Minule jsem si všímala příběhu obnaženého Ježíšova následovníka. Už jen z naší diskuze je jasné, že se na toho naháče dá nahlížet mnoha různými způsoby. A tady, řekla bych, zas tak o nic nešlo. Ten naháč zas tak nikoho nebere. I kdybychom se nedobrali správného výkladu, křesťanskou teologii to patrně nijak zásadně negativně neovlivní.

Mnohem horší dojem mám z toho, jak se vykladači popasovali s osobou Jidáše. A docela mě zaráží, že se pohled na tohoto člověka nijak výrazně nemění ani dnes, kdy už přece jen uběhla nějaká doba od kritického bádání a publikování autorů jako jsou Pinchas Lapide či David Flusser. Jakoby nám bylo zatěžko rozloučit se s tím ukázkovým padouchem, který přece do každého pořádného příběhu patří – snad aby měla nad kým ještě více vynikat velikost našeho Limonádového Joe (protože samotný Ježíš by něčeho takového zapotřebí neměl)…  Pinchas Lapide je přesvědčený, že evangelijní příběh je takto černobíle stavěný od základu, včetně zabudovaného antisemitismu. Můj dojem je, že antisemitská slupka je docela tenká, připadá za vrub především pozdějším opisovačům a není zas tak nemožné dostat se k původnímu jádru. Pokud by byla ochota.

Co se dá o Jidášovi tedy zjistit pozitivního, je možné, že se od vyloženého odporu můžeme překlenout i přes „křesťanskou shovívavost“ k jeho slabostem ještě někam dál, snad dokonce k tichému obdivu a respektu?

Je fakt, že Jidáš se s Ježíšem (snad díky svému pragmatickému nastavení) poněkud minul, stejně se s ním ovšem minul třeba Jan Křtitel, ani ten neskončil z našeho pohledu nijak slavně. I ten měl k Ježíšovi asi hodně blízko, ale měl prostě jen jiný úkol. Nestal se jeho učedníkem, i když morálně a duchovně byl mimořádným zjevem a patrně by byl chápavějším než většina z 12. Jen krátký okamžik pobyli spolu. Proč? Nebylo to právě proto, že Jan byl dostatečně silný, aby dokázal ustát svůj úkol sám, na rozdíl třeba od Petra dostatečně pevný, aby v té samotě nezradil? Nezůstali nakonec ti nejschopnější tak trochu opodál, sami, mimo Ježíšův houf?

Zkusím se podívat na dvě epizody týkající se Jidáše trochu jinýma očima. Staré texty jsou totiž poněkud záludné. To, co se nám v moderní češtině jeví jako jasný příběh, je v podstatě už jedním z jeho výkladů.  A my jsme těmi výklady natolik formováni, že přestáváme vnímat ostatní možnosti pochopení. Už jen ten drobný detail, že v původním textu neexistují interpunkční znaménka. Nevíme, kde věta začíná a končí, zda je za ní otazník, tečka, vykřičník. Vše záleží na citu a chápání čtenáře, on musí posoudit, jak mu to ladí, případně hledat dál, pokud to skřípe.

Podívám se tedy nejprve na akt „označení zrádce“. Podle obvyklého vnímání Ježíš oznámí, že jeden z dvanácti ho zradí, ti se celí špatní dohadují, který z nich že to asi bude, a na Petrovo-Janovo naléhání Ježíš bídného zrádce označí tím, že mu podá omočené sousto. Takto veřejně označený zrádce, Jidáš, kupodivu nijak neprotestuje, ale přímo před zraky učedníků se zvedá a odchází Ježíše napráskat, nikdo ho nezastavuje. Abychom se moc nedivili, dozvídáme se, že je ovládaný satanem.

Podivuhodný výjev, jakoby všichni byli zchromlí nějakou nadpřirozenou zlou mocí a stejně nepřirozeně se chovali. Jakoby je začala ovládat nějaká podivná nevysvětlitelná hrůza, takže nic už není normální, učedníci se krčí a zpytují, který z nich bude tím podlým zrádcem, už ani nemají snahu protestovat, jen se pomalu propadají do své zbabělosti a bezbrannosti vůči tomu zlu, které jediný Ježíš dokáže porazit na kříži. Ostatní ho tak či onak bídně opouštějí.

