání, věž je tu a my do ní vstoupíme. Stojíme na stupních schodiště, některé jsou dobré a pevné, jiné se drolí, na dalších může být zrádný kluzký porost plísní (hub), někde pár schodů chybí. Nestoupáme po tomto schodišti snadno, musíme být opatrní, pád dolů může znamenat těžké zranění, léčení se a opakování obtížného výstupu později; pád by mohl znamenat i to, že věž opustíme a rozhodneme se vzhůru už nestoupat.

Ony stupně jsou odrazem lidského úsilí poznat a pochopit Boha a Jeho plán s člověkem. V dnešním světě máme k dispozici stupně pevné i stupně nebezpečné. Některé stupně jsou tak sešlapané, že se začínají drolit, tyto stupně jsou velmi staré, jsou to dávné nauky, které mohly být správné, ale nedochoval se nám jejich původní smysl, známe jen jejich zlomky. Zbytky, zlomky těchto nauk mohou člověku posloužit, ale může se o ně i duchovně zranit. Porost plísní mohl zachvátit nauky, které byly původně správné, ale člověk je během dějin stále více deformoval a zatemňoval jejich původní smysl, až se staly zrádnou pastí, která může mysl člověka zachvátit podobně, jako spory⁶⁾ plísní (hub) mohou zahubit původně živý a zdravý organismus. Takové jedovaté plísně (houby) parazitují na původně dobrém učení a parazitují i na svých obětech, otráví jejich duši a mohou být zdrojem jejich duchovní zkázy (duchovní smrti). Chybějící stupně, to jsou nauky, které byly záměrně odstraněny lidmi a silami toužícími zabránit jakémukoliv člověku v cestě vzhůru.

Tak se nám jeví schodiště na počátku cesty, věž je stará a je dole příliš často atakována nepřáteli cesty, schodiště se tak nepodařilo ubránit před poškozením. Pokud však překonáte tyto překážky, pak zjistíte, že výše už takové problémy nejsou. Ti, co na počátek cesty útočí, se sami nechtějí na cestu vydat, a tak útočí jen z pozic, na kterých se nacházejí; kdyby se na cestu vydali, nakonec by přestali útočit a schodiště poškozovat.

Nyní jsme tedy překonali vandalismus a pasti nepřátel a stoupáme. Stoupáme pomalu, vždyť cesta je neobvyklá a nikdy nevíme, co nás na ní ještě čeká. Občas podél schodiště při cestě vzhůru vidíme boční dveře – některé jsou uzamčené, jiné jsou otevřené do místností ve věži, ale místnosti jsou prázdné. To nejsou místa pro nás.

Dříve či později však vystoupáme k místnosti, která je zařízená, můžeme (máme) se tam zastavit. Někdy je místnost pouze strohá a nalezneme tam prostý stůl s jednoduchým občerstvením, jindy nás zve místnost k delšímu odpočinutí, je zde jídlo a jsou zde knihy, je zde lůžko pro unaveného poutníka, pár dnů se zde můžeme zdržet, ale pak naše cesta pokračuje. Někdy by bylo lákavé se zde zastavit a zůstat zde „navždy“. To, co v místnosti máme, to nám připadá jako dostačující, proč bych se měl trmácet výše, tohle mne uspokojuje, více nehledám. Nikdo člověku nebude bránit zde zůstat ve svém nalezeném štěstí. Dveře místnosti se zavírají, schodiště přestane vyzývat k další cestě. Jiný poutník do zavřených dveří nevstoupí. Někteří z nás se zde zastaví, jiní po odpočinku opět vykročí na další cestu vzhůru. Je jen na každém z nás, zda zvolíme setrvání v místnosti, či pokračování výše; ale ani volba setrvání nemusí být volbou definitivní, klíč od zamčených dveří máme my, nejsme vězni, zvolili jsme si uzavření dveří dobrovolně a můžeme je kdykoliv odemknout. To, že někteří dveře neodemknou, to rozhodně neznamená, že selhali, oni prostě dosáhli svého cíle. Mistr kdysi pravil, že v domě Jeho Otce je přichystáno mnoho příbytků⁷⁾…

Další místnost nám opět nabízí odpočinek, ale také cosi jako hádanku. Na stěně místnosti je věšák s několika klíči. Vnitřní hlas nám říká, že až budeme odcházet, tak si máme jeden klíč zvolit a vzít sebou. Odpočinuli jsme si tělesně, odpočinula si i naše duše a vydáváme se na cestu. Na schodišti však nacházíme uzamčenou mříž. Teď musíme použít klíč. Nic…

Mříž zůstala uzamčena, stoupali jsme po správné cestě, ale nejsme správně vybaveni. Co teď? Dole pod námi je místnost s klíči, logické je vrátit se. Místnost nabízí tělesný a duchovní pokrm. Vnitřní hlas je nyní více obezřetný a nabádá nás k hlubší úvaze nad volbou klíče. Pravidlo napsané nad věšákem říká, že můžeme vzít vždy jen jeden klíč.

