V době, kdy jsme zahlceni zpravodajstvím z nejrůznějších vzdálených míst, není na škodu připomínat si věci, které dnes znají už jen ti nejstarší z nás. 

Generace, která zažila druhou světovou válku a období socializmu, informace ještě  váží a převažuje. Jak pravděpodobné je tohle a tamto? Jak moc se tohle nebo tamto podobá tomu, co bychom měli číst a slyšet?

V dějinách jsou momenty, o kterých se dnes už příliš nemluví. Třeba poválečné roky Guatemaly.
Tehdy, v roce 1945, v jejím čele stanul zvolený prezident Captain Jacobo Arbenz Guzmán. Jako své hlavní cíle určil zvyšování životní úrovně a podporu podnikání a investic. Pro zahraniční kapitál nový prezident poněkud zpřísnil podmínky, což se mu mělo stát osudným.

Guatemala vybudovala vlastní státní přístav a chystala se stavět silniční síť, takže americký US-Fruit přišel o monopol jediného přístavu v zemi a navíc mu hrozilo, že ztratí i výsadní postavení ve vnitrozemské dopravě (dosud totiž vládl železnici). Státní elektrárny začaly konkurovat americké elektrárenské společnosti.

Ztráty amerických společností byly značné.

Kolem roku 1950 došla Spojeným státům trpělivost a americká média zahájila proti guatemalské vládě rozsáhlou a promyšlenou kampaň, na níž se podílel i Edward Bernays. Poškozený americký koncern sponzoroval návštěvy novinářů v Guatemale. Během těchto výjezdů novinářům poskytovali informace předem vybraní lidé a “odborníci”. Seriózní a velké deníky pěly ódy na pozitivní vliv aktivit US-Fruit ve Střední Americe. Probleskovaly i zprávy o komunistických sabotážích v Guatemale. “Komunistické sabotáže” samozřejmě škodily koncernu a vbrzku se došlo k splynutí označení: všechno, co neprospívalo US-Fruit, bylo dílem nepřátelských komunistů. Guatemala byla obviňována z paktování se se Sovětským svazem a sociální reformy, prováděné za účelem, který prezident ohlásil hned zpočátku, americká média klasifikovala jako “komunistickou taktiku”.

V roce 1953 prý americký Výbor národní bezpečnostní rady oficiálně rozhodl, že “v zájmu svobody” bude svržena guatemalská vláda. Propagandu dostal na starosti Howard E. Hunt, který nechal vyrobit letáky a další tiskoviny a Albert Haney, který řídil založení tajných rozhlasových vysílačů v Hondurasu, Dominikánské republice a na Haiti. Rušičky měly znemožnit vysílání guatemalských stanic a pro americké vysílače v okolních zemích byly připraveny falešné nahrávky se střelbou a bojovým rykem, aby z nich na sugestivním pozadí mohli moderátoři tvrdit, že “guatemalští bojovníci za svobodu” vysílají z míst lítých bojů.

V lednu 1954 vyšla celá akce najevo. Americké ministerstvo zahraničí se drželo Plzákovy zásady o zatloukání a jakoukoliv přípravu převratu popřelo s tím, že americká politika stojí na zásadě “zdržet se intervencí do vnitřních záležitostí jiných národů.” Tehdejší ministr zahraničí však ani v této situaci neopomněl bezostyšně prohlásit, že komunismus si už po léta hledá místo, kde by se v Americe usídlil, a nyní si našel Guatemalu, kterou chce proměnit v oficiální základnu a z níž se bude šířit.

Guatemalská vláda mezitím pokračovala v ohlášených reformách. Americká firma během nich přišla o 387 tisíc akrů guatemalské půdy, z nichž naprostá většina nebyla vůbec obdělávána.

Americká vláda musela jednat. Byla zahájena operace Washtub, která měla za pomoci podvržené dodávky sovětských zbraní dokázat spojitost mezi Guatemalou a tehdejším SSSR

Brzy nato zahájila činnost “osvobozovací armáda”, tvořená guatemalskými emigranty a žoldnéři vyzbrojenými a placenými USA. Letadla shazovala letáky i bomby a snažila se vyvolat dojem masivní bojové akce. CIA řízená radiostanice Hlas osvobození v přímém přenosu vysílala rozkazy pro fiktivní bojové jednotky, hlásila se se zpravodajstvím z bojišť v místech, kde žádné boje neprobíhaly a tvrdila, že se k povstalcům přidávají masy lidí.

Na příkaz Eisenhowerovy administrativy pak skutečně proběhl státní převrat, demokraticky zvolený prezident Guzmán rezignoval a musel z Guatemaly uprchnout. Po veřejném ponižování na letišti a marném pokusu získat politický azyl ve Švýcarsku a  Francii pobýval několik měsíců v Praze, než se mu podařilo vrátit se alespoň do Uruguaye.

Během převratu a před ním světová média přebírala informace od rozhlasových stanic CIA, z americké ambasády a od US-Fruit – Guatemala byla v očích západní veřejnosti líhní komunistů, spojencem Sovětského svazu a nepřítelem pokroku ve Střední Americe.

Když se CIA po převratu snažila najít důkazy propojení guatemalské vlády se Sověty, nalezla pouze jednu účtenku z moskevského knihkupectví a záznam o tom, že jakýsi sovětský diplomat chtěl s Guatemalou jednat o dovozu banánů. Obchod nebyl nikdy realizován.

Autorka: Karíma Sadio

Kam dále: Pochodeň nesvobody