Skutečně byl ale Ježíš takovým jasnozřivým fatalistou, který kráčí za svým (coby zástupce lidstva) nebesy stanoveným trestem, skutečně posílá zlem ovládaného Jidáše, aby ho prásknul? Aby si mohl konečně odtrpět to svoje spasitelství a pak stejně nadpřirozeně užívat zase sil dobra, aby „oživil“ zlem a hrůzou nepřirozeně zchromlé učedníky? Jde tedy především o jakési nadpřirozeno, které bylo Ježíši svěřeno a které způsobuje, že před ním lidé padají na kolena? Vše ostatní je jaksi vedlejší?

Jsem přesvědčená, že takový obraz Ježíše by byl v přímém protikladu s tím, co on sám učil, a že ani evangelisté nám takového JEŽÍŠE vykreslit nechtěli. Že toto čtení je chybné a zavádějící, činí z nadpřirozena hlavní předmět zájmu (tím nechci popřít nadpřirozeno v příběhu, ale jeho roli).

Zkusím tedy jiný pohled: Ježíš skutečně vyhlásí, že jeden z učedníků ho vydá. Vydá, ne zradí, bez jakéhokoli negativního náboje – stejné slovo je použito pro vydání vlastního života Bohu, dokonce pro akt, kdy samotný Bůh vydává svého syna, Ježíš vydává (svěřuje, odevzdává) svého ducha Otci, pořád stejný výraz. Pokud tedy Ježíš mluví o svém vydání skrze někoho, je docela možné, že prostě jen očekává zprostředkování setkání – konfrontace s mocnými tohoto světa. Je pravděpodobné, že Jidáš coby Judejec (iš Kariot) byl vnímán jako váženější člověk než většina Ježíšových galilejských souputníků. Jako takovému se mu mohlo podařit navázat snáze kontakty na významných místech v Jeruzalémě než ostatním. Ježíšova uvozovací věta, na kterou učedníci reagují otázkami: snad ne já? vůbec nemusí znamenat, že se chystá veřejně označit podrazníka, ostatně bylo by to hodně divné. Naopak, může jít o oficiální vyhlášení úkolu, který někdo musí vykonat. Teď je před námi tento důležitý krok, jeden z vás mě musí vydat, musí do jámy lvové, jednat s těmi lidmi… Jak si tu konfrontaci představoval Ježíš a jak učedníci, to je jiná věc… v okamžik večeře jsou ale učedníci rozhodně optimisté, těší se na blízké Boží království, kde budou sekundovat Ježíšovi při vládě, čekají Boží zásah, změnu režimu. Kdo uvede Ježíše na vyšší místa? Kdo mu půjde razit cestu do té peleše lotrovské, mezi kolaborantské kněží, kdo sjedná jeho konfrontaci se současnou opovrhovanou „vládou“? Pak by ty otázky – snad ne já – vůbec nemusely značit nějaké podivné pochybnosti učedníků nad vlastním proradným charakterem, ale byly by prostou otázkou, koho že z nich Ježíš vysílá k tomuto nelehkému úkolu (snad jako jakéhosi svého velvyslance). Nebo neptají se snad učedníci (podobně jako školáci při zkoušení) v obavách: snad dnes nevybere mě? Dost těžký úkol, nepůjde při něm o krk, nebudu sedět v base dřív, než budu schopný něco pořádně vyjednat? Ať tak, nebo tak, Ježíš udělá gesto, které jasně ukáže, komu tento jedinečný úkol svěřuje, koho si váží, komu věří. P. Lapide i D. Flusser popisují, na jak významném místě Jidáš při poslední večeři „seděl“ (vlastně ležel): na najčestnějším hned po hostiteli – Ježíši. Na druhém čestném místě pak stoloval „milovaný učedník“, který tuto zásadní informaci na popud Petra z Ježíše mámil. Byl to Jidáš, kdo byl vybrán pro tento nelehký úkol, a to velice důstojným a uctivým způsobem.