Člověk unavený výstupem vzhůru k mříži i cestou zpět usedá ke stolu s jídlem, jeho pozornost však poutá i kniha na stole, otvírá ji a nachází kroniku předchozích poutníků. Tato kronika obsahuje i dramatický příběh netrpělivého člověka, který pravidlo porušil, vzal si všechny klíče a spěchal k mříži. Když k mříži došel, nenalezl žádný zámek, zlostně do mříže udeřil, čímž ztratil rovnováhu a začal padat, klíče mu vypadly z rukou, ale pád se mu zastavit nepodařilo, jeho mrtvé tělo skončilo až v podzemí věže naprosto roztříštěné. Vždy berte jen jeden klíč!  Ochránce věže klíče posbíral a vrátil je na jejich místo na věšáku…

Jste náhle unavení a také vyděšení? Uvíznu v této místnosti s klíči „navždy“? Odpočinek vám pomůže se uklidnit. Přichází noc, nemá smysl vycházet na potemnělé schodiště, uléháte v místnosti s klíči ke spánku. Ráno nacházíte na stole čerstvé jídlo a novou knihu. Zaujme vás, čtete a na cestu se nevydáte, přichází večer, zažehnete připravenou svíci a čtete poslední stránky a pak se uložíte ke spánku. Není kam vlastně spěchat. Ráno máte připravené jídlo, ale žádnou další knihu. Berete do rukou jiný klíč, přicházíte k mříži a brána se otevírá, necháváte klíč v zámku, projdete bránou a mříž za vámi zaklapne. Když zajdete za další zákrut točitého schodiště, už nevidíte ochránce věže, který vám chystal jídlo a který bere klíč ze zámku a odnáší ho zpět na věšák, aby byl přichystán pro jiného poutníka…

Co je klíč? Klíč je naše poznání, duchovní poznání, to nám odemyká dveře k další cestě vzhůru. Na této cestě není možné podvádět. Také na této cestě není možné předbíhat, jdete po ní sami za sebe, a proto nikdy nepotkáte jiného poutníka, se kterým byste se mohli srovnávat. Váš klíč je jen váš klíč, i když bude další poutník číst stejnou knihu jako vy, nakonec mříž odemkne jiným klíčem, protože jeho poznání formují jeho povaha, jeho temperament zděděný po předcích, jeho zkušenosti i jeho touha po podobě cíle putování…

III.

Stupně Nebes

Prošli jste zamřížovanou bránou, ale nejste na konci cesty, občas při cestě míjíte okno, když vyhlédnete ven, tak už nevidíte žádnou zem, to dole, to je naprosto v nedohlednu. Kolem oken, která potkáváte, plují mraky či hvězdy. Občas potkáváte dveře do dalších místností, některé uzavřené, některé prázdné, některé vás zvou k návštěvě a odpočinutí.

Ještě několikrát můžete zažít zkoušku klíčů, může se stát, že klíč zafunguje napoprvé, může se stát, že se budete muset několikrát vracet pro jiný. Může se stát, že na stole v místnosti budete nacházet stejné knihy, které jste již měli v rukou, přesto vám tyto knihy budou připadat nové, jako byste je ještě nikdy nečetli. Může se stát, že v záři slunce, za svitu úplňku, při světle plápolajícího ohně či ve vzduchu prosyceném vůní očišťujícího deště náhle spatříte v knize větu, která změní vaše dosavadní pochopení knihy, a náhle poznáte i ten správný klíč…

Až odemknete všechny mříže, vystoupáte ještě několika zákruty schodiště a vystoupíte do nejvyššího patra věže, v tomto patře je několik dveří. Může se stát, že instinktivně přistoupíte k jedněm z nich, vezmete za kliku a ony se otevřou –  před vámi je sluncem prozářený svět, louka, nad níž zpívají ptáci, vonící květiny, zurčící potok a stín stromů na okraji louky; potkáváte poutníky, kteří přišli před vámi, a oni vás radostně vítají; přišli jste tam, odkud jste kdysi vyšli, a to místo přesto poznáváte poprvé. Jste šťastní, dosáhli jste nepochybně Nebes, dosáhli jste místa své touhy…

