V článku Miroslava Svobody „Zápisné aneb Chytrá horákyně“ (LN 27.10.) se znovu objevuje téma financování veřejného vysokého školství.

Autor se v něm zabývá tzv. zápisným a rozdíly mezi ním a školným. Uvádí přitom některá tvrzení, s nimiž nemohu souhlasit. Předně se jedná o tvrzení, že k zavedení zápisného na veřejných vysokých školách stát nemusí vymýšlet složitý administrativní aparát a zaručovat se za studentské půjčky. Inu budeme-li vycházet ze stejného předpokladu, jako u zavedení školného, tedy, že má být veřejné terciální vzdělávání přístupné všem studentům bez rozdílu socio-ekonomického zázemí, pak jistě nikoliv, ale předpokládám, že právě tato vlastnost systému je celospolečenským zadáním, které nelze obejít. Pokud bychom ho obejít mohli, pak nepotřebujeme vůbec žádné veřejné vysoké školství. Na rozdíl od autora nevidím žádný rozdíl mezi školným a zápisným a to ani pokud jde o dodatečné příjmy veřejných vysokých škol. Stejně jako u školného, může vláda školám ze stávajících dotací sebrat to, co si samy vyberou prostřednictvím zápisného. Souhlasil bych však s autorem v tvrzení, že k nějakému zkrácení dotací po zavedení školného či zápisného dojde. Navíc školy asi již pochopily, že zavedou-li zápisné při stávajícím systému financování, pouze přijdou o studenty a ve výsledku se jim to pravděpodobně nevyplatí.

K čemu je veřejné vysoké školství?

Položme si otázku, jakou službu a komu vlastně veřejná vysoká škola poskytuje a proč. Veřejné vysoké školství je financováno zejména ze státního rozpočtu, tedy z kapes daňových poplatníků a je, jak sám název napovídá, typem veřejného statku. Jakou službu si tedy daňoví poplatníci vlastně platí? Inu platí si tzv. pozitivní externality, které jim vzdělání jiných lidí přináší, ať už je to možnost být ošetřen lékařem, být kvalitně informován o dění ve světě (včetně překladu do mateřského jazyka), mít povědomost o vlastní minulosti, mít kulturní vyžití, stabilní ekonomiku, či využívat jiných výdobytků práce a dovedností vzdělaných lidí. Zatímco klientem soukromé vysoké školy je student, klientem veřejné vysoké školy je daňový poplatník a proto se domnívám, že tak, jako si studium na soukromé škole má plně hradit student, na škole veřejné jej má plně hradit daňový poplatník (tedy stát). Veřejná vysoká škola na rozdíl od té soukromé není zřízena za účelem tvorby zisku, jejím cílem je poskytovat veřejný statek a starostí státu je to, aby tak činila co možná nejefektivněji. Efektivitou zde míním poskytnutí co nejkvalitnějšího vzdělání za co nejméně peněz, nikoliv poskytnutí vzdělání co nejvyššímu počtu studentů.

Proč to dnes nefunguje?

Problém veřejného vysokého školství nevidím v absenci školného, ale ve stávajícím způsobu financování. Řekněme si, jaké jsou hlavní nešvary, o nichž se někteří domnívají, že je eliminuje zavedení spoluúčasti studentů (ať už školného, či zápisného). Jsou jimi jednak studenti, kteří jdou na školu za jiným účelem, než vzdělávat se (nemalé sociální výhody, ubytování, volný čas, apod.), kterých je dnes poměrně hodně, nedostatečná kvalita a odpovědnost některých vyučujících (sám mám zkušenost, že někteří učitelé chodili do hodin pravidelně 15 minut po jejich začátku a ani jejich styl výuky nebyl nijak kvalitní, šlo spíše o vyprávění historek a vtipů – a zajímavé je, že zrovna nejlepším reprezentantem této skupiny je mediálně poměrně známý vysokoškolský pedagog, angažovaný v různých radách, který poměrně hlasitě propaguje zavedení školného). Dále zastánci školného tvrdí, že veřejné vysoké školy potřebují peníze a školné jim je poskytne, dále že vzdělání je soukromou investicí a jako takovou by jí měli spolufinancovat ti, kteří z ní budou těžit nejvíce – tedy studenti a že se nevyplatí poskytovat studium „zdarma“ studentům, kteří poté odejdou do pracovat ciziny. Proberme tyto námitky postupně.

