Potkali jste někdy obra? Asi ne… Ale člověka, který vás svou postavou či rozměrností buď převyšoval, nebo vytěsňoval ze „svého“ prostoru, to už možná ano. Bible o obrech hovoří, ovšem většinou tak stručně, že je obtížné si při zběžném čtení udělat nějakou jasnou představu.

Obři se vyskytují zejména na počátku příběhu o potopě světa: Synové Boží viděli krásu lidských dcer, a tak si brali za ženu kteroukoliv z nich, jak se jim zlíbilo, a z jejich sexuálního spojení se zrodili obři (viz I. kniha Mojžíšova 6:1-2 a 6:4). A protože je těch indicií k představě toho, co se dělo, opravdu málo, lidé si kdysi i dnes vykládají tyto události různě; tedy pokud se vůbec nad nimi zamýšlejí – vždyť se to stalo už dávno, pokud se to vůbec stalo a není to jen alegorická legenda… Já jsem nakloněn tomu, brát Bibli vážně, a jako pouhou legendu (či sbírku archetypů) to rozhodně chápat nechci.

Primární otázkou je, kdo byli synové Boží? Jeden z názorů říká, že se jednalo o zbožné potomky Šéta¹⁾ (syna Adama a Evy, bratra Kaina a Ábela), mezi tyto potomky patřil třeba Henoch (který nezemřel, ale Bůh jej vzal k Sobě přímo za jeho života) nebo Noe, který je hlavní postavou potopy. Židovští učenci Raši (rabi Šlomo ben Jicchak), Rambam (Moše ben Majmon – Maimonides), Sa’adja ben Josef Gaon a křesťanský učenec Efrém Syrský se domnívali, že potomci Šéta byli vládci na Zemi před potopou a měli k Bohu blízko, a proto byli nazýváni Božími syny. U těchto autorů také můžeme najít názor, že dcery lidské byly dcery ostatního prostého lidu, proto si je vládci mohli brát za ženy, jak se jim zlíbilo. Na to navazuje názor, že tyto dcery byly z potomstva Kainova a že toto potomstvo bylo za Kainův hřích poznamenáno menším vzrůstem.

Je několik bodů, pro které se domnívám, že tento výklad je slepou uličkou. Předně za vládců zbožných potomků Šéta (domnělých Božích synů) by se těžko na Zemi rozšířilo zlo tak, že by Bůh přikročil k jeho eliminaci potopou. Mezi Boží syny je v Bibli počítán i Satan (viz Kniha Job 1:6), který rozhodně nebyl člověkem, natož potomkem Šéta. A i kdyby potomci Kaina byli poznamenáni malým vzrůstem, těžko by se jejich spojením s potomky Šéta rodili obři nebo lidé extrémního vzrůstu (jak obry spíš chápu já). Právě biblická Kniha Job, ve které je mezi Božími syny jmenován i Satan, mne vede k názoru, že výše zmínění Boží synové byli duchovní bytosti (které dnes většinou označujeme jako andělé) schopné vzít na sebe hrubohmotné tělo, aby si užívaly sexu s lidskými dcerami, a tudíž jejich odlišná prapodstata zapříčinila při oplodnění lidských dcer vzrůstové anomálie. Že se jednalo o duchovní bytosti, si již dávno přede mnou mysleli Filón Alexandrijský (Philo Iudaeus), Josef ben Matitjahu (Flavius Iosephus), Justin Mučedník, Irenej z Lyonu, Kléméns Alexandrijský (Titus Flavius Clemens), Tertullianus (Quintus Septimius Florens Tertullianus) či Órigenés. Nechci se zaštiťovat významnými jmény, spíš to beru tak, že směřování mých myšlenek navazuje na určitou duchovní linii, která mi je v mnoha ohledech blízká.

To, co považuji za podstatné v tomto předpotopním stavu událostí na Zemi, je na pomezí dvou tradic jak chápat překlady téhož z hebrejštiny a řečtiny. Zatímco v prvé tradici nacházíme většinou myšlenku, že Boží duch (oživující dech) nezůstane v člověku navěky, protože je člověk jen tělem, a proto Bůh člověku omezí délku možného života na 120 let, tak druhá tradice nám umožňuje vztáhnout Boží slova (viz I. kniha Mojžíšova 6:3) i přímo k událostem mezi Božími syny a dcerami lidskými. Boží duch nemůže přebývat dále v lidech navěky, protože se potomci synů Božích stali fyzickými – získali biologická těla. Uvědomuji si, že můj nyní velmi komprimovaný výklad je poněkud odvážný, ale zkusme se nad tím zamyslet. Bůh stvořil člověka k obrazu Svému – muže a ženu stvořil (Adama a Lilith) ze stejných prvků (prachu) Země – a Svým dechem vdechl člověku Svého Ducha (viz I. kniha Mojžíšova 1:27 a 2:7). Zmínky o Lilith z kánonu vymizely (ale stvoření ženy společně s mužem v původní chronologii zůstalo). Evu (Chavu) tvoří Bůh později z Adamova žebra, nikoliv z prvků Země, na ni tedy popis v I. knize Mojžíšově 2:7 neodpovídá, ten odpovídá událostem, které nastaly mezi Adamem a Lilith.

