Za pár dní tomu bude měsíc, co se dvaadvacetiletý syn hollywoodského režiséra rozhodl oplatit ženám jejich opovážlivost.
Elliot Rodger, jak víme z novinových titulků, pobodal tři své spolubydlící a zastřelil šest dalších lidí, než spáchal sebevraždu. Na předem připraveném videu sám uvedl, že se bude mstít ženám za to, že odmítaly jeho milostné návrhy, doslova: “Nevím, proč se vám holkám nelíbím.
Ale všechny vás za to potrestám. Je to nespravedlnost, zločin, protože nevím, co vám na mně vadí. Jsem dokonalý chlapík a stejně se zahazujete s těmi hnusáky místo mě, džentlmena. … V den odvety půjdu do sídla toho nejvíc sexy sesterstva a podříznu každou zkaženou namyšlenou kurvu, kterou tam najdu. Všechny ty holky, po kterých jsem toužil. Všechny by mě odmítly a koukaly by na mě svrchu, kdybych jim někdy udělal milostný návrh. A zatím se zahazují se všemi těmi odpornými surovci.”
Opakovaně mluví o ženách jako o předmětech. Není pro něj rozdíl mezi posledním modelem telefonu a ženou – s výjimkou toho, že žena, kterou si vybral, mu (neoprávněně a troufale) odpírá své služby. Z celého Elliotova projevu je zřejmé, že o ženách nedokáže uvažovat jako o tvorech s vlastním názorem, vlastními pocity a touhami, s právem na vlastní rozhodnutí. Považuje se za oběť, protože ženy, které chtěl, se rozhodly jinak.
Je zřejmé, že měl emocionální problémy, které vyústily ve strašnou tragédii… ale jeho představy o ženách jako věcech nejsou bohužel ojedinělé.
O pár dnů později proběhla sdělovacími prostředky zpráva o ženě z Pákistánu, jejíž bývalý snoubenec inicioval její ukamenování – za to, že si pro společný život vybrala jiného muže. Další zprávy pak hovořily o tom, že ani muž, kterému ukamenovaná nešťastnice řekla své “ano”, nebyl bez poskvrnky – svou předchozí manželku zavraždil, aby mu nekomplikovala nový vztah.
Podobné případy u nás nezaujímají v médiích ani zlomek prostoru, jakého se dostalo činu Elliota Rodgera. Může to být tím, že počet obětí je obvykle menší a většina zabíjejících násilníků své oběti zná. Přesto však příčina, představa o vlastní nadřazenosti a neschopnost přiznat jinému právo na samostatné rozhodování, zůstává stejná.
V roce 2003 byl k osmiletému trestu odnětí svobody odsouzen David Mattausch, který zastřelil kolegyni za to, že s ním nechtěla mít vztah.
Marcel Hazdra, tehdy dvaadvacetiletý, před dvěma lety jednu ženu napadl a jednu zavraždil proto, že se s ním chtěly rozejít.
Předloni probíhal soud s Jiřím Hanákem, který se hájil, že ho přítelkyně po rozchodu vyprovokovala do té míry, že ji musel ubodat. Před vraždou ženu spoutal, znásilnil a nožem jí způsobil 11 bodných ran.
Včera se u klatovského soudu projednával případ Petra Hlušičky, který napadl svou přítelkyni a kufr s jejími věcmi hodil do řeky proto, že dívka panu Hlušičkovi odepřela sex v období menstruace.
Ročně u nás v souvislosti s domácím násilím (v němž nejsou započítány případy podobné těm výše uvedeným) zemře přibližně šest žen. Přesná čísla zjistit nelze – motivy vražd a sebevražd se ne vždy podaří rozkrýt.
Často slýcháme chlácholivé, že ačkoliv u nás podobné činy, řízené stejnou přezíravostí k osobnosti druhého člověka, nejsou vzácné, v porovnání například s latinskoamerickými nebo arabskými zeměmi se české oběti mohou spolehnout na pomoc úřadů… tudíž vlastně o problém nejde.
Zejména v posledních letech se do povědomí veřejnosti dostávají informace o významném zlepšení postavení obětí násilí v rodině (hovořím tu o ženách, protože ty tvoří většinu obětí, ale samozřejmě se to týká i mužů), o možnosti policejní ochrany a široké dostupnosti všemožných druhů sociální pomoci. Paradoxně to přispělo k druhotné viktimizaci týraných – často se objevuje názor že s násilím souhlasí nebo si ho dobrovolně zvolily/-i , pokud zůstávají v domácnosti s násilníkem.
