Někteří lidé to vnímají stále tak, že každý, kdo není katolík, ten je vlastně kacíř. Paradoxně často na katolíky jako na jedinou autentickou křesťanskou církev pohlížejí i málo vzdělaní atheisté. Já si myslím, že to je velmi hloupé používat v dnešní době takové slovo jako kacíř, ale stále se to děje. Bible nám jasně říká, že nemáme právo nikoho soudit, že soudcem člověka je jedině Bůh. Problém je, že lidé Bibli nečtou, a proto mají různí věřící z různých náboženských skupin sklon odsuzovat každého, kdo se jim nevejde do jejich -často velmi omezeného- chápání světa, a tedy i chápání toho, co je, či není správné v životě víry. Problém současných katolíků navíc ještě je, že sami katolíci se nějak nedokážou shodnout, kteří z nich jsou ti praví katolíci a kteří jsou tak nějak ještě více pravější než ti ostatní. Tedy zda jsou kacíři všichni ti katolíci, kteří dnes následují učení Druhého vatikánského koncilu, nebo naopak zda jsou kacíři a odpadlíci ti katolíci, kteří učení Druhého vatikánského koncilu odmítají…; a ti, kteří to učení Druhého vatikánského koncilu odmítají, se – žel – ještě dále dělí na lefebvristy, sedisvakantisty, williamsonovce, pulvermacherovce a další a další, přičemž se navzájem také označují za kacíře, heretiky, schizmatiky a podobně – prostě je v tom velmi nehezký chaos…

V určitou chvíli života věřící člověk (alespoň jednou za život) stojí před rozhodnutím, jak ve své víře bude pokračovat dál, pokud tedy není jeho víra jen formální a pokud upřímně a hlouběji zkoumá stav svého srdce a své duše a srovnává s ním i stav své církve – což by průběžně (pravidelně) měli dělat všichni věřící, nejen katolíci.

De facto římskokatolický (a logicky tedy i východněkatolický = řeckokatolický) rozkol existuje již téměř půl století, jen se ještě některým lidem stále nechce přiznat sobě i světu, že je to tvrdá realita. Papež Benedikt XVI. byl pro mnoho lidí, kteří ty zmatky těžce nesli, velkou nadějí na znovusjednocení katolické církve při zachování široké míry autonomie pro obě znesvářené strany – pro modernisty i pro konzervativce. Je nutné čestně přiznat, že papež Benedikt XVI. vyvinul maximální úsilí, aby rozpad katolické církve zastavil. Lze se domnívat, že rezignaci Benedikta XVI. urychlily různé intriky, které měly toto sjednocení, a hlavně nápravu mnoha nešvarů uvnitř katolické církve znemožnit. Benedikt XVI. si zřejmě uvědomil, že stojí přímo ve Vatikánu proti silnému nepříteli, který je schopen jej i politicky zničit, jen aby jej v jeho úsilí o nápravu církve zastavil. Ta možnost sjednocení, usmíření různých proudů uvnitř církve a nápravy nešvarů rezignací Benedikta XVI. a nástupem papeže Františka definitivně skončila, protože František je jen mediálně líbivá postava bez zájmu cokoliv opravdu napravovat.

Ti, kteří se už dříve (většinou za pontifikátu Jana Pavla II.) rozhodli, že se s tou soudobou formou katolicismu chtějí rozejít, nyní vědí, že není proč žít v iluzi, že by kdy ještě bylo kam se vracet. Ta církev, ve které tito lidé uvěřili, ta přestala být tou církví, kterou oni znali, a přestala být tou cestou hledání a následování jediné Pravdy, té Pravdy, kterou je náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus.