Boží synové – třída Božího duchovního dvora – nebyli přímou součástí stvoření planety Země a člověka, jejich prapodstata byla jiná, jednalo se o duchovní bytosti, které ovšem byly nadány schopností brát na sebe hrubohmotné tělo, a tedy měly i schopnost sexuálně jednat a plodit potomstvo. Biologická kompatibilita těchto dvou skupin – lidí a andělů nebyla sice dokonalá, proto se rodily anomálie, ale byla evidentně možná, protože zde konec konců byla „příbuznost“ skrze Stvořitele.

Jenže zdá se, že Boží duch, skrze něhož byl oživen člověk, byl v lidském těle po spáření andělů s lidmi potlačován. Jestliže obři byli anomálií vnější (viditelnou), tak docházelo i k mutaci vnitřní – duchovní. Boží duch nemohl přebývat v tělech (bytostech – obrech), která nebyla součástí původního konceptu stvoření. Přesto se Bůh chtěl zřejmě na počátku zachovat milosrdně a pouze omezil život lidí (obři se pravděpodobně stali součástí „kategorie“ lidé) na 120 let.

Sedm veršů v šesté kapitole knihy Genesis (Berešit)²⁾ představuje silně komprimovaný text, události mezi sexuálním spojením andělů a lidí, mezi zrozením a dospělým časem obrů a jejich skutky, to vše potřebovalo svůj čas a já předpokládám, že to byl čas lidský – velmi podobný tomu, jak jej vnímáme i dnes. V první chvíli zde bylo opatření omezení věku, ale ukázalo se, že zlé skutky, které se děly, byly stále rozsáhlejší, a tedy i stále více neslučitelné s Božím Plánem, a proto se Bůh rozhodl existenci člověka, a tedy i existenci obrů zrozených ze sexuálního spojení andělů a lidí, radikálně ukončit potopou. Později se jako akt milosrdenství rozhodl Svůj trest zmírnit a zachránil život Noeho a jeho rodiny, mezi nimiž zřejmě nebyl nikdo, jehož genetický potenciál by byl ovlivněn mutací vzniklou sexuálním spojením andělů a lidí.

– II –

Kdo však jsou andělé a proč se někteří z nich dopustili skutků, které vedly k vyhlazení lidstva potopou?

