„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky, nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám, že dokud nepominou Nebesa a Země, tak nepřestane platit ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se vše naplní. Kdokoliv by prohlásil za zrušené jedno z těchto přikázání, byť to nejmenší, a takto učil lidi, ten bude v Nebeském Království považován za nejmenšího. Ale kdokoliv by je všechna plnil a vyučoval je, ten bude v Nebeském Království považován za velkého.“ (Evangelium, jak je zaznamenal apoštol Matouš 5:17-19) 

Kolem vatikánské biskupské synody o rodině (= 3. mimořádné valné zasedání biskupského sněmu katolické církve, které se konalo od 5. do 19. října 2014) se vyrojila spousta různých komentářů.

K závěrům synody se ozval i římský rabín Riccardo Di Segni. Podle informací z Radio Vaticana rabín Riccardo Di Segni komentoval na internetových stránkách Jednoty italských židovských obcí (UCEI) jeden výrok biskupské synody o rodině a vyslovil pochybnost, zda z části textu vycházejícího z jednání synody neplyne, že židé/Židé žijí v hříchu a že jejich doba skončila. Rabín Riccardo Di Segni  prý kritizoval odstavec č. 15 závěrečné synodální zprávy (realito synodi) odsouhlasený 167 hlasy oproti 15 nesouhlasným, který praví: „Sjednocení muže a ženy bylo poškozeno hříchem a stalo se historickou formou manželství Božího lidu, kterému Mojžíš udělil možnost rozvodu vystavením rozlukového listu. Tato forma v Ježíšově době převažovala. Ježíšovým příchodem a smířením padlého světa skrze Jeho výkupnou oběť se však Mojžíšské období skončilo.“* Radio Vaticana uvádí, že rabín Riccardo Di Segni k tomu říká: „Tvrdostí formy i obsahu nám biskupové patrně říkají, že my, kdo následujeme Mojžíšskou Tóru, jsme patrně v hříchu a naše éra, že skončila. Jak obtížný je dialog!“*

Je dobré si v této souvislosti předně uvědomit, že možnost rozluky nedal věřícím židům Mojžíš, ale prostřednictvím Mojžíše sám Bůh. Synoda (při vší úctě k ctihodným otcům) zřejmě absolutně nepochopila nebo se neobtěžovala zkoumat pravidla rozluky manželství ani související zvyklosti uplatňované v Ježíšových časech, a nepřemýšlela tedy asi ani nad tím, proč Ježíš mluvil o tvrdosti srdcí v souvislosti s rozlukou. Pokud totiž nebylo manželství naplněno (např. nenarodil se z něho mužský dědic či žena nebyla schopna sexuálního soužití a podobně), nebylo nutno toto manželství ukončovat rozlukou (tvrdost srdce = opuštění ženy), ale bylo možné vstoupit do nového manželství s jinou ženou a fungovat v polygynii – mnohoženství. Teprve později to Talmud upravil na pravidlo, že muž si může vzít další manželku a zachovat původní manželství jen tehdy, pokud se v manželské smlouvě při vzniku prvého manželství nezavázal k tomu, že do dalšího manželství s jinou ženou nevstoupí. Ani v raně křesťanském období nebylo u křesťanů mnohoženství nenormální, a to ze stejných důvodů, jaké platily u židů.  Svatý Augustin nepokládal polygynii za porušení morálního zákona za předpokladu, že jejím cílem bylo zachování rodu. Domníval se, že polygynie je nemorální pouze tehdy, pokud je jejím účelem pouhé sexuální uspokojení muže. Přestože se snažili křesťané od židů různě odlišit, tak jednoznačně velmi dlouho nechápali možnost ukončení praxe rozluky manželství ani upuštění od praxe polygynie jako jednu z forem svého odklonění se od mojžíšského Zákona, protože polygynie byla dál po řadu staletí i mezi křesťany praktikována. Papež Řehoř II. prohlásil 22. listopadu 726, že jestliže muž není schopen zůstat (sexuálně) zdrženlivým z důvodu neschopnosti jeho manželky (např. v důsledku nemoci) naplňovat (poskytnout mu) jeho manželská práva, pak by se měl znovu oženit, ale i nadále musí živit ženu, která je nemocná – tedy vlastně řekl totéž, co umožňoval mojžíšský Zákon. Obdobně papež Inocenc III. se domníval, že polygynie nebyla ani v souvislosti s doporučeními apoštola Pavla absolutně zakázána; myslel si, že se jednalo jen o doporučení pro duchovní osoby (jáhny, kněze a biskupy), které se mělo podobat biblické normě, jež zakazovala muži, který se chtěl stát veleknězem, sňatek s jinou ženou než s pannou (tedy např. ne s vdovou). Ovšem tato interpretace poněkud pokulhává, protože Leviticus (III. kniha Mojžíšova) 21:13 jen říká, že velekněz se smí oženit s pannou, neříká se tam, že jich třeba nemůže být (těch manželek panenského stavu ve chvíli sňatku) časem více. Otázku mnohoženství (polygynie) poprvé na vrcholné církevně theologické úrovni řešil až Tridentský koncil, protože musel zajmout nějaké stanovisko k tomu, že jak Luther, tak Melanchton prohlásili polygynii za přijatelnou ve zvláštních případech a v podstatě neodporující křesťanství, a to zejména svým jasným schválením polygynního manželství Filipa Hesenského a také doporučením anglickému králi Jindřichu VIII. Tudorovi vzít si raději jinou ženu než se rozvést s první ženou**; jenže v tu chvíli se z toho stala pro koncil otázka nutného politického vymezení se katolíků PROTI reformaci, a nikoliv otázka theologického bádání na téma mnohoženství jako možné formy rodinného uspořádání.

