Kdykoli se mi ozve Kamil, jdu do toho. Sedí sice na fakultě, razítko má plné zkratek, ale jinak dobrodruh. Dost ho zajímá, jestli se ještě urve další kus poddolovaného svahu slavné a proklínané dálnice na Drážďany a jak dlouho to tak potrvá (ten sesuv). Ale neváhá ani vyjít s bičištěm proti milovníkům moto-čtyřkolek, kteří se pokoušejí proniknout do přírody, která o ně nestojí, stejně neurvale jako boss Patrik Oulický.

To nepíšu proto, jaké že to mám titulované kamarády. To jen pro případ, že byste si ho chtěli nagooglit.  Kamil je jednoduše Kamil. A kdykoli něco spíská,stojí to za to. Bulvární sousto to sice bývá jen málokdy, na to jsou tu jiní, ale rozhodně to s Kamilem bývává dobrodružné objevování.

Je taky docela možné, že tři čtvrti roku tráví docela nudnou akademickou úředničinou, ale kdykoli se rozhodne do něčeho zavléci mne, je to zpravidla soustíčko.  A proto, kdykoli se ozve, jdu do toho.

Onehdy to byl objev vesnické modlitebny kousek pod Milešovkou, o které jsme informovali  vloni v lednu.  A nedávno jsme si zase  stačili udělat výlet do Klokoček. Tedy Klokočských skal. Je to takový pomenší masiv pískovce u Turnova. Kamil přišel s tím, že tam v pískovci u Klokoček se vedle schematických značek maličko nestydatých, vyrytých srdcí a dalších „tagů“ z dob ještě před-sprejerských objevují i písmena hebrejská.

Sedáme do vozu odhodláni zjistit, jestli jsou to taky jen vzkazy zamilovaných anebo omyl. Pokud se však  Tobiáš Jakobowitz před mnoha desetiletími nemýlil, vzkazuje nám na dálku mailem Pavel Jakubec, další fanda do pískovce a do židů, čeká na nás v tzv. Průchodech čtrnáct jmen zvěčnělých židů z doby někdy okolo roku 1720. Tedy z doby, kdy sokolské a okrašlovací spolky pro židy zažívající úřední antijudaismus příliš do úvahy nepadají.  Za necelých šest let po datu 1720 vyhlásí ke všemu pan Karel VI. Habsburského domu panovník, translokační reskript a familiantské zákony. Tak co tam jména dělají? A jsou skutečně tak stará?

Cesta vykloktaným auťákem začíná být ještě zajímavější. Tím spíš, že vzadu vezeme jakousi vědeckou obludu, která je schopná skenovat skálu, aby se to pak lépe četlo. V duchu si říkám, měli jsme vzít stan a baterku, počkat na noc a přečetlo by se to bez obludy, ale na druhou stranu jsem zvědavý, jak si ten stroj poradí.

Parkujeme pod „Průchody“, které jsou vlastně jen zmenšeninou podobných scenérií v Česko-saském Švýcarsku, a já paní Přírodu, co to tady na Turnovsku zmenšila, opravdu vděčně velebím. Protože i tak nám vlečení skeneru-mastodonta až k patě zmenšeniny dává zabrat. Pod skalou pak v jemném písku a ve vonícím boroví čekáme na další členy výpravy, neb jak učí tóra : Z úst dvou až tří svědků vydávati budeš svědectví…

Zvědavost nám ale nedává. Neodoláme a jdeme za „nimi“.  Průchody, to je vlastně úzká štěrbina mezi dvěma mohutnějšími bloky pískovce. Vede strmě nahoru, tu a tam někdo přitesal schodík, závěr devatenáctého století pak už dodal i schodíky betonové.A drahná léta již slouží jako zkratka všem, kdo potřebují projít. Cestou odspoda se chvíli romanticky prodíráte, občas i protíráte mezi oběma bloky a pak se najednou po pravé ruce prosvětlí. Jakoby tady kdosi kus skály vykousl. A to poměrně pravidelně. Jakoby ani nekousala matička příroda, ale ruka člověka.

A skutečně tam jsou. V tom průlezu, průchodu, stěrbině vedoucí odshora dolů.  Krásní, poměrně zřetelní, podepsaní a určitě ne „turisté“. A patrně skutečně opravdu staří tak, jak uvádí regionální historik a badatel Jakobovitz. Proč? Protože písmo je poměrně velké, naivní, nevyumělkované a dosti zvětralé.