Ano, na veřejných vysokých školách studuje spousta lidí z jiných důvodů, než je vzdělávání se, ale to lze mnohem efektivněji vyřešit bez školného. Tento jev je totiž projevem financování na hlavu. Veřejná vysoká škola, musí být na rozdíl od soukromé, motivována k tomu, se těchto studentů co nejrychleji zbavit. Stačí k tomu velmi málo – tvrdá kontrola splnění náročných studijních povinností po každém semestru a vyhazov při jejich neplnění. K tomu bohužel dnes školy nejsou motivovány, ačkoliv na těch prestižních to bývávalo zvykem. Zavedení „zastropovaného“ školného tento problém zdaleka nevyřeší, zvláště u studentů se silným ekonomickým zázemím, kterým se prostě ještě nechce pracovat a chtějí si užít veselá studentská léta za podstatně méně, než za kolik by to šlo na soukromé škole. Domnívám se však, že tyto „studenty“ lze velmi dobře eliminovat již kvalitním přijímacím řízením, v němž nezůstane za branami školy 5% uchazečů, ale třeba 60%. To pochopitelně vyžaduje zásadní změny ve způsobu financování. Pokud jde o kvalitu vyučujících, nemyslím si, že ji lze dramaticky zvednout zavedením školného. Již dnes jsou vyučující často hodnoceni na základě anket pořádaných mezi studenty a školné k tomu není potřeba. Ano, souhlasím, že učitele je třeba dobře zaplatit, na druhou stranu ale musíme mít na paměti, že učitelování na VŠ s sebou přináší dva další nezanedbatelné benefity – společenskou prestiž a akademickou svobodu. Právě tyto dva benefity mohou spolu s láskou k vědě a k výuce přesvědčit spoustu velmi kvalitních učitelů, aby neodcházeli do soukromého sektoru. Změna financování by měla jít v duchu snížení vlivu prostého počtu studujících a posílení vlivu kvality vzdělání a výsledků absolventů na trhu práce i na akademickém a vědeckém poli. Podstatné snížení počtu studentů nejenže sníží nároky na státní rozpočet ve formě plateb sociálního a zdravotního pojištění, ale i variabilní náklady samotné školy – nebude třeba mít na studijním oddělení stejný počet zaměstnanců na poloviční, či třetinový počet studentů, apod. Ušetřené peníze, nechť jsou třeba z poloviny ponechány ve státním rozpočtu a z druhé poloviny nechť jsou rozděleny na mzdy za kvalitní pedagogickou a vědeckou práci. Tím zároveň také řešíme problém potřeby finančních prostředků ze strany škol, který má řešit školné. Navíc, jak již jsem naznačil, stejně jako autor zmíněného článku se domnívám, že objem peněz vybraný na školném povede ke snížení dotací ze státního rozpočtu a nic se nevyřeší. Výhodou navrhovaného systému by byla skutečnost, že ani stát nezůstane „bez odměny“. Navíc pokud chceme zajistit vzdělání všem prostřednictvím půjček na školné, hrozí státu ještě velké ztráty z kreditních rizik, o nichž jsem zatím jako člověk, který se řízením kreditních rizik profesně zabývá, přesvědčen. Jediný relevantní argument k zavedení spoluúčasti studentů spatřuji v tom, že se jedná o soukromou investici a vzniká tedy pozitivní externalita bez adekvátního finančního podílu těch, v jejichž budoucí finanční prospěch vzniká. Ptám se ale sám sebe, zda tento problém skutečně vyřeší školné „zastropované“ na nějakých 10 tisíc korun za semestr. Kromě toho je třeba vidět i ušlý výdělek a ostatní náklady studia. Vždyť přeci i studenti do systému vkládají nemalý, byť ne zrovna finanční kapitál – svůj čas, nadání, intelekt, dovednosti, atd. Můj bratr, který šest let studoval medicínu a dnes pracuje v naprosto příšerném zdravotnickém systému, někdy i více než 24 hodinové směny prakticky bez spánku a ošetřuje leckdy agresivní, sprosté a opilé pacienty, leckdy pacienty, kteří přijdou na úrazovou pohotovost ÚVN se zaraženou třískou, nebo jinou prkotinou, musí hledět na to, jak kupříkladu automechanik, který vystudoval učiliště a pracuje denně šest hodin a pak jde do hospody, má mnohem vyšší příjem a možná na jeho celoživotní příjem ani nikdy nedosáhne. Souhlasím že, bratr mohl také dělat automechanika, kdyby pro něj byl prioritou příjem. Netvařme se ale, že ona investice daňových poplatníků do špičkového vzdělání řekněme 10% populace je nějaký veliký kauf, který je bez spoluúčasti studentů na nákladech na vzdělání příšerně nemorální. Dokonce i „útěky“ absolventů do zahraničí lze řešit jednak smluvně (a děje se to již dnes na vnitrostátní úrovni – zaplatíme ti studium, ale budeš pro nás minimálně 10 let pracovat, jinak budeš muset adekvátní část nákladů vrátit), nebo mnohem lépe zlepšováním pracovních a ekonomických podmínek a podmínek k životu obecně.

Soukromé vysoké školy? Ano!

Vedle veřejných vysokých škol nechť fungují ty soukromé a perou se v konkurenčním prostředí o studenty. Stát by ale i do těchto škol měl vstupovat jako dozorčí orgán prostřednictvím akreditační komise a to alespoň u těch oborů, kde hrozí nějaká celospolečenská újma – stavebnictví, fyzika, potravinářství, medicína, farmacie, letecká doprava, apod. Je už potom na každé konkrétní škole, jakou pověst si vypracuje, jak se jí podaří přetáhnout kvalitou studenty, či finančním ohodnocením učitele z veřejných škol a jak její absolventi budou hodnoceni na trhu práce. Řečnickou otázkou je, co vlastně poptává student soukromé vysoké školy. student, který má dobré ekonomické zázemí, ale nemá dobré předpoklady pro studium, byť chce mít vzdělání, nepoptává podle mého mínění jeho kvalitu, ale především společenský status vzdělance. Pokud by poptával kvalitu, dost možná by nikdy nevystudoval.

Zbývá tedy vytvořit takový systém financování, v němž by počet studentů hrál roli s rostoucím počtem studentů stále nižší a v němž by dominantní roli hrálo uplatnění absolventů na trhu práce, výzkumná, vědecká a publikační činnost. V tomto ohledu by systém byl „tržnější“, než jaký by byl stávající systém po zavedení školného, který mylně považuje veřejnou vysokou školu za poskytovatele služby (stranu nabídky) a studenta za poptávajícího (stranu poptávky) a tak se můžeme nadíti zástupů archeologů, kterých ale trh uživí jen několik, či různých marketingových specialistů, kteří po studiu vědí totéž, co před ním. Nechci se nikoho dotknout. Vím, že změna systému je pro mnohé aktéry nepříjemná až likvidační. Pro koho je však určitě velmi výhodná jsou kvalitní studenti, kvalitní školy a stát.

Autor: Pavel Doležel

Přečtěte si také od autora: Opravdu potřebujeme 60% vysokoškoláků?