„Andělé jsou bytosti živé, rozumné, beztělesné a nesmrtelné,“ myslel si Athanasios Alexandrijský. Většina theologů o andělech uvažuje jako o bytostech bezpohlavních, a tedy bez sexuálních pudů, příběh o potopě nám říká, že to s jejich sexualitou může být i jinak. Dimitrij Rostovský si myslel, že andělé byli stvořeni k Božímu obrazu (Boží podobě – podobnosti s Bohem) stejně tak, jako byl později stvořen člověk, Boží obraz jak v andělech, tak v člověku má svou podstatu (svůj prazáklad) v rozumu, v kterém se rodí a sídlí myšlenky; právě z našeho rozumu vychází duch, pomáhající mysli a oživující ji; tento Boží obraz jako archetyp ovšem není viditelný. Řada theologů se shoduje na názoru, že andělé jsou omezeni časem a prostorem a mají svůj vnější vzhled, tedy jsou schopni na sebe brát částečně hrubohmotné nebo plně hrubohmotné tělo, které lidem umožňuje je vidět nebo se s nimi setkat a komunikovat s nimi, dokonce aniž by si uvědomili, že se setkali s anděly (viz například List apoštola Pavla křesťanům ze židů 13:2). Často jsem si kladl otázku, proč Bůh stvořil anděly? Jedna z odpovědí, která se mi líbí, pochází od Grégoriose z Nazianzu (Řehoře Bohoslovce), který řekl: „Dobrota (Boží – pozn. editora) nebyla uspokojena nazíráním sama sebe. Musela vylít a rozprostřít dobro, aby se mnozí stali jejími účastníky, protože právě to je vlastní nejjasnějšímu dobru. Dobro myslilo na anděly a Nebeské duchy. Myšlenka se stala činem, který se dokonal Slovem a vyplnil se Duchem. Tímto způsobem byly stvořeny druhé světlosti, sloužící Světlosti První. Nespočetné andělské sbory obklopují Prvotní Příčinu.“ Po mnohá staletí se pak na základě bádání, mystických prožitků i prostých spekulací snažili svatí muži židovství i křesťanství andělské bytosti kategorizovat a vytvořit si nějaký systém, aby se v nich a jejich poslání alespoň trochu zorientovali. Zástupy andělské se tak většinou dnes dělí na tři hierarchie: vyšší, střední a nižší. Každá hierarchie se skládá ze tří stupňů. Do nejvyšší náleží: serafínové, cherubíni a trůny. Do střední: panstva, síly a mocnosti. Do nižší: počátky, archandělé a andělé. Všechny stupně Nebeských sil mají společný název andělů, shodně s podstatou jejich služby. Pán zjevuje Svou vůli andělům vyšších stupňů, a ti opět nižším. Tímto způsobem tajemství Boží přechází od serafínů dolů k andělům, přičemž každá následující hierarchie je zasvěcena do té části tajemství, kterou je schopna unést na daném stupni svého duchovního rozvoje. Tak to třeba můžeme chápat na základě studia spisu „O Nebeské hierarchii“, kterou napsal Dionysios Areopagita (Dionysios z Areopagu). „Andělé jako plnitelé Boží vůle, díky svým přirozeným dovednostem a velikosti lásky, se přenášejí z místa na místo a doprovázejí všechny lidi všude. Přispívá k tomu stálá pohotovost jejich služby, stejně tak jako lehkost jejich přirozenosti,“ říká nám dále o andělech Grégorios z Nazianzu (Řehoř Bohoslovec). To je všechno úžasné, naprosto pozitivní, ale…

Ale potopa jasně dokazuje, že zde byli a jsou i jiní andělé, a my bychom o nich měli v zájmu naší bezpečnosti (duchovní i fyzické) vědět. Dokud byl Satan andělem svatým a světlým, přebýval v Nebi – v blízkosti Stvořitele, později mu ke Stvořiteli zůstává zachován přístup, jak můžeme poznat z Jobova příběhu, ale něco už je jinak. Stala se nešťastná proměna a velké množství andělů se oddělilo od ostatních Nebeských sil a stalo se shromážděním temných démonů, majících za svého vůdce padlého archanděla. Bible nám říká, že Ďábel byl na počátku hříchu jakožto stavu vzpoury a rozdělení světa na děti Boží a děti Satana (viz I. list apoštola Jana 3:1-10). Mnozí lidé se zamýšleli a zamýšlejí nad tím, proč se to stalo. Odpověď není jednoduchá, protože se nám za snahou o odpověď mohou vynořit různé spekulativní pasti. „Předtím nikdo nehřešil. Ďáblův hřích tedy nevyplýval z jeho přirozenosti, Ďábel nebyl náchylný ke hříchu, jinak by vina hříchu padala na toho, kdo ho takovým stvořil. Naopak, byl stvořen dobrým, ale vlastní vůlí se stal zlým a pro svoje činy dostal jméno. Byl archandělem a stal se Ďáblem, byl Božím sluhou a stal se Satanem,“ říká Cyril Jeruzalémský. Dnes pro tohoto padlého archanděla používáme různá jména, která ovšem dříve spíše popisovala jeho vlastnosti nebo skutky. Slovo Ďábel pochází z řeckého diabolos a znamená „pomlouvač“, ale základ tohoto slova můžeme hledat ve slově označujícím konání: zpřeházet, rozházet, dnes bychom nejpřesněji řekli: uvést v chaos, a to činy tohoto padlého archanděla přesně naplňují. Slovo Satan vychází z hebrejského sátán – žalobce, protivník, odpůrce (podobně jako arabské šajtán), a svým významem a označením skutků je identické s řeckým diabolos. Možná někdo znáte příběh, v němž se démon Mára (někdy nazýván Pán smrti) snaží zabránit asketovi Gautamovi (budoucí Gautama Buddha) v duchovním probuzení. Podle buddhistů Mára vládne světu (stavu životů), který se nazývá samsára³⁾, tedy Mára vládne všem bytostem, které se znovuzrozují. Pokud by někdo dosáhl duchovního probuzení, vymaní se z tohoto kola znovuzrozování, a démon Mára nad ním už nemá moc. Když asketa Gautama seděl v Bódhgaji pod stromem bódhi a byl na cestě k duchovnímu probuzení, Mára to poznal a chtěl mu v tom zabránit. Poslal za asketou své mladé dcery, aby svým eroticky svůdným vzezřením odvedly jeho pozornost. Asketa Gautama však pohybem ruky proměnil Márovy dcery ve stařeny; podobně pak odolal i dalším Márovým nástrahám, a tak dosáhl probuzení a stal se Buddhou. Proč o tom mluvím? Vzpomenete-li si na Ježíšův příběh, ve kterém Jej Satan pokouší na poušti, je to velmi podobné, ale Ježíšův zápas tam nebyl definitivně dobojován, Bible nám říká: „Když Ďábel dokončil všechna ta pokušení, opustil Jej a čekal na další příležitost.“ (Evangelium, jak je zaznamenal apoštol Lukáš 4:13) Asketa Gautama si svůj zápas s démonem Márou vybojoval jednou provždy, ale Ďábel, jeho následovníci a jeho démonské síly zde zatím zůstávají, jsou aktivní a je třeba o nich vědět. Oni nejsou mýtus nebo archetyp zla, oni jsou reálná duchovní moc, kterou nelze ignorovat.