Papež František k synodě řekl: „Zasedání biskupské synody neslouží k diskusi o krásných a originálních idejích nebo k tomu, aby se ukázalo, kdo je nejvíce inteligentní. Slouží lepší kultivaci a péči o Pánovu vinici, spolupráci na Jeho snu, na Jeho dobrotivém plánu s Jeho lidem.“ Hezká slova, ale mám pocit, když čtu výsledky synody, že vyzněla poněkud do prázdna a k ctihodným otcům nedolehla. Já si nejsem jistý, na co si to tam před pár dny v Římě hráli, zda na svědomí světa či něco jiného, ale z mého selského pohledu synoda o rodině nalepila naprosto zbytečně dílčí prvek z mojžíšského Zákona na něco, co s Ježíšovou obětí a velekněžsko-mesiášskou rolí vůbec nesouvisí, a tudíž to zformulování odstavce č. 15 závěrečné synodální zprávy bylo úplně hloupé a pan rabín Di Segni se „rozčiluje“ naprosto zbytečně, protože nad hloupostí nemá smysl se rozčilovat…

Ovšem chápu, že synoda -žel- nemohla opět jednat jinak než politicky (jako při Tridentském koncilu) a musela se nějak skrytě vymezit proti velkému problému, který má katolická církev (a nejen ona) nyní zejména v Africe a na Filipínách, ale stále více i v Indii a Indonésii. V těchto místech, a zvláště v Africe, mají katolíci dlouhodobý nárůst zájmu místních obyvatel o křesťanství, ale nejsou schopni tento nárůst trvale úspěšně převést do praktického růstu církve. Překážkou toho, aby se z tohoto nárůstu mohla církev s klidem radovat, je tamní tradiční mnohoženství. Misionáři nemohou křtít zájemce, kteří žijí v rodinách (manželství) s více manželkami. Podobně jako v případě protestantských misií i katolíci požadují, aby si muž před křtem ponechal jen jednu manželku (tu první, se kterou původně vstoupil do manželství) a děti z tohoto prvního manželství. Křesťané (katolíci a protestanti) tak opakovaně vlastně paradoxně nabádají k rozbíjení rodin, k odtrhávání dětí od otců a žen od manželů nebo mužů od jejich manželek. Ti lidé, kteří uvěří, že poselství Evangelia je jediná cesta ke spáse, se tak ke křtu propracovávají přes citová zranění – přes jizvy na duši; a násilné nepřirozené rozdělení rodin je hlavním důvodem i k častému odpadání od víry, protože nakonec vítězí touha po znovusjednocení původní široké rodiny, po tom žít spolu jako dříve. V důsledku této nesmyslné „křesťanské“ rodinné politiky pak jdou často ve stopách křesťanských misionářů misionáři muslimští a islám, který mnohoženství umožňuje, pak nad křesťanstvím, zejména v Africe, vítězí.

Velké pobouření mezi svými kolegy na synodě o rodině vyvolal kardinál Wilfrid Napier z afrického Durbanu, když 8. října 2014 poukázal na to, že se katolická církev nebezpečně přibližuje k dvojímu metru, jestliže na výzvy papeže Františka na straně jedné hodlá zmírnit restriktivní opatření církve vůči těm, kteří se rozvedli, a na straně druhé přitom hodlá zachovat restriktivní opatření pro ty, kteří žijí v mnohoženství. Kardinál Wilfrid Napier řekl synodním otcům velmi nahlas, že v jeho domovské kultuře je mnohoženství přirozené a že on nevidí žádný konflikt svědomí mezi přijetím Krista jakožto Spasitele a mezi životem v mnohoženství.

