Kdo ví, jak by dopadl sv. Urban, patron vinařů, za to, že v čas vinobraní něco takového dopustil… zda by ho vláčeli bahnem, vymáchali mu kamennou hubu ve shnilých hroznech či jaké jiné milé odplaty by se mu dostalo, pokud by celoroční práce vinařů přišla vniveč. No snad nebude tak zle, pár deštivých dnů vinicím neuškodí a navíc doba pokročila, není dnes žádoucí vybíjet si vztek takto primitivním způsobem.

Nebo že by ne zas tak docela? Nedávno jsem narazila na reportáž točenou v jakémsi americkém Českém lesíku (Bohemian Grove), kde mocní tohoto světa „upouštějí páru“. Kdo neuvidí, neuvěří –  tady tak docela neplatí, viděla jsem dost a přesto se věřit zdráhám: že by elity, které mají náš svět v rukou, byly v jádru až tak primitivní a vlastně slabé, nejisté, manipulovatelné… jakoby celé to jejich suverénní vystupování kdesi na výšinách bylo jen maskou, za kterou se skrývají uskřípnutí a nedovyvinutí hoši?  A v lesíku z nich maska spadne, hoši, kterým to asi v mládí nebylo dopřáno, si pokoušejí hrát… Kdyby aspoň znali Foglara a honili se za bobříky, možná by to jako psychoterapie zafungovalo… jenže oni k tomu uvolnění potřebují jakýsi zrůdný rituál, hrají si na lidské oběti, zpodobenině sovy – Molocha – tam obětují figurínu člověka a jakože se tak zbavují starostí. Zážitek. Temná hudba, muži v kápích, oběť přijíždí na loďce, na břehu jezera obrovská modla, do jejíhož „chřtánu“ je pak za hrůzostrašných skřeků uvržena a spálena. Impozantní tyátr. Les hlídaný, vstup žen silně omezen (dříve úplně zakázán, součástí upouštění páry je chovat se jak vepři a chlapsky v tom souznít, ženy by byly silně rušivý element).

A nad tím vším bdí náš Jan Nepomuk. Jako patron mlčenlivosti, aby vše, co se v lesíku odehrává, zůstalo zachováno v tajnosti.

Takoví kamenní svatí to nemají lehké. Jednou je vláčí v prachu a šutrácích, podruhé postaví hlídat les, kde se odehrávají orgie, a oni chudáci nemůžou ani hlesnout. Lidi je jaksi potřebují, nechtějí se bez nich obejít, ale zároveň jim potřebují zavřít hubu. Bůžek, co bude stát jak tvrdé Y a žehnat, vytesaný k obrazu našemu.

Modlářství je v Bibli na pranýři imrvére. Už na začátku se píše, že to Bůh tvoří člověka ke svému obrazu (jako svou sochu), ne naopak. A údělem člověka je hledat, jaký ten Bůh (potažmo pak jeho obraz) vlastně je, a tak nějak se mi zdá, že právě tím hledáním se můžeme otesávat v jedinečnou sochu, kde snad kus podoby Stvořitele opravdu začne probleskovat. Když se přestaneme ptát, je nám vše jasné, naučili jsme se to v katechizmu nebo jiné příručce, veškeré umění mizí. Je to pak maximálně zakoupená reprodukce. S takovou propracovanou nakoupenou teologií-systémem se dá dobře máchat kolem sebe, můžeme ji podle potřeby odhodit, dokonce vláčet prachem jako toho sv. Urbana, stavět na odiv na kdejaký mostek jako Nepomuka, a nic, ani záblesk toho Božího, nemusí být z našeho počínání znát.

Jít a sám za sebe hledat, to vyžaduje kus statečnosti, a ono je poznat, jestli se setkáte se zbabělcem, který se jen veze v lodičce (obrněné ponorce) církve (jiného spolku), nebo s člověkem, který se s Bohem opravdu sám potýká.

Náboženství se svou tradicí může přinášet obrovský prostor pro inspiraci, stejně tak se může stát strašným vězením ducha. Může poskytovat zázemí poctivým hledačům, stejně jako se může stát místem zběsilého modlářského křepčení s klapkami na očích a honu na „nevěřící“.  A pokud máte trochu zkušenosti, brzo poznáte, kam jste zrovna vkročili. Někde dostanete modlou po palici dřív, než se stačíte trochu rozkoukat. Je vám předložena uniforma, do které je třeba se nasoukat, jakoby  to nejdůležitější bylo, co máte na sobě. Chápu Ježíše, proč mluvil tak „bohorovně“, třeba o sobotě, až to působilo, že se dívá na své náboženství spatra. Protože je obrovský rozdíl mezi službou náboženství a samotnému Bohu, vírou odvažující se hledět opravdu až k Němu a poníženou otročinou systému, který je zaručeně od Něho. Ježíš se nepovyšoval na Boha a nepohrdal náboženstvím, na kterém vyrostl. Ponechal si „jen“ právo Božího syna hledět na svého Otce po svém, nenechal si vnutit svatý obrázek, reprodukci, kde to měl všechno v barvě vymalováno, včetně daně z kopru. Nenechal si vzít z ruky tesařské dláto, nespokojil se se sádrovým trpajzlíkem, forma na kterého je k dostání na kdejakém náboženském rožku, kde se rádi modlívají ti, co je vehementně ostatním vnucují. Mluvil o Bohu se samozřejmostí dítěte, které si je jisté svým otcem, a těžko si ho může splést s odlitkem zapíchnutým se vší parádou uprostřed zahrádky.