Je zde však jedna velká podobnost mezi tím, jak působil Mára a jak působí síly pod vedením Satana. Řada duchovních autorit se shoduje, že tyto síly působí na lidské ego, domýšlivost, ješitnost, samolibost a také že působí v rámci lidské sexuality, sexuálních tužeb a představ. Ignatij Brjančaninov píše, že v lidech je dobro smícháno se zlem, ale u padlých andělů panuje jenom zlo. Podstatou jejich pádu je pýcha, právě proto je jejich pád hluboký a rána věčné smrti, kterou jsou zasaženi, je nevyléčitelná. Světci se napříč staletími shodují v popisech, z nichž vyplývá, že Ďábel a spol. se vyvyšují odpornou a hloupě prázdnou sebechválou a nalézají uspokojení ve všech druzích hříchů.

A teď jsme u jednoho velmi zásadního bodu: Tito padlí andělé, jak jsou popisováni, přebývají neustále v hříchu, přecházejí od jednoho hříchu k druhému, vypadá to, jako když se neustále koupou mezi takovými touhami, jako je chtivost majetku, obžerství a sexuální zážitky, a přitom v této době nemají lehce možnost hřešit skutečně tělesnými hříchy. Tyto hříchy konají ve svých představách a snech, přidali ke své jemnohmotné (beztělesné) přirozenosti (formě) návyky, které jsou vlastní lidskému tělu, proto se u nich rozvinuly zvrácené touhy více než u samotného člověka; aby své zvrácené touhy a prožitky mohli zažít plně, snaží se ovládnout reálná lidská těla. Pozor, nerad bych, aby došlo k nedorozumění, vlastnictví majetku, kdy někomu jinému neubližujete vykořisťováním, to ještě není hřích, dobré jídlo konzumované s mírou, to také není hřích, a ani sexualita sama o sobě není hřích. Mnohé z toho, co by někteří úzkoprsí lidé v důsledku nějakých kulturních stereotypů či maloměšťácké morálky označili za hřích, by z pohledu Bible a přirozenosti dané člověku Bohem vůbec hříchem nebylo, takže nenechme se na druhou stranu vtáhnout do pasti falešné zbožnosti.

Ale zpět k Satanovi a jeho silám. Řekli jsme si, že v době potopy padlí andělé byli schopni na sebe vzít hrubohmotné tělo, tedy byli schopni se sexuálně spojit s lidmi a plodit s nimi děti. Starověká společnost byla dost sexistická a žena v této společnosti byla téměř nic, takže pokud čteme „synové Boží“, ještě to vůbec neznamená, že neexistovaly padlé duchovní bytosti, které by se projevovaly v ženské formě, a že neměly pletky se syny lidskými. V tomto smyslu spíš beru zápis jako šablonu tehdejšího vnímání světa, vždyť v Čechách máme dodnes několik církví, které ve svém názvu nesou označení „bratrská“, a přesto to nejsou jen církve plné bratrů, do kterých by byl vstup ženám – sestrám – zapovězen… Ale fakt, zda padlí andělé byli výlučně jen mužské, nebo i ženské formy, není zas až tak podstatný. Proč však tehdy na sebe mohli vzít hrubohmotné tělo, a dnes to není tak jednoduché?

