Suchoprd se pozná snadno. Nemá a nesnáší nadhled.  Prostě suchoprd. Anebo tichoprd. Což je totéž, ale lépe se dostanem k etymologické i bytostné podstatě suchoprdství.  Je, pravda, maličko non-gomód, říhnout si dolními ústy při divertimentu. Ale co naděláte, když to říhnutí přijde…

Když jsem na základě několika mejlových narážek zjistil, že moje sousloví Velkej šéf řadě spolubližních kazí spaní, maličko mne to rozhodilo.  Asi by si přáli, abych Big-Bossovi říkal jaksi uctivěji. A v podstatě je to jejich „přáníčko“ naprosto legitimní.  Ale co je na tom proboha tak příšerně nepatřičného? Copak mne neznají? – Dobrá, neznají  – tak proč si nedají tu práci zkusit mne poznat? A já jakbysmet. Nicméně u těch, kterým tahle má „odrzlost“ ohrožuje žlučník, bych se asi měl vážně zamyslet. Protože fakt není dobré ba ani žádoucí jazykem zraňovat. Jenomže na druhou stranu, co když se zraňujou sami o sebe? Možná jsem bodlák, ale proč do těch kopřiv lezou? Protože jestli někdo rozhodně suchoprd není, tak právě Sladkej požehnanej …

A navíc (už jsem to tuším někde zmiňoval), zkuste oslovit týpka na sk8-boardu, kterého neodolatelně honí mlsná  na „piko“,  nábožensko-politicky korektním: „Bratře, obávám se, že s dary ducha svatého nakládáš poněkud nehospodárně…“ – Jediné, co svým (anebo po vašemu?)  korektním „velebením  Vznešeného“ dokážete, je, že mladej prodá prkno a koupí si něco ostřejšího, aby si mohl šlehnout zlatou dávku.  Zrativ poslední iluze o tom, že rok 2010 není jen „Hotel plný magorů“… V tom lepším případě namísto „amen“ opáčí: Odprejskni úchyle!

„Malej šéf“ se narodil analogicky a bezmála  vzápětí.  Navíc v kuriózním okamžiku, kdy mne jakýsi strýček ve vláčku na Volyni (šábesdekl nosím skoro furt) oslovil jako „staršího bratra“  a (aniž by to se mnou  předem konzultoval) začal mne zahrnovat přívaly lásky: „Vždyť máme všichni stejného boha a tím je Ježíš…“  Připadlo mi to maličko nesmyslné, ale tehdy jsem to strejdovi tak nenaservíroval. Ono tady  nejde jen o svobodu anebo o „lašon“, ještě tu máme taky takt.

Mimochodem, škoda že zbytek osazenstva onoho osobáčku tvořili jen lidé „normální“. Jet s námi nějaký muslim anebo neonacista,mohlo dojít k velice zajímavému  ekumenickému dialogu zda Wotan anebo Kálí…

Všechny ty obrázky se mi vrátily teď, kdy se věnujeme kategorii „lašonu“. Je neologismus kreativní anebo už zasahuje do kategorie „lašon“. Anebo někdy kreativita, jindy  „lašon“ ?  Zraňovat, anebo plkat chuchvalce vaty (nezřídka cukrové)?  Vatovat a tím  vatováním vetovat sebe a svůj slovník, anebo zůstat „sobecky“ svůj?

Nevím. Budu dumat dál. Co jsem ale díky tomu poznal spolehlivě, je pravidlo uvedené v titulku. Nelze zůstat „jenom“ a „za všech okolností“ svůj. Na druhou stranu  tóra přísně varuje před snahami zůstat „nesvůj“. Řešení je prostinké, ostatně jako celá tóra:  Zůstat svůj a Jeho.

Jak se  to praktikuje? Neuvěřitlelně těžko. Nicméně je to dřina navýsost slastná.  Naplňuje totiž ihned při výkonu.  Naplňuje onou kýženou jablečnou chutí Poznávání !!

Nepokoušejme se „půjčovat“ našeho boha těm druhým. Vždyť beztak nemáme co půjčit. On není náš. Už proto, že bychom především my   měli být  za všech okolností  jeho.  Daleko spíš si Ho berme –  hladově, žíznivě a sobecky  – z  těch druhých.

Že tam občas není vidět?  Kdoví jestli ne proto, že na protejšku hledáváme  jen tu štěrbinu ve Zdi nářků, kam bychom zastrčili náš kvitl  – ať už evangelizační,  pravdo-svatý, uplakaný anebo jen ublíženecký. Možná (ačkoliv prvoplánové čtení tohoto biblického verše míří pochopitelně jinam!!) je to  další  z nádherných obsahů výroku:  Stvořil člověka k obrazu svému /… …/ stvořil je.

Co naopak půjčovat anebo dokonce vnucovat lze – jsou zrcadla. Člověk je koukavý.  Je na to zvyklý. Od prastvoření, kdy dostal od Vznešeného svůj první pneumatický lóbanec a pak seděl, díval se a pojmenovával celý vesmír. Začínám věřit, že potká-li mne skejťák bez praporku pámbíčkářské hypotéky (nakrásně cudné a korektní) jenom se zrcadlem v očích, se zrcadlem v němž se zahlédne, dovolí mi, abych si taky nabral…

Že by nakonec ten veleslavný a mystický štít Davidův bylo jen obyčejné „zrcadlo“ ?

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Francois Villon a talmud (Lašon 01)