Že byl Jidáš sám v tomto směru aktivní a odvážný je jasné od pomazání v Betanii. Tam se nejprve coby pokladník rozhořčí nad mrháním drahým olejem, který mohl být prodán a peníze mohly jít na obživu chudých. Po Ježíšově osvětlení, že je to pomazání k pohřbu, údajně Jidáš odchází zradit. Ale opět: co vlastně Jidáš páchá? Pokud byl určený pokladníkem, znamená to, že se patrně těšil velké úctě a důvěře (toho si všímá P. Lapide, stejně jako nesmyslnosti zrady kvůli mizerné sumě navíc v již neexistující měně; pokud by byl Jidáš zloděj, dávno by pláchl i s celou apoštolskou pokladnou). Těžko čekat, že zrovna Ježíš, známý svým odhadem na lidi, svěří kasu zlodějovi, jak by se zdálo z té jedné jedovaté poznámky komentující Jidášovy nepřející motivy. Patrně mu na krku visela zodpovědnost za obživu celé skupiny Ježíšových následovníků i chudiny, která se za ním táhla, a patrně to břemeno nebylo zas tak lehké. Pak není zas tak nepochopitelné, že ho mrhání prostředky jedné z Ježíšových stoupenkyň docela pobouřilo. Ale zdá se, že Ježíšovo vysvětlení onoho pomazání ho uspokojilo, pochopil ho po svém: teď jdeme do finále, brzy to nastane, je to výjimečná situace, teď přestávají platit normální pravidla. Pokud všechno klapne, brzy bude vše jinak, chudí se budou mít dobře, budeme jim to moci vynahradit, změní se poměry. Toto pomazání je mimořádné, teď půjde o život, jdeme do toho, i kdybychom měli vypustit duši, jsme připraveni na vše, i na smrt. A Jidáš jde, podle toho, jak rozumí a umí. Snaží se dělat Ježíšovi prostor na vlivných místech.

Samotné Ježíšovo zatčení na mě ze všeho nejvíc působí dojmem nepovedené vzpoury, kde Jidáš hraje ústřední roli. Jakoby samotný akt v Getsemanské zahradě včetně Jidášova polibku měl být tím středobodem obratu.

Situace během svátků byla v pohany ovládaném Jeruzalémě výbušná, Ježíš byl lidovým oblíbencem, ideálním kandidátem na vůdce vzpoury, proto taky kněžím tak ležel v žaludku. Byl jim pro svůj vliv na lidi opravdu nebezpečný. Mezi lidmi to vřelo o to víc, když se dozvěděli, že  jejich oblíbenec má být ukřižován (o tom svědčí i nasazení silné vojenské jednotky, která popravě musela asistovat). Připadá mi absurdní vytržení onoho osudového „ukřižuj“ z parodické scény korunovace na krále a přiřknutí tohoto nenávistného postoje v podstatě všem obyčejným Židům. Považuji to za fatální faux pas ve výkladu zachycených událostí, podle mě je zjevné, že opak byl pravdou a ukřižování Ježíše bylo výsměchem a krutou potupou namířenou proti většině obyčejných Židů, jejichž odpor a zděšení jsou z příběhu zjevné.

Ježíš měl sympatizantů dost a předpokládám, že se to projevilo už v Getsemanské zahradě – kdo ví, koho všeho v tom zatýkacím „zástupu“ vlastně Jidáš dotáhl. Mám podezření, že nejednoho svého tajného spolupracovníka. Možná i ostatní učedníci byli takto připravení, P. L. dovozuje, že někteří patrně původně patřili k zélótům, partyzánům ozbrojeným dýkami (i Jidáš snad byl jedním z nich). Petr údajně seká strážci ucho, to zdaleka nemusela být jen impulzivní reakce na momentální ohrožení jeho učitele. Podle Jana se zase děje dosti zvláštní věc, ti, co v houfu přicházejí Ježíše zatknout, před ním padají na kolena.

Jsme navyklí vnímat toto padání na kolena jako nadpřirozený zásah, jako Boží manifestaci, která dokládá, že Ježíš odchází na smrt zcela dobrovolně, bez toho, aby ho někdo k tomu z vnějšku tlačil nebo dokonce byl schopný donutit. Je to jen mezi ním a Bohem, jde trpět, protože chce, jeho Otec si to přeje. Jsme zvyklí na příběh o tom, že Bůh trestat hřích musí, Ježíš však měl s námi takový soucit, že se rozhodl vytrpět trest za naše hříchy místo nás, abychom se mu my mohli vyhnout – tím, že byl trest jaksi udělen, místo na naši padl zástupně na jeho hlavu, my bychom měli vyváznout z pekelných muk  a on by tak potvrdil své spasitelské poslání. Jenže co když samotné líčení událostí se prostě vzpírá tomuto příběhu, jenž si je snaží osedlat? Opravdu chtěli autoři vykreslit Ježíše v takovémto světle, podobného spíše nějakému pohanskému hodnému polobohu, který vybojovává život na svém krutém nesmlouvavě přísném božském otci? Neuniká nám s ČLOVĚKEM Ježíšem celá podstata evangelijního vypravování, neocitáme se kdesi v mýtech přilepených na jeho jasnou prostou linii?