– III –

Základním vysvětlením by mohla být potopa. Není jasné, zda přechod do silně hrubohmotných těl, která byla schopna plození potomků, měl zpětnou možnost návratu do stavu, ve kterém se původně padlí andělé nacházeli. Bible nám zde nenabízí jednoznačnou odpověď. Různé legendy popisují všelijaké duchovní bytosti tak, že jsou schopny vyvolat zdání formy, tedy že člověk je nějak vnímá (vidí), ale je to jen záležitost oklamání mysli, reálně ona bytost svou formu nezměnila.

Křesťanští mystikové (zvláště východní) se celkem shodují v popisech andělů (i těch padlých) na tom, že andělé mají stavbu a vzhled těla podobné jako lidská duše (bytost), takže stavba a vnější vzhled anděla i jeho duše se velmi podobá stavbě a vzhledu člověka, který je v hrubohmotném těle. „Andělé a lidské duše jsou jak subtilními jsoucny, tak i těly,“ říká na toto téma poustevník Makarios Egyptský a Ignatij Brjančaninov ho doplňuje: „Jsou to těla jemná, éterická oproti našim velmi materiálním a hrubým tělům; andělé, podobně jako lidé, mají všechny části těla: hlavu, oči, uši, nos, ústa, ruce, nohy, vlasy – prostě vše, co má tělesný člověk.“ Světci se většinou shodují, že jak andělé, tak i démoni mají všechny smyslové orgány jako člověk: zrak, sluch, čich, hmat, a připisují jim též schopnost mluvení. „Duchové ve svém počínání jsou svobodnější a jejich schopnosti a dovednosti jsou více rozvinuty než u lidí,“ říká Ignatij Brjančaninov. Přes svou jemnohmotnost jsou andělé schopni realizovat transporty hrubohmotných osob na velké vzdálenosti: Anděl donesl proroka Habakuka (Abakuka) do Babylonie, aby Habakuk zajistil jídlo pro proroka Daniela (viz Kniha proroka Daniela 14:33-39), nebo jiný anděl (někdy se uvádí duch Páně) transportoval apoštola Filipa do Azótu (viz Kniha skutky apoštolů 8:39-40). Stejně tak jsou andělé schopni výkonu zvláštních skutků, například Jehovův anděl při svém zjevení se soudci Gedeonovi se dotkl koncem napřažené hole, kterou měl (anděl) v ruce, masa a nekvašených chlebů, v tu chvíli ze skály vyšlehl oheň a pohltil maso i nekvašené chleby, zatímco anděl Gedeonovi zmizel z očí (viz Kniha soudců 6:21).

Ovšem schopnost rychlého překonávání prostoru mají nejenom andělé, ale i démoni, a to včetně síly, se kterou jsou schopni pracovat, jsou-li k tomu donuceni. Životopis Jana Novgorodského obsahuje popis cesty na zlém duchu z Novgorodu do Jeruzaléma a zpět, přičemž cesta probíhala v druhé polovině noci a trvala 2-3 hodiny, což svědčí o tom, že rychlost přemísťování zlých duchů může být velká, ale přesto zůstává zřejmě ohraničena našimi fyzikálními zákony. Podobně poustevník Prokop Sázavský spoutal a zapřáhl do pluhu Ďábla a přinutil jej orat. Je zajímavé, že po mnoha staletí popisovaná cesta této orby známá jako „čertova brázda“ vedoucí 21 km mezi Sázavou a Chotouní, byť běžným pohledem nezřetelná po celé své délce našim předkům, je dobře viditelná na satelitních snímcích, a i když se vědci pokoušejí o různá přirozená vysvětlení jejího původu, tak nakonec narážejí ve svých názorech vždy i na otázky, na které nemají úplné odpovědi. Je ovšem možné, že démoni Pána Temnoty vykazují různé „kvality“, a tak jako popisuje Dionysios Areopagita ve své knize Nebeskou hierarchii andělů, tak je možné (velmi pravděpodobné), že stejně tak existuje hierarchie padlých andělů, kteří mají různé schopnosti a dispozice úprav a využívání svého jemnohmotného těla.