Ježíš byl skutečný král. Je to poznat z jeho chování, z jeho uvažování, přístupu k lidem. Měl v sobě obrovskou hrdost a sebevědomí, stejně jako pokoru, kde byla na místě. Uměl rozlišovat, co komu náleží. A ten kontrast mezi skutečným králem ducha a atrapou, která si na mocného panovníka jen vší silou hraje, ten vyniká obzvláště v závěru jeho života, v konfrontaci s mocnými. Jedna věta Pilátovi (Jan 18,34): tvrdíš to ty sám nebo ti to o mně řekli jiní? Žádné panikaření, snaha obhájit se, na poslední chvíli uniknout, vysvětlit Pilátovi, že za všechno můžou ti zlí (Pilátem nenávidění a opovrhovaní) Židé… dobře vidí, koho má před sebou – nejistého člověka, zakomplexovaný uzlíček nervů, který má sice v rukou obrovskou moc, dokonce i jeho život, ale v podstatě je to nesvobodný vystrašený ubožák. Ohnout se před takovým by byla prohra. Naznačuje Pilátovi, jaké je jeho skutečné postavení a problém, nepřistoupí na jeho hru, i když se zdá, že je Pilát pánem situace a že je tu snad od něho nejprve jistý náznak vstřícnosti (který se ale velice rychle rozplyne). To ty seš otrok veřejného mínění, strachů, třepeš se o svoje místo, nedovolí ti to zvednout hlavu a hledat Pravdu… chováš se jak psanec sám v sobě. Ty pro mě nejsi žádný král, na tvoje místo vskutku nastoupit netoužím.

Setkání Ježíše a mocných je fascinující. Vůbec si nemyslím, že má tvořit jen jakýsi kolorit k Ježíšovu utrpení a oběti, dokreslovat snad hrůzu a bolestivost jeho situace, abychom se my křesťané měli nad čím dojímat. To hlavní, co z toho obrazu na mě prostupuje, je ta hrdost, neporaženectví, sebejistota, která plyne z Ježíšova důvěrného vztahu s Bohem a je vskutku královská. Je to zvláštní konfrontace králů, kde jsou role tak zvláštně promíchané. Navenek reálně mocný panovník – ubožák uvnitř – se střetává s navenek zuboženým odsouzencem na smrt – králem ducha. Neuhnou si, vědí o sobě, jdou ve svých rolích až do konce, oba mají moc a oba ji použijí. Jeden k sadistické demonstrativní popravě, druhý rozráží cestu do té nejhorší tmy, dodává naději, důvěru v Boha (lidství) i tam, kde je téměř nemožné ji neztratit a nerezignovat… Jeden smrtí vládne tak, že jí předhazuje jiné, pro druhého je respekt k Bohu silnější než respekt k ní a poráží ji tak, že před ní neuhne. Neskrčí se před náboženskými potentáty, neskrčí se před Herodem ani před Pilátem, má jasnou linii, ví, jakého Boha chce lidem představit, a jde po ní… A Bůh se k této jeho linii přizná.

Zázrak zrození církve není o nic slabší než zázrak Ježíšova vzkříšení, zvlášť když přihlédneme k jejímu tvrdému pronásledování během prvních staletí (ostatně někde stále aktuálnímu). Obraz a příběh toho jediného člověka lidstvo silně zasáhl a nebyla to patrně Ježíšova útrpnost (které neměl ani za mák), co je k němu tolik přitahovala. Lidi dokázali toho krále v těle ubožáka rozpoznat a mnozí z nich pochopili, že tudy cesta vede. Nechali se „nakazit“ jeho bezprostřední důvěrou v Boha, pochopili její sílu. Našli jistotu, se kterou se dá vzdorovat všemožným Pilátům, mocným tragikomickým postavičkám, které jsou někdy bolestně reálné. Ježíš se nesnažil zradikalizovat rozháraný dav a svrhnout Piláta pochybnou vratkou silou (aby vzápětí nastoupil jiný takový, nedejbože z vlastních řad), pokusil se ale vytvořit základ společnosti, kde si různí pilátové ani neškrtnou. Vnitřně silné společenství sebejistých, v Bohu zakotvených lidí; čím více takových, tím menší naděje pro ty zvrácené, že se jim  podaří zachytit a parazitovat. Jak uspěl, toť otázka (ostatně vyslovená jím samým: až ale přijde Syn člověka, najde na zemi víru? Luk. 18, 8).