Co když má padání v Getsemanské zahradě mnohem prozaičtější důvod, na ozbrojenou bandu nepadá ani tak nadpřirozená bázeň a nemohoucnost, ale klaní se tu Ježíši zcela dobrovolně, odhodlaní jít za svým charismatickým vůdcem do boje na život a na smrt? Není Petrovo sekání ucha, stejně jako smluvený Jidášův polibek, jen snahou tuto vzpouru na spadnutí, ke které by se kromě učedníků patrně připojil i nejeden tajný sympatizant z příchozího davu, konečně spustit? Není Jidášův polibek označením vůdce, něco jako taková veřejná Jidášem provedená iniciace, toto je on, náš vůdce, za tím jdeme? Tady nás máš, Ježíši, jsme ti plně k službám, veď nás? Pak Ježíšova další řeč nabývá (jako ostatně mnohde jinde) dalšího významu, Ježíš se obořuje nejen na hrstku poslaných strážců, ale především na svoje stoupence, jakým že to způsobem se jej přišli zmocnit, že oni sami měli tolik příležitostí, a stejně ho vůbec nepochopili.

To, že Ježíš na pokus o vzpouru reaguje tak odmítavě, že učedníky nadobro zchladí, odmítne jejich nasazení, to je teprve natolik zlomí, že se od něho rozprchnou. Nejsou to zbabělci, kteří se vypaří, jakmile uvidí ozbrojené stráže. Jsou to bojovníci, ostří hoši galilejské  krve, kteří se jen tak nezaleknou – ale najednou pochopí, že jejich domnělý vůdce jde vlastně úplně jinou cestou, proti jejich představám, že se absolutně rozcházejí. Zvláště pro Jidáše, který dosud vnímal Ježíšovu podporu své činnosti, to musí být rána. Svým způsobem ho Ježíš opravdu nechal napospas jeho falešnému nadšení, nechal ho jít a nechal to zajít až tak daleko, že se s tím (nejen jeho) bojovým nadšením konfrontoval a vypořádal až na kříži. Nešlo to jinak?  Podle soudu Ježíše a toho, co prožil na svém smrtelném modlitebním zápase, patrně ne. Patrně nábožné zaslepené horlivosti nelze vzdorovat žádným snadným způsobem, domluvou a vysvětlováním. Ježíš věděl, že se jeho slova uchytí až po strašném vystřízlivění jeho následovníků. Připravoval je na ten náraz.

Pak je pochopitelná Petrova dvojí reakce, nejprve by se klidně bil proti obrovské přesile, po takové studené sprše, totálním propadu všech tužeb a snů, které si s Ježíšem spojil, se k němu před obyčejnou služkou už vůbec nedokáže přiznat. Pak je najednou pochopitelný i Jidášův konec – i Jidáš má dojem, že vše absolutně zkrachovalo, a co víc, on se v tom osobně angažoval, on vedl lidi nesprávnou cestou, on selhal… Podle mě byl Jidáš mimořádný charakter, pevný člověk, který nebyl jen tak schopný mávnout rukou – no co, tak jsem se spletl. Vidím v jeho sebevražedném činu s největší pravděpodobností potřebu vyvodit osobní odpovědnost. Mrzký peníz, pro který údajně zrazoval, hraje v celém příběhu patrně úplně jinou roli. Jidáš, na rozdíl od Petra, neuměl říct: ne, já toho člověka vůbec neznám.

Je možné, že Jidáš najednou vidí Ježíše jako spravedlivého Božího prosťáčka, kterého nepromyšleně navezl do vysoké hry? Chce svou smrtí nadobro potvrdit před lidmi, že tudy cesta nevede, že vše, co se pokoušel zorganizovat, bylo chybou, nechal se unést špatným směrem a svou smrtí chce definitivně zúčtovat? Nebo jen chtěl vydat svědectví Ježíšovi: byl to spravedlivý člověk, který nezasloužil smrt? Já jsem se nechtě podílel na tom, že takto špatně skončil, ale on nebyl žádný zločinec, jsem vinen spravedlivou krví a tímto svým činem potvrzuji jeho nevinu?