Na základě výše uvedených informací je tedy zřejmé, že jemnohmotní duchové (na obou stranách pomyslného zápasu dobra a zla), byť to jsou stvoření z jemnější materie než člověk, tak jsou od svého samého počátku obdařeni mocí, která jim dovoluje vyvíjet velký vliv na materiální svět. Kromě toho mají někteří z nich schopnost nekonečně většího vědění, týkajícího se duchovního řízení a fyzikálních zákonů existujících ve vesmíru. Mají rovněž možnost do určité míry překonávat zákonitosti pro nás viditelného světa. Přičemž totéž platí i o jejich místech „pobytu“. Když lidé kladli otázky o aktuálním umístění ráje a pekla, jeden z moderních amerických asketů – Serafim Rose⁴⁾ – odpovídal: „Tato místa se nacházejí za souřadnicemi našeho prostorově-časového systému.“ Tato jeho úvaha týkající se polohy ráje a pekla je shodná s míněním Jana Chrysostoma, který říkal, že podle jeho názoru se ráj i peklo nacházejí kdesi mimo tento nám viditelný svět. Nicméně, toto vůbec neplatí pro aktivní přítomnost a skutky sil Pána Temnoty (padlých andělů následujících Satana i různých démonů), které nás přímo ovlivňují. „Prostranství mezi Nebem a Zemí, celá viditelná lazurová propast, vzduch i Nebesa (některé nižší stupně – sféry Nebes – pozn. editora) slouží za příbytek padlým andělům, svrženým z Nebes (Božího Nebeského Království – pozn. editora),“ říká Ignatij Brjančaninov, čímž rozvíjí informaci apoštola Pavla, který situuje duchy zlosti do povětří (ovzduší) a (nižších) Nebeských (respektive spíše podnebeských) sfér (viz List apoštola Pavla křesťanům v Efezu 2:2 a 6:12).

– IV –

Pro moderního člověka informačního věku (kdy je navíc v posledních desetiletích téměř každý nějak „odkojen“ hororovou hollywoodskou produkcí) je obtížné přiznat si a připustit, že kolem nás mohou být (jsou) duchovní bytosti, které nám mohou chtít škodit nebo na nás parazitovat.  A tím se dostáváme zpět k příběhu o potopě. Kam zmizely duše těch, kteří byli při potopě zahubeni? Pokud zůstali padlí andělé v hrubohmotných tělech, kam se jejich duše uvolnily, když přišli o tato těla, a co se stalo s dušemi obrů? Měli vůbec obři duši ve stejném smyslu jako lidé, kterým se dostalo duše skrze Boží vdechnutí při stvoření člověka?

Logická úvaha je, že původní padlí andělé zřejmě (minimálně někteří) ztratili někdejší schopnost proměnlivosti jemnohmotného těla na tělo hrubohmotné, nicméně s potopou nezanikli a vrátili se do prostoru svého dřívějšího působení. Duše lidí se zřejmě dostaly do místa, které je ovládáno těmito padlými anděly, a jsou tedy pod jejich mocí stejně, jako byli pod jejich mocí za svého fyzického života před potopou. Některé náboženské proudy vycházející z abrahamovské duchovní linie existenci místa, kde se duše v nějakém stavu vědomí nacházejí po smrti, popírají a říkají, že mrtvý je prostě mrtvý a tečka, dokud nenastane vzkříšení. Ježíš si nic takového nemyslel, protože vypráví příběh o hříšném muži, který je po smrti v hádu⁵⁾ a vidí praotce Abrahama spolu s Lazarem (současníkem tohoto hříšníka), kteří rozhodně žádné utrpení neprožívají (viz Evangelium, jak je zaznamenal apoštol Lukáš 16:22-31). Takže Ježíšova vize utrpení hříšníka více připomíná ohnivou řeku Pyriflegethón, kdežto klidný stav Abrahama a Lazara je spíše stavem někde mezi řekou Léthé, jejíž vody dávají zapomenout na vše pozemské, a oblastí Élysionu, kam bohové mohli zaživa přenést své oblíbence a kde pobývali duchové spravedlivých, jak to známe ze staré helénské literatury. Rozhodně tento popis neodpovídá stavu mrtvých, kteří jsou mrtví proto, že nemají vědomí (protože je to nejzazší nicota odloučenosti od Boha), jak to bývá poněkud zkratkovitě definováno některými theology na základě toho, co vyčetli z biblické Knihy kazatel 9:5 a 9:10, ovšem pominuli přitom jiné informace z téže knihy. Ale co obři? Pokud by platilo to, co jsem uvedl na počátku, a těla těchto mutantů „vytlačila“ prapůvodní duši vdechnutou lidem při stvoření, a byla tedy naplněna nějakou jinou silou, která plnila obdobnou funkci duše (ducha), pak tu máme kategorii, kterou nám theologie nějak opomněla zpracovat. Existují dva možné předpoklady, co se stalo. Tyto duše se mohou nacházet na stejném místě jako duše lidí, kteří zahynuli při potopě. Druhá možnost však je, že duchovní síla padlých andělů byla natolik dominantní, že se duše obrů jako potomků padlých andělů vymanily z původního konceptu a nacházejí se v podobném (identickém) stavu jako padlí andělé a disponují nějakou obdobou jemnohmotných těl, anebo tato jemnohmotná těla nemají, ale stejně jsou součástí sil Pána Temnoty a nacházejí se ve stejném operačním prostoru, ze kterého na lidi působí padlí andělé.