Skutečnost je ovšem taková, že jedinou vymožeností, skutečně dostupnou všem ohroženým osobám, je institut vykázání násilníka. Vzhledem k tomu, že ohroženými osobami jsou zejména ženy na mateřské a rodičovské dovolené a seniorky, bývají na agresorovi obvykle ekonomicky závislé. Azylových domů a ubytoven pro ženy s dětmi je nedostatek – čekací doba na umístění je až několik měsíců, mnohá zařízení si kladou další podmínky (trvalé bydliště, české státní občanství, věk a počet dětí – málo zařízení pro bezdětné ženy – apod.). Cena za ubytování je plošně stanovena na 90 Kč/den za dospělou osobu a 60,- Kč za dítě, platba bývá vyžadována předem. Pobyt v těchto zařízeních je také časově omezen, na dobu od 3 měsíců do jednoho roku.
Pro týrané seniory neexistuje dokonce vůbec žádná alternativa – jedinou možností je domov pro seniory, který je mnohdy finančně nedostupný nebo se na místo v něm čeká až roky. Mimořádné sociální dávky pro ohrožené a potřebné osoby nespadají pod kompetenci sociálních odborů, ale úřadů práce a tyto dávky nejsou nárokové.
Není nijak řešena ani ochrana obětí domácího násilí v době po případném odchodu od násilníka (násilnice) – žádat o ochranu před stalkingem ze strany bývalého partnera/partnerky je nepoměrně složitější, než žádat o ochranu za doby soužití ve společné domácnosti. Časté jsou případy, že oběť nemá nárok na sociální dávky (např. příspěvek na bydlení), protože má s agresorem ve společném majetku nemovitost a agresor blokuje jednání o majetkovém vyrovnání.
Další pákou na “neposlušné” je neplacení výživného; žalobu o výživné je možno podat teprve po čtyřech měsících neplacení, přičemž až do vynesení rozsudku jsou teoretickému příjemci neexistující alimenty započítávány do příjmu (a opět ovlivňují možnost, či spíše nemožnost, získat sociální dávky).
(Je-li “trestající” rodič důsledný, může ho neplacení alimentů dovést až do vězení. Pokud tam ovšem nepracuje – a k tomu ho nikdo nesmí nutit – výživné neplatí ani odtamtud.)
Pro ilustraci modelový příklad – matka tří dětí na rodičovské dovolené, které soud přiznal alimenty ve výši 12.000,- Kč, se skutečným příjmem 5.116,- Kč rodičovského příspěvku má teoretický příjem 17.116,- Kč, čili téměř dvojnásobek životního minima. Za pokoj v azylovém domě zaplatí měsíčně 8.100 Kč, plus poplatky za pračku, případně za koupelnu. Na příspěvek na bydlení ani na jiné sociální
dávky nemá nárok, přestože její faktický příjem nepokryje ani pronájem pokoje.
Není proto divu, že sociálně izolované oběti domácího násilí bez ohledu na věk často nevidí jinou možnost než setrvávání v soužití s agresorem… a bývají za to okolím odsuzovány, protože nevyužily u nás tak rozšířených možností se ze své situace vymanit.
Je ovšem pravda, že na rozdíl od náhodně vybraných obětí mstivého střelce mají šanci alespoň nějakou.
Autorka: Karíma Sadio
Autor
9 Komentářů
nepochopila jsem o čom článe je, nerozumím.
clanek je soupis problemu, jedine reseni, ktere vidim v clanku sepsano je institut
vykazani nasilnika z bytu.
ale filozoficky/socilogicky presah hledam marne.
Astorc – článek je o tom, že si snáz všímáme (nebo média všímají) jednoho nápadného excesu, přičemž desítky podobných přímo pod nosem bez povšimnutí přecházíme.
Ad 2 – to neměl být “soupis problémů”, ale poukázání na to, že to, co je veřejnosti předkládáno jako problém vyřešený a de facto již neexistující, dále existuje, ale mediální obraz konejší veřejnost tím, že již nic dál není potřeba dělat a pokud má někdo (týraný senior, týraná žena…) potíže, může si za ně sám. Přičemž kořen problémů je stále tentýž jako u propíraných masových vražd. Filozofický přesah to mít ani nemělo :)
Tedy já jsem si nevšimla, že by zrovna domácí násilí bylo předkládáno veřejnosti jako problém již vyřešený… žádný článek nebo rozhovor na toto téma mi tak snad zatím nikdy nevyzněl.