Pokud bychom to vzali obrazně, tak starý dům církve našeho Pána je do základů zničený podobně, jako byl 10. srpna 70 našeho letopočtu v Jeruzalémě zničen bejt ha-mikdaš (Chrám). Ten starý dům církve našeho Pána byl sice již dříve (za posledních necelých tisíc pět set let naší éry) opakovaně a vážně poznamenán krvavými hříchy spáchanými katolíky jakožto vůdčí náboženskou silou západního světa, ale nakonec byl zničen hlavně lidskou pýchou, theologickými spekulacemi a soudobými křivdami, tedy těmi, nyní již nevratnými kroky, které byly bezohlednou byrokratickou hierarchií spáchány od druhé poloviny šedesátých let do druhé poloviny devadesátých let minulého století. Na takovýchto ohavných troskách je už nemožné stavět, copak by někdo chtěl stavět dům na mrchovišti? Čím déle bude stav rozkladu trvat, tím horší to jen bude. Někteří katoličtí věřící si v dobré víře postavili chatu na pozemku onoho starého zničeného domu (např. lefebvristé), aby mohli žít poblíž, neboť dlouho žili v slepé falešné naději na pozdější rekonstrukci původního domu; dnes tito „chataři“ zjišťují, že trosky onoho rozpadlého domu obsadila nebezpečná lůza a ohrožuje i je -jejich životy a víru- v jejich chatce. Ti přemýšlivější z nich (např. williamsonovci) se nedávno rozhodli stavět znovu a po špatných zkušenostech se rozhodli stavět raději velmi bytelnou pevnost, proto odešli pryč ze skupinky naivních „chatařů“ co nejdál do zdánlivého bezpečí… Nejsem si jistý, že jim ta pevnost k něčemu bude dobrá, dříve či později narazí na to, že jim v ní začne být těsno, buď z ní potom vyjdou ven do světa mnoha nástrah a pokušení, nebo se přestanou přirozeně rozvíjet a ustrnou na kulturně-náboženské tradici, která bude více odrazem jejich západoevropského (kulturně-národního) původu a náboženských rituálů než živou vírou. Takový osud vždy postihuje konzervativce, kteří více čerpají z nějakých dobových regionálních kulturních a náboženských zvyklostí (stereotypů) než ze samotného základu víry, kterým je Boží Slovo – Bible. Pro takové lidi se pak podstatným stává forma: to, jak se mají oblékat, jak mohou či nemohou mít muži upravené vousy a vlasy, jaké mohou či nemohou mít ženy účesy, v jakém jazyce se mohou či nemohou lidé modlit a podobně. Tito lidé pak odmítají pochopit, že Církev Kristova má opravdu hovořit jedním společným hlasem, ale že tento hlas může a musí znít mnoha jazyky, aby poselství Pána Ježíše Krista bylo živé a srozumitelné. Tito lidé také odmítají pochopit, že cudnost (mravnost) pramení z duše a víry člověka, a ne z barvy a střihu oblečení či typu účesu. Z dobových nábožensko-kulturních zvyklostí pak tito lidé udělají dogmata, která se stanou jiným lidem překážkami na cestě hledání víry, a svými falešnými dogmaty a tradičními zvyklostmi mohou dokonce i od cesty k Bohu jiné lidi naprosto odradit, protože své zvyklosti (vnější formu) nadřadí nad skutečný podstatný a jedině Bohem daný základ (fundament), kterým je Boží Slovo – Bible. Proto já nemohu a nechci být konzervativec, proto mohu být (podle svého svědomí) jedině fundamentalista. A když se ještě vrátím k různým katolíkům, pak jsou tu ještě ti, kterým to vše, co se ve Vatikánu dělo a děje, už je jedno, jsou většinou už pár let nejen obrazně řečeno (od Evropy a Říma) za vodou (třeba pulvermacherovci), žijí si své vlastní náboženství a od původních sporů a silných theologických prohlášení se již oprostili, což ovšem neznamená, že se vydali správným směrem – zpět k Božímu Slovu, je to naopak, svými činy se propadají do velmi nebezpečných pověr…

Církev Kristova žije a bude žít skrze víru v Krista a Jeho následování, nic více vlastně nepotřebuje… To, co v posledních desetiletích vidíme u katolíků, to je etapa, která je nutná, protože se tím naplňují slova samotné Bible…

Je to výhradně Evangelium, které jako maják svítí věřícím na nelehké cestě, když se lidské náboženské spolky dostávají do zmatků a i sami někteří pastýři (kněží) nejistě tápavě hledají cesty ven z bažin theologického marasmu… Nadějí a ukazatelem je dnes jedině náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus; ten, kdo studuje pečlivě Ježíšovo učení, kdo Ježíše věrně následuje, ten nebude zklamán ani zatracen, i kdyby žil jako člověk naprosto osamoceně a neměl by příležitost prožívat svou víru společně s dalšími lidmi stejné víry…

Autor: pastor Ari