Ať tak, či tak, čas temnoty, čas, po který byla padlým andělům dána možnost působit na lidi, trvá a my v tomto čase žijeme. Již apoštol Pavel to popsal tak, že my, kteří jsme si vědomi nástrah padlých andělů, nevedeme zápas proti krvi a tělu (lidem), ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským (podnebeským) duchům Pána Zla (viz List apoštola Pavla křesťanům v Efezu 6:12). „Zlý duch přijímá na sebe dvojí tvář, když rozhazuje jednu nebo druhou síť. Je nejhlubší temnotou (zjevné zlo) nebo se též přeměňuje v anděla světla (pod maskou dobra provází úmysly potutelným úsměvem), proto je potřebná zvláštní opatrnost, abychom se místo světla nepotkali s temnou smrtí,“ říká Grégorios z Nazianzu (Řehoř Bohoslovec) a dodává: „Ďábel nás nemůže plně ovládnout žádným způsobem. Jestliže kohokoliv ovládne ve velkém stupni, tak jedině přes vlastní souhlas posedlých a bez odporu z jejich strany.“ Jan Kassián varuje, že démon ovládne nejprve úmysly a myšlenky lidí; když zbaví mysl člověka strachu z Božího hněvu, když z jeho paměti vymaže informace o Bohu, pak teprve zlí duchové napadají lidi jako odzbrojené a zbavené Boží pomoci a ochrany. Mnich Evagrios Pontikos píše, že démoni se rozlišují podle stupňů zla, moci a plnění daných služeb. Ta slova potvrzuje i Jan Kassián, když říká: „Jedni (démoni – pozn. editora) si libují v nečistých a hanebných činech, jiní v rouhání, jiní v hněvu a vzteklosti, jiní se radují ze smutku (depresí – pozn. editora), jiní ovládají člověka prázdnou chválou a pýchou, a každý zasévá do srdce člověka tu vášeň, ve které má sám (dotyčný člověk – pozn. editora) zálibu – ale ne všechny vášně jsou probouzeny najednou, nýbrž postupně.“  Nil Sinajský píše, že když démon nedokáže ovlivnit naši mysl, tak působí na krev a biologické pochody v těle člověka, aby pomocí nich vytvořil v mysli člověka stavy (předpoklady – vhodné podmínky) a naplnil jeho mysl různými představami, tímto působením na tělo běs navádí člověka k pocitům různé chtivosti, vznětlivosti a ke stavům agresivity. A já bych rád varoval, že proti tomuto biologickému útočení na procesy v našem těle není nikdo naprosto odolný, to je jeden z počátků zápasů Ďábla o ovládnutí člověka; můžete mnohokrát odolat, ale on a jeho služebníci to nepřestanou zkoušet, pamatujte si to, prosím.

– V –

Žijeme ve velmi specifické době, více než kdy jindy se lidská společnost jeví na první pohled jako bezbožná. Ono to tak není úplně, není to tak, že by lidé nevěřili v nějaké duchovní síly nebo nějaký vyšší duchovní rozměr, který přesahuje naše každodenní životy, ale mnoho lidí je naprosto zklamáno a znechuceno organizovaným náboženstvím. V lepším případě se lidé odvracejí od víry předků, která jim přestala být srozumitelnou, a upínají se k nějakému jinému náboženskému systému, v horším případě odmítnutím organizovaného náboženství (byť odmítnutím často pochopitelným) ztrácejí duchovní kontinuitu s minulostí, a tím přicházejí i o možné duchovní zkušenosti předků (své rodné kultury) a nedostává se tak k nim potřebné varování. Doba sil Temnoty nepominula, neukončil ji ani Ježíš, dokonce se démoni proti Němu během Jeho pozemského putování i ohradili křikem: „Co je ti po nás, Synu Boží? Přišel jsi nás trýznit předčasně?“ (Evangelium, jak je zaznamenal apoštol Matouš 8:29)

Jeden z moudrých mužů z dob počátků křesťanství v Egyptě se snažil mírnit nadšeného mladíka, který se radoval z možného mučednictví. „Kdo ví, co se tím skutečně živí,“ varoval mudrc a měl na mysli všechny ty emoce a to umírání na mučidlech a při popravách. Ano, naše myšlenky, naše emoce, naše bolest i radostná euforie (byť to vše můžeme vnímat jako čisté) se mohou stát žrádlem běsů, kteří číhají kolem nás po chutných soustech, jež je mohou posilnit.