Nevím, jak moc dobře nebo špatně jsou na tom ty postavičky, které se pod dohledem Nepomuka prohánějí v Českém sekvojovém lesíku. Asi nemá cenu dělat si moc iluze. Ale už vůbec nemá cenu se takových bát a nechat si vnucovat jejich (mnohdy patrně značně zvrácený) pohled na svět.

Protože máme na výběr. Nemusíme se smířit s kýčovitými svatými obrázky, které na nás chrlí masmédia. Každý se můžeme chopit svého dlátka. A chovat se k sobě jak lidi.

P.S. Aby to nevyznělo příliš nepřátelsky ke katolíkům, kteří si na různé sošky a obrázky potrpí… nic není černobílé, mnozí urputní monoteisté a nemodláři se chovají ke své doktríně s mnohem úchylnější modlářskou příchylností než oni… a možná ti, co se kolem sošek motají, to dokážou kolikrát brát s větší rezervou a nadhledem, než bychom jim byli ochotni připustit…

Že si uměli z této řekněme úchylky dobře vystřelit už naši předkové, dokládá třeba tohle zaznamenané vyprávění z Luhačovicka, které dodávám jako bonbónek na závěr (ostatně přítomnost sebekritického humoru a schopnost podívat se na sebe s patřičným nadhledem považuju za docela dobrý ukazatel zdraví té které společnosti):

Dyš sem sa vrátíl z vojny, přišli gdysi před naša neboščík strýček Mezírkovi a pravili, že bysme mohli ít s procestím do Ščípy. A aj sme sa vypravili a šli na třetí den. Strýček Lažíkovi předříkávali, já sem přecpjevovál, Maňas nésl kříš. No, dyš sme sa srazili potem všeci v Ščípje, bylo nás tam luda jak v Holomúci na jarmeku. Dochodíme g misionářském křížu, Maňas sa tým naším kláňá, dyš f tom odkáďsi z Hanéj přichodilo iné procestí z novým křížem, velice ovjenčeným a namašleným. Náš Pámbíček byl opravdu fšelijaký, enom ne pjekný, lebo ho už přet třicíti rokama udělali strýček Kovářovi – oni byli, Pámbu ím tam odpusť, šak uš sú na pravdě a my na křivdě, veliký náturista – urypačili gdeco. A toš to Hanáčisko křičalo na nás, že kam préj sa tlačíme s tým naším kryplem. No, naší chlapi byli hneť jak sršni, a uš by málem byli šli toho Hanáka zklasnovat, ale ten, viďa chlapy jag hory, uš cúfal řiťú spátky, a stýček Lažíkovi pravili: „Ale co vás po těch hanáckých střevách, poďme raččí do kostela, než bude kór moc veliký tisk,“ a daja si brýle do kapse, šli. Na zádoch měli v kúdelnéj plachtě hodnú hrnčířskú látku, plnú trnkových kulí, posypaných syrem a zalétých smetanú, lebo kule byly strýčkovo najzamilovanější jezivo. Toš dyž bylo po kolenách lést okolo oltářa, lézli sme aj my a každý sme hodili do truhlice při oltáři s pár grajcarú a optúlali kříš, co býl položený na peřínce. Strýc lézli kolenačky přede mňú a dyš sa strójili optúlit milého Pámbíčka, noška ze zádú sa ím překotila přez hlavu, plachta povolila, kule ze syrem sa rozletěly a stýcovi tékla smetana po vlasoch. Hrnec býl na koléj kusú a ludé sa šlapali po tých kulách. Chudák, zapomněli f tom zhlku na to živobytí, ale co čért ešče nechťél, jak sa lekli, zvalili sa na kříš a celý ho dolámali.

Doláci křičali, a chtěli ích lépat, ale já sem ích odžduchl fšecky, strýčka zdvihl a védl ích zákrystyjú ven. Ucho měli ot krvi, co ích ten střep z hrnca pořezál a byli, jagby ích vápnem obházál. Ale co, kostelník nás nechťél ven pustit, že strýček mosíja ten kříš zaplatit. My sme peněs moc při sobje nemněli, ale slúbili sme, že sa složíme fšeci z celej fárnosti, aby sa mohl nový Pámbíček zjednat.

Dyš sme byli venku, tož zme sa radili, co a jak, ale Maňas pravíl: „Chlapci, já to spravím, nic sa nebojte!“

No, navečér sme šli ešče ke spovjedi, ráno k přímání a dyš sme sa potem chtěli zbírat, kostelníčisko uš obchodilo jak ten mlsný a vartovalo. No, a Maňas už býl v zákrystyji. Smýkňa u zdi ten pjekný nový kříš, co mněli ti Hanáci a donesa ho, pravíl kostelníkovi: „Toť vám nesu kříš místo toho, co sme fčera zlámali.“ Kostelník ho ukazuje kaplanovi a praví: „Dobře, velebný pane, že sa ten mrzák polámál, toto je inší chlap.“

My zme sa nábožno trúsili ven, ale jag zme byli s kostela ven, tož já, Maňas a pár nás karét, aby nás nemohl nigdo dohnat.

(Ant. Václavík: Luhačovské Zálesí, 1930, str. 519-520)

Autorka: Dada