Dada: v clancich v beznych mediich se dozvite, ze domaci nasili existuje… a ze v poslednich letech se zlepsilo zazemi pro tyrane zeny (i seniory), ze existuje rada utulku, linky duvery, patricne zakony, proskoleni policiste a socialni pracovnici… a ze vlastne jedine, co obeti chybi, je rozhodnout se k osvobozeni. Aspon ja jsem se tedy nikde nedocetla, ze tem lidem jde mnohdy doslova o strechu nad hlavou, moznost mit ve vlastni peci deti apod., a ze mnozi jsou v nasilnych vztazich nuceni zustavat z ciste existencialnich duvodu.
KS: no ono se to zázemí asi skutečně zlepšilo, asi toho existuje přece jen víc než dřív, i když samozřejmě pořád je co zlepšovat… ale nevnímám ty články tak, že by házely vinu za případné setrvávání v domácnosti s násilníkem na oběť a vyčítaly jí neschopnost využít služeb, toto mě nikdy při jejich čtení nenapadlo, spíše naopak…
vidím je jako snahu povzbudit ženy v takové situaci, aby se nebály hledat východisko a pomoc právě na těch linkách a v útulcích, u organizací na takovou pomoc specializovaných, protože všechno lepší, než setrvávat v takové domácnosti v přesvědčení, že to jinak nejde (třeba právě z existenčních důvodů)…
Dado, clanky vinu na obet nehazeji, ale vyvolavaji dojem, ze kazda obet ma moznost opustit nasilny vztah, pokud chce. V popularnich, neodbornych clancich necitame, ze ty moznosti nejsou pro kazdeho. Ze napriklad seniorka s malym duchodem, ktera je spolumajitelkou domku, v nemz zije nasilnik, je prakticky bez sance na odchod jinam nez na ulici. Nektere zeny se k nasilnym partnerum vraceji (!) prave az pote, co zjisti, ze jinak nemaji sanci zustat pohromade s detmi apod. Ne ze by chtely nebo byly zavisle psychicky, ale jine reseni jim neumoznuje situace a system, ktery na tyto pripady nemysli. Do majetku se napr. zapocitavaji i dluzne alimenty: znamena to, ze zena, ktera alimenty nedostava, je presto virtualne ma, tudiz zadnou pomoc nepotrebuje atd. Utulky, jak jsem psala vys, existuji, ale musi byt splneny podminky – volne kapacity, zajemkyne musi mit penize, obcanstvi, trvale bydliste, ne vice nez dve nebo tri deti… A co tyrana zena s ukrajinskym obcanstvim a tremi detmi bez vlastniho prijmu?).
System ochrany obeti je u nas velice nedokonaly, ale malokdy kritizovany. Vede to pak k tomu, ze zeny skutecne odchazeji z nasilnych vztahu, jen aby pozdeji zjistily, ze se zase museji vratit, pokud chteji mit strechu nad hlavou nebo se stykat s detmi. O tom se prave vubec nemluvi.
Karimo, popravdě – já si nedovedu představit, že by třeba Bílý kruh bezpečí nebo nějaká taková organizace vykopla ženu v takové situaci, že jí prostě není pomoci, má smůlu a nic jiného než trpět dál domácí násilí jí nezbývá… myslím,že se vždy hledá cesta individuálně, jak to jen jde… ale asi máte nějaké konkrétní zkušenosti, že tyto organizace selhaly? Vykoply takovou “nežádoucí” žadatelku o pomoc?
Dado, to samozřejmě ne. Nabídnou institut vykázání, pomoc při spolupráci s policií, doporučí kontakt s odborem péče o dítě – a v některých situacích otevřeně řeknou, že nevědí, jak pomoci. Například při přijetí do azylového domu se, jak jsem psala výše, platí předem. Pokud adeptka nemá peníze, nemůže být přijata. Děti může odvést někam do Klokánku, ale sama musí na ubytovnu pro bezdomovce… atd. Problém je složitější, nemůžu popisovat všechny případy, o kterých jsem slyšela nebo četla, ale tak jen pro doklad, že si nevymýšlím:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/290181-na-ulici-pribyva-zen-az-dve-tretiny-z-nich-pecuji-o-deti/