Dnes je noc, kdy si mnozí budou hrát na samhain⁶⁾. Co na tom, že dnes není první úplněk ve znamení Štíra, buldozer komerce naplánoval nakoupit si převleky strašáků, kostlivců a čarodějnic, zemědělci dodali miliony dýní a další umělohmotné si nakoupili ti, kteří se neradi patlají v přírodním materiálu, komerce zavelí zapálit ve vydlabaných dýních svíce a TV společnosti dodají tu správnou děsivou filmovou atmosféru. Myslíte si, že je to vše jen hra? Že je to vše jen zábava pro děti? Pokud ano, pak lítáte v nepěkném průšvihu. Kdo ví, co vše se tím živí…

Tenhle pseudosamhain nemá nic společného s původními duchovními silami Keltů a druidů, ani s obdobou oslav u starých Germánů a Slovanů. Síly, které se na této hře budou chtít přiživit, ty přišly a rozšířily se spolu s abrahamovskou duchovní linií vzešlou ze zkušeností duchovních zápasů pouště, a obávám se, že nejste na ně (většina z vás) vůbec připraveni, chybí-li vám nějaká duchovní kotva.

Ale obraťme ještě jednou na závěr pozornost k Bibli. Možná jste si jako děti prohlížely nějaké obrázkové vydání Bible a zaujaly vás obrázky, jak se průzkumníci, kteří na Mojžíšův příkaz měli prozkoumat kenaanskou zemi, vracejí s obřím hroznem vína. Bible, pokud jde o obry, tak přináší nečekanou zprávu, když v Numeri (IV. kniha Mojžíšova 13:33) čteme: „Viděli jsme tam obry – synové (potomci) Anákovi totiž pocházejí z obrů…“ Nebyla tedy potopa dokonalá? Selhalo opatření, které Bůh potopou zamýšlel? Nebo si síly Pána Temnoty našly novou cestu? A vyhynulo potomstvo obrů Goliášem⁷⁾?

Jste si jisti, že jste už někde někdy (možná i nedávno) nepotkali obry? Nebo alespoň jednoho? Historiese může – byť s drobnými obměnami – opakovat…

Autor: pastor Ari

(Napsáno v „Domě u jezera“ 31.10.2014

jako součást cyklu textů „Z času temnoty“)

1) V některý překladech Bible pojmenován Set

2) I. kniha Mojžíšova

3) Samsára znamená v sanskrtu a páli „neustálé putování“, je to označení pro koncept znovuzrozování bytostí do různých forem života.

4) Serafim Rose, občanským jménem Eugene Dennis Rose (13. srpna 1934 – 2. září 1982), byl americký mnich a překladatel působící v rámci Ruské exilové pravoslavné církve, který založil klášter svatého Hermana Aljašského v obci Platina v Kalifornii.

5) Hádés = podzemní svět (z řečtiny), je to ekvivalent hebrejského slova  še’ol. V Septuagintě slovo hádés označuje (znamená) říši mrtvých. Do češtiny toto slovo většinou překládáme jako peklo. V sanskrtu (ve Védách) se používá slovo naraka, které má analogický význam (obsah) abrahamovskému pojetí še’olu, kdežto buddhistické texty, ačkoliv podrobně popisují hrůzná utrpení bytostí v mnoha podzemních úrovních narak, tak na rozdíl od pekla (jak je většinou chápáno v křesťanství) dávají tomuto prostoru spíše charakter očistce, kde se duše utrpením od hříchu očistí a nesetrvávají zde věčně.

6) Čteno sauen, v českém prostředí se někdy používá i samajn.  V moderní irštině se používá Lá Samhna, ve velštině Nos Galen-gaeof (tj. noc zimních kalend), v manštině (manxštině), kterou se hovoří na ostrově Man, se používá Laa Houney, Sauin nebo Souney.

7) Viz I. kniha Samuelova 17:37-54