Katolická církev se tak -myslím si- synodním prohlášením o ukončeném mojžíšském období v odstavci č. 15 chtěla zbavit nebezpečí, že by mojžíšský Zákon chtěli někteří afričtí a asijští kněží a biskupové použít jako zásadní argument pro legalizaci křtů osob, které žijí v rodinách praktikujících mnohoženství. Obávám se, že tím účastníci synody nic nevyřešili, že se jim bude otázka legalizace mnohoženství stále častěji vracet jako bumerang úplně stejně, jako se vrací k izraelským zákonodárcům volání o nespravedlnosti izraelského rodinného práva vůči sefardským židům, kteří se v Izraeli také cítí poškozováni a utlačováni prosazováním aškenázské monogamie na úkor svých tradičních rodinných zvyklostí a hodnot. Na zakazování mnohoženství pohlížejí mnozí Sefardi jako na něco moderního, jako na výraz západních nebo evropských tradic, které jsou jim cizí; říkají, že sekulární svět, se kterým se setkali v Izraeli, když se do Izraele v padesátých letech přistěhovali, postupně rozbil patriarchální sefardskou rodinu a její tradiční hodnoty. Proto se cítí evropskými (západními – sionistickými) Židy v této věci podvedeni. Tak popisuje pocity židů a jejich potomků, kteří se do Izraele přestěhovali z muslimských zemí a z Afriky, i antropolog S. Zev Kalifon z univerzity Bar-Ilan. Ten ve svých zprávách opakovaně varuje, že se z otázky mnohoženství (ignorováním sefardských pocitů nespravedlnosti) stává silné téma pro politické hnutí volající po obnově konzervativních tradic a že toto téma je opakovaným sefardským argumentem proti mediálně proklamovaným sekulárním (světským) názorům o společenské rovnosti všech občanů v Izraeli, což by úřady a zákonodárci neměli ignorovat, jinak se časem může toto téma stát důvodem k odcizení se nezanedbatelné části společnosti současnému židovskému státu.

Vatikán má tedy podobný problém jako Izrael a zatím ho řeší svým tradičním způsobem – zametením pod koberec, synoda o rodině přinesla v tomto smyslu do Afriky zklamání. Kdo však očekával něco jiného, ten musel být naivní nebo se nechal oklamat líbivými mediálními úsměvy papeže Františka. Západním katolíkům možná v postavě kardinála Napiera povstal uvnitř církve podobně silný a nepříjemný kritický hlas, jakým byl pro aškenázské židy a světské Izraelce rabín Ovadja Josef…

Rabína Riccarda Di Segniho by tedy neměla ze synodálního dokumentu nějak zvlášť bolet hlava. Oni totiž mají ve Vatikánu z mojžíšského Zákona trochu jiné bolení hlavy, než je to, že je stále závazný pro věřící židy, oni tam nyní hlavně potřebují za každou cenu dokázat, proč by už neměl být -byť jen dílčími faktory- závazný pro ně, a to dokonce navzdory tomu, že svatý Augustin, svatý Tomáš Akvinský, svatý Bonaventura z Bagnoreggia, blahoslavený Jan Duns Scotus, Alexandr z Hales,  Durandus ze Saint-Pourçain a mnozí jiní významní otcové minulosti si mysleli něco jiného… Ostatně, i sám Pán Ježíš řekl, že Zákon ani Proroky nepřišel zrušit, ale naplnit (viz Evangelium, jak je zaznamenal apoštol Matouš 5:17), a to už by snad mělo mít ve Vatikánu nějakou váhu. Nebo ne?

Autor: pastor Ari

(Napsáno v „Domě u jezera“ 25.10.2014)

*Přímá citace z překladu české redakce Radio Vaticana, kterou jsme jazykově neupravovali.

** „Je jisté, že mnohoženství není zakázáno Božím Zákonem ani to není věc zcela bez precedentu. Abraham, David a jiní svatí mužové měli několik manželek; tudíž je zřejmé, že mnohoženství není v rozporu s Božím Zákonem,“ napsal například Melanchton v dopise ze srpna 1531 králi Jindřichu VIII. Tudorovi.