Občanská válka v Jugoslávii stála více než sto tisíc životů. Ivan Ceresnjec a Jakob Finci, tehdejší členové židovské obce v Sarajevu, mají zásluhu na tom, že obětí nebylo ještě více.

Už rok před výbuchem násilí předvídali válku a shromažďovali zásoby. Když pak skutečně došlo k nejhoršímu, proměnila sarajevská židovská komunita synagogu v humanitární centrum. Za zhoršující se situace organizovala uprchlické transporty a pomáhala přepravovat své muslimské, křesťanské a židovské spoluobčany do bezpečí.

Jednou z těch, kdo sarajevským židům vděčí za záchranu, je Sara Pechancová. Půl roku se ukrývala s manželem a desetiletou dcerou v suterénu. Při bombardování přišli o všechno a neměli naději, že by se z ostřelované zóny mohli dostat vlastními silami.

Nacházeli se ve stejně zoufalé situaci, v jaké byl před lety, za 2. světové války, v Sarajevu Žid Yosef Kavilio. Gestapo a Ustašovci tehdy vybíjeli Židy, Srby a cikány.  Yosef Kavilio měl to štěstí, že pro něj jeho sarajevští přátelé a obchodní partneři, muslimové Zejnaba a Mustafa Hardagovi, byli ochotni nasadit životy. Bez ohledu na to, že jejich dům se nacházel naproti kancelářím gestapa a za napomáhání Židovi by byli zastřeleni na místě, poskytli Yosefovi úkryt prakticky hned poté, co byl jeho dům po náletech zničen. Později o tom Yosef vyprávěl: “Ženy v té rodině si zakrývaly tváře závojem. Nikdy předtím s nimi nežil cizí muž. Ale vítaly nás slovy: ´Josefe, jsi náš bratr. Tvoje děti jsou jako naše děti. Ciť se jako doma, všechno co máme, je tvoje.´” Ustašovský režim nakonec Yosefa zatkl, ale kvůli povětrnostním podmínkám odložil jeho převoz do koncentračního tábora Jasenovac a Yosefovi se podařilo uprchnout – znovu k Hardagovům. Odtamtud se pak dostal do Mostaru a později do Jeruzaléma.

Sara Pechancová se o hrdinství svého otce, Mustafy Hardagy, dozvěděla až po jeho smrti. Mustafa a Zajnaba byli oceněni jako Spravedliví mezi národy a Saru Pechancovou tato zpráva nepřekvapila: “Náš domov byl vždycky otevřený všem druhům lidí, bylo to velmi demokratické místo. Vždycky nás učili, že můžeme mít všechny peníze na světě, ale bez přátel budeme sami. Matka mi pořád říkala, že nemůžu ovlivnit jak hezká nebo jak bohatá budu, ale je jen moje volba, jak dobrým člověkem budu. Tak mluvila.”

Zatímco se Sara s rodinou tísnila v suterénní kobce, Kaviliovic rodina po nich pátrala s pomocí kontaktů v sarajevské židovské komunitě. Podařilo se je nalézt a v únoru 1993 se Pechancovi se Zejnebou Hardagovou vydali s uprchlickým konvojem, organizovaným židovskou agenturou, k chorvatským hranicím. V Chorvatsku se Zejneba i Sara  jednomyslně rozhodly, že si za svůj nový domov vyberou Izrael. To byl také začátek nové Sařiny duchovní cesty. Život v Izraeli ještě prohloubil její odvěký zájem o judaismus a Sara, která se prý už v Sarajevu vždycky v duchu cítila být židovkou – podotýká, že muslimové a židé beztak uctívají jediného Boha – se rozhodla konvertovat. Když se odhodlala přednést své přání matce, byl to prý nejšťastnější den jejího života: “Obrátila se ke mně, usmála se a řekla: ´Když chceš něco udělat, nemluv o tom. Udělej to.´”

Autorka: Karíma Sadio