Ježíš se podle našich evangelií při zatýkáni v Getsemanské zahradě Jidáše ptá: polibkem mě zrazuješ? Zní to, jakoby v poslední chvíli chtěl tohoto svého učedníka zastavit poukazem na jeho zvrácený cynický způsob zrady. Odmysleme si však ten otazník, který v původním textu beztak není. Co když Ježíš prostě v této pohnuté chvíli vydává Jidášovi svědectví: ty mě vydáváš polibkem, ty do toho vkládáš celou duši, ty si nenecháváš odstup, ty nemávneš rukou, když to nevyjde… Ty pro mě a se mnou opravdu dýcháš (polibek měl tehdy hlubší význam, snad výraz jakéhosi odevzdání). Nebylo toto Ježíšovo konstatování tedy spíše vyznamenáním, ubezpečením, že ať už se stane cokoli, Ježíš ví o Jidášově oddanosti?

Tak, jako Ježíš věděl o Petrově vrtkavosti, podle mě naprosto jasně znal i Jidášovu spolehlivost. Ježíš rozhodně nebyl žádná cynická zrůda, aby u stolu vyznamenával přízní křiváka a posílal ho vykoledovat si ten nejhorší úděl zrádce, jen aby tak mohl naplnit své „spasitelné“ poslání. Vnímám jeho slova jako jakési smutné vyznamenání. Vím o tvé ochotě, o tvém odhodlání, o tvé odevzdanosti. Ty jsi na mě vsadil všechno.

Ale snad taky: vím, že i když není pro tento úkol nikoho lepšího, i pro tebe bude nad tvé síly, přemůže tě to. To by vyplývalo z jeho slov o tom, že tomu člověku by bylo lépe, kdyby se nikdy nenarodil, stejně jako z údajného Jidášova konce – oběšence střemhlav se řítícího někde do propasti a zároveň pukajícího vejpůl, kupce pole, kterého si neužil, naopak se na ně patrně vykydla jeho střeva… Každý soudný člověk (s výjimkou středověkých pisatelů církevních hororů) pochopí, že zkombinovat tolik bídných konců u jednoho člověka je prostě nemyslitelné. Neprosvítají na nás tady ale jen původní obrazy, které popisovaly těžké rozpoložení, ve kterém se Jidáš ocitl (podobně jako spravedlivému Jobovi se „vařily“ střeva, když jej navštívil Bůh)? Co vlastně původně tyto NZ texty popisovaly, nechtěly nám prostě sdělit, že úděl toho člověka byl natolik těžký, že nebylo možné ho ustát, a až autor zjevné „vysvětlující“ vsuvky ve Sk 1.18-20 si s nimi vůbec nevěděl rady? Nevyjadřuje Ježíš tomu člověku spíše účast, pokud říká, že tomu, kdo ho vydává, by bylo lépe, kdyby se vůbec nenarodil (i tady musíme vzpomenout na Jobovo rozpoložení, i on vyznává to samé), než že by vztahoval varovně prst? Nenechává ho jít na smrt podobně, jako nijak neovlivnil smutný konec Jana Křtitele?

Není snad Petrova první zásadní veřejná akce, kterou coby autorita v církvi podnikne, poctou Jidášovi, jednomu z nich, který nezaslouží, aby jeho místo zůstalo prázdné? Selhali všichni, on jediný to odnesl (zatím) celým životem? A tak spíše v duchu zajištění potomka – následovníka (podobně třeba jako u levirátního svazku, aby nevymizelo jméno toho člověka, jeho linie), ne jako náplast za nehodného zrádce, volí povstávající církev Jidášova nástupce Matěje?

A co tedy ten Jidášův mrzký peníz, údajná hlavní motivace jeho práskačského činu, a pole, které za ně snad měl pořídit? Pokud vezmeme vážně autorovy asociace, dostáváme se ke dvěma prorokům. Nechci už zabíhat do podrobností, ale podle mě je dost pravděpodobné, že Jidáš podle evangelistů splnil i prorocký úkol. Že skutečně konfrontoval vůdce s Božím pastýřem (s ostudnou nepořízenou) a že vložil svoje naděje správným směrem, ale nedožil se jejich naplnění. Že dýchal s tím správným Člověkem. Koupil pole na svědectví, investoval dobře, ale svého zadostiučinění se on sám nedočkal. Jenže svědectví v jeho prospěch tu stále leží, ono pole se neztratilo, a jeho příběh je na něm stále zakopaný v hliněných nádobách. Nebo že by už nastal čas konečně ho vykopat?

Autorka: Dada