Seshora právě procházejí civilisté. Rodinka s dětmi. Tatík vysvětluje dětem: „To jsou horolezci, víš. Hledají, čeho se chytit..“ My ovšem pouze bříšky prstů dobýváme první jména. Chajim Wolf ben Jokeb Perec (099), Daniel Fejš (101) Jokeb Graf (110). Fejš Natl (114), Abraham ben Hešl (116) anebo Zelki Poznan (123).

Je mi ctí, vážení pánové, zvěčnělí v pískovci. Ale co jste tu tesali? Proč jste se tu vytesali? Představy o pobělohorských Růžových paloučcích pro židy nepasují. Turisté, jak vidno to nebyli. Tak proč. Mezi všemi ostatními solidními i naivními značkami.

Dojíždí i Pavel Jakubec, v ruce Jakobovitzův seznam. Ajta ..  Většina jmen mu skutečně odpovídá, v několika případech jsme dokonce schopni Jakobovitzovy tři tečky (…) doplnit dalším poznáním.

Poprvé nás napadá (teda hlavně oba pány od pískovce), že by mohlo jít o kamenické značky. Jenomže proč by nechávali kamenické značky na skále a ne na výrobku?  Chodili se sem snad mladí kameníci s tátou učit podepsat se dlátem?

Navíc, Kamil existenci kamenolomu vylučuje. „To, co jsme viděli v Průchodech nemohl být běžný lom pro výstavbu rozsáhlejších komplexů. Třeba celých městských čtvrtí. Ty jsou mnohem rozsáhlejší, , než to, co jsme viděli v Průchodech (údolí Debř u Mšece, Labské údolí u Děčína a Kváderberk tamtéž, Škrovád u Chrudimi, Plakánek u Sobotky), ale musím ještě projít okolí Průchodů a teprve až si všechny stopy těžby vynesu do mapy, budeme, co se týče rozsahu moudřejší. Zatím největší těžby, které v okolí znám a snesou srovnání s uvedenými, jsou u Všeně (nejstarší datace 1771) a pak celá skalní stěna mezi Drábkami a Klamornou (nejstarší datace 1744)!“

Rodí se další teorie. Možná měli za úkol Průchody udržovat. A jsou to tedy jakési revizní podpisy. Výkazy práce. Něco jako podpis uklizečky v nóbl hotelu. „Byl jsem tu a provedl údržbu průchodů,“ ale to zní skoro stejně divoce jako Růžový palouček. A ta vykouslina jakoby dobývání kamene přeci jen nabízí.

Ke všemu je tu ještě jeden zádrhel, křestanské příjmení pan a paní Židů z Klokoč. Doložené už k roku 1714. Jakoby rodina Židovejch bydlela někde u židů. (Patřit jim nemohla, ale židé se tu asi nějak vyskytovali…)

Otazníků začíná být víc než dešifrovaných jmen a položek na seznamu pana Tobiáše, vedro k zalknutí i ve skalách a slunce za nadhlavníkem, a tak se vydáváme spokojeni, ale neukojeni zpět do domácího. A pár dní poté, přichází od Pavla tenhle nádherný mail:

Srdečné pozdravení z kraje za horou,
spásná noční bouře přinesla šanci alespoň trochu systematicky uvažovat a nepodléhat přitom všudypřítomné výhni. Řekl bych, že uvažovat o Průchodech jako o těžebním prostoru pro ghetto, resp. synagogu může být zatím hodně odvážné. Ale položme otázku jinak? Kde brali turnovští Židé kámen na své štajny? Dokážu si v tom nadšení představit, kterak vrchnost vyčlení židovské obci jedno místo, kde si kámen může brát. Konvenovala by s tím i značná pravděpodobnost, že jména jsou patrně z různých dob, sedí tam jméno Pereles, které mám v jednom případě spojené dokonce s židovským hrobníkem (většinou to však byli gójové, kdo hlídal turnovský hřbitov) a úplně vedle by nebylo ani klokočské příjmení Židů (zatím jsem ze svých excerpt došel k nejstarší zmínce z roku 1714) – sedlák prostě bydlel nejblíže Průchodům a tak byl od těch Židů. A ještě – netušíme, kdo vytesal těch pár nápisů latinkou v 18. století, ale žádné starší tam nejsou – krom hebrejských, které v tuto dobu (tedy před nástupem masového turismu, jenž Průchody zdevastoval definitivně) dokonce převažují.
Nepochybuji, že si teď říkáte, ten člověk z tepla už definitivně zešílel, ale zatím jsem ještě ve fázi, kdy mě baví přemýšlet :-)
Mějte se, Pavel.

Kdepak, moudrost je z vidění, a někdy taky naopak. A s akademikama rozhodně žádná nuda…

Autor: Jaroslav Achab Haidler