Může se stát, že všechny dveře jsou uzamčené a vám nezbývá nic jiného, než se vrátit do poslední místnosti s klíči a opět se snažit doplnit si poznání; pak, až poznání dosáhnete, tak přistoupíte s klíčem nepochybně k těm správným dveřím a odemknete je. I tyto dveře vedou do příjemného světa, vítat vás tam mohou i lidé, které jste v minulosti milovali, jste šťastní, dosáhli jste nepochybně Nebes, dosáhli jste místa své touhy…

Může se stát, že napoprvé sice otevřete dveře, ale nevstoupíte do nového světa, vstoupíte do velké místnosti plné regálů s knihami a svitky – vstoupili jste do nebeské studovny. Nevstoupili jste však do ní proto, že by vaše poznání během výběrů klíčů bylo nedostačující, naopak vstoupili jste do ní proto, že na vás čekají prázdné listy papírů či čisté svitky, které je třeba popsat tím, co se nachází ve vaší mysli – ve vašem poznání. Máte poslání, proto tady nepostrádáte uvítání prosluněným světem, ale víte o těchto světech Nebes; kdykoliv budete unaveni, můžete do nich vstoupit, a kdykoliv to bude třeba, tak se také budete vracet do nebeské studovny. V nebeské studovně již nejste sami, setkávají se zde poutníci, kteří mohou sdílet své poznání, nikdo tu nikoho neruší, nikdo nikoho nenapadá, nikdo s nikým nezávodí, toto není smetiště plné akademických titulů; poznání, které je zde studováno, sdíleno a zaznamenáváno již není z pozemského světa…

Na svém stole v nebeské studovně jednou naleznete klíč, je od brány, kterou se vstupuje do rady starců sedících kolem Trůnu… Klíč je povoláním, můžete být vyzváni, abyste před radou hovořili. Můžete být vyzváni, abyste něco podstatného zapsali do knihy Věčného, do knihy osudů, které jste poznali a do nichž jste mohli nahlédnout. Doufejte, že budete psát, abyste třeba mohli hájit ty, kteří byli na pouti vzhůru slabší než vy – vaše srdce by mělo být srdcem milosrdenství a odpuštění, vždyť Soudce je Ten, který sedí na Trůnu… Můžete být povoláni, abyste zasedli mezi ostatní kolem Trůnu. Můžete být povoláni, abyste zažehli světla na oltáři, který je před Trůnem. Dosáhli jste nepochybně Nebes, dosáhli jste místa spravedlnosti a přítomnosti Tvůrce pro čisté touhy vašeho srdce a vaší duše…

IV.

Boj v Nebesích i na Zemi…

Jak jsem naznačil, na Nebesích jsou různá místa. Je velmi těžké si připustit, že duchovní prostor, který v naší nedokonalosti nazýváme Nebesa, že tato Nebesa mohou být místem, kde by mohlo být přítomno i zlo. Mnohé však nasvědčuje tomu, že to tak je.

Spirála, na níž se pohybují pozemské děje, je i odrazem dějů nebeských. Dávná svědectví nám ukazují události, které se děly, dějí a budou dít, než dojde k zásadnímu zlomu, na spirále tedy není čas bylo či bude, na spirále je čas teď, jen ho nedokonale vnímáme jako vzdálený (minulý) či nadcházející. Podmínky pro zásadní zlom, nikoliv však pro nějaký konec světa, ale jen pro konec nám známého a námi předvídatelného světa, tyto podmínky se naplňují, spirála se mění v kruh, ale ještě není kruhem.

V našem světě se nyní pohybují zloději klíčů, jsou to lidé, kteří pronikli do věže, ale netoužili stoupat vzhůru, ukradli některé klíče a nyní tyto klíče nabízejí těm, kteří nemají dost trpělivosti či odvahy, aby se vydali do věže, přesto chtějí dosáhnout Nebes. Zloději klíčů často nevěří, že věž nakonec nabízí cíl, ale slibují jiným lidem zkratku a klíče jim prodávají, aby se sami obohatili. Tito zloději nabízejí pravé klíče, ale vysílají lidi do slepých či bortících se chodeb hradu, kde tyto klíče nemohou použít, kde nejsou žádné zámky, které by těmito klíči šlo odemknout.

Ještě horší než zloději klíčů jsou výrobci falešných klíčů, těm je jedno, zda člověka pošlou do slepé uličky nebo do věže, ani jim nejde o výsledek putování, i oni chtějí jen svůj zisk z prodeje klíčů.

Země je odrazem Nebes, je to odraz duchovního prostoru, a to znamená, že to, co se nachází na Zemi jako forma zla, to má i svůj protějšek v duchovním prostoru. Jan na svitku Zjevení zapsal: „Byl v Nebesích boj…“⁸⁾, ale čas zatím nehraje roli, BYL je totéž, co JE i BUDE, dokud nedosáhneme bodu zlomu.

Duchovní zmatky na Zemi, miliony lidí v područí nějakého náboženského fanatismu, lidé, jejichž víra je zneužívána a deformována z důvodů mocenských, politických i ekonomických, to je odraz bitvy probíhající v duchovním prostoru. Je však dost dobře možné, že lidské zvrácené touhy, myšlenky a představy jsou tak silné, že „plodí“ další nestvůry (zlo), které do bitvy v duchovním prostoru nově vstupují. Proto buďte bdělí a kontrolujte stav své mysli i srdce, ať nezaprodáte zlu svou duši.

Ačkoliv jste na Zemi, jste -ať chcete, či nechcete- součástí duchovního boje, a v tomto boji neexistuje neutralita a neexistují neutrální území, na která byste mohli z tohoto boje uprchnout. Můžete se jen nacházet v první linii nebo v zálohách bojovníků anebo být v týlu válečného území a být kdykoliv cílem zákeřného útoku zla… Jakkoliv je to smutné, můžete být i bojovníky a služebníky na straně zla…

Máte svobodnou volbu, můžete cokoliv, můžete ignorovat jakékoliv duchovní poselství a doufat, že se nějak protlučete životem, po kterém nebude nic než tělo tlející v hrobě nebo změněné na popel; můžete si zvolit cestu zla; můžete se chtít do Nebes prošvindlovat, a tedy hledat pohodlné zkratky, které se duchovně jen tváří; můžete si dokonce vědomě koupit ukradené klíče nebo naivně naletět podvodníkům a koupit si falešné klíče, protože nechcete usilovat o namáhavý výstup po schodišti ve věži a věříte si, že sami dokážete najít mnohem pohodlnější cestu; ale můžete být i odvážní, vstoupit do věže a vydat se na cestu vzhůru…

Dobrý přítel, starec Avram z Damašku, mi vyprávěl o království andělů – andělských bytostí. Myslím, že tento svět andělů je více než jen jedním ze stupňů Nebes. Starec Avram mi řekl, že království andělů je odrazem duchovního směřování – duchovní touhy a poznání některých lidí na Zemi. Jestli jsem to pochopil dobře, tak i naše víra do určité míry formuje podobu stupňů Nebes, a naopak různá podoba stupňů Nebes ovlivňuje formy lidské víry – vše souvisí se vším. Tak, jako zlo lidských srdcí plodí nové nestvůry, tak naopak dobro je zárodkem pozemského i duchovního prostoru míru. Dobří andělé tak nejsou jen duchovní bytosti na Nebesích, které občas zavítají na Zemi, dobří andělé se „rodí“ – jsou přítomni i na Zemi… To je nadějné…

Podle březnových (2014) kázání katechumenům

mírně upraveno a doplněno pro tisk.

© 2014

Ignatius, bishop E.M.C.

and

Beth-Or – Project for Biblical Studies and Research

————————————————————————————-

1) Hagada (vyprávění). Hagady byly duchovně a mravoučně (eticky) koncipované příběhy (vyprávění), které měly poskytovat impulsy k dalšímu duchovnímu studiu, ale i ke správnému způsobu každodenního života.

2) Jan byl bratrancem Ježíše Krista z matčiny strany, nejprve se stal učedníkem Jana Křtitele a později byl jedním z dvanácti učedníků – apoštolů – Ježíše Krista. Kolem r. 69 n.l. se Jan usadil v Efezu, odkud pak vedl všechny církevní obce, které předtím založil. V roce 95 byl za vlády císaře Domitiana (Titus Flavius Caesar Domitianus Augustus) během pronásledování křesťanů zatčen a poslán do vyhnanství na ostrov Patmos, kde zapsal řadu zjevení (vidění), která měl. Když císař Domitian zemřel, vrátil se Jan do Efezu, a tam sepsal jedno z evangelií. Jan zemřel okolo roku 101 ve vysokém věku, byl jediným apoštolem, který zemřel přirozenou smrtí.

3) Viz Zjevení apoštolu Janovi 3:15-16

4) Viz Evangelium, jak je zaznamenal apoštol Matouš 24:14

5) Viz Evangelium, jak je zaznamenal apoštol Matouš 24:36

6) Spora je struktura sloužící k rozmnožování, adaptovaná k rozšiřování a přežití i v nepříznivých podmínkách na dlouhou dobu. Spory jsou součástí životního cyklu mnoha bakterií, rostlin (např. kapradiny a mechy), řas, hub a prvoků.

7) Viz Evangelium, jak je zaznamenal apoštol Jan 14:2

8) Viz Zjevení apoštolu Janovi 12:7-9

